Knihy

Tereza Horváthová: „Šťastná to žena byla babička Boženy Němcové.“

Čím víc se zabývám tématem štěstí v každodenním životě, tím víc mám pocit, že individuální zkušenosti nejrůznějších lidí jsou pro mě cennější než sebedůkladnější průzkumy veřejného mínění. Proto chci ve Šťastném blogu čas od času zveřejňovat rozhovory na téma štěstí s lidmi, jejichž názory a zkušenosti mohou být inspirativní. 

Terezu Horváthovou znám už skoro dvacet let. Potkávaly jsme se nejprve jako spolužačky na vysoké škole, potom v pražských kavárnách a na dětských hřištích s našimi rozrůstajícími se rodinami. Dnes potkávám v knihkupectvích nezaměnitelné knížky pro děti, které se svým mužem vydává v nakladatelství Baobab. Tereza má šest dětí a se svou rodinou žije v Táboře. Je autorkou dětských knížek Modrý tygr a Max a Saša aneb zápisky z našeho domu.

Barbora: Odstěhovat se z Prahy a mít velkou rodinu – to je pro tebe něco, co jsi vždycky chtěla, anebo jsi tím sama sebe překvapila?

Tereza: Já svůj život příliš neplánuju, ale je fakt, že v první třídě jsem chtěla být buď doktorkou nebo maminkou. Co se odchodu z Prahy týká, měli jsme malý byt ve 4. patře jednoho vinohradského činžáku a jak přibývaly děti, ubývalo místa. Praha začala být pro tak velkou rodinu nesnesitelná. Když jsme s představili, že bychom trávili půl života doprovázením dětí do škol a kroužků, připadalo nám logické, žít někde, kde jsou děti v pohybu svobodné.

Modrý tygr

Víš teď o štěstí něco, co jsi nevěděla, když ti bylo 18?

Jelikož jsem trávila dětství v knihách, věděla jsem, že „šťastná to žena“ byla babička Boženy Němcové. To byl ideál neobyčejného štěstí, kterým můžeš naplnit úplně obyčejný a často i těžký život. Život v souladu s krajinou a lidskou pamětí, opakování všedních činností, slavení svátků, vyprávění příběhů, život ve víře… Babička přitom neměla nějaké závratné štěstí, vychovala tři děti sama, muž jí padl ve válce, žila dlouho v bídě, tvrdej život, jen ho prožila nezlomeně ve vnitřní pravdě.

Jaká obyčejná, každodenní činnost ti přináší pocit štěstí?

Rejpání v hlíně na zahradě, vaření, čtení pohádek před spaním a čtení vůbec, práce pro Baobab, večerní uklízení kuchyně, když děti už spí… vlastně skoro všechno.

Měla jsi ve svém životě období, kdy ses cítila nějak obzvlášť, výjimečně šťastná nebo nešťastná, a pokud ano, tak proč?

Myslím že mám vyjímečné štěstí: žiju v zemi, kde se neválčí, není tu tvrdý režim, není tu hlad, bída ani nemoci, mám zdravé děti a dobrého muže, dělám práci, která mě baví. Jsem ve velkém obdivu před lidmi, kteří zdaleka takové štěstí nemají a dokážou se ze života radovat.

Max a Saša

Max a Saša

Většina pracujících matek malých dětí, které znám (včetně mě), aspoň občas fňuká a „nestíhá“. U tebe mám pocit, že si nikdy nestěžuješ. Co děláme špatně?  

Nestíhám, odkládám, nejsem dokonalá matka, obdivuju některé dokonalé matky super-matky s talentem pro vedení domácnosti, mé kamarádky, které při práci a dětech studují nebo hospodaří atd. Nevím. Lidi dnešního světa ztrácejí čas pitomostmi: pořád něco konzumují, nechají se bavit, tráví čas po obchodech, po dovolených, kam odjíždějí auty, na který si musí vydělávat, čtou nesmysly, dívají se na špatný filmy. Mě dokáže nejvíc rozzuřit, když marním čas, který bych mohla věnovat dětem, muži, chvíli ticha nebo práci… Snažím se ten čas nemarnit. Ale žádný recepty nejsou, opravdu nejsem zdaleka dokonalá.

Stalo se ti někdy, že něco, od čeho sis moc neslibovala, tě naplnilo velkým pocitem štěstí?

Jsem bezhlavý typ, do všeho se vrhám spíš bez očekávání. Každou chvíli jsem pak u vytržení nad tím, jak moc jsem obdarována.

Lituješ něčeho? Chybí ti něco?

Lituju toho, že se krajina tady v Čechách, ale i všude v Evropě tak změnila, že lidi pozbyli smysl pro krásu, že tak zničili krajinu, nastavili všude spoustu kolosů, supermarketů, dálnic, tunelů, satelitních domů, hotelů… vše pro individuální pohodlí. Lituju toho, že ztratili smysl pro společnou věc, že konzumují ve velkém masovou popkulturu, že většina dětí místo běhání venku čučí do beden a hrajou hry, že už je tu jen málo míst, kde se člověk může nadechnout.

Ke které knížce, kterou jsi četla v dětství, se i dnes vracíš?

Ty dobré čtu našim dětem pořád dokola: Pipi Dlouhou punčochu a Děti z Bullerbynu, Mumínky, medvídka Pú, klasické pohádky, Šruta, Vodňanského, Daisy Mrázkovou atd, atd… Je jich moc.

*

Příští „šťastný rozhovor“ bude na velmi chutné téma: na otázky Šťastného blogu odpoví pan Cuketka! Těšit se můžete již tento týden! 

Mohou být rodiče malých dětí šťastnější?

Ronja, dcera loupežníka

Ronja, dcera loupežníka

Děti by nám měly přinášet radost. Také ji přinášejí. Chvílemi. A přestože je nadevše milujeme, při hovorech se svými přáteli mám někdy pocit, že rodičovství se (zejména v těch prvních třech nebo čtyřech letech života dítěte) proměnilo v úděl neslučitelný s normálním životem. Musíme chodit na plavání kojenců, cvičení s batolaty a kurzy keramiky pro předškoláky. Kvůli dětem se vzdáváme práce, zábavy, spánku i přátel. Není divu, že jsme pak unavení, naštvaní, nervózní a… ječíme na děti.

Nebylo by lepší méně se starat o děti a být víc v pohodě?

Jenže co by z nich pak vyrostlo?

Úplně to samé, co z nich vyroste v kurzech plavání, cvičení a keramiky, tvrdí profesor Bryan Caplan ve své knize Selfish Reasons to Have More Kids (tedy: Sobecké důvody, proč mít víc dětí). Podle jeho názoru jsme to nejdůležitější pro budoucnost svých dětí udělali už ve chvíli početí: předali jsme jim své geny, a s nimi i své, tu lepší, tu horší, talenty a vlastnosti. Naše sebestarostlivější výchova a sebedražší kroužky se zděděnými předpoklady prý nic moc nezmůžou. Takže – říká Bryan Caplan – se máme přestat stresovat a více se věnovat sami sobě. Děti budou v pohodě.

S tímto vědomím vám zde předávám několik mírně nezodpovědných tipů, jak být šťastnějším rodičem.

Zvěte si co nejčastěji na návštěvu děti svých přátel. Vaše děti si tak budou mít s kým hrát a vy budete mít víc času pro sebe (jenom pak po nich budete muset uklidit). Kromě toho vaši přátelé se vám budou cítit zavázáni, aby vám tuto službu oplatili a vzali si pro změnu vaše děti k sobě.

Pokud existuje nějaká činnost, která netěší ani vás, ani vaše děti, tak ji prostě nedělejte. Typickým příkladem je plavání kojenců. Já i moje tehdy čtyřměsíční dcera jsme ho nenáviděly. Přesto jsem (dnes opravdu nevím proč) na něj dojížděla v mrazu přes půl města.

Nepřehánějte to s hygienou. Zde je inspirace z knihy Ronja, dcera loupežníka od Astrid Lindgrenové: „(Ronja) voněla, protože každý týden v sobotu večer ji Lovisa drhla ve velké dřevěné kádi a každou neděli ráno Mattisovi i jí vyčesávala vši.“ A není snad Astrid Lindgrenová jedna z největších ikon dětské literatury?

Na televizi a DVD není nic špatného. Čím dřív se děti naučí pustit si film samy, tím lépe (oceníte to zejména v sobotu brzo ráno.)

Alkohol je dobrý rádce. Doufám, že na mě za tuto kontroverzní radu nezavoláte sociálku. Faktem ale je, že v lehce ovíněném stavu a ve společnosti svých přátel činím lehkovážná, ale správná rozhodnutí, na která si jinak netroufnu. Například: „Jděte si samy vyčistit zuby.“ (Zatímco za střízliva dětem dávám pastu na kartáček a mladší Rozárce levou rukou přidržuju hlavu, abych jí pravou mohla řádně vyčistit celý chrup.)

Nehlídejte je tolik. Ještě jedna inspirace z Ronji, dcery loupežníka:

Jednoho krásného dne však Mattis pochopil – ačkoliv se mu to nelíbilo – že už přišel čas.

Loviso,“ řekl ženě. „Holka se musí naučit žít v Mattisově lese. Pusť ji ven!“

Tak vida, konečně jsi na to přišel,“ poznamenala Lovisa. „Kdyby bylo po mém, stalo by se to už dávno.“

A tak Ronja mohla běhat, kam se jí zachtělo.

3 důvody, proč si všichni myslíme, že jsme výjimeční

„To bys nikdy nepochopila!“ zaječela na mě se slzami v očích moje pětiletá dcera. Náš spor se týkal jakési čokoládové tyčinky, na kterou, jak se domnívala, měla svaté právo, ale nedostala ji. Byla jsem si jistá, že to chápu moc dobře.

Na její skálopevné přesvědčení o unikátnosti vlastních duševních pochodů jsem si vzpomněla o pár dní později, když jsem dočítala knihu Daniela Gilberta Stumbling on Happiness. Podle jejího autora bychom byli o moc šťastnější, kdybychom se dokázali řídit radami lidí, kteří už dříve prožili to, na co se my teprve chystáme (například: snědli za svůj život už hodně čokoládových tyčinek).

Ale my se jimi neřídíme. Vskrytu duše si totiž všichni myslíme, že jsme úplně jiní než ostatní. Většinou lepší. (Například, 94 procent vysokoškolských pedagogů si prý o sobě myslí, že jsou nadprůměrnými učiteli, a 90 procent motoristů se pokládá za nadprůměrné řidiče.) Ale především jiní. Domníváme se, že naše pohnutky a pocity jsou zcela jedinečné a že tatáž zkušenost dopadne v našem případě úplně jinak než u ostatních (Tak třeba, že nám nebude špatně, když sníme další čokoládovou tyčinku.)

Podle Gilberta má tohle přesvědčení o vlastní výjimečnosti tři důvody:

  1. Své vlastní pocity a myšlenky známe zevnitř a zakoušíme je tedy úplně jiným způsobem než pocity a myšlenky ostatních.
  2. Představa vlastní unikátnosti se nám líbí. Málokdo by se dokázal smířit s představou, že je tuctovou kopií. Svou vlastní individualitu si pěstujeme a hýčkáme.
  3. Máme sklon přeceňovat jedinečnost každého z nás. To, v čem se lišíme, vnímáme intenzivněji než to, v čem se všichni podobáme.

Na druhou stranu musím konstatovat, že někdy je docela příjemné odhalit, že jste v něčem stejní jako všichni ostatní. Tak například, já jsem poměrně nedávno zjistila, že můj sklon mít peněženku neustále narvanou starými účtenkami, vstupenkami, obaly od žvýkaček a neidentifikovatelnými papírky není moje zcela unikátní a do nebe volající špatná vlastnost, se kterou jsem jediná na celé planetě, (jak se mi pokoušel namluvit můj muž), nýbrž že je to nešvar, jímž trpí asi šest z deseti žen.

Jaká úleva!

Nekrmte svého Gluma

Glum

Glum

Když mě popadne sebelítost, připadám si jako Glum. Ten malý, slizký, vyzáblý tvor z Tolkienových knih, který žije potmě v jeskyni a nemaje s kým jiným rozprávět, oslovuje sám sebe „milášku“. Podobně jako on se uzavírám do sebe, nenávidím veškeré okolí a vedu nekonečné samomluvy („Pánešek nás zradil. Zlý. Šidí. Falešný. Měli bysme mu zakroutit krk. Zabít ho! Zabít!“).

Někdy k tomu stačí docela málo. Třeba že mě nepozvou někam, kam mě podle mého názoru pozvat měli. Nebo mě dost nepřemlouvají, abych si s nimi dala skleničku, kterou si stejně dát nechci (ale to oni přece nemůžou vědět). A už se vynoří Glum a vtahuje mě do své jeskyně hloub a hloub.

Zjistila jsem ale, že Glumovi se dá docela dobře vzdorovat. Stačí si uvědomit, že já nejsem on – a dát mu to dost jasně najevo. Asi takhle.

Já: „Ahoj Glume. Copak tě trápí?“

Glum: „Pánešek nás zradil.“

Já: „No jo. Chápu, že tě to mrzí.“

Glum: „Měli bysme mu zakroutit krk. Zabít ho! Zabít.“

Já: „To je ovšem jenom tvůj pohled na věc.“

Velmi brzy ho to přestane bavit.

Druhý, ještě osvědčenější způsob, jak se zbavit Gluma, je začít mluvit s kýmkoli jiným než sama se sebou.

 

 

Nepodceňujte Medvídka Pú!

Dětskou literaturu jsem si v dospělosti oblíbila jaksi z donucení. Už osm let ji večer co večer předčítám svým dětem. Zjistila jsem ale, že přečíst si některé dětské knihy dospělýma očima je větší zážitek, než když jste je před lety četli poprvé.

Medvídek Pú, Bilbo Pytlík, Pipi Dlouhá punčocha a další hrdinové nás navíc mohou inspirovat nejrůznějšími způsoby, jimiž se radují ze života.

Medvídek Pú – radost z požitkářství

„Byl teplý den a cesta byla daleká. Neurazil ještě ani půl cesty, když se ho zmocnil divný pocit. Začalo to na špičce nosu a proběhlo celým tělem až do chodidel. Jako by někdo v něm říkal: Pú, je čas na něco menšího.

„Jo, jo,“ řekl Pú, „nevěděl jsem, že už je tak pozdě.“ Sedl si tedy a sňal víko z lahvičky medu. Štěstí, že to mám s sebou, pomyslil si. Jiný Medvěd si ani nevzpomene vzít si s sebou něco menšího, když jde na procházku. A dal se do jídla.“

(A. A. Milne: Medvídek Pú)

Pú je požitkář, který umí naslouchat svému tělu. Řídí se tím, na co má zrovna chuť. Je poněkud impulzivní, což ho, pravda, někdy dostává do problémů. Ale viděli jste někdy frustrovaného Pú?

Jak následovat Medvídka Pú ve skutečném světě: Jděte navštívit kamaráda. Pohoštění, které mu nesete, cestou klidně snězte. Vyjezte mu ledničku a podělte se s ním o své momentální nápady.

Děti z Bullerbynu  – radost podle kalendáře

Viď, že je to moc prima, když jsou vánoce,“ šeptala mi Anna potom. A já jsem přisvědčila, protože si to taky myslím. Opravdu je to to nekrásnější ze všechno. My všechny děti z Bullerbynu se o vánocích máme moc dobře. Jindy se ovšem máme taky dobře. I v létě, i v zimě, na jaře i na podzim. Moc dobře se máme!“

(Astrid Lindgrenová: Děti z Bullerbynu)

Lasse, Bosse, Lisa, Anna, Britta a Olle si opravdu umějí užít radosti, které přinášejí jednotlivá roční období a s nimi spojené rituály. Nedělají vůbec nic světoborného. Jenom pečou perníčky, hledají velikonoční vajíčka nebo přespávají na seníku. Ale dělají to na sto procent.

Jak následovat děti z Bullerbynu ve skutečném světě: Jděte si s dětmi zasáňkovat. U stromečku si zazpívejte koledu. Vymyslete si vaše vlastní rodinné vánoční rituály.

Muminci – radost z pohostinnosti

„Obyvatelé celého údolí, lesa, hor a pobřeží přicházeli s jídlem a pitím a všechno se prostíralo na stoly v zahradě. Na ty se dávaly hromady nádherného ovoce a obrovské mísy s obloženými chlebíčky. Muminkova maminka míchala lívancové těsto ve vaně, protože hrnce nestačily. potom přinesla ze sklepa jedenáct obrovských sklenic se zavařeninou. (Dvanáctá bohužel praskla, když bambul zapaloval ohnivé hady, ale nic nepřišlo nazmar, protože Kníkla a Pískla skoro všechno snědly a slízaly.)“

(Tove Janssonová: Čarodějův klobouk)

Existují vůbec v literatuře lepší hostitelé, než jsou muminci? U jejich prostřených stolů a v jejich houpacích sítí si může lebedit kdokoli bez ohledu na počet nohou, množství chlupů nebo kulturní zvyklosti. Ke každému bez rozdílu jsou stejně roztomilí, štědří a elegantně zdvořilí.

Jak následovat muminky ve skutečném světě: Je třeba to vůbec říkat? Umíchejte ve vaně lívancové těsto a pozvěte přátele.

Pipi Dlouhá punčocha – radost z porušování pravidel

„Málem bych zapomněla, vždyť já mám pro vás taky dárky k narozeninám!“

„Ale vždyť my nemáme narozeniny,“ namítli Tomy a Anika.

Pipi se na ně překvapeně podívala.

„To vím taky, ale já mám! Proč bych vám k nim nemohla taky dát dárky? Nebo máte v učebnicích napsáno, že se to nesmí? Že by to třeba bylo proti pravidlům nábosilky?“

(Astrid Lindgrenová: Pipi Dlouhá punčocha)

Pipi Dlouhá punčocha je jedna z mála čistokrevných anarchistek ve světě dětské literatury. Fakt, že neuznává autority, ale neznamená, že její život se neřídí žádnými pravidly. Vytváří si svá vlastní.

Jak následovat Pipi  ve skutečném světě: Dělejte přátelům radost, když je na to ta pravá chvíle, ne když vám to přikazuje kalendář.

Bilbo Pytlík – radost bez ambicí

„Jsme tady obyčejní pokojní lidičkové a na žádná dobrodružství nemáme ani pomyšlení. Je s nimi jen protivný rozruch a nepohodlí! Zdržují jednoho od oběda! Nedovedu si představit, co na nich kdo vidí,“ řekl náš pan Pytlík, strčil si palec za kšandu a vyfoukl ještě větší kroužek kouře.

(J. R. R. Tolkien: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky)

Kde je psáno, že hrdinové se musejí do dobrodružství vrhat po hlavě? Bilbo Pytlík je naprosto šťastný tam, kde je. Nemá žádné ambice a cíle, kromě vydařené odpolední svačiny.

Jak následovat Bilba Pytlíka ve skutečném světě: Zůstaňte doma. Zatáhněte závěsy. Vypněte mobil. Uvařte něco dobrého k jídlu. A vyfoukněte ještě větší kroužek kouře.

Chci se stát líným rodičem. Ale je to dřina!

„V mé představě, jak pečovat o dítě, je obrovská louka. Na jedné straně je velký stan s barem, kde se čepuje místní pivo a kde se shromažďují rodiče. Na druhé straně, kdesi v dáli, si hrají děti. Já neotravuju je a ony neotravují mě. Dejte jim tolik svobody, co jen to půjde,“ říká Tom Hodgkinson ve své knize Líný rodič, do které jsem se začetla tento týden a nedokážu se od ní odtrhnout.

Jeho filozofie rodičovství je jednoduchá, osvobozující a zábavná: nesnažte se své děti neustále „formovat“. Nebombardujte je „podněty“. Nechte je být. Přestaňte je vozit do kroužků a do zábavních parků. Raději zůstaňte doma a zaměstnejte je domácími pracemi, nebo je nechte, ať běhají venku.

Tom Hodgkinson: Líný rodič

Tom Hodgkinson: Líný rodič

Problém je v tom, že líné rodičovství se lehko řekne, ale hůř udělá. Skloubit ho s osmihodinovou pracovní dobou a dojížděním do zaměstnání je takřka nemožné (není divu, že Tom Hodgkinson práci na plný úvazek otcům i matkám důrazně rozmlouvá). Dát dětem svobodu, když bydlíte uprostřed Prahy, taky dost dobře nejde. Navíc dobrovolně přiznávám, že bezstarostné lenošení je činnost, kterou si musím dopředu naplánovat, chci-li si ji užít bez výčitek svědomí.

Přesto se mi podařilo líné rodičovství otestovat, včera večer, když jsem se dovlekla domů se zvýšenou teplotou a s nudlí u nosu. Organismus zápasící s virózou mě k nečinnosti prostě donutil. „Jsem nemocná!“ oznámila jsem dcerám (manžel nebyl doma) a svalila jsem se na gauč. „Musíte se o sebe postarat samy!“

K mému úžasu to fungovalo dokonale. Betynka si sama napsala úkoly a podle mých pokynů vyndala z ledničky večeři, kterou zkonzumovaly bez obvyklých rvaček a pošťuchování. Obě dvě si samy vyčistily zuby (Rozárka to obvykle vyžaduje ode mě) a Betynka nakonec Rozárce i mně přečetla kapitolu z knížky na dobrou noc. Sice se moc nemyly a oblečení nechaly roztroušené po celém bytě, ale večerní rituály, které mě obvykle stojí tolik energie a často je doprovázejí výlevy zuřivosti na obou stranách, proběhly hladce a v klidu.

Myslím, že budu nemocná častěji.

P.S. Líného rodiče vřele doporučuji i lidem, kteří nemají děti.

 

5 tipů, jak vydržet u běhání (od někoho, kdo není žádný Murakami)

Haruki Murakami trénuje na maratón

Haruki Murakami trénuje na maratón

Ve čtvrťáku na gymplu jsem měla trojku z tělocviku. Píšu to proto, aby bylo jasné, že nejsem žádná rozená sportovkyně. Naopak: jako dítě i jako teenager jsem sport nesnášela. Chtěla jsem jenom sedět doma a číst si (později pak vést hlubokomyslné rozhovory nad dvojkou vína). A nejspíš by to tak i zůstalo, kdybych v dospělosti nezjistila, že pohyb na čerstvém vzduchu je jeden ze způsobů, jak být opravdu šťastnější.

Pravidelně běhat jsem začala asi před rokem a třičtvrtě. Nepřeháním to – chodím běhat na půl hodiny dvakrát až třikrát týdně. Od našeho domu do Riegráku, tam to prokličkuju, a zpátky. S Harukim Murakamim, spisovatelem a maratóncem, mám fakt společné jen to, že jeho kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání mi už půl roku leží na nočním stolku.

Zajímají-li vás postřehy o běhání od někoho, kdo by při maratónu asi chcípnul, zde jsou:

Běhání nemusíte milovat. Kdybych si mohla vybrat, jakému druhu sportu se věnovat, asi by to vyhrál tenis nebo skákání na trampolíně. Ale to bych musela v přesně určenou dobu dojíždět do tělocvičny, domlouvat si lekce a ještě platit ukrutné peníze. U běhání stačí nazout boty a vyběhnout z domu. Za třičtvrtě hodiny je vše hotovo, včetně sprchy a převlékání. Moje rozhodnutí začít běhat proto bylo tak trochu sňatek z rozumu. Nejmenší investice (časové i finanční), nejlepší výsledky.

Nečekejte, že běháním zhubnete. Tedy, pokud budete běhat deset kilometrů denně jako Murakami, tak možná jo. Pokud u toho budete míň jíst, tak určitě taky. Ale nedoporučuju, aby hubnutí bylo vaší jedinou motivací.

Běhání je skvělý způsob, jak ve městě vnímat proměny ročních období. Voňavý jarní vzduch, kapky na listech po letní bouřce, namrzlé jeřabiny, první sníh… to jsou vjemy, které vám snadno utečou, když se do práce a domů přesunujete jenom metrem a tramvají. Při běhání je vstřebáváte a souzníte se světem kolem sebe. (To jsem si musela opakovat včera, když jsem si cestičku v Riegráku prošlapávala dvaceticentimetrovými závějemi.)

Vyprázdnit si hlavu při běhání není tak snadné. Můj tatínek, sám donedávna nadšený běžec, vždycky tvrdí, jak si na své trati skvěle „vyprázdní hlavu“. Já jsem celý první rok měla problém s tím, čím si hlavu zaplácnout. O čem při běhání přemýšlet, abych nemusela myslet na to, jak už nemůžu, co všechno mě bolí a jaká je to hrůza. Obvykle to dopadlo tak, že jsem se začala nimrat v nejčerstvějších duševních bolístkách: proč byl můj muž dnes ráno tak protivný, co myslela šéfová tím včerejším e-mailem… a postupně jsem se dopracovávala k těm starším a hlubším, takže jsem končila rozvodem svých rodičů nebo smrtí našeho psa v roce 1994. Teprve v poslední době se mi daří „nemyslet na nic“. Ale není to jednoduché. Myšlenky, které se vynořují je potřeba zdvořile, ale nesmlouvavě vyprovodit z hlavy. „Počkejte za dveřmi, pak si vás tam vyzvednu.“ Vnímat pokud možno jen fyzické pocity, které běhání přináší. Jak dýchám. Jak nohy dopadají na chodník. Pak se běhání stane opravdu příjemným zážitkem. V posledních týdnech už si s sebou většinou ani neberu iPod.

Endorfiny? Kdoví. Můj kamarád, který doopravdy běhá maratóny, mi vysvětlil, že endorfiny, způsobující dobrou náladu, tělo produkuje asi až po hodině běhu. Moje půlhodinka na to zdaleka nestačí. Nicméně faktem je, že pokaždé, když dobíhám svou trasu a u kontejnerů s tříděným odpadem zahýbám k našemu dobu, se cítím skvěle. Možná je to jenom euforie z toho, že už to mám za sebou. Každopádně je to pocit, který mi vydrží přinejmenším půl dne.