jídlo

Co mi dnes dělá radost: šestihodinové vaření povidel.

Mám ráda dlouhé a pomalé vaření. Ten pozvolný proces, během něhož se z něčeho původně celkem odpudivého (třeba z hromady cibule a kližky na guláš) stane téměř bez jakéhokoli vnějšího zásahu něco voňavého a lákavého, mi připadá velmi tajuplný a baví mě být u toho. Občas se dívat a různě do toho šťouchat.

Před pár dny jsem strávila celých čtyřiadvacet hodin s hrncem švestek, které jsem dostala na návštěvě u táty. Den předem jsem je vypeckovala, zasypala cukrem a podle návodu zalila octem (což mi zprvu připadalo celkem podezřelé a odrazující).

Druhý den jsem švestky začala vařit. Bylo fascinující pozorovat, jak se zpočátku modré a uvnitř nazelenalé švestky mění nejdřív v divoce bublající červenou směs (opravdu to v hrnci vypadalo jako v jícnu sopky) a potom postupně ve stále černější, vláčnější a sladší hmotu. Když jsem do toho na konci vmíchala skořici a rum, měla jsem už ke svým švestkám dokonale vytvořený citový vztah. Celkem veliký hrnec švestek se na konci scvrkl do tří spíš menších zavařovacích sklenic, naplněných něčím, co vypadá jako zkoncentrovaná, dočerna fialová tma srpnové noci.

Pardon za tu poezii. Ačkoliv povidla nijak zvlášť často nejím a buchty nepeču, ten čas, co jsem s nimi strávila, způsobil, že jsem se do nich takřka zamilovala.

Reklamy

Nesmyslné utrpení před regálem s marmeládami

Ráda si vybírám exotické džemy v potravinovém oddělení Marks & Spencer. Vlastně je to jinak: Ráda si představuju, že si tam nějaký džem vyberu. Ve skutečnosti se mi to totiž ještě nikdy v životě nepodařilo. Moje návštěva před zmíněným regálem s luxusními marmeládami probíhá zhruba následovně.

  1. Cestou do obchodu si představuju ty idylické sobotní snídaně, kdy si čerstvě opečenou topinku namažu nějakým opravdu úchvatným džemem.
  2. Zastavím se u regálu s džemy, oslněná všemi těmi lahvičkami a názvy, nad kterými se sbíhají sliny. Španělské meruňky s amarettem? Černé turecké třešně s vanilkou? Sevillské pomeranče? Rubínový grapefruit? Švestky s něčím, čemu ani nerozumím?
  3. Umiňuju si, že si vyberu jen jeden. Nechce se mi utratit tady skoro dvě stovky.
  4. Jenže který? Beru do rukou jednotlivé lahvičky a zkoumám složení.
  5. Panebože, už jsem tady skoro deset minut. Opravdu musím trávit tolik času výběrem marmelády?
  6. Dám do košíku španělské meruňky s amarettem a mířím k pokladně. Cestou ve mně hlodají pochybnosti.
  7. Vracím se a španělské meruňky dám zpátky. Prostojím u regálu dalších pět minut. Rebarbora a zázvor? Citróny a med z akácií? Propadám trochu panice.
  8. Vzpomenu si, že stejně jsem před týdnem doma zavařila tři kila rybízu z naší zahrady. Všechen ten džem přece musíme sníst.
  9. Odcházím s prázdnou. Cestou k pokladně hoídm do košíku sušenky, které si tady kupuju vždycky, aby mi to nebylo líto.

Docela mě pobavilo, že úplně stejnou zkušenost udělali i účastníci známého experimentu psychologů Marka Leppera a Sheeny Iyengar. Taky se to týkalo marmelády. Když dostali na výběr z pouhých šesti druhů, strávili výběrem jen chviličku a třicet procent lidí si nějaký džem skutečně koupilo. Ale pokud mohli vybírat z 24 druhů, drtivá většina z nich odešla s nepořízenou: strávili výběrem dlouhé minuty, většina z nich propadla zoufalství a jen tři procenta lidí si odnesla nějaký džem.

Mít na vybranou ze spousty možností zkrátka znamená, že si možná nevyberete vůbec nic.

(Jídlo + víno + přátelé) x slunečné odpoledne = piknik (nebo festival)

V sobotu jsem se vypravila na Prague Food Festival a znovu jsem si to musela přiznat: fakt nejsem gurmán. Jistě, ceviche ze žlutoploutvého tuňáka nebo telecí ossobuco taky mají něco do sebe. Daleko větší radost mi ale dělalo to, že jsem tam byla se svojí rodinou a přáteli. Že jsme mohli sedět na trávě v zahradách Pražského hradu (pokud nás zrovna nevyháněla ochranka, což tomu sezení na trávníku dodávalo jisté anarchistické kouzlo), mhouřit oči do odpoledního slunce, upíjet víno, zout si boty a prsty u nohou trhat sedmikrásky a pozorovat děti, které mizely mezi stromy a většinou se zase pak objevovaly.

Připomnělo mi to, že piknik – téměř jakýkoli piknik – je pro mě jedna z nejdokonalejších podob štěstí. Ať už to je improvizovaná svačina s dětmi cestou ze školky a z družiny, nebo velkolepá oslava chystaná několik týdnů dopředu. Anebo usrkávání limonády na lavičce u okénka na vesnickém fotbalovém hřišti, zatímco děti si hrají tak daleko, že skoro neslyšíte jejich ječení. Nebo grog z termosky během bruslení na rybníku.

Tyhle čtyři ingredience – jídlo, pití, lidé a obloha nad hlavou – pro mě dohromady dávají téměř magickou kombinaci. A je mi vlastně jedno, jestli se podává chleba s Veselou krávou nebo grilované tygří krevety z Bellevue.

Proč si myslím, že zmrzlina z kornoutu je ještě o něco lepší než z mističky

Jasně, zmrzlinový pohár je prima. Ale zmrzlinu z kornoutu (z takového, který dole končí do špičky) mám ještě o něco radši. Proč? Protože ji nemůžete někam odložit. Musíte si ji vychutnat právě teď a tady, jedno líznutí po druhém, od prvního zamrazení na předních zubech až po ten mrzutý okamžik, kdy vám zbyde v ruce jen prázdná oplatková špička kornoutu. Nepřipadá v úvahu, že byste si kousek zmrzliny nechali na potom (jistě, můžete ji odložit na talířek a strčit do mrazáku, ale potom už to nebude zmrzlina z kornoutu, ale ztuhlá hmota, která se předtím trochu roztekla po talířku). Kornout potřebuje vaši ruku a strávíte s ním několik – obvykle hodně příjemných a intenzivních – minut svého života. Zmrzlina z kornoutu na sebe strhává vaši pozornost, není to jídlo, které byste mohli zhltnout jen tak mimoděk. Mám pocit, že zmrzlina z kornoutu je mrazivé a sladké zhmotnění „mindfulness“, schopnosti vědomě a naplno žít přítomným okamžikem.

A ano, pro většinu nanuků to platí také.

Jeden marshmallow hned nebo dva až za chvíli?

Představte si, že jsou vám čtyři roky. Paní učitelka vás posadí ke stolečku a položí před vás jeden marshmallow (to je takový ten pěnový americký bonbón, vzdáleně připomínající naše žužu). Potom vám oznámí, že vás nechá na chvíli o samotě. Klidně můžete bonbónek hned sníst. Ale když vydržíte nesníst ho, než se vrátí, dostane od ní za odměnu dva. Co uděláte? Vydržíte, nebo podlehnete? A zkuste se nijak nestresovat tím, že výsledek experimentu rozhodne o celém vašem budoucím životě…

Tenhle pokus, známý jako „marshmallow test“, provedli psychologové na univerzitní školce ve Stanfordu někdy koncem šedesátých let. Jak dopadl? Většina dětí se snažila alespoň chvíli odolávat. Zakrývaly si oči, kopaly do stolu, zpívaly si… ale ve chvíli, kdy si začaly bonbón na talířku prohlížet, očichávat a hladit, obvykle nakonec podlehly (video z obdobného testu si můžete prohlédnout tady). Bylo jich asi sedmdesát procent.

Čtyřletým účastníkům pokusu je dnes hodně přes čtyřicet. Ukázalo se, že ti, kteří kdysi dokázali „nesníst bonbónek“, byli výrazně úspěšnější při studiu na střední i na vysoké škole. Ti ostatní měli v průměru nejen horší známky, ale také byli tlustší a brali víc drog. Vědci z toho usuzují, že schopnost odolávat pokušení a nespokojit se s okamžitým uspokojením je pro náš úspěch v životě důležitější než třeba inteligence.

Jak byste dopadli vy? Já sama si myslím, že bych patřila k dětem, které marshmallow nesnědly. Alespoň tehdy, ve čtyřech letech. Nemalou roli by v tom patrně hrála i touha zavděčit se paní učitelce, pokud by ve mně vzbudila pocit, že nesnědení bonbónku je ta „správná“ možnost.

Od té doby ovšem moje pevná vůle značně ochabla.

Ostatně, výsledky experimentu neříkají nic o tom, jestli byly děti, které nesnědly marshmallow, v pozdějším životě také šťastnější.  

„Můžu tam přece zajít kdykoli.“ Aneb jak jsem propásla Florentýnu.

Dneska jsou to asi dva týdny, co bylo jen pár bloků od domu, kde bydlím, zavřeno bistro Florentýna. Je mi to líto, hlavně proto, že jsem v něm nebyla. Ani jednou.
Na oběd nebo na večeři do Florentýny jsem se chystala už od chvíle, kdy bistro zhruba před rokem otevřelo. Četla jsem o ní na internetu, slyšela jsem o ní od přátel a vždycky, když jsem okolo ní projížděla tramvají (asi dvakrát denně), jsem nakukovala dovnitř a říkala si, že tam někdy musím zajít.
Jenže pokaždé se našel důvod, proč to protentokrát odložit a jít někam jinam. „Do Florentýny přece můžu zajít kdykoli. Je to jen pár kroků od našeho domu,“ řekla jsem si pokaždé. Jenže „kdykoli“ ve skutečnosti znamenalo „kdykoli jindy než dneska“. Vždycky se našlo něco naléhavějšího. Florentýna zkrátka byla až příliš po ruce. Připadalo mi, že ji můžu navštívit někdy později, až budu mít víc času. Myslela jsem, že tam bude napořád.
Propást věci, které máme přímo u nosu a které jsou k dispozici na zdánlivě neomezeně dlouhou dobu, je pozoruhodně snadné. Tak třeba letošní podzim. Kdyby mě k tomu nedonutil můj nadšený tatínek, tak jsem letos zase nebyla pouštět draka. Ani jednou.

To, co OPRAVDU CHCI versus to, co CHCI CHTÍT: malý, ale důležitý rozdíl

Kdysi dávno mi máma z Anglie přivezla krabičku mentolových lupínků v hořké čokoládě. Každý z nich byl zabalený ve zvláštním tenkém tmavozeleném papírku. Vypadaly opravdu stylově a delikátně a na první pohled mi bylo jasné, že takovéhle lupínky jedí styloví a delikátní lidé (nejsípš jako doplněk k četbě klasických románů nebo poslechu vážné hudby). Ne čokoládoví burani, kteří jsou – tak jako já – schopni na posezení sníst půl tabulky oříškové Milky. Hrozně moc jsem si přála, aby mi lupínky chutnaly… jenže nechutnaly. Upřímně řečeno, dodnes si myslím, že chuť mentolu pohromadě s chutí hořké čokolády je prostě divná. Ale nikdy nezapomenu, jak jsem si představovala, že budu ty lupínky jíst.
Od té doby se mi mnohokrát stalo, že jsem chtěla chtít něco, co ve skutečnosti se mnou vůbec nešlo dohromady. Přála bych si třeba, abych na DVD dávala přednost filmům s titulky před těmi dabovanými. Ale skutečnost je taková, že u filmů s titulky se nedá žehlit. Nebo bych chtěla chodit do všech těch úžasných nových restaurací, jejichž prozkoumávání se věnuje spousta mých přátel. Ale proč vlastně, když vím, že na jídelním lístku bych stejně vyhledávala jenom známá a „bezpečná“ jídla?
Snažím se tedy respektovat to, co opravdu chci. I když bych mnohdy chtěla chtít něco jiného.