hudba

Co mi dělá radost: poslouchat někoho, kdo si zpívá se sluchátky na uších

2013-10-21-ClearAsDay

Ráda si zpívám nahlas se sluchátky na uších. Šplhám do závratným výšek s The Queen, vyřvávám s Načevou nebo se jako Bridget Jones dojímám sama nad sebou při All by Myself. A hlavně si užívám pocit, že mi to zpívání opravdu jde, který mi mohou poskytnout právě jen sluchátka s hudbou puštěnou hodně nahlas. Skoro se neslyším, jenom cítím, jak napínám hlasivky, takže mi můj zpěv připadá dokonalý. Můj hlas se mi zdá stejně mohutný a neochvějný, jako bych byla Tina Turner nebo Adele. Zpívání občas doprovodím patetickým gestem – nejradši mám takové to rozpřažení rukou kupředu směrem k neviditelnému publiku, které mi v extázi naslouchá – a tetelím se v pocitu dokonalého souznění s hudbou.

Stejně tak mě ale baví poslouchat někoho jiného, kdo si právě zpívá se sluchátky. Moje dcera Betynka to dělá skoro pokaždé, když jedeme autem. Nejčastěji si zpívá tohle:

IMG_1143

Její zpěv se sluchátky se skoro nedá vydržet. Jsou to ty nejfalešnější zvuky na světě, navíc vypouštěné jen útržkovitě, protože místy v písničce nerozumí slovům nebo je zpěvák na ni moc rychlý. Zkrátka, zpívá stejně příšerně jako já.

A přece mě baví ji poslouchat. Protože vím, že ty krákoravé útržky zpěvu, vypouštěné do vzduchu, jsou ve skutečnosti jen vnějším odrazem dokonalého vystoupení na neviditelném pódiu, po kterém následuje potlesk nadšených davů.

Je to trochu voyerský zážitek, pozorovat člověka, který si zpívá se sluchátky na uších. Místy mám pocit, že mu až neslušně nakukuju do soukromí. Jako bych ho tajně pozorovala při svlékání. Přistihnete někoho ve chvíli, kdy je jenom sám se sebou a je tak trochu bezbranný. Ale stejně neodolám a poslouchám. A úplně ho na tom neviditelném pódiu vidím.

Reklamy

Co mi dělá radost: Hulákat s Hanou Hegerovou, když mě nikdo neslyší

Hegerov_

Rozpoložení, v jakém byla Johana, se mezi ženami důvěrně říká CH P H H –  Chvíle pro Hanu Hegerovou. Chce se vám nebýt a potřebujete to ze sebe dostat. A nejlíp se brečí právě na Hegerku,“ napsala moje kamarádka Lucie ve scénáři k seriálu Ententýky.

Já u písniček Hany Hegerové nebrečím. Přesto mám své CH P H H nejméně jednou týdně, asi tak okolo 7:45 ráno. Obvykle mám přitom na sobě jen pyžamo a crocsy nebo nějaký jiný nedůstojný úbor, přes který si jenom přehodím kabát a vyjdu ven do mrazivé šedi, abych se podívala, jestli je potřeba omést auto od sněhu. (Ano, jestli se mi vůbec někdy chce nebýt, tak v téhle chvíli k tomu mám asi nejblíž.) Naložím do auta Rozárku a její školní brašnu a odvezu ji ke škole. Když před školou vystupuje, už strkám cédéčko do přehrávače.

A pak to přijde. Má chvíle pro Hanu Hegerovou.

Mám spočítané, že během zpáteční cesty od školy k našemu domu stihnu dvě písničky. Pokud se mi nepřiplete do cesty popelářské auto. V tom případě mohou být i tři. A tak si vybírám ty nejoblíbenější.

  • Mám vanu plnou fialek.“ Ta se do mrazivého rána obzvlášť hodí.
  • Dnes mě soudí… kdejaký náhodný muž.“
  • …a on se klidně svlíká, jako by čas stál…“
  • …že tys mi zůstal dlužen i trny od růží…“
  • A samozřejmě: „Lásko prokletá, za pár slov a vět vezmu kletbu zpět…“

Zpívám společně s ní a užívám si to. Auto je jediné místo, kde si můžu zpívat opravdu nahlas a mít jistotu, že mě nikdo neslyší. Vlastně spíš hulákám na plné plíce a jen chvílemi spolu s Hanou ztišuji hlas do dramatického recitativu. A když je potřeba, pouštím na chvíli volant a dělám velká patetická gesta, jako bych vystupovala v pařížské Olympii („k tomu já se vám plně přiznáváááám!“).

Těší mě vstupovat do těch velkých emocí, kterými jsou šansony nabité, a chvíli si je na zkoušku prožívat, jako bych si zkoušela divadelní kostýmy. Být vášnivá, odvážná, netroškařit, aspoň na těch osm minut, co trvá cesta od školy domů. Na osm minut jsem hrdinkou velkých dramat a stihnu zažít nejméně dvě katarze.

A pak zaparkuju auto a jdu se převlíknout, abych mohla jít do práce. 

Pustit si to znovu je ještě hezčí (a smutnější) než slyšet to poprvé

A001117_PEK_TOPOL2_VNěkterou hudbu mám spojenou s některými obdobími ve svém životě. Psí vojáky jsem nejvíc poslouchala okolo roku 1995. Pouštěla jsem si Žiletky staré ohrané kazety do sluchátek, když jsem jezdila nočním autobusem pětset pětkou na kolej na Jižním Městě, sledovala obrysy paneláků za okny a utápěla se v krásném sebestředném smutku, jaký může člověk zažít, jen když je hodně mladý a připadá si hrozně nepochopený.

Naživo jsem ale Filipa Topola viděla poprvé až minulý měsíc. 9. května v žižkovské Akropoli. Kamarádi říkali, že koncerty kdysi bývaly lepší. Divočejší. Ale pro mě byl tenhle ten jediný. Zdálo se mi, že Filip Topol nechal na pódiu kus svojí duše –  celý svůj příběh od rozervaného puberťáka po životem unaveného čtyřicátníka. Publikum v narvaném sále šílelo.

Když jsme po koncertě postávali před Akropolí s a domlouvali jsme se, do které hospody vyrazíme, prosmýkla se kolem nás drobná postava. Byl to on. S očima zapíchnutýma do chodníku se rychle propletl mezi lidmi, kteří ho před pár minutami znovu a znovu vyvolávali na pódium, a co možná nejnenápadněji zmizel kdesi v ulicích Žižkova. Ještě před chvílí sdílel s fanoušky pomocí hudby svoje nejintimnější pocity. A teď byl evidentně celý nesvůj z toho, že tam nějací fanoušci vůbec jsou. Pospíchal, s rukama vraženýma do kapes, aby už mohl být sám.

Už ho nikdy neuvidíme. Ale pustit si to znovu můžeme vždycky.

Moje oblíbená je tahle.

Okamžik euforie: Když někde hrají „moji“ písničku

Jasně že si ji kdykoli můžu pustit doma z cédéčka. Anebo na Youtube. Anebo do sluchátek z empétrojky. Svoje oblíbené písničky mám po ruce skoro pořád.

Ale přesto, když procházím s košíkem mezi regály v Albertu, anebo si pustím v koupelně rádio, a z reproduktoru se ozve Perfect Day od Lou Reeda nebo třeba Into My Arms Nicka Cavea, mám pocit, že jsem dostala nečekaný dárek. Vlastně nevím proč, ale udělá mi to daleko větší radost než stisknout čudlík a tutéž písničku si pustit sama.

Možná proto, že do hry vstupuje šťastná náhoda, která mě a písničku svedla na stejné místo. Anebo proto, že si můžu alespoň namlouvat, že mou radost sdílejí další lidé (i kdyby to byl jenom znuděný DJ kdesi ve velíně samoobsluhy, který ji vpašoval mezi hlášení o zlevněném gothaji). Nebo prostě proto, že mě písnička zastihne nepřipravenou, je to překvapení, které mě na chviličku vytrhne z předvídaného běhu událostí.

Prostě nečekaná hudba má oproti hudbě, kterou si sami pustíte, ještě něco navíc.

Okamžik euforie: konečně zjistit, jak se jmenuje ta písnička

Když se mi podaří náhodně odhalit název nebo interpreta písničky, kterou znám z dávné minulosti, ale jen jako neidentifikovatelný popěvek z rádia, z maturitního plesu nebo z diskotéky na pionýrském táboře, mám pocit, jako bych dostala nečekaný dárek. Jako by se mi najednou podařilo vylovit ztracený kus své paměti, který si teď můžu stáhnout z internetu, uložit ho do iPodu a znovu a znovu si ho pouštět, kdykoli budu mít chuť.

Úplně nejradši ale mám, když mě tyhle zapomenuté písničky přepadnou nečekaně – třeba v rádiu během cesty autem nebo když se ploužím mezi regály v Albertu. Jako bych zničehonic otevřela emocionální konzervu, na jejímž obsahu se během let vůbec nic nezměnilo.

Nedávno jsem četla o zkušenostech pečovatelky z domova důchodců, která se stará o staré lidi s pokročilou demencí. Mnozí z nich nepoznávají svoje příbuzné – ale když uslyší písničku, kterou znali v mládí, dokážou si vybavit celé sloky.

Pokud byste to asi tak za čtyřicet let chtěli vyzkoušet na mně, pusťte mi třeba tuhle.