Měsíc šťastnějšího jídla

Měsíc šťastnějšího jídla: rekapitulace

Měsíc šťastnějšího jídla mi utekl o hodně rychleji než Měsíc nenakupování. Skončil vlastně dřív, než jsem si přála. Nestihla jsem zdaleka všechno, co jsem měla v plánu, ale už jen díky tomu, že jsem jídlu věnovala soustředěnější pozornost, jsem se dozvěděla pár nových věcí o sobě, o jídle i o tom, jak být šťastnější. Tady jsou aspoň některé z nich.

Jídlo je důležité. Jeho kvalita, množství i způsob konzumace ovlivňuje mou náladu o hodně víc, než jsem si myslela.

…ale gurmán ze mě asi nebude. Pokud jde o jídlo, zoufale postrádám objevitelského ducha. Neznámo mě neláká. Chtěla bych si rozšiřovat kulinární obzory, to ano, ale když s prázdným žaludkem pročítám jídelní lístek v restauraci (nebo listuju v kuchařce), vždycky to vyhraje jídlo, které si umím alespoň představit. Jsem experimentátor pouze v teorii. Mám-li doopravdy zkoušet nové věci, potřebuju, aby mě někdo postrčil.

Jak“, „kde“ a „s kým“ je pro mě důležitější než „co“. Pikniky, grilování a jiné hostiny pod širým nebem mě ohromně baví bez ohledu na to, co se na nich podává.

S lidmi je to vždycky lepší. Jakékoli jídlo podávané ve společnosti je lepší než o samotě. Přestože nás to obvykle stojí víc energie, vyplatí se to.

Comfort food“ funguje. Tím myslím jídla, která známe z dětství nebo nás s nimi pojí pěkné vzpomínky a díky tomu nám přinášejí i psychickou vzpruhu. Mým nově objeveným comfort food je pálivá kokosová polívka tom yum, kterou vaří můj muž.

Jídlo je jedna z cest, jak žít přítomností. Tohle zjištění bylo pro mě vůbec nejdůležitější.

*

P.S. Už vím, co budu testovat příště: týden vstávání bez budíku. Musím ale počkat do letních prázdnin, aby mé spánkové experimenty nezkomplikovaly dětem školní docházku. 

Měsíc šťastnějšího jídla: „Musíš to aspoň ochutnat!“

Tom yum

Tuhle větu říkám svým dětem několikrát týdně, když jim předkládám k večeři něco mimo úzce vymezený repertoár jejich oblíbených jídel. (Většinou to moc nefunguje. Jen zcela výjimečně se stane, že by něco – houbu, kousek neznámé zeleniny, sýra nebo masa v „divné“ omáčce – z donucení ochutnaly a řekly: „Mňam!“ Obvykle následují jiné citoslovce.)
Smutná pravda ovšem je, že úzce vymezený repertoár oblíbených jídel mám i já sama. Nemám z toho radost. Hlavně když jdu na večeři se svými gurmánskými přáteli, kteří si objednávají „konfitované jehněčí kolínko“, „pomalu pečené telecí osso bucco“ nebo ryby s divnými jmény, zatímco já si dám smažák. (Případně něco jiného, o čem předem vím, jak to bude vypadat a chutnat.) Připadám si potupně, jako bych si měla jít sednout k dětskému stolu. Ale čím větší mám hlad, tím víc je pro mě představa neznámého jídla zneklidňující.
Do Měsíce šťastného jídla jsem se tedy pustila mimo jiné i proto, abych tuto zábranu zkusila nějak prolomit.
První úspěch jsem zaznemala nedávno. Nebo spíš ho zaznamenal můj muž, který uvažil variaci na thajskou polévku tom yum. Kuřecí vývar, kokosové mléko, krevety, chili papričky, půlky cherry rajčátek a jarní cibulka. Bylo to bílo-růžovo-zelené a vypadalo to divně. Tak divně, že jsem ochutnala opravdu jen z donucení. Chutnalo to trochu jako kokos, trochu jako krevety a trochu jako když v mrazivém zimním dnu zničehonic strčíte hlavu do rozpáleného krbu. A stal se z toho můj nyní nejoblíbenější lék na nachlazení, kocovinu i rozmrzelost a únavu.

Proč svou rodinu nutím večeřet u stolu, i když se nám nechce

S pravdou ven: rodinná večeře u společného stolu je ideál, o který se svými rodinnými příslušníky svádím kruté boje. Můj muž do sebe po příchodu z práce, hnán vlčím hladem, často nahází vestoje u lednice takové množství jídla, že regulérní večeři pak bojkotuje. Mé děti by daly nevímco za to, aby mohly večeři konzumovat v nepohodlné zkroucené poloze u televize (a sypat brambory pod pohovku) nebo na psacím stole u počítače (a kydat kečup do klávesnice).

A i já sama si často říkám, jestli by nebylo příjemnější, kdybych se mohla najíst sama. V klidu. Bez toho, že by mnou uvařené dobroty někdo stále komentoval slovy: „Fuj, tohle nejím.“ „A co je tohleto zelené?“ „Ble, hrášek.“ Bez věčných hádek o množství kečupu, který se smí nalít na špagety. Bez běhání pro další a další ubrousky. Bez šťávy, rozlité po stole.

Jenže mám pocit, že jestli se někde tvoří opravdová rodina, je to právě u stolu při společné večeři. Když jsem byla malá, moje máma s námi jedla jenom o Vánocích. Při všech ostatních večeřích jenom běhala po kuchyni, postávala u kuchyňské linky a obsluhovala nás. Pamatuju si, jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že ostatní maminky jedí. A taky mi to bylo trochu líto.

Mimochodem: podle průzkumu, který provedlo americké Národní centrum pro závislosti a zneužívání návykových látek, děti, které večeří s rodiči, méně často kouří, pijí alkohol a berou drogy. Taky většinou jí zdravěji, mají lepší známky a víc čtou.

Tak proto svádím věčné nevyhrané bitvy s Večerníčkem, se seriálem Simpsonovi a s televizními zprávami o pár minut společného času – upřímně řečeno, je to jediný čas, který ve všední den tráví celá naše rodina pohromadě.

*

Již zítra přinese Šťastný blog rozhovor s panem Cuketkou!