dětství

Na co potřebujeme kamarády z dětství? Jsou svědci našeho mládí

Nedávno jsem někde četla o výzkumu, týkajícím se starých dam žijících v domech s pečovatelskou službou. Staré paní si rády popovídaly s kýmkoli ze svých sousedek. Ale když potřebovaly probrat nějakou  emocionální záležitost, nešly s tím za sousedkou: raději zatelefonovaly kamarádce z mládí. I když ji mezitím neviděly třeba desítky let.

Taky mám pár takových – kamarádek, které znám od první třídy základní školy.  Nevídáme se nějak moc často. Naše životy jsou tak odlišné, jak jenom můžou být. S vyprávěním o své současné práci bych u nich nejspíš moc nepochodila.

Ale kdybych potřebovala dodat odvahy, půjdu s tím za nimi. Proč? Protože mě znaly dřív, než se ze mě stala matka dvou dětí, něčí manželka nebo zaměstnankyně. Dokonce dávno předtím, než jsem se naučila řídit nebo lyžovat. Znaly mě dřív, než jsem byla paní nebo slečna – znaly mě, když jsem byla holka. Byly prostě u toho a tím pádem mám pocit, že mám u nich schovanou tu část sebe, se kterou ve svém každodenním životě nepřicházím moc často do kontaktu. A potřebuju ji občas připomenout.