komunikace

Byla bych o moc šťastnější, kdybych si nemyslela, že umím číst myšlenky

she sees all knows all„V kolik dneska přijdeš z práce?“ zeptal se mě v úterý do telefonu můj muž.

Než jsem jeho otázku zpracovala – trvalo to asi vteřinu – prolétlo mi hlavou následující: „Asi se ptá proto, že je naštvaný, protože jsem včera přišla pozdě. Možná taky zapomněl, že dneska má děti z družiny vyzvednout on. Anebo to nestíhá. Jenže já mám dneska odpoledne tiskovku, takže to taky nestihnu. Co teď?!“

„Tak já zavolám Karolíně, aby je vyzvedla,“ vyhrkla jsem.

Nepochopil to. Narozdíl ode mě totiž nečte myšlenky. Odpověď, kterou očekával, byla: „V šest.“ Nebo: „V půl osmé.“ Nebo: „Nevim, asi o půlnoci.“

Problém je v tom, že ani já neumím číst myšlenky. Jenom si to o sobě často myslím. A nevinným větám, které lidi kolem mě utrousí, podsouvám nejfantastičtější – většinou katastrofické – významy.

Když moje kamarádka, která se staví na návštěvu, o půlnoci řekne: „Jsem hrozně unavená, už musím jít domů,“ – a navíc si u toho zívne -, slyším: „Mě to tady nebaví.“

Když mi někdo na konci e-mailové konverzace napíše: „Měj se krásně,“ interpretuji si to jako: „A už mi prosímtě aspoň tejden nepiš, kdo to má pořád číst.“

Když mi redaktorka z nakladatelství napíše: „Zatím jsem neměla čas si váš rukopis prostudovat,“ jsem si naprosto jistá, že to znamená: „Na otravné grafomany tady nemáme čas.“

Ve čtení myšlenek jsem asi tak stejně dobrá jako ty paní z pořadu Volejte věštce v předpovídání budoucnosti. Moc mi to nevychází, ale zabývám se tím neustále. Psychologové tomu říkají „kognitivní distorze“, neboli překroucené interpretování zjevných skutečností. Například u patologických hráčů se projevuje tím, že mají pocit, že mohou nějak ovlivnit štěstí ve hře. U pachatelů sexuálních deliktů je to zase takové to „ona si o to říkala“.

Ráda bych přestala číst myšlenky, ale někdy mi to prostě nedá.

Reklamy