nakupování

Proč se vždycky pohádáme v IKEA?

Snímek obrazovky 2015-09-21 v 2.42.00

Reklamy na Ikeu ve mně vždycky vzbuzují touhu, aby to u nás taky vypadalo takhle. Ale opravdu stačí pořídit si pár zavařovacích sklenic a designovou chňapku?

Do obchodního domu Ikea vyrážím v průměru jednou ročně. Pokaždé se tam těším. A téměř pokaždé se odtamtud vracím lehce podrážděná, naštvaná a hluboce nespokojená sama se sebou. Pokud náhodou jedu do Ikey i se svým mužem, pravděpodobnost, že se tam pohádáme, je téměř stoprocentní. Čím to je, že Ikea v nás probouzí tolik negativních emocí, i když manažeři tohohle švédského řetězce bezpochyby usilují o pravý opak?

  • Nereálná očekávání. Pokaždé, když tam jedu, si od toho v duchu slibuju, že jediná výprava do IKEA dokáže vyřešit nepořádek a chaos v naší domácnosti. Všechny ty kupičky oblečení, které není ani čisté, ani špinavé, všechny ty hromádky věcí, které nemají své stálé místo. Nějaká zázračná skříňka nebo systém krabic dá všemu najednou řád.
  • Sugestivní reklama. Reklamy na Ikeu na mě prostě fungují. Vzbuzují ve mě představu, že když si pořídím dostatečné množství kostkovaného povlečení, veselých proužkovaných dek a svíček, taky budu mít báječný, sympatický, družný, ale přitom uspořádaný, čistotný a stylový život, jaký se odehrává na jejich plakátech a v jejich televizních spotech.
  • Dva různé styly nakupování. Můj muž míří do Ikey proto, aby tam zakoupil jednu konkrétní věc, kterou si předtím vybral v katalogu a pečlivě přeměřil místo, kam tu věc chce postavit. Například knihovničku Billy. Ve chvíli, kdy ji najde, chce prostě zaplatit a odejít. Zatímco já toužím bloumat v oddělení doplňků, kde ve mně každá druhá věc probouzí sny o novém a lepším životě. Zavařovací dózy: “Vytvořím si zásobu nádherně barevných domácích džemů, které budu o Vánocích rozdávat našim přátelům.” Barevné polštáře: “Budeme se na nich povalovat a číst si za pošmourných podzimních odpolední.” Porcelánové misky různých velikostí: “Budu v nich servírovat hrozně zdravé zeleninové saláty a domácí müsli s jogurtem k snídani.” Látkové krabice: “Roztřídím si do nich spodní prádlo a nebudu muset ráno zoufale hledat jediné neděravé punčocháče.”
  • Idealizované pokojíčky. Ty malé místnůstky, ve kterých je v Ikee naaranžovaný nábytek a doplňky, jako by šlo o opravdové pokoje, ve mně vždycky vzbuzují pocit viny, že u nás doma to není tak hezké. A zapomínám, že v těchhle pokojíčcích doopravdy nikdo nežije. “Ten obchod je doslova mapou vztahové noční můry,” říká psycholožka Ramani Durvasula.
  • Peníze. Všechny ty věci působí dojmem, že jsou celkem levné. Z omylu mě vyvede až konfrontace se samoobslužnou pokladnou.
  • Návrat do reality. Když potom doma vybalím hromádku kovových věšáků, dvě lampičky, jednu látkovou krabici a přehoz na postel, zjistím, že náš domov se díky nim, hm, nijak zásadně nezměnil.
  • Montáž. Smontovat doma nábytek z Ikey je frustrující zážitek sám o sobě, mimo jiné proto, že máte pocit, že to má být snadné – jinak by vám to přece nedávali rozmontované v krabici. A střet se zdánlivě jednoduchým návodem a hromádkou destiček otevírá prostor pro další temnou debatu o tom, kdo co udělal špatně minimálně deset let zpátky. Psycholog Michael Norton, autor studie IKEA effect, poukazuje ovšem na pozitivní stránku věci: předměty, které si částečně vyrobíme sami, máme podle něj raději než ty, které koupíme hotové. A to i když nejsou smontované úplně dokonale.
Reklamy

10 věcí, které mi za uplynulý rok změnily život k lepšímu

aperol-spritz

Jsou věci, o kterých jsem předem naprosto přesvědčená, že když si je pořídím, změní mi to život. Tak třeba stolní mixér. Vymámila jsem ho na své sestřenici, která se před stěhováním zbavovala věcí, s představou, že až ho budu mít, začnu úplně nový, zdravější život a každé ráno budu začínat vlastnoručně umixovaným ovocným koktejlem nebo smoothie. Jo. Mixér stojí na kuchyňské lince už půl roku a koktejl jsem si po ránu umixovala přesně jednou. Přitom jsem zjistila, že krájení ovoce a následné mytí mixéru mi trvá tak dlouho, že kdybych takhle měla zahajovat každý den, musela bych do práce chodit na jedenáctou.

A pak jsou věci, od kterých neočekávám vlastně vůbec nic. Ale jakmile jednou do mého života vstoupily, změnily ho nečekaně k lepšímu. Za poslední rok to byly například tyhle:

  1. Růžová tvářenka. Brzo ráno neexistuje lepší způsob, jak si během deseti vteřin přestat připadat unavená, zažloutlá a stará.
  2. Aperol spritz. Dlouho jsem byla zvědavá, co je to to průsvitné oranžové s bublinkami a s ledem, co lidi popíjejí v kavárnách i na sjezdovkách. Teď vím, že je to ten nejlepší způsob, jak (docela rychle) odstartovat holčičí večírek. Nejdřív jsem si zamilovala jeho barvu, potom i nahořklou chuť.
  3. Velký kabát. Tak velký, že se pod něj vejde i velký svetr nebo sako a nepřipadám si přitom jako ve svěrací kazajce.
  4. Mezizubní kartáčky. Od té doby, co je mám, mě zubařka už třikrát pochválila (místo aby mi s povzdechem začala znovu vysvětlovat správnou techniku čištění zubů).
  5. Klobouk. Konečně jsem se přestala stydět ho nosit. Při slabších přeháňkách poslouží i místo deštníku.
  6. Velikánské magnety na ledničku. Vzhledem k tomu, že naše lednička slouží jako komunikační centrum domácnosti, vrství se na ní dětské obrázky, diplomy, nezaplacené složenky, informace o blížících se školních táborech a recepty od doktora. Konečně mám veliké magnety, které na ledničce udrží i několik vrstev papíru najednou.
  7. Batoh. Dlouho jsem byla přesvědčená, že jako dospělá paní a seriózní pracující žena musím nosit kabelku, nebo tašku na rameno, která aspoň trochu jako kabelka vypadá. Teď po letech se znovu vracím k batohu, do kterého se toho vejde víc a mám volné ruce.
  8. Odličovací ubrousky. Vždycky mi připadaly jako děsná rozmařilost. Ale po pár dnech používání jsem musela uznat, že když si jdu lehnout ve tři ráno, zachrání mě před tím, abych se za pár hodin probudila s očima jako panda.
  9. Zavírací pytlíky z Ikea. Můžu do nich nakrájet dětem jablíčko nebo oloupat mandarinku a mít (relativní) jistotu, že neskončí rozplesklé a rozpatlané na dně školní tašky.
  10. Rukavice bez prstů. Dokonalý kompromis mezi zmrzlýma rukama bez rukavic a neohrabanýma rukama v rukavicích.

Bezcílné brouzdání po obchodech funguje jako psychoterapie. Teď je to vědecky potvrzeno

row-of-colorful-shoesNákupní terapie na mě moc nefunguje. Když se občas pokusím rozptýlit špatnou náladu tím, že si koupím něco „pro radost“, ve finále se obvykle cítím ještě hůř než předtím. K výchozí depce se připojí ještě výčitky svědomí za zbůhdarma utracené peníze a když si takto získaný úlovek vyzkouším doma před zrcadlem, většinou se ukáže, že není zas tak úžasný, jak se původně tvářil. Jako ten poklad z jeskyně, který se po cestě domů promění v hromádku uschlého listí. Takže si připadám ještě starší, chudší, tlustší a depresivnější než na začátku.

Trojice psychologů z Michiganské univerzity ovšem nedávno zveřejnila studii, která naznačuje, že brouzdání po obchodech přece jen může rozředit smutek. Za jistých podmínek.

„Smutek, více než jakákoli jiná emoce, je spojen s pocitem ztráty osobní kontroly nad tím, co se nám děje. Smutní lidé jsou velmi náchylní vnímat svůj život jako vydaný napospas náhodám a přáním jiných lidí,“ píše jeden z autorů výzkumu Scott Rick. „Naopak nakupování, respektive vybírání věcí v obchodě, je činnost, při které všechno záleží jenom na nás. Může nám dočasně vrátit pocit kontroly nad událostmi a od smutku tím ulevit.“

Testovali to na skupině dobrovolníků, kterým nejdřív promítli údajně nejsmutnější filmovou scénu na světě  – smrt tatínka v Zeffirelliho filmu Šampion. (Devítiletý Ricky Schroder za svůj věrohodný pláč nad mrtvým otcem dostal Zlatý Glóbus. Radši se na to nekoukejte, jestli nechcete slzet do klávesnice)

Zdeptaným a uslzeným účastníkům pokusu pak psychologové předložili deset různých předmětů – karafu na víno, mini-reproduktory, deskovou hru… – a rozdělili je do dvou skupin. Polovina dobrovolníků si měla naprosto bez omezení vybrat čtyři věci, které by si nejraději koupili. Druhá polovina měla za úkol zvolit čtyři předměty, které jsou nejužitečnější při cestování. Ti, kteří si mohli vybírat podle svého vkusu, ze sebe smutek setřásli podstatně rychleji.

Scott Rick a jeho kolegové se na základě tohoto výzkumu domnívají, že od smutku nám může ulevit i nakupování „jenom jako“. (Přesně tohle nabízí například stránka www.fantasyshopper.com, na které můžete „nakupovat“, aniž by hrozilo, že něco doopravdy koupíte.) Vždycky mám radost, když mi nějaký věděcký výzkum potvrdí, že moje drobné neřesti jsou vlastně v pořádku. Bezcílné brouzdání a očumování po obchodech bez záměru něco konkrétního koupit k nim rozhodně patří.

Proč je čekání ve frontě takové utrpení?

Chvíle, kdy můžu jen tak někde sedět nebo stát a civět mi nikdy nepřipadají ztracené. Stát/sedět a jen tak koukat mi vůbec není proti mysli. S jedinou výjimkou, a tou je stání ve frontě. V okamžiku, kdy se mám zařadit na její konec a čekat, až na mě přijde řada, začnu nervózně přešlapovat, rozhlížet se a netrpělivě odhadovat, jak dlouho to asi bude trvat těm přede mnou. V tu chvíli se neumím soustředit ani na čtení nebo poslouchání hudby. Jediné, co dokážu, je hypnotizovat začátek fronty a rozčilovat se nad tím, proč to té staré paní (nebo té skupince cizinců nebo té úřednici s hromadou doporučených zásilek) tak dlouho trvá. Nevím přesně, proč si čas strávený ve frontě neumím užít podobně, jako bych třeba seděla na lavičce v parku nebo se opírala o zábradlí na terase s výhledem na Prahu. Nicméně jisté je, že v tom nejsem sama. Richard Larson, nejspíš největší světový odborník na psychologii front, tvrdí, že čas strávený ve frontě se nám zdá v průměru o 36 procent delší. Stání ve frontách se podle něj řídí spoustou pozoruhodných zákonů. Tak například:

  • Dlouhá fronta, která postupuje rychle, je snesitelnější než krátká fronta, která se skoro nehýbe.
  • „Rychlejší“ fronta je vždycky ta vedle vás. Ta, ve které právě stojíme, se nám nevyhnutelně zdá pomalejší než ty ostatní.
  • Lidi ve frontě bývají postiženi vybičovaným smyslem pro spravedlnost. Studie fanoušků ve frontě na lístky na koncert U2 ukázala, že předbíhání, které se odehrávalo ve frontě za nimi (a tudíž na jejich čekání nemělo žádný vliv) je pohoršovalo stejně, jako by někdo předběhl je samotné.
  • Když se fronta těsně před vámi zasekne (třeba proto, že zákaznice před vámi teprve u pokladny zjistí, že ty tablety do myčky nejsou ve slevě), je to horší, než kdyby postupovala pomalu celou dobu.
  • Největší utrpení je fronta s nejistým výsledkem. Třeba když nevíte, jestli vás úřednice stejně nakonec nepošle čekat k jinému okýnku. (Dodnes svým dětem vyprávím o frontách na banány, ve kterých jste nikdy nevěděli, jestli na vás zbyde, ale cítím, že je to pro ně pohádka ze stejné kategorie jako Andersenovo Děvčátko se sirkami.)

Největší euforii posledních dnů jsem zažila ve frontě v Intersparu. Smířeně jsem se zařadila na její konec – přede mnou stály samé rodiny s vozíčky plnými víkendových nákupů – když najednou ke mně spiklenecky přistoupila prodavačka a tajuplně mi všeptla do ucha: „Jděte na třináctku!“ Sprintovala jsem k pokladně číslo třináct, kterou pokladní právě otevírala – a byla jsem tam první!

Proč nemám ráda XXL balení čehokoli

Přestože je to po čistě ekonomické stránce výhodné, nemám moc ráda velká rodinná balení čehokoli. Tedy, u toaletního papíru nebo tablet do myčky na nádobí je mi to jedno. Ale u věcí, které mají jakýmkoli způsobem přinášet radost – čokoláda, vůně, pěna do koupele – mi XXL balení tu radost vždycky maličko, maliličko zkazí. Je totiž tak nějak divně zavazující. Jako by mi přikazovalo, že nesmím dostat chuť na jinou čokoládu nebo používat jiný parfém, dokud to veliké výhodné balení celé nespotřebuji. Mám pocit povinnosti vůči té velké krabici nebo láhvi. Cítím skličující závazek nepromrhat „výhodnost“ jeho koupě. A vím, že budu muset celou krabici vypotřebovat až do dna, ještě dlouho poté, co se mi daná chuť nebo vůně omrzí.

Takže jakkoli jsem milovala třeba jasmínový čaj, který jsem si před časem koupila, zhruba od poloviny balíčku už jsem se těšila, až ho budu mít „za sebou“, abych mohla vyzkoušet nějaký jiný. 

Tajemné zákony stání ve frontách

Vlastně se nám ve frontě nic strašného neděje. Jenom stojíme, koukáme, občas uděláme malý krůček vpřed. Přesto je čekání ve frontě jedna z nejvíc frustrujících zkušeností každodenního života. (Asi není tak docela od věci, že slovo „fronta“ má v češtině ještě jeden význam: dějiště válečných operací.) Možná je to tím, že kromě počtu čekajících a času skutečně stráveného čekáním nás ve frontě deptá i spousta jiných věcí.

  1. Vždycky si vyberete nejpomalejší frontu. Pokud je front víc (například u pokladen v supermarketu), smiřte se s tím, že ta vaše bude nejpomalejší. Rozhodnete-li se frontu během čekání změnit, je jisté, že někdo z lidí čekající před vámi se pohádá s pokladní, rozhodne se stornovat již namarkované zboží nebo provede jinou nepředloženost.
  2. Nevyužitý čas plyne pomaleji. To je také jediná věc, se kterou my jako čekající můžeme něco udělat.
  3. Když nevíte, jestli se na vás dostane. Čekání s nejistým výsledkem je horší, protože kromě frustrace ve vás hlodá také úzkost.
  4. Když nevíte, jak dlouho to potrvá. Když dorazíte k zubaři deset minut před termínem, na který jste objednáni, budete prvních deset minut čekat naprosto v klidu. Ale následujících deset minut znervózníte: jak dlouho ještě budete muset čekat?
  5. Když nevíte, proč musíte čekat. Když mi úřednice na poště zavře okýnko před nosem a beze slova vysvětlení se odebere někam do zákulisí, pokaždé se přemáhám, abych nezačala ječet. Šla si jenom odskočit? Má polední přestávku? Nebo už se vůbec nevrátí a mám se přesunout do jiné fronty?
  6. Když to není fér. Cit pro nespravedlnost je během čekání ve frontě vyhrocen na maximum. Krizové okamžiky nastávají v momentech, kdy si někdo nevšimne, že jedna fronta směřuje k více okénkům…
  7. Když víte, že si z vás dělají srandu. Pro mě osobně byly nejvíc frustrující fronty u pokladen v Albertu během reklamní akce, kdy nad hlavami pokladních visely cedule s nápisy: „Už žádné čekání ve frontách.“

Která fronta je nejhorší pro vás? Dlouhá fronta na poště? V čekárně u lékaře, kde vás na konci nečeká nic pěkného? Nebo fronta na pivo v letním vedru? Případně fronta na balónky, plná vzteklých dětí a podrážděných rodičů?

David H. Maister se čekáním ve frontách zabýval z odborného psychologického hlediska ve své studii, obsahující i řadu návrhů pro prodejce a pořadatele, jak učinit čekání ve frontě snesitelnějším. Škoda, že vedení supermarketů, většina českých úřadů a prodejci piva u letních stánků se jimi neřídí.