Knihy

Být hodný není tak nudné, jak to vypadá na první pohled

Když jsem na gymplu poprvé četla Nebezpečné známosti, obdivovala jsem manipulátorskou genialitu markýzy de Merteuil. Hltala jsem její dopisy a chtěla jsem být přesně jako ona: dokonale se ovládající všehoschopná žena, která lidi kolem sebe vodí jako figurky v Člověče nezlob se a vždycky dostane přesně to, co chce. Naopak dopisy hodné a zbožné presidentové de Tourvel (to je ta zoufalkyně, která nakonec podlehne vikomtovi de Valmont) jsem přeskakovala: zdály se mi k uzoufání nudné, plné moralizujícících frází a plků o lásce.

Když jsem se ke knize nedávno vrátila, zjistila jsem, že jsem se tak úplně nespletla: markýza de Merteuil opravdu je velmi zábavná a dopisy presidentové de Tourvel skutečně jsou nudné a plné klišé.

Spoustu let mi ale trvalo, než jsem přišla na to, že ve skutečném životě je to trochu jinak. Opravdu hodní, dobří, vlídní, přátelští a laskaví lidé prostě nejsou nikdy nudní, protože je příjemné s nimi být.

„Hodnost“ je nicméně vlastnost trochu nedoceněná. Toužíme být sebevědomí, energičtí, společenští, brilantní, sexy, vtipní, okouzlující, charismatičtí… Být hodný se zdá tak snadné. Možná proto je to meta, o kterou málokdo usiluje. „Hodný“ může být kdokoli. I ten chlápek, co doplňuje regály v Albertu. I vaše sedmdesátiletá sousedka, která chová třináct koček a u ní doma to smrdí. Kdo chce být „hodný“, může začít už ode dneška (ale patrně záhy zjistí, že je to náročnější, než se zdá).

Mimochodem – zatímco hodní lidé skutečně existují, s geniálním zábavným padouchem formátu markýzy de Merteuil jsem se ve skutečném životě ještě nesetkala.

Projekt štěstí v českých knihkupectvích!

Kniha, která inspirovala vznik Šťastného blogu, je nyní k dostání i v češtině. Přiznávám, že mi tahle informace úplně unikla a dozvěděla jsem se to jen díky vám – čtenářům (díky, Veroniko Zavřelová). Její autorka Gretchen Rubin mě hned od začátku okouzlila tím, že se snaží být šťastnější ve svém skutečném, každodenním životě – aniž by kvůli tomu meditovala v ašrámu, jezdila na víkendové semináře, odstěhovala se na venkov nebo se rozvedla. Vydala se cestou plnění předsevzetí a občas je – viděno mýma očima – až příliš velká Mirka Dušínová, ale její kniha, záznam z jednoho roku, kdy zkoušela veškeré způsoby, jak být šťastnější, přesto patří k těm, které změnily můj život.

* Gretchen Rubin už pět let píše také stejnojmenný blog, The Happiness Project. 

„Většina lidí si myslí, že nejsou většina lidí.“

Na tuhle větu jsem narazila v právě rozečtené knize Za soumraku Michaela Cunninghama. A svým způsobem mi udělala radost: stejně jako většina lidí jsem falešně přesvědčena o vlastní výjimečnosti. A stejně jako většinu lidí mě – paradoxně – těší, že v tom nejsem sama.

Většina lidí (alespoň z těch, které znám) si totiž myslí…

…že oni jediní mají doma permanentní bordel, zatímco většina lidí má uklizeno.

…že oni jediní svým dětem tolerují nejobludnější prohřešky, kdežto většina lidí své potomky vychovává důsledněji.

…že jsou citlivější a zranitelnější než většina lidí.

…že jsou jediní, kdo nemá v životě žádný systém.

…že většina lidí o sobě tolik nepochybuje.

Být jako většina lidí možná vůbec není špatné.

Okamžik euforie: když se vás někdo zeptá na cestu a vy mu umíte poradit

Pokaždé, když mě někdo na ulici zastaví s dotazem na cestu (a já náhodou znám odpověď), se v duchu malinko zatetelím radostí. Jako bych dostala potvrzení, že jsem tady opravdu doma. Patřím sem. Už nejsem přistěhovalec, jsem autoritou na tuhle čtvrť.
Skvěle to vyjádřil Francis Scott Fitzgerald ve Velkém Gatsbym, kterého právě čtu. Takhle jeho hrdina popisuje své první dny na ostrově na předměstí New Yorku:
„Pár dnů jsem se cítil dost opuštěný, až mě jednou ráno zastavil na cestě nějaký člověk, který se tady objevil o něco později než já.
„Nevíte, jak se dostanu do Západního Vejce?“ zeptal se bezradně.
Vysvětlil jsem mu, kudy má jít, a když sem pokračoval v cestě, necítil jsem se už tak sám. Jako bych se stal najednou průvodcem cizincům, průkopníkem a zakladatelem osady. Udělil mi tak bezděčně místní domovské právo.

Nečekaná radost z pomalého čtení

Nepředpokládala jsem, že mé dcery bude bavit sto let starý dívčí román o zahradničení, v němž se celé odstavce věnují popisu růží šplhajících po staré zdi a na celé stránky se líčí okopávání prvních jarních výhonků. Když jsem jim začala číst Tajnou zahradu Frances Hodgson Burnett, brala jsem to jako trochu zlomyslný experiment – zjistit, co děti, uvyklé Harrymu Potterovi a Pokémonům, vydrží.

Hlavně jsem ale nepředpokládala, že to bude bavit mě.

Jsem hektický čtenář – pokud knihu nezhltnu narychlo během několika bezesných nocí, pak už ji většinou vůbec nedočtu (a knihy jako Milénium si o tenhle styl čtení vysloveně říkají). Kniha jako Tajná zahrada si ovšem žádá úplně jiné čtenářské tempo. Rozvážné, krok za krokem. Každý den s dětmi urazím tak pět stránek. A užívám si je mnohem víc, než bych čekala.

Zjistila jsem ostatně, že „pomalé čtení“ má na internetu řadu stoupenců (stačí si do Googlu zadat „slow reading“) a přináší zážitek úplně jiného druhu než adrenalinové polykání kapitol a přeskakování odstavců s popisy.

*

Jeden z blogů o pomalém čtení najdete například zde: Tracy Seeley’s Blog  

Jak žít přítomností: Čtěte básně

Trocha upřímnosti: poezii jsem přestala číst zhruba ve věku, kdy ji většina lidí přestává psát. Tedy někdy v době, kdy jsem si pořídila svou první televizi a účet v bance.

Když jsem před pár dny znovu vytáhla z knihovny sbírku básní (je to výběr z veršů Emily Dickinsonové), připadalo mi čtení básní jako činnost stejně exoticky neužitečná jako vyšívání nebo domácí vaření piva.

Ale okamžitě mě zarazila jedna věc: zatímco při čtení románů se mi stává, že několik odstavců i stránek přelétnu se zatměním v hlavě a nemůžu si vzpomenout, co jsem vlastně četla, u básní je tomu přesně naopak. Nedovolí mi toulat se při čtení duchem bůhvíkde, jsou skvělým cvičením na „mindfullness“, nutí mě zůstat v přítomném okamžiku, doslova zastavují čas.

Ještě že podivínka Emily, která po většinu života neopouštěla svou zahradu, psala ty básně tak krátké.

Chvála veřejných knihoven

Průkazku do knihovny jsem měla propadlou už dávno. Vím to přesně: deset let od doby, jsem dokončila svou diplomku.

Půvab veřejných knihoven jsem (znovu)objevila – tak jako spoustu jiných věcí – díky svým dětem, když se Betynka nechala zapsat do malé, ale přívětivé Knihovny na Vinohradech. I když jsem tam nikdy předtím nebyla, připadalo mi, jako bych se vrátila někam, kde jsem strávila kus svého dětství. Ta známá vůně. Ten svobodný objevitelský pocit, když se člověk pustí podél regálů a ví, že si může vybrat cokoli. A hlavně, ty knihy! Nejvíc mě samozřejmě dostalo dětské oddělení se spoustou knížek, o který jsem už zapomněla, že vůbec existují. Trosečníci z Vlaštovky od Arthura Ransomea. Děvčátko Momo a ukradený čas od Michaela Endeho. Jana Eyrová. Táta sekáč. Heidi, děvčátko z hor. Některé jsem se marně snažila vnutit Betynce, než mi došlo, že jestli se chci sentimentálně vracet do dětství, budu to muset udělat na vlastní průkazku.

(Jo, a navíc je to celý tenhle zážitek zadarmo, přesněji řečeno za čtvrtletní poplatek 20 Kč.)