etiketa

Podivuhodná etiketa cestování ve výtahu

elevator

Už pár měsíců pracuji v prosklené kancelářské budově se spoustou pater a několikrát denně objevuji podivuhodné zákonitosti výtahové etikety, která se tolik liší od té normální. Zatím jsem objevila následující:

  1. Ve výtahu jsme si blíž, než bychom chtěli. Hlavní podivnost cestování ve výtahu spočívá v tom, že úplně cizí lidé, kteří by i při nezávazné konverzaci s námi zachovávali minimálně metrový odstup, jsou s námi zavření v malé kovové krychli a chtě nechtě se s nimi nacházíme v důvěrné blízkosti. Jde jen o to, jak tuhle pár desítek vteřin trvající situaci přežít.
  2. Všichni se vyhýbají očnímu kontaktu. Zatímco při běžném společenském styku je oční kontakt žádoucí, ve výtahu každý pohled z očí do očí působí jako neomalené civění nebo dokonce zírání. Přijatelnější je zírat na dveře, na displej svého telefonu nebo do zrcadla na zadní stěně.
  3. Všichni mají neutrální „výtahový výraz“. Všimli jste si, že když nastoupíte do výtahu s úplně cizími lidmi, všichni nasadí takový schválně nicneříkající, uměle nijaký obličej? Přijatelný je maximálně letmý omluvný úsměv ve stylu „promiňte, že vystupuju už ve třetím patře, takže kvůli mně pojedete do pátého patra o dvacet vteřin déle“.
  4. Do výtahu se nikdy nevejde tolik lidí, kolik se píše na ceduli v kabině. Výtahy u nás v práci jsou údajně koncipovány pro šestnáct osob. Těch šestnáct osob by se tam ale vešlo leda za předpokladu, že by jedna druhé stály na hlavě nebo ležely v náručí. Už při osmi lidech je výtah tak plný, že nikdo další si netroufá přistoupit.
  5. Velké dilema: Máme držet dveře pro posledního dobíhajícího? Záleží samozřejmě na tom, z jak velké dálky dobíhá, jak moc se snaží, a kolik vás v kabině už je. Když stojím ve výtahu sama, vždycky ho zadržím a počkám na toho, kdo právě dobíhá. Když je nás víc, musí rozhodnout ten, kdo stojí nejblíž u příslušného čudlíku. Když je výtah úplně plný, sluší se alespoň vyloudit na obličeji zkroušený, omluvný výraz.
  6. Další dilema: Máme ve výtahu říkat „dobrý den“ a „nashledanou“? Zdá se mi, že to záleží hlavně na počtu cestujících. Když jedeme jen dva, zdravím vždycky. V pěti a více lidech už nezdravím. A když je to něco mezi, čekám, jak se zachovají ostatní.
  7. Velká záhada: Funguje knoflík na zavírání dveří? V některých výtazích je opravdu těžké přijít na to, jestli čudlík na urychlené zavírání dveří plní to, k čemu je zdánlivě určený. Anebo jestli v nás má jen vzbudit bláhovou iluzi, že nečekáme bezmocně na automatické zavření dveří, ale že můžeme něco sami ovlivnit. (Mimochodem, podobný pocit mě přepadá i na přechodu, když tisknu čudlík na přivolání zeleného panáčka na semaforu.)
  8. Tajná radost: Když jedu výtahem úplně sama. Když mám někdy to štěstí, že v přízemí nastoupím do výtahu úplně sama a po cestě nikdo nepřistoupí, přepadá mě poťouchlá iracionální radost. Na pár vteřin se mě zmocní absurdní pocit malého vítězství, jako bych dobyla nové území. A dělám na sebe obličeje do výtahového zrcadla.
Reklamy

Jak vypadá dokonalý kompliment?

sunlight-in-a-cafeteria

„Vám to dneska sluší. Nechcete jít na kafe?“

Tohle mi řekl na mojí ranní cestě do práce chlapík, který postával před vietnamskou večerkou a dával si svého ten den (možná) prvního lahváče.

Na kafe jsem jít nechtěla, ale stejně mi udělal radost. Víc než to, rozzářila jsem se jako prskavka, žila jsem z jeho komplimentu celý den! Přestože nevím, jestli lichotka od umolousaného chlápka s lahváčem, který zevluje na ulici, se „počítá“ stejně jako kompliment od někoho hezčího nebo významnějšího. A přestože to možná říkal každé osobě ženského pohlaví, která šla okolo.

Komplimenty mi dělají radost i opačně – když se mi podaří nějaký pěkný říct někomu jinému. Myslím, že správně lichotit je umění, které má svoje pravidla. Nejlepší komplimenty jsou ty, které…

  • …jsou upřímné.Když chválíte něco, čemu sami nevěříte, zní to p
  • …jsou uvěřitelné. „Ty špagety jsou vynikající“ zní rozhodně uvěřitelněji než „to jsou nejlepší špagety, jaké jsem v životě jedl.“
  • …trefí se do něčeho, na čem tomu druhému záleží. Jak je z výše uvedené příhody patrné, na mě nejvíc fungují komplimenty flirtujícího charakteru. „Ta webová prezentace se ti moc povedla“ je samozřejmě prima. Ale když slyším „máš krásné oči“, jsem ochotná přehlédnout i fakt, že dotyčný má několik promile alkoholu v krvi nebo že to samé před pěti minutami řekl tamhleté blondýně u baru.
  • …jsou přesné. „Máš krásné zelené oči“ je ještě o něco lepší. Protože vím, že dotyčný se na ně opravdu kouknul.
  • …nesrovnávají. Asi nejhorší kompliment v životě jsem slyšela po jednom vystoupení na vysoké škole. Spolužák Zdeněk, v upřímné snaze mi říct něco pěkného, prohlásil, že jsem vypadala „trochu jako Martina.“ Kdyby řekl „trochu jako Audrey Hepburn“, bylo by to ještě docela milé. Ale přirovnávat mě ke spolužačce? Byť by to byla nejkrásnější holka z ročníku, kterou všichni milovali?!
  • …nejsou dvojsečné. „Nezhubla jsi?“ je dobře míněný kompliment, který je ale vždycky trochu podezřelý. „Takže předtím jsem ti připadala tlustá?“
  • …jsou zdarma. Tedy přicházejí od někoho, o kom víte, že za to nebude nic chtít.

Prodavač ve večerce, recepční u zubaře, sousedka ze třetího patra a další lidé, které nutně potřebujeme k tomu, abychom byli šťastnější

conversation___figurative_city_oil_painting_figurative__figurative__4c90b3f04d685706d7ddbf001e9dd023Před pár dny jsem cestou do práce zahlédla na ulici dva muže, kteří tahali za provázky, vedoucí vzhůru až někam do korun rozkvetlých kaštanů. Zdálo se, že jim tam uletěl drak, až na to, že na pouštěče draků opravdu nevypadali. Na chvíli jsem se zastavila a zpovzdálí je pozorovala.

„Cotamasidělaji, viďté?“ ozvalo se najednou vedle mě.

Byla to taková malá kulatá paní s bedničkou sazenic. „To fakt netuším,“ řekla jsem a vyrazila dál směrem do práce. Paní měla bohužel stejnou cestu, připojila se ke mně a rozvíjela své teorie o záhadných mužích pod kaštany:

„Že by jim tamutekla kočká?“

„Nebomožná ňákou uschlou větevsundavají?“

Přidala jsem do kroku s nadějí, že mi paní nebude stačit. Chtěla jsem se jí zbavit, ale aby to zároveň nevypadalo tak, že se jí chci zbavit. Paní ale zrychlila spolu se mnou a mluvila a mluvila. Já jsem stěží dokázala přispět dvěma hypotézami („uletěl jim model letadýlka“ a „něco jim vypadlo z okna nad těmi kaštany“). Konečně jsem byla u redakce. „Nashledanou!“ řekla jsem jí s ulehčením a zmizela v budově.

A vzápětí jsem zjistila, že mám o hodně lepší náladu než před chvílí. Ta paní, její urputná zvědavost a potřeba ji sdílet mě neuvěřitelně rozveselila.

Něco podobného se mi stává vlastně docela často. Přestože nemám ráda small-talk – takové to konverzační plácání o ničem, které musíte podstupovat, třeba když v metru narazíte na kolegu, jehož znáte jen od vidění – často mi doslova proti mé vůli udělá radost. Prohodit pár slov s prodavačem ve večerce, s recepční u zubaře nebo se sousedkou ze třetího patra je pro mě námaha, kterou se mi skoro nikdy nechce vynakládat. A přesto to obvykle stojí za to.

Psycholožky Gillian Sandstrom a Elizabeth Dunn zrovna nedávno zveřejnily studii, podle které jsou „sociální interakce s okrajovými členy našich sociálních sítí“ důležité pro náš pocit každodenního štěstí. „Rozhovor s cizím člověkem nám může být neočekávaným zdrojem radosti,“ říká Elizabeth Dunn. „Lidé si neuvědomují, co z takové interakce s neznámým člověkem získávají: ukazují světu svou příjemnou, veselou tvář.“

Mám kamaráda, který pokaždé, když si objednává taxíka – i kdyby to bylo třeba ve tři ráno – říká dispečerce na telefonu: „Dobrý večer, Lenko. Jak se máte?“

Nikdy jsem to nechápala. Proč by ho zajímalo, jak se má nějaká cizí Lenka, kterou v životě neviděl, a proč by Lenka měla být ve tři ráno zvědavá na nějaké zdvořilostní tanečky?

Tak teď už tomu možná rozumím trochu líp.

 

 

Chvála trapných pomlk v rozhovoru

coffee-and-conversation-daily-painting-oilVětšina důležitých, jiskřivých a zajímavých rozhovorů, které jsem kdy vedla, začínala tak nějak neslaně nemastně. Tápavými otázkami jako „tak jak se máš,“ mělkými historkami, co bylo dnes v práci, nebo kde zas byla zácpa, dlouhými trapnými pomlkami, při nichž je slyšet jenom lžička míchající kafe, a oboustrannou obavou, že si vlastně nemáme o čem povídat.

K tomu, aby se z takové zahřívací konverzace stal nezapomenutelný rozhovor, byl potřeba hlavně čas. Odhodlání přebrodit ty nekonečné pomlky. Odvaha vyhledat oční kontakt. A ano, občas taky pár litrů vína.

Když si s někým píšete textovky, maily nebo zprávy na chatu, je to jiné. Ve virtuálním světě jsou všichni hned vtipní. Formulují přesně a mluví k věci. Trapné pomlky neexistují. Nikdo se nemusí bát očního kontaktu a nikdo nebloumá očima po stěnách kavárny.

Jenže možná právě proto se z elektronické konverzace skoro nikdy nestane nezapomenutelný rozhovor. Takový ten, kdy se témata hrnou sama, jedno přes druhé, a občas přesně víte, co ten druhý řekne, a když si jde odskočit, honem si to musíte srovnat v hlavně, abyste mohli hned navázat, až se vrátí. A pár hodin po půlnoci se ocitnete jen krůček od Velké životní pravdy, ani nevíte jak.

Proč nemám ráda větu: „Normální lidi to dělají takhle!“

nF-A0lBLPhM

  • „Normální lidi mají desky, do kterých si zakládají všechny zaplacený složenky.“
  • „Normální lidi si nečistí zuby v kuchyni!“
  • „Normální lidi drží chleba s máslem takhle, a ne tak jako ty!“
  • „Normální lidi nemají ve špajzu rozsypanou mouku!“
  • „Normální lidi s tím jdou k doktorovi!“
  • „Normální lidi si hned po příchodu z práce pověsí kabát na věšák.“
  • „Normální lidi dávají do štrůdlu rozinky, ale ne mandle!“
  • „Normální lidi nenosí na výlet sukni, ale džíny!“
  • „Normální lidi se hned nerozbrečí.“

„Normální lidi dělají to a to“ je věta, která mě vždycky tak trochu rozhodí. Vzbuzuje ve mně pocit, že většina lidstva vyznává jakýsi soubor tajných pravidel, o kterých nevím jenom já (a možná ještě pár dalších ztracených existencí), a že chybné držení chleba s máslem nebo čištění zubů v kuchyni jsou indicie, které mě automaticky zařazují na okraj společnosti. Normální lidi díky nim hned prokouknou, že k nim nepatřím.

Naopak ten, kdo říká, že „normální lidi dělají tohle,“ se jaksi automaticky zařazuje mezi normální většinu. Mezi ty, kteří vědí, jak to má být. Hlasatelé normálnosti působí většinou dost sebejistě, když říkají třeba že „normální lidi smrkají takhle a ne takhle!“ Já si tak jistá nejsem skoro ničím.

„Normální lidi“ se všemi svými příkazy a zákazy, týkajícími se jídla, oblečení, spánku, práce i zábavy působí jako dost nesympatická skupinka. Nicméně ve svém okolí neznám nikoho, kdo by jejich tajná přikázání dokázal dodržovat všechna najednou. Každý aspoň v něčem nakonec vždycky sklouzne do podivínské, vykolejené, pravidly nespoutané, chaotické, sympatické ne-normálnosti. Naštěstí.

Jak si zapamatovat jména lidí, kteří se nám představují?

Přestože si znovu a znovu umiňuji, že už to nedopustím, stává se mi to znovu a znovu:

Mám se seznámit s někým novým. Nebo s několika novými lidmi. Jsem z nich trošku nervózní a chci na ně udělat dobrý dojem. Což mimo jiné znamená, zapamatovat si jejich jméno. Ale v okamžiku, kdy svoje jméno vysloví, jako by někdo mou paměť smázl velkou mokrou školní houbou. „Ahoj, já jsem…“ a dál nevím nic. Soustředím se v té chvíli na svůj stisk ruky, aby byl přiměřeně pevný, a na to, jak já sama vyslovím svoje jméno – zkrátka, soustředím se na sebe.

Už o pár minut později se pak obvykle musím uchylovat k těm nejnedůstojnějším úskokům, abych jejich zapomenuté jméno zjistila: pošilhávat do papírů na stole, luštit inciály na přívěsku na jejich krku, zatáhnout do kouta někoho ze společných známých…

Proto mě nadchlo pět tipů od psycholožky Susan Krauss na zapamatování nových jmen při seznamování:

Dívejte se druhému do očí. Ten nejjistější způsob, jak si jméno svého společníka zapamatovat, je soustředit se opravdu na něj, ne na sebe a na to, jaký dojem v něm vzbuzujeme.

Co nejdřív použijte jméno ve větě. A prý čím divnější ta věta bude, tím líp.

Zkuste si jméno zjistit předem. Pokud víte, že k setkání dojde, můžete se s novými jmény seznámit už předem, takže v kritickém okamžiku je neuslyšíte poprvé.

Poslouchejte doopravdy, když se vám představují! Zní to triviálně, ale mně osobně se přílši často stává, že příjem informací nastavím a „autopilota“: jako poslouchám, ale nic si nepamatuji.

Uvolněte se. Čím jste nervóznější, tím je pravděpodobnější, že si jméno nezapamatujete.

Testovala jsem jednodenního bobříka mlčení

O víkendu mi vypadla plomba ze šestky vlevo dole a zbyl po ní ostrý pahýl zubu. Trčel tak nešťastně, že jsem si o něj rozedřela jazyk každém slově, které jsem se pokusila ze sebe vypravit, a artikulovala jsem jako po mozkové mrtvici. Jediný způsob, jak to nezhoršovat, bylo – nemluvit.

Zjistila jsem, že kratší bobřík mlčení má v některých situacích vysloveně blahodárné účinky.

  • V práci jsem se dobrovolně vyřadila z několika debat a stihla jsem toho podstatně víc.
  • Zdržela jsem se spousty nadbytečných komentářů při psaní úkolu s mladší dcerou Rozárkou a příprava do školy proběhla překvapivě v klidu.
  • Rychle jsem ukončila rozhovor s manželem ohledně rozházeného botníku, který by se jinak bezpochyby zvrtnul nešťastným směrem.
  • Když jsem v dětském pokoji na zemi našla hromadu rozkramařeného oblečení ze skříně, nezačala jsem hned ječet a Betynka oblečení k mému údivu celkem rychle uklidila.
  • Během cesty taxíkem jsem nebyla tak nervózní z toho, že nevím, o čem s panem taxíkářem konverzovat.
  • Hádku mezi oběma svými dcerami jsem nechala bez komentáře, prostě jsem ji vůbec neřešila.

Dnes ráno mi zubařka vrátila řeč. Nicméně mlčení pro mě rozhodně bylo způsobem, jak být chvílemi šťastnější.