jídlo

Dobrodružství, která zažívám při vaření

115

Často mívám pocit, že v mém životě je málo prostoru pro dobrodružství. Vzrušující nejistota, jak něco dopadne, ta nejomamnější ingredience jakéhokoli dobrodružství, se ve všedních dnech vyskytuje ve svých nejméně zábavných podobách (nachlazené děti uprostřed týdne, když nemáme hlídání; zácpa na magistrále, když mám být za dvanáct minut u zubaře; rozbitá lednička těsně před Vánoci).

Při vaření nicméně zažívám dobrodružství, včetně té dechberoucí nejistoty, docela často.

Někdy, ale jen hodně výjimečně, to je velkolepé a luxusní dobrodružství jako africké safari. Třeba když jednou za rok pro kamarády vařím kohouta na víně, nakoupím si všechny ty opulentní ingredience a užívám si ten čtyřdenní rituál porcování, nakládání, opékání a dušení a pečení.

Mnohem častěji to ale je spíš jako když zabloudíte někde na zamrzlé silničce někde v Krušných horách, nevíte kde jste, smráká se, máte málo benzínu a dětem se chce čůrat. To když vytáhnu z mrazáku něco – nevím co – a chci z toho udělat něco k jídlu. Vždycky to vypadá stejně: jako na kost zmrzlý balíček pokrytý krustou ledu. Takže musím pár hodin počkat, až ledy povolí. Když mám štěstí, vyklube se z toho třeba králík, kterého můj muž před měsícem přivezl z chalupy. Když mám smůlu, jsou to dršťky, které si před rokem přivezl ze zabijačky. Když mám ještě větší smůlu, mohou to být třeba vnitřnosti, které si u nás kdysi dávno nechala kamarádka pro svého psa, který mezitím už umřel na stáří. Můj mrazák mě prostě vždycky překvapí. Nedávno jsem se doslechla, že některé biomatky si v mrazáku schovávají vlastní placentu jako památku na porod. Obávám se, že kdybych to udělala já, jednou ji nějakým nešťastným omylem sníme k večeři.

Ta největší dobrodružství se ovšem odehrávají tehdy, když vařím bez přesného receptu. Musím k tomu trochu sbírat odvahu. Mám ráda, když mi někdo řekne přesný počet gramů mouky, když si můžu odměřit mlíko v odměrce, když vím, na kolik stupňů nastavit troubu a kolik minut vařit špagety. Pokud mi někdo řekne „dej do toho trochu másla“ nebo „peč to, dokud to nebude hotový,“ připadám si, jako by mě vystrčil na úzkou lávku nad propastí. Bez zábradlí. Ale je to tak vzrušující!

Letos na konci prázdnin v jižních Čechách můj kamarád Marek, velký zastánce spontánního vaření, udělal výbornou houbovou omáčku s krupicovými noky. Chtěla jsem po něm recept.

„No, vezmeš krupici, mlíko a vajíčko….“

„Počkej,“ zarazila jsem ho a běžela si pro papír. „Kolik krupice? Kolik mlíka?“

Marek se zatvářil otráveně. „To nevím!“

„Aspoň odhadem?“

„Aby to mělo takovou tu správnou lepivou konzistenci.“

„Takže kolik krupice!“
„Takhle ty noky nikdy neuvaříš!“ pronesl nade mnou ortel.

To mě vyprovokovalo. Sebrala jsem odvahu a uvařila jsem je. Skoro bez receptu. Byly potrhané a nevzhledné, ale byly.

„Přistupujte k lásce k vaření s hravou a bezstarostnou odevzdaností,“ řekl dalajláma. Jo, o to se snažím. Alespoň někdy.

Záhada plastových krabiček a víček, která na ně nepasují

iStock_000011950199Small_600x4

Včera se na mě z dolního fochu v kuchyňské lince vysypaly všechny naše plastové krabičky na jídlo. Mám jich osmnáct. A dvacet čtyři víček. Ale kompatibilní dvojice krabička/víčko jsou v téhle rozsáhlé sbírce pouze čtyři.

Pokládám to za jednu z největších záhad naší domácnosti. Počet krabiček a víček zůstává pořád zhruba stejný: je jich právě tolik, aby se vešly do té jedné police. Některé krabičky a některá víčka ale evidentně kamsi mizí a posílají za sebe náhradníky, kteří s ničím nejdou do páru.

Pravda je, že krabičky (dokud ještě mají víčko) s námi často cestují. Nosím si v nich špagety do práce. Dětem do nich dávám řízky na výlety. Když jdeme ke kamarádům na večírek, v krabičce neseme vyhlášenou česnekovou pomazánku mého muže nebo košíčky s náplní à la chili con carne. V krabičkách putují muffiny na piknik, buchta od tchýně, rybíz z chalupy nebo vánoční cukroví, které po Vánocích už nikdo nechce a tak si ho navzájem nosíme na návštěvy.

Plastová krabička na jídlo je tedy dobrá pomůcka k tomu, jak být šťastnější. Pokud má ovšem víčko. Bez víčka se stává jenom nevzhlednou miskou, ve které se sice dá uchovávat jídlo v ledničce nebo ohřát v mikrovlnce, ale už nikdy s námi nepojede na večírek, na Silvestra nebo k vodě.

Pořád ale tajně doufám, že všechny naše krabičky se jednou setkají se svými chybějícími víčky, která zatím leží v kuchyňských policích mých kamarádek. Šťastně do sebe zapadnou… a bude čas vyrazit na megapiknik.

Co mi dnes dělá radost: olupovat strouhanku z řízku, jít krupicovou kaši do kolečka a další dětské rituály při jídle

-1

 

 

 

 

Krupicovou kaši jsem v dětství nejedla nikdy jen tak. Dodržovala jsem vlastní estetický rituál: Po obvodu talíře jsem ji postupně ujídala lžičkou do kolečka, až jsem se nakonec dobrala k tomu nejlepšímu místu uprostřed talíře, kde byla nejsilnější vrstva kakaa prosáklého rozpuštěným máslem. Můj bratr si kaši a kakao hned na začátku zamíchal do nechutné břečky, což jsem nesnášela.

Takových jídelních rituálů jsem dodržovala spoustu – a občas se k nim vrátit mi dělá tajnou, infantilní radost.

  • Řízek: Nejvíc mi chutnala opečená strouhanka, takže jsem ji oloupala a jedla zvlášť, až mi nakonec zbyl jenom ten nahatý kus masa, který jsem obvykle už „nemohla“.
  • Sušenky Disko: Rozlepila jsem je a napřed snědla tu suchou půlku, na které neulpěla skoro žádná náplň. Až potom tu druhou.
  • Párek v rohlíku: Vždycky mě frustrovalo, že nahoře z něj přečuhuje velký kus párku, který by měl člověk ukousnout jako první, a na konci potom zbývá samotná suchá špička rohlíku. Snažila jsem se to vyvážit tím, že jsem dolní špičku rohlíku hned na začátku ukousla a jedla ji s vykukujícím párkem. Ale obvykle to nedopadlo dobře. Dírou vespod začal vytékat kečup a za chvíli jsem ho měla všude.
  • Jablko: Protože se mi nechtělo nosit ohryzek do koše, jedla jsem ho celé, i s ohryzkem, až zbyla jenom stopka. Tu jsem pak někde odložila. Hm, to vlastně dělám dodnes, a můj muž z toho šílí.
  • Salám Junior: Kolečko jsem přeložila na čtvrtky a do jeho středu pak vykousla „ozdobnou“ kulatou díru. Jako když vystřihujete sněhové vločky z ubrousků.
  • Rohlík: Napřed jsem ukousla obě špičky, potom obvodovou křupavou kůrku. A z toho měkkého bílého, co zbylo, jsem si modelovala kuličky.
  • Vitacit: Lízala jsem ho z dlaně tak dlouho, až mi na ní zbyla jenom lepkavá červená nebo žlutá skvrna.

 

Jak si nedat ten druhý (třetí, čtvrtý…) kousek koláče

quiche_vegPrvní vanilkový rohlíček, který před Vánoci ochutnám, je vždycky ten nejlepší. Tak křehce se rozsype na jazyku a hned potom následuje sladko-slaná chuť vanilky a oříšků v máslovém oparu. Ten druhý… je taky dobrý. Třetí už vlastně nepotřebuju. Ale vždycky na něj dojde.

Stejné je to s první jahodou v červnu. Nebo s prvním úlovkem v nově objeveném sekáči. Taky mě to táhne vracet se tam znovu a znovu, i když tuším, že další osudové setkání s perfektně padnoucími šaty z 60. let za 250,- Kč asi hned tak nenastane.

Tenhle týden jsem byla na tiskovce, kde se podávalo občerstvení. Vlastně jsem neměla hlad a jen tak ze zvědavosti jsem ochutnala kousek quiche. A zjistila jsem, že to je ten nejlepší slaný koláč, co jsem kdy jedla. Nejkřehčí těsto a nejvláčnější náplň z pórku, sýra a nevím ještě čeho! Fascinovaně jsem ho zhltla a šla jsem si pro další. Taky dobrý. I když tentokrát jsem už věděla, do čeho jdu, takže to postrádalo ten moment užaslého ochutnávání. A potom (když jsem se předtím pokradmu rozhlédla, jestli mě někdo nepozoruje) ještě pro jeden. Ten už mě vlastně tolik nebavil. Neměl šanci v ničem předčít ten úplně první.

Proč jsem si vlastně pro ten třetí kousek šla? Asi jsem měla pocit, že na tak skvělý quiche asi hned tak zase nenarazím a chtěla jsem si ten první zážitek nějak víc zintenzivnit a uchovat – i když jsem věděla, že to nejde.

Proč se ve mně vždycky, když narazím na něco opravdu dobrého, projeví pošetilá touha mít toho víc, víc, VÍC? A to i v případech, kdy mít VÍC není celkem k ničemu? Asi se nějak neumím smířit s pomíjivostí vanilkových rohlíčků, červnových jahod a skvělých quichů, s tím, že teď jsou, ale brzy zase nebudou. A tak je jím dál a dál, i když vím, že prvnímu kousku se ten další nikdy nevyrovná.

A už v prvním kousku je obsažen celý ten zážitek, který si chci odnést.

Na blogu Ricka Hansona Your Wise Brain jsem narazila na tip, jak se s tím (možná) vyrovnat. I když on neměl na mysli jenom jídlo:
„Náš mozek si dobře pamatuje špatné zkušenosti, ale hůř si zapamatuje ty dobré. Pomozte mu tím, že svůj zážitek obohatíte, necháte ho trvat o 10-20 vteřin déle, naplníte jím své tělo a mysl a zintenzivníte ho. Vědomě ho vstřebávejte. Dělejte to pětkrát denně, vždycky třeba půl minuty. A do svého mozku i do života tím postupně vetkáte vědomí, že nepotřebujete víc, protože už máte dost.“

Začíná sezona mazání chlebů.

svačinaTak moji kamarádi říkají dlouhému období od září do června, kdy musíme okolo 6:30 ráno sebe i děti vykopat z postelí, rozlepit oči, najít čisté spodní prádlo a sudé ponožky, nepropadnout zoufalství tváří v tvář studenému šeru tam venku a… namazat svačinu do školy.

Mazání chlebů mi ale – na rozdíl od navlékání mátožných nožek do nekonečně dlouhých punčocháčů a rozčesávání zapomenutých dredů – dělá vlastně radost. Jako dítě jsem se na svačinu těšila. Byla jako nenápadné zamávání z domova uprostřed školního dne. Zároveň jsem si užívala okamžik překvapení: byla jsem zvědavá, co tentokrát mezi dvěma krajíci chleba nebo v rozkrojeném rohlíku najdu. Většinou to byl plátek šunky, „dietní“ salám (ten bez teček, co se mu dneska říká Junior) nebo trojúhelníčkový sýr Vítěz. Dodnes si vybavuju chleba, mírně zvláčnělý vrstvou másla, které máma krájela zastudena, takže se jí málokdy podařilo rozmístit ho po krajíci úplně rovnoměrně. U okrajů se mezi zuby občas připletl navlhlý ubrousek, což patřilo k věci.

A svačiny mých dětí dnes vypadají dost podobně.

I když sama sobě slibuju začít s kreativními svačinami podle časopisů – celozrnné muffiny, mrkvový salát, tortilla s kuřetem – ve všední den okolo sedmé ráno na kreativitu nemám. Většinou zase skončím u mazání chlebů.

Krásný nový školní rok!

Jak je vůbec možné „zapomenout“ se najíst?

„Měla jsem toho v práci tolik, že jsem se zapomněla najíst.“ Když tohle slyším, připadám si trochu jako z jiné galaxie. Jak se dá zapomenout na jídlo? Já na něj myslím skoro pořád. (I teď, v téhle chvíli přemýšlím, jestli v plechové piksle na poličce nezbyl ještě kousek čokolády… Ano! Byl tam.) Zapomenout se najíst mi připadá podobné, jako bych zapomněla mrkat. Zapomenout přestat jíst, to ano, to už se mi stalo, ale opačný stav si moc neumím představit.

Jídlo cloumá s mými emocemi neustále. Dodnes si vybavuji ten úplně hmatatelně konejšivý pocit bezpečí, který mě obklopil, kdy jsme doma měli k obědu pečené kuře s nádivkou a bramborovou kaší. Nebo dekadentní potěšení z oschlého šunkového chlebíčku, který zůstane v lednici jako vzpomínka na včerejší večírek. Euforii z prvního jarního nanuku – ten můj musí mít čokoládovou polevu a bílou smetanovou náplň, jinak to není nanuk, neuznávám ty neónově zbarvené zběsilosti, které si vybírají mé dcery. Malou radost každé ráno nad čokoládkou z adventního kalendáře, zatajený dech nad prvními vanilkovými rohlíčky, vytaženými před Vánoci z trouby, nebo útěchu a zadostiučinění nad talířem špaget s boloňskou omáčkou.

Dá se na tohle všechno vůbec na chvíli zapomenout?

Proč si necháváme nejlepší sousto na konec?

Nejlepší sousto si při jídla nechávám vždycky na konec. Dám si záležet, aby mi úplně naposled zbyl hezky propečený okraj řízku s přiměřeným množstvím bramborového salátu, nebo právě ten kousek dortu, na kterém je umístěný kopeček krému a čtvereček červeného želé. A když jím müsli, snažím se jednotlivé ingredience distribuovat na lžičce tak, aby na konec zbylo nejvíc oříšků a rozinek. Jídla, u kterých to nejde, mě trochu stresují: například párek v rohlíku, ze kterého vám na konec vždycky zbyde jenom suchá špička rohlíku. Nebo zmrzlinový pohár, ze kterého ve finále zbývá jen rozteklá zmrzlina, ve které se nevábně máchají kousky ovoce. Anebo jablko – nic se nevyrovná prvnímu zakousnutí.

Zmíněný fenomén ovšem neplatí jenom u jídla. Při běhání si úplně nakonec pouštím ty nejoblíbenější písničky a moji kamarádi, kteří se vyznají ve víně, si ty nejlepší lahve šetří na konec večírku (přestože jsou v té době většinou už tak opilí, že nejlepšího vína je pro ně škoda).

Psycholog Daniel Kahneman tvrdí, že každou zkušenost – nezáleží na tom, jestli příjemnou nebo nepříjemnou – posuzujeme především podle toho, jak skončí. Finále zážitku je pro nás důležitější než celkový průběh. Pozoroval to mimo jiné u pacientů, kteří podstupovali bolestivé vyšetření – kolonoskopii. Ti, u kterých vyšetření trvalo déle, ale jeho konec byl relativně snesitelnější než začátek, byli po dvou letech ochotnější objednat se na kolonoskopii znovu…