mindfullness

Jak žít přítomností: Inspirujte se u dětí

Nikdy mě nepřestane bavit pozorovat děti (nejen ty své, jakékoli), když jsou tak zabrané do hry, že si ani nevšimnou, že je pozorujete. Snažím se rozpomenout na duševní stav, ve kterém se v tu chvíli nacházejí: svět okolo přestává existovat, čas plyne pomaleji (nebo možná rychleji, ale prostě jinak), a i když si člověk stále uvědomuje, kde se ve skutečnosti nachází (v parku, před domem, pod stolem v kuchyni), částí své mysli je opravdu tam, kde si představuje být (na rozbouřeném moři, ve zvířecím doupěti).

Psychologové tomuto rozpoložení říkají flow („duševní stav naprostého ponoření do prováděné činnosti, bdělého soustředění a plného nasazení sil“) a v dospělosti se ho dosahuje o dost obtížněji. Ale jde to. Nejlépe asi při činnostech, které nás baví, nicméně je neovládáme levou zadní, takže od nás vyžadují ono „bdělé soustředění a plné nasazení sil“.

Pro mě momentálně nejvíc flow zavládne ve chvíli, kdy vezmu do ruky pletací jehlice.

Jak žít přítomností: Zapamatujte si jména lidí, kteří se vám představují

Barack Obama Vladimir Putin

"Jak že se to jenom..."

Takhle situace se mi stala už mockrát: Někoho vidím poprvé v životě a schyluje se k tomu, že se máme navzájem představit. Jsem z toho lehce nervózní. Neznámý (nebo neznámá, to je jedno) mi podává ruku a řekne: „Ahoj, já jsem…“ Jenže jméno, které vysloví, nezanechá v mé paměti žádnou stopu. Rozplyne se okamžitě jako písmena vyrytá do písku na pláži. Protože moje hlava je v tu chvíli už o pár vteřin napřed. Soustředím se na to, jak za okamžik řeknu: „Já jsem Bára.“ A také na správné provedení stisku ruky, aby nebyl mdlý nebo naopak křečovitý.

Výsledkem je, že dotyčné jméno si nezapamatuju, a až ho budu za chvíli potřebovat (protože ta situace samozřejmě nastane), budu využívat různých trapných kliček: vyptávat se společných známých, pošilhávat do papírů, které má před sebou na stole, nebo se snažit rozluštit iniciály vyryté do přívěsku na jeho/jejím krku.

Myslím, že schopnost zapamatovat si jména lidí, kteří se nám představují, je docela dobrý test na mindfullness, neboli schopnost naplno se ponořit do přítomného okamžiku. Pokud jsme v dané chvíli duchem přítomni opravdu „teď a tady“, jméno si zapamatujeme. Pokud nám myšlenky utíkají dopředu a přehrávají nám v hlavě scénáře toho, co teprve přijde, za chvíli si budeme muset rozpačitě odkašlat a říct: „Ehm… promiň… jak že se to vlastně jmenuješ…?“

Co to vlastně znamená žít přítomností?

Dlouho jsem si myslela, že umění „žít teď a tady“ je něco lehkomyslného a v podstatě nezodpovědného. Domnívala jsem se, že ten, kdo žije přítomností, je bohém, který nic neplánuje. Sedí v baru do tří do rána, i když druhý den musí vstávat do práce, a je mu jedno, že bude mít kocovinu. Místo přípravy na státnice se jde opalovat. Peníze na složenky klidně utratí za láhev skvělého vína.

Zkrátka, myslela jsem si, že „žít teď a tady“ není nic pro mě, s mým sklonem k úzkostem a stresům všeho druhu.

Zjistila jsem ale, že je to trochu jinak.

Už nevím, kde jsem poprvé narazila na pojem „mindfullness“. Doslova „plnost ducha“, „duchapřítomnost“, v češtině spíš něco jako pozornost nebo bdělost. Mindfullness znamená naplno se ponořit do přítomného okamžiku bez toho, že bychom stále v hlavě přežvykovali chyby z minulosti („Měla jsem mu na to říct to a to. A on by mi na to řekl ono a ono.“) nebo si v ní nechávali bzučet obavy z budoucnosti. Aniž bychom sami sebe pozorovali a hodnotili, jestli náhodou nevypadáme blbě nebo trapně.

Mindfullness praktikuju třeba ve chvíli, kdy jím zmrzlinu. Všechno ostatní v tu chvíli pustím z hlavy. Soustředím se jenom na její barvu, konzistenci a chuť. Na to, jak se rozplývá na jazyku. Jak mi přitom trnou zuby. Jak chřupe mírně rozmočená oplatka, ve které ji držím. Nic jiného v tu chvíli neexistuje.

Snažím se tyhle „duchaplné“ okamžiky přivolávat co nejčastěji – při běhání, při jídle, na procházce. Mimochodem, mindfullness – já radši říkám „duchapřítomnost“, i když to není úplně přesné – bývá sice spojována s buddhismem a různými jinými východními naukami. Ale já myslím, že žít teď a tady můžeme klidně i teď a tady.

*

Měsíc šťastnějšího jídla stále pokračuje zde!