film

Proč brečíme u štastných konců ve filmech?

Jako filmová divačka jsem hodně naivní. Fungují na mě všechny hollywoodské triky a reaguju přesně tak, jak si to režisér přeje, i když jsou jeho kousky sebepředvídatelnější. Směju se, když se to ode mě očekává, vyjeknu, když na hrdinu zpod postele vybafne příšera, a když se kamera pozvolna blíží k zavřeným dveřím, zpod kterých vychází zlověstný proužek světla, mrazí mě v zádech, zakrývám si obličej a dívám se jen škvírkou mezi prsty.

No a když na konci filmu zazní smyčcová hudba a ti dva správní lidé si padnou do náruče (a nemusí to být jenom lidé, může to být i pes a jeho páníček,

lassie_wideweb__470x311,0

nebo dva roboti,

puzzle-wall-e-i-eva_496

nebo Hugh Grant a dítě),

mqdefault-1

automaticky se mi začnou koulet slzy po tváři. Nebrečím ve chvíli, kdy ti dva zažívají nějaká protivenství, když se rozcházejí, umírají nebo si mají brát někoho jiného, ale právě až tehdy, když všechno dobře dopadne a kdy už vlastně není k pláči žádný důvod.

Psycholog Joseph Weiss se tímto fenoménem zabýval ve své studii a dospěl k závěru, že za to může pocit bezpečí v okamžiku happyendu. Dokud jsou naši hrdinové v ohrožení, jsme ve střehu a držíme své pocity na uzdě, ale ve chvíli, kdy to s nimi dobře dopadne, si můžeme dovolit dát slzám volný průchod.

A já si ten okamžik pokaždé užívám!

Ta úleva, jenom se dívat a nic si o tom nemuset myslet!

il_fullxfull.229677335

Před pár lety jsem se živila psaním o filmech. Kamarádi mi záviděli, že můžu přes den chodit do kina a ještě to vydávat za normální zaměstnání. A… ano. Bylo to prima. I přesto, že na většinu filmů, které jsem v rámci svojí práce zhlédla, bych do kina dobrovolně určitě nešla (tak třeba Kameňák 2 nebo Gibsonovo Umučení Krista). Jenže moje pracovní koukání na filmy nemělo s tím obyčejným moc společného. Jakmile se v kině zhaslo a na plátně se rozběhla úvodní scéna, začala jsem si v duchu dělat poznámky pro článek, který jsem obvykle musela napsat hned vzápětí. „Podobá se tenhle film všem předchozím, které režisér natočil?“ „Je ten hlavní herec dobrý nebo špatný?“ „Je ta mladá herečka trapná nebo úžasná?“ „Počkat, tohle dějové schéma mi něco připomíná.“ „Má ten záběr na lišku v křoví něco symbolizovat, nebo je tam prostě proto, že se to odehrává v lese?“ „Co takhle akční scéna, neviděli jsme něco podobného už loni?“ „Je tohle dojemné, nebo je to kýč?“

Někteří moji kolegové novináři měli dokonce svítící propisky a psali si poznámky do notýsků. Později do elektronických diářů. Já jsem se k sofistikovaným technologiím nikdy nepropracovala, ale můj vnitřní notýsek mě spolehlivě dokázal připravit o zážitek z jakéhokoli filmu. Místo abych se prostě jen dívala, řešila jsem, co si o tom mám myslet a jak to sofistikovaně a vtipně zformulovat do vět.

Když jsem posléze o filmech psát přestala a začala jsem chodit do kina jen tak, uviděla jsem je úplně novýma očima. Nemuset si nic myslet, nic nehodnotit a jenom se dívat byla ohromná úleva. Nechat se překvapovat. Smát se, když je ve filmu vtip, leknout se, když na vás udělá baf, plakat, když vás chce dojmout. Od té doby sice neumím o filmech moc chytře mluvit, ale užívám si je mnohem víc.

Napadlo mě, že něco podobného se mi stává i v životě. Je spousta situací, které prožiju jen napůl, protože na ně už předem píšu v duchu recenzi. „Je tenhle večer ,romantický’“? „Budou na tohle koupání děti vzpomínat?“ „Co o tom budu zítra vyprávět v práci?“ „Dalo by se o tomhle napsat na blog?“ „Neměla bych to dát na Facebook?“ Sama sobě v duchu převypravuji to, co se právě děje, snad abych to nezapomněla a věděla, co si o tom později mám myslet.

Občas se mi nicméně podaří přestat v duchu hodnotit, škatulkovat, zaznamenávat… a jenom se dívat, poslouchat. Ochutnávat. Vnímat. A je to – znovu – velká úleva.

Nejsmutnější filmy všech dob podle časopisu Empire… a podle Šťastného blogu

Možná to je bizarní, ale jednou z věcí, která mi doopravdy dělá radost, jsou smutné filmy. Nemyslím dojemné romance se slzopudným finále, ale filmy, které jsou opravdu smutné. Nebo temné, depresivní, mrazivé, drásavé, melancholické. Když jsem na stránkách časopisu Empire objevila žebříček deseti nejdepresivnějších filmů všech dob, ani mě nepřekvapilo, že nejméně pět z nich patří k mým vůbec nejoblíbenějším. (Ostatně, za doopravdy depresivní filmy pokládám jenom komedie s Eddiem Murphym a některé řachandy české provenience.)
Z depresivního empirovského žebříčku vybírám:

  • Requiem za sen.Paní ve středním věku (Ellen Burstyn) fatálně propadne práškům na hubnutí, zatímco její syn (Jared Leto) a jeho dívka (Jennifer Connelly) ujedou na heroinu. Film režiséra Darrena Aronofskyho není jenom smutný, je nezapomenutelně děsivý.
  • Leaving Las Vegas. Nicolas Cage v roli neúspěšného scenáristy-alkoholika přijíždí do Las Vegas, aby se tam upil k smrti. Pomáhá mu v tom prostitutka (Elizabeth Shue). Ke sladkobolné romanci je sice jen krůček – malý krůček -, ale skončí to tak, jak má. Špatně.
  • 21 gramů. Příběh několika životů, zničených (mimo jiné) tragickou autonehodou, je vyprávěn na přeskáčku. Od tragického finále k výchozí idylce. Výsledek je přímo drásavě smutný.
  • Hrob světlušek. Čtrnáctiletý sirotek se na konci druhé světové války snaží postarat o svou čtyřletou sestřičku, ale nakonec oba umřou hlady. To vše v podání roztomilých postaviček japonského anime. Když byl film promítán v japonských kinech, diváci pak prý museli povinně zhlédnout ještě jeden, veselejší snímek, aby se vzpamatovali.
  • Tanec v temnotách. Björk coby česká imigrantka dře od nevidím do nevidím (doslova, protože ztrácí zrak), aby vydělala na operaci očí pro svého syna. Kromě toho, že oslepne, je také nespravedlivě obviněna, odsouzena a oběšena.

… a do smutného Top 10 přidávám:

  • Prolomit vlny. Emily Watson v roli naivní, nábožensky založené dívky je svým zmrzačeným mužem donucena mít sex s každým, kdo jí přijde do cesty. Dívenka uvěří, že je to vůle Boží.
  • 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Název filmu udává dobu trvání nechtěného těhotenství rumunské studentky, která se v Bukurešti roku 1987 rozhodla podstoupit ilegální potrat. Film ji sleduje s mrazivě nezúčastněným odstupem.
  • Vyobcovaná.Šestnáctiletá Xiu Xiu (je to Číňanka, takže vypadá na dvanáct) je v roce 1975 v rámci velké kulturní revoluce poslána na venkov, aby pomáhala nemluvnému pastevci ovcí. Ve snaze zachránit se se stane sexuálních hračkou místních stranických funkcionářů.
  • Hard Core Logo.Fiktivní dokument o punkové kapele na turné začíná naoko vesele, ale čím déle ho sledujete, tím je vám jasnější, že nemůže dobře skončit.
  • Melancholia. Režisér Lars von Trier je v tomto výčtu zastoupen hned třikrát. Nejspíš proto, že má s depresí své zkušenosti. Melancholia – přestože končí zničením našeho světa – je film příliš krásný na to, aby mohl být doopravdy depresivní. Do smutného Top 10 patří jako sladko-smutný dortík na závěr.

A u kterých filmů smutníte vy?

Rada z Pixaru: Neříkejte „ano, ale…“, říkejte „ano, a…“

Vždycky jsem měla ráda animované filmy ze studia Pixar: Úžasňákovy, Příšerky s. r. o., Vzhůru do oblak, Vall-iho. Ani ne tak kvůli jejich jistě úžasné digitální animaci, ale spíš proto, že nedělají z dětí hlupáky, baví i dospělé, aniž by jim podlézaly smrští popkulturních hlášek, nepletou si emoce a kýč a dokážou jednoduše podat i tak vážná témata, jako je manželská krize, ztráta partnera nebo osamělost ve stáří.

A pak taky proto, že jsou prostě neuvěřitelně zábavné.

Andrew Stanton, režisér Hledá se Nemo, v jednom rozhovoru prozradil zajímavé pravidlo, které se v Pixaru dodržovalo už od časů Příběhu hraček. Na kreativních poradách nad scénářem nesměl nikdo říkat „ano, ale…“. Na každý nápad mohli ostatní reagovat pouze slovy „ano, a…“. „Ano, ale…“ je podle něj ten nejsnadnější způsob, jak každý nápad zviklat a zpochybnit hned v zárodku. Kdežto „ano, a…“ znamená, že nápad rozvíjíte dál, přidáváte k němu další hodnotu.

„Když chcete něco vytvářet, potřebujete ovzduší naprosté důvěry, aby si lidi troufli jít s kůží na trh,“ dodává k tomu Stanton.

Naučit se říkat ANO je stejně důležité jako naučit se říkat NE

Jim Carrey v Yes Man

Jim Carrey v Yes Man

V nejrůznějších časopisových návodech na šťastnější život se často dočtete, jak je důležité naučit se říkat „ne“. Jinak se prý necháme zneužívat od neodbytných kolegů a pseudopřátel, kteří na nás budou přehazovat nejrůznější protivné úkoly.

Já si ale myslím, že stejně důležité je naučit se říkat „ano“. „Ano“ na pozvání od lidí, které jsme léta neviděli. „Ano“ na klavírní koncert dítěte vaší sestry. „Ano“ na ochutnávku slivovice u vašeho spolužáka ze základky. „Ano“ na obskurní vernisáž amatérských fotografií bratrance. „Ano,“ i když se vám moc nechce. Protože – a na to nepotřebuju výsledky vědeckých výzkumů – daleko víc životě litujeme toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali (i když to třeba úplně nedopadlo).

Velkou inspirací k napsání tohoto příspěvku mi byl film Yes Man s Jimem Carreym (i když je to hollywoodská komedie, od které se nedá čekat převratně neotřelý pohled na věc). Je sice příkladem toho, že „ano“ vás může dostat do problémů – ale vždycky váš život nějak obohatí.

12 filmových scén, u kterých mohou bez zábran plakat ženy i muži

Plakat je zdravé. Je to jeden ze způsobů, jak přimět mozek, aby vyráběl endorfiny ve velkém. Ale okolnosti, které nás přimějí k pláči, většinou moc šťastné nejsou. V kině nebo před obrazovkou DVD ovšem můžete plakat bez následků. Tak do toho. Tady je dvanáct filmových scén, které mě nezadržitelně rozpláčou během půl minuty.

Návrat krále. Finále Pána prstenů je jeden z těch filmů, kde ani nemáte šanci schovat kapesník. Mně osobně nejvíc bere za srdce scéna, v níž Gandalf utěšuje hobita Pipina před bitvou, ve které je čeká skoro jistá smrt.

„Konec? Ne, tady cesta nekončí. Smrt je jen další cesta, kterou musíme podniknout všichni. Šedá dešťová záclona tohoto světa se rozestře a promění se v stříbřité sklo. A pak to uvidíš.“ „Co, Gandalfe? Co uvidím?“ „Bílé břehy… a za nimi… daleký zelený kraj za rychlého rozbřesku.“

A. I. Umělá inteligence. Steven Spielberg to se slzami umí (vzpomeňme na telefonujícího E.T.), ve filmu A.I. Umělá inteligence však sáhl po zbraních snad až příliš silného kalibru. Hlavním hrdinou je malý robot (Haley Joel Osment), který strávil několik tisíc let tím, že se marně snažil proměnit ve skutečného chlapce, aby získal lásku své lidské “maminky”. Na konci filmu (dva tisíce let poté, co skutečná maminka spolu s celým lidstvem přestala existovat) dostane příležitost strávit s její kopií, zrekonstruovanou z jeho vzpomínek, jeden jediný den. V poslední scéně s ní uléhá do postýlky a odchází „do země, kde se rodí sny“. Už jenom, když to vyťukávám na klávesnici, hrnou se mi slzy do očí.

Krajina stínů Anthony Hopkins coby oxfordský spisovatel C. S. Lewis, autora Letopisů Narnie, a jeho pozdní láska, umírající na rakovinu. Poslední šťastné dny, než ji nemoc definitivně sklátí,  spolu stráví procházkami na rozkvetlém anglickém venkově. I po letech mi v hlavě leží replika z filmu: „Naše dnešní bolest je součástí našeho včerejšího štěstí. Taková je dohoda.“

 


Hledání Země Nezemě Johnny Depp coby J. M. Barrie je ve filmovém příběhu o autorovi Petera Pana potrhlý, podivínský a možná i trochu pedofilní. Ale i vás přiměje zvolat “Já věřím na víly!” až uvidíte na jevišti umírající vílu Zvoněnku .


Profesionál. Jean-Paul Belmondo na konci filmu odchází k přistavenému vrtulníky, provázený nervními houslovými tóny melodie Ennia Morriconeho. Pokaždé znovu tak trochu doufám, že k tomu vrtulníku tentokrát dojde… ale ne. Salva výstřelů ze samopalu přijde nakonec vždycky.


Thelma a Louise. Dvě přítelkyně v modrém kabrioletu na konci cesty, která je dovedla na okraj Grand Canyonu. Mají na vybranou: vzdát se policii, nebo… pokračovat v cestě. “Ale já chci jet dál,” říká Thelma.


Tenkrát na Západě. Jeden z mála filmů, kde můžete plakat hned na začátku. To když Claudia Cardinale dorazí na farmu, kam se chtěla provdat, a svou budoucí rodinu, kterou nestihla poznat, najde postřílenou v jejím nejbližším okolí. To vše (opět!) za zvuků Morriconeho houslí.

Prolomit vlny. Dánský režisér Lars von Trier je blázen a trochu i misogyn. Ve svých filmech ubližuje ženám často a rád – přesněji řečeno, nechává je, aby si ubližovaly samy. Prostoduchá a zcela nevinná Bess je například přesvědčena, že jejího po těžkém úrazu invalidního manžela může uzdravit jediná věc: když bude co nejčastěji souložit se spoustou cizích mužů. V jedné z nejtragičtějších scén ji vidíme na člunu, jak se vydává na konečnou zastávku své cesty, mezi ty nejdrsnější námořníky na lodi kotvící u pobřeží.


Zběsilost v srdci. Ano, i temný deviant formátu Davida Lynche mě dokázal rozplakat. To když Nicolas Cage ve finále jeho zběsilé road movie vyleze na kapotu auta a konečně zazpívá Lauře Dern píseň, po které celou dobu toužila: Elvisovo Love me tender.


21 gramů. Mexický režisér Alejandro González Iňárritu vypráví docela jednoduchý příběh, ale podává ho na přeskáčku tak ďábelsky, že vám rozleptá slzné kanálky. Nejprve se dozvíte, že Cristina (Naomi Watts) začala znovu fetovat. Pak zjistíte, že po drogách sáhla proto, že ztratila manžela a dvě dcerky při autonehodě. Teprve potom ji uvidíte, jak se o tragické události dozvídá. A ve finále sledujete živého a zdravého manžela s dcerkami, jak bezstarostně skotačí po ulici. Nesnesitelné.

Butch Cassidy a Sundance Kid. Když se Robert Redford a Paul Newman rozběhnou proti nastoupené jednotce… a v uších vám pořád ještě zní Raindrops are Falling on my Head.

Vzhůru do oblak. Na tenhle film jsem šla se svou pětiletou dcerou v domnění, že ona se bude bavit a já pouze doprovázet. Bylo to přesně naopak. Zejména v té scéně, kdy hlavní hrdina, nerudný důchodce, po smrti své milované ženy najde album jejích “budoucích dobrodružství”, které si založila jako malá holčička. Zjistí, že namísto dobrodružných výprav, které nikdy neuskutečnila, si do alba vylepila fotografie z celého jejich společného života…

Musím přestat, protože pro slzy nevidím na monitor. Jaké jsou vaše nejúčinnější dojímací scény?

Nekrmte svého Gluma

Glum

Glum

Když mě popadne sebelítost, připadám si jako Glum. Ten malý, slizký, vyzáblý tvor z Tolkienových knih, který žije potmě v jeskyni a nemaje s kým jiným rozprávět, oslovuje sám sebe „milášku“. Podobně jako on se uzavírám do sebe, nenávidím veškeré okolí a vedu nekonečné samomluvy („Pánešek nás zradil. Zlý. Šidí. Falešný. Měli bysme mu zakroutit krk. Zabít ho! Zabít!“).

Někdy k tomu stačí docela málo. Třeba že mě nepozvou někam, kam mě podle mého názoru pozvat měli. Nebo mě dost nepřemlouvají, abych si s nimi dala skleničku, kterou si stejně dát nechci (ale to oni přece nemůžou vědět). A už se vynoří Glum a vtahuje mě do své jeskyně hloub a hloub.

Zjistila jsem ale, že Glumovi se dá docela dobře vzdorovat. Stačí si uvědomit, že já nejsem on – a dát mu to dost jasně najevo. Asi takhle.

Já: „Ahoj Glume. Copak tě trápí?“

Glum: „Pánešek nás zradil.“

Já: „No jo. Chápu, že tě to mrzí.“

Glum: „Měli bysme mu zakroutit krk. Zabít ho! Zabít.“

Já: „To je ovšem jenom tvůj pohled na věc.“

Velmi brzy ho to přestane bavit.

Druhý, ještě osvědčenější způsob, jak se zbavit Gluma, je začít mluvit s kýmkoli jiným než sama se sebou.