etiketa

Je dobré věřit komplimentům (nebo to aspoň předstírat)

„Ty máš krásný kabát!“ „Prosím tě, vždyť je celej od chlupů.“

„Ta buchta je vynikající!“ „Vždyť se mi celá srazila.“

„Tobě to dneska sluší!“ „No to určitě, víš, v kolik jsem vstávala?“

Vždycky, když mi takhle někdo odpoví na kompliment (myslím, že ženy to dělají nějak častěji), odnáším si z toho pocit malého, ale mrzutého zklamání. Jako bych se snažila pochválit něco, co za to vlastně nestojí.

Na druhou stranu vím, že spousta lidí považuje téměř za slušnost komplimenty hrdinně odrážet a nevěřit jim. Jinak by si připadali příliš neskromní.

Dočetla jsem se o studii, která dokazuje, že věřit lichotkám – nebo se aspoň tak tvářit – je dobré nejen proto, že tím uděláme radost autorovi komplimentu, ale prospějeme tím i sobě samým. Když slyšíme pochvalu, kterou považujeme za zaslouženou, usmějeme se, narovnáme záda, zaujmeme sebevědomější postoj. A náš mozek na to zareaguje tak, že cítí více sebedůvěry. Mozek ovšem reaguje stejně, i když se usmějeme a narovnáme jen tak. Nepotřebuje té lichotce doopravdy věřit, stačí, že se chováme, jako bychom tomu věřili, a pošle nám za odměnu malou dávku radosti a sebevědomí.

Takže když vám někdo řekne, že vám to sluší, a vy víte, že máte přeleželé vlasy a pytle pod očima, usmějte a řekněte: „Díky!“ Váš mozek bude šťastnější.

Co mám odpovědět na otázku „Jak se máš?“

Tahle otázka mě vždycky přivede trochu do rozpaků. Pokaždé, když je mi položena, mám chuť vyhrknout: „Počkej, dej mi pár minut, ať si to můžu rozmyslet!“ A začnu horečně přemítat, jak to vlastně tázající myslí. Je to vůbec otázka? Nebo je to zdvořilostní formulka, na kterou mám odpovědět „Dobře, a ty?“

Rozpaky se ještě prohlubují v případě, že mi položí někdo, koho jsem opravdu dlouho neviděla. Očekává se v takovém případě, že začnu vyjmenovávat dosavadní zaměstnání, místa bydliště a děti, které přibyly od našeho posledního setkání? Anebo mám načrtnout jenom aktuální stav v daném okamžiku? Zajímá toho, kdo se na to ptá, jak se doopravdy mám, nebo chce jenom odstartovat konverzaci?

A co na „Jak se máš?“ odpovídáte vy?

Jak žít přítomností: Zapamatujte si jména lidí, kteří se vám představují

Barack Obama Vladimir Putin

"Jak že se to jenom..."

Takhle situace se mi stala už mockrát: Někoho vidím poprvé v životě a schyluje se k tomu, že se máme navzájem představit. Jsem z toho lehce nervózní. Neznámý (nebo neznámá, to je jedno) mi podává ruku a řekne: „Ahoj, já jsem…“ Jenže jméno, které vysloví, nezanechá v mé paměti žádnou stopu. Rozplyne se okamžitě jako písmena vyrytá do písku na pláži. Protože moje hlava je v tu chvíli už o pár vteřin napřed. Soustředím se na to, jak za okamžik řeknu: „Já jsem Bára.“ A také na správné provedení stisku ruky, aby nebyl mdlý nebo naopak křečovitý.

Výsledkem je, že dotyčné jméno si nezapamatuju, a až ho budu za chvíli potřebovat (protože ta situace samozřejmě nastane), budu využívat různých trapných kliček: vyptávat se společných známých, pošilhávat do papírů, které má před sebou na stole, nebo se snažit rozluštit iniciály vyryté do přívěsku na jeho/jejím krku.

Myslím, že schopnost zapamatovat si jména lidí, kteří se nám představují, je docela dobrý test na mindfullness, neboli schopnost naplno se ponořit do přítomného okamžiku. Pokud jsme v dané chvíli duchem přítomni opravdu „teď a tady“, jméno si zapamatujeme. Pokud nám myšlenky utíkají dopředu a přehrávají nám v hlavě scénáře toho, co teprve přijde, za chvíli si budeme muset rozpačitě odkašlat a říct: „Ehm… promiň… jak že se to vlastně jmenuješ…?“

Proč svou rodinu nutím večeřet u stolu, i když se nám nechce

S pravdou ven: rodinná večeře u společného stolu je ideál, o který se svými rodinnými příslušníky svádím kruté boje. Můj muž do sebe po příchodu z práce, hnán vlčím hladem, často nahází vestoje u lednice takové množství jídla, že regulérní večeři pak bojkotuje. Mé děti by daly nevímco za to, aby mohly večeři konzumovat v nepohodlné zkroucené poloze u televize (a sypat brambory pod pohovku) nebo na psacím stole u počítače (a kydat kečup do klávesnice).

A i já sama si často říkám, jestli by nebylo příjemnější, kdybych se mohla najíst sama. V klidu. Bez toho, že by mnou uvařené dobroty někdo stále komentoval slovy: „Fuj, tohle nejím.“ „A co je tohleto zelené?“ „Ble, hrášek.“ Bez věčných hádek o množství kečupu, který se smí nalít na špagety. Bez běhání pro další a další ubrousky. Bez šťávy, rozlité po stole.

Jenže mám pocit, že jestli se někde tvoří opravdová rodina, je to právě u stolu při společné večeři. Když jsem byla malá, moje máma s námi jedla jenom o Vánocích. Při všech ostatních večeřích jenom běhala po kuchyni, postávala u kuchyňské linky a obsluhovala nás. Pamatuju si, jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že ostatní maminky jedí. A taky mi to bylo trochu líto.

Mimochodem: podle průzkumu, který provedlo americké Národní centrum pro závislosti a zneužívání návykových látek, děti, které večeří s rodiči, méně často kouří, pijí alkohol a berou drogy. Taky většinou jí zdravěji, mají lepší známky a víc čtou.

Tak proto svádím věčné nevyhrané bitvy s Večerníčkem, se seriálem Simpsonovi a s televizními zprávami o pár minut společného času – upřímně řečeno, je to jediný čas, který ve všední den tráví celá naše rodina pohromadě.

*

Již zítra přinese Šťastný blog rozhovor s panem Cuketkou!

Nečekané výhody stárnutí 2: Nebýt cool je v pořádku.

První nečekanou výhodu stárnutí jsem si uvědomila nedávno, když mi pomohla čelit posměškům puberťáků při běhání. Na další jsem narazila tento týden, když jsem si doma hlasitě prozpěvovala a starší dcerka Betynka mě upozornila, že můj zpěv je „trapný“. Zjistila jsem, že být trapná mi občas docela vyhovuje.

Jednou z nepochybných výhod stárnutí je osvobození od povinnosti být neustále cool. A kromě toho…

…klidně můžete přiznat, že se vám chce jít spát. I když je teprve deset večer a „noc je ještě mladá“.

nemusíte se nutit tančit, když se stydíte. Anebo naopak můžete klidně tančit a vypadat u toho trapně. Stejně jediný, komu to kdy vadilo, jste byli vy sami.

…když nevíte, o čem máte mluvit, můžete to přiznat. Nebo nemusíte říkat nic.

…filmy z MFF v Karlových Varech si můžete pustit o pár měsíců později na DVD, bez front a tlačenic.

…můžete nosit teplé spodní prádlo a spát v ponožkách.

…konečně můžete přiznat, že vás nebaví Blade Runner. Nebo filmy Wima Wenderse. Nebo že radši než na íránský film s titulky se koukáte na Hercula Poirota.

nemusíte pít, co vám nechutná, i když to pijí všichni ostatní.

Nenápadný půvab polední přestávky

Nechodím na oběd. Protože moje pracovní doba je přísně ohraničená otevírací dobou školky a družiny, dlouho jsem žila v zajetí představy, že nejlepší způsob, jak ušetřit čas, je zhltnout domácí v krabičce přinesený oběd u pracovního stolu s očima upřenýma na monitor počítače.

Důsledky se dostavily obvykle kolem půl čtvrté odpoledne: pozvolna se mi (navzdory dalším a dalším kafím) začaly klížit oči a odpoledne se rozplizlo do podoby beztvaré houby, která ze mě vysála zbytky energie. Hypoteticky ušetřený čas se rozplynul do neurčita. (Kromě toho jsem zjistila, že z obědů ve společnosti počítače se tloustne víc než z obědů v Imperialu. Roztržité zírání na monitor je ten nejlepší způsob, jak zkonzumovat obrovské množství jídla a ani nevědět, co jste jedli.)
Nedávno jsem musela překonat svou nechuť k poledním přestávkám a vyrazit na krátký oběd do centra, protože jsem si domluvila schůzku se svým kamarádem – daňovým účetním. Přestože mi nepřinesl žádné skvělé zprávy (to se daňovým účetním v březnu moc často nestává), samotný fakt, že jsem se přinutila opustit kancelář, vyjít na denní světlo a nadechnout se opravdového jarního vzduchu mě neuvěřitelně osvěžil.
Za dva dny nato jsem si v rámci oběda vyrazila na hodinu pilates a o týden později jsem si do práce přinesla kolečkové brusle, abych polední pauzu proměnila v piknik na Letné. A zjistila jsem, že polední přestávka je malé, ale skvěle prázdné místo uprostřed dne, které můžete naplnit čímkoli: objevovat nové restaurace, cvičit, spát (podle výzkumu NASA šestadvacetiminutový spánek zlepší výkon mozku o 34 procent), mít tajné rande nebo se zapomenout v knihkupectví. A přinejmenším některé z těchhle aktivit rozhodně hodlám vyzkoušet.

Proč se učím udržovat oční kontakt

Z očí do očí

Jeden můj známý je lékař s vlastní ordinací. Znám ho jako příjemného, citlivého člověka s velkou dávkou empatie. Proto jsem nevěřila svým očím, když jsem si na internetové stránce, zabývající se hodnocením lékařů, přečetla jeho charakteristiku od anonymních pacientů. Podle některých z nich je „pan doktor“ hotový nelida. Přezíravý, arogantní bručoun. A důvod? Hned několik pacientů mu vytýkalo totéž. Zdánlivou drobnost. Že se během toho, co s nimi mluví, nedívá na ně, ale na monitor počítače.

Uvědomila jsem si, že častěji, než bych chtěla, se mi stává totéž. Během pracovních hovorů s kolegy mi oči neustále mimoděk sklouzávají k obrazovce počítače. Nejsem přezíravá ani arogantní, jenom někdy neumím udržet soustředěnou pozornost na jednom místě – tedy na člověku, se kterým právě mluvím.

Tenhle nešvar má i svou večírkovou variantu: to když během rozhovoru s jedním člověkem těkáte očima kolem po ostatních účastnících večírku. Nejspíš to neděláte schválně, ale vzbuzujete dojem, že si už vyhlížíte jiného, asi zábavnějšího společníka.

Protože nechci vypadat arogantně, a protože tenhle zlozvyk se dotýká hned dvou z mých novoročních předsevzetí, rozhodla jsem se s tím něco dělat. Tady je pro začátek pár tipů pro udržování očního kontaktu během rozhovoru:

  1. Nesoustřeďte se na zírání, ale na naslouchání. Přirozený oční kontakt by se pak měl dostavit sám.
  2. Pokud se stydíte, nedívejte se přímo do oka, ale na obočí nebo na kořen nosu.
  3. Při konverzaci by měl oční kontakt udržovat především ten, kdo momentálně naslouchá (naslouchající by se měl dívat do očí asi 75% času, zatímco hovořící jen asi 40%).