děti

Co mi dělá radost: Že mám poprvé v životě propíchnuté uši

Girl_with_a_Pearl_EarringNikdy v životě jsem nenosila náušnice. Ženy v naší rodině je nenosily po celé generace. Vlastně nevím proč. Moje babička nikdy neměla propíchnuté uši, ani moje máma. A mně je taky nedaly propíchnout, když jsem byla mimino. Později jsem na to sice brblala a záviděla holkám ve škole zlaté náušničky, ale celá desetiletí jsem na propíchnutí uší nesebrala odvahu a prožila svůj život až do dospělosti jako ta, co náušnice prostě nenosí. Nikdy se mi nepodařilo vypátrat původ téhle naší zvláštní tradice. Ale držela jsem se jí: když se mi narodily dvě dcery, nedala jsem jim propíchnout uši s odůvodněním, že v naší rodině se to nedělá.

Jenže asi před rokem mi Betynka s Rozárkou oznámily, že náušnice chtějí. Celé dlouhé měsíce se mi dařilo odkládat tu operaci na neurčito. Ve skutečnosti jsem se totiž propichování uší bála daleko víc než ony, během let jsem si vyslechla spoustu historek o hnisajících dírkách, červených napuchlých boltcích a narušených akupunkturních bodech. Ale když už jsem nakonec stanovila den D a objednala jsem je k doktorce, rozhodla jsem se, že to podstoupím s nimi.

Právě před měsícem jsme všechny tři stály v ordinaci s objednávkou: nastřelení šesti pecek z chirurgické oceli do šesti ušních lalůčků. Před dětmi jsem musela předstírat, že nemám strach, a zároveň jsem měla radost ze společného, byť poněkud bizarního zážitku. Takový malý rodinný iniciační rituál.

A zjistila jsem tři věci.

  • Za prvé, že nastřelení náušnic nebolí ani zdaleka tak, jak jsem si myslela.
  • Za druhé, že porušování rodinných tradic může být stejně zábavné jako jejich dodržování.
  • A za třetí, že zkoušet nové věci je opravdu jeden ze způsobů, jak být šťastnější. Přestože to je často nepohodlné, riskantní a někdy to i trochu bolí.

Ráda občas sama sebe překvapuji věcmi, o kterých jsem si myslela, že bych je nikdy neudělala. A tenhle týden jsem poprvé měla na sobě opravdové visací náušnice. Ty nejbarevnější a nejsvítivější, jaké se daly sehnat.

Reklamy

15 vět, které spojují lidi

„Proč pořád říkáš ,hm‘,“ zlobí se na mě moje dcery, když mi po cestě z hudebky vyprávějí o loutkách z ruliček od toaletního papíru, které vyráběly v družině, o nových dotykových mobilech svých spolužaček a o tom, co strašného zase provedl Špaček z 5. A. Prokoukly mě. Moje „hm“ je pro ně neklamnou známkou toho, že jejich vyprávění mi jde jedním uchem tam a druhým ven a ve skutečnosti jsem duchem úplně někde jinde, u svých vlastních Špačků, dotykáčů a ruliček.

„Hm“ je jako konverzační obrat v rámci rodinného večera k ničemu. Vyvolává frustraci a podrážděnost a svou nepozornost za něj stejně neschováte. Daleko víc se mi osvědčily následující věty:

„A cos mu na to řekla?“

„A co si o tom myslíš ty?“

„A co na to říká pan učitel/paní učitelka/paní družinářka?“

„To je nádherná princezna, ta se ti hrozně povedla, můžu si ji vystavit na ledničku?“

V článku na Forbes.com jsem objevila ještě patnáct dalších obratů, které fungují podobně. Autoři článku je sice doporučují pro komunikaci s kolegy a podřízenými v práci, ale myslím, že svou roli mohou splnit i kdekoli jinde.

  1. Díky! To je od tebe moc hezké.“ Klišé? Jistě. Ale když pošlu Betynku vynést odpadky, funguje to nějak líp než „…a nech si ty ksichty, jinak doma neděláš vůbec nic.“
  2. Věřím tvému úsudku.“ Aneb: „Klidně si ten domácí úkol napiš až po Simpsonových, ale ne že potom budeš skuhrat, že jsi ospalá.“
  3. Já nevím.“
  4. Řekni mi o tom víc.“
  5. Takže ty máš pocit, že…“ Přeříkat pocity nebo myšlenky toho druhého svými vlastními slovy je ten nejlepší způsob, jak mu porozumět… a taky jako ho uklidnit, když se vzteká nebo kňourá. Opravdu!
  6. Já se o to postarám.“
  7. Jak ti ještě můžu pomoci?“
  8. Spolu to zvládneme.“ …neboli: „Ten příklad spočítáš, i kdybys tady měla sedět do půlnoci!“
  9. S radostí.“
  10. Co když…“
  11. Pojď se na to podívat i z druhé strany…“ …je o moc lepší, než: „To ses snad zbláznila?!“
  12. Nech mě si to promyslet.“ …je lepší než: „Radši se jdi zeptat táty.“ 
  13. Dobrá práce.“ …neboli: „No konečně!“ 
  14. Máš pravdu.“
  15. Rozumím ti.“ 

Neobvyklé předsevzetí pro tento školní rok: Chci toho dělat míň.

Do prvního školního týdne pokaždé vstupuji s lehce staženým žaludkem a jen velmi nejasnou představou, jak proboha časově skloubím všechny kroužky, které navštěvují mé děti (k hodinám piana, malování a taekwonda nám letos přibude ještě flétna), psaní domácích úkolů s čerstvým prvňákem, návštěvy v logopedické ordinaci, psaní blogu, svoje běhání a tisíc dalších věcí s faktem, že bych měla minimálně osm hodin denně sedět v práci.

Nejde to. Prostě to nejde, říkám si.

Tedy, ono to vždycky nakonec nějak jde.

Většinou to jde za cenu, že pokoutně utíkám z práce, na všechny kroužky dobíhám s dětmi pozdě a zchvácená. Že spím šest hodin denně nebo míň. Že píšeme úkoly v půl osmé večer. Že pořád někomu telefonuju a omlouvám se, že to odevzdám později.

Nedávno mě na blogu Cala Newporta, profesora na univerzitě v Cambridge, doslova nadchl dva roky starý otevřený dopis přepracovaným studentům, kterým radí, aby toho dělali míň (a tím pádem lépe).

Dělat toho míň je nesmírně osvobozující představa.

Zároveň jsem si ale uvědomila, že rozhodnout se dělat míň je daleko těžší než opak – tedy dělat víc. Čeho přesně bych se měla vzdát? Co bych měla z rozvrhu vyškrnout, když každá jednotlivá věc má nějaký důvod a zdá se mi svým způsobem nutná?

Rozhodnutí dělat míň má spoustu různých důsledků. Tak například: Odmítat příležitosti, které (tak mi to alespoň vždycky připadá) se neodmítají. Říkat ne na nejrůznější nabídky, které jsem dřív automaticky přijímala. Smířit se s tím, že třeba budu mít míň peněz. Akceptovat, že moje dcera po pěti letech přestane hrát na piano, i když je v tom docela dobrá. Vzdát se některých ambicí a plánů a odolat nejrůznějším pokušením.

Tuším, že by to za to stálo. Přesto se mi zdá, že předsevzetí dělat toho míň je jedno z nejtěžších, které jsem si kdy dala.

Okamžik euforie: nové psací potřeby, ořezané tužky a nepopsané sešity

Nedávno jsem někde četla, že „září je nový leden“. Pro mě tedy určitě. Zatímco po Novém roce mám vždycky pocit, že naskakuju do rozjetého vlaku, jen malinko zpomaleného vánočními prázdninami, ten opravdový začátek roku je pro mě odjakživa v září.

Ten pocit mi dřív vždycky dodávaly nové školní potřeby, nakoupené na konci srpna. Penál, ještě nepokecaný fleky od inkoustu z plnicího pera. Čisté nepopsané sešity, ořezané pastelky a nepolámané tužky. Nové úplně bílé jarmily na tělocvik a nesešlapané bačkory. Obal na žákovskou knížku, do kterého jsem ještě nestihla propiskou vyrýt modré obrázky.

To všechno ve mně vzbuzovalo přesvědčení, že v tomhle školním roce určitě zažiju něco úplně nového, jiného a úžasného.

Včera jsem tutéž hromadu školních potřeb nakoupila svým dcerám (skoro jsem nemohla uvěřit, že třeba jarmily nebo klovatina stále existují, v úplně nezměněné podobě jako kdysi) a ten pocit se dostavil znovu. Takže v tomhle školním roce už určitě: budu vstávat dřív, abych nemusela v půl osmé a pět minut na děti ječet, ať si pospíší; připravovat jim oblečení a svačiny už večer; chodit pro ně do družiny včas a někdy i tak, aby tam nebyly poslední; mít pro ně vždycky vyprané tričko na tělocvik, aby nemusely předstírat, že vršek od pyžama je normální cvičební úbor.

„Sezona mazání chlebů,“ říkají tomuhle období moji kamarádi.

Myslím, že i ty chleby budu letos mazat nějak líp.

*

Můj guest post dnes najdete také na blogu Tonbogirl 

Bílá myš mě učí, jak je někdy užitečné být postavena před hotovou věc

„Mami, já se ti bojím něco říct.“

Tahle věta, jak už jsem se ze zkušeností poučila, v překladu znamená: „Stalo se něco strašného a řeknu ti to, jakmile slíbíš, že nebudeš nadávat.“

Když ji Betynka pronesla v pátek večer a upřela na mě pohled ztrápené laně, okamžitě mi v hlavě naskočily ty nejhorší možné alternativy. Vzhledem k jejímu řetězci průšvihů z několika uplynulých týdnů (ztracené kimono na taekwondo/ztracených 450 Kč, které jim ve škole vrátili za školní výlet/skandální účet za telefon/ředitelská důtka za opuštění školní budovy o velké přestávce) jsem čekala, že to bude něco ještě horšího. Taky bylo.

Betynka si ve zverimexu koupila bílou myš.

Na téma „zvířátko v naší domácnosti“ jsme spolu diskutovaly už mnohokrát a já jsem mnohokrát jasně řekla, že jediné zvíře, které bych doma opravdu uvítala, je pes. S velkým sebezapřením bych možná ještě skousla králíka nebo morče. Ale cokoli menšího – zvlášť, když to má ohavné růžové drápky, pod bílými chlupy tomu prosvítá růžová kůže a má to strašidelné červené oči – mi nahání husí kůži a nechci s tím být v jedné místnosti. Zvlášť, když jsem si na internetu přečetla, že myší samečci „vydávají nepříjemný zápach“ a „velmi dobře skáčou“.

V pátek večer ale nebylo jiné řešení, než s bílou myší v akvárku v jedné místnosti zůstat.

Během víkendu jí můj ke všem zvířatům soucitný muž přidal do akvárka piliny a pítko na vodu.

V pondělí ještě přibyl útulný domeček z půlky kokosového ořechu a pomalu začínalo být jasné, že myš se v naší domácnosti zabydlela natrvalo.

A v úterý jsem si uvědomila, že mi to vlastně tak strašně nevadí.

Ne, myš mě svýma červenýma očkama nijak neobměkčila, nezamilovala jsem si ji, nespřátelila jsem se s ní a ani do budoucna to neplánuji. Uvědomila jsem si ale, že s ní vlastně docela klidně můžu žít, a že snesu víc, než jsem si myslela. Na což bych nikdy nepřišla, kdyby ji Betynka svévolně nepřinesla do naší domácnosti.

Myš se jmenuje Lipo.

Jít domů „po o“. Co je na tom tak lákavé?

Vzpomínám si, že když jsem chodila do školky, jít domů „po o“ byla ta nejvyšší výsada, jaké se nějakému dítěti mohlo dostat. Vědomí, že po obědě se ve školce objeví maminka nebo děda a odvede si vás domů před závidějícími zraky ostatních dětí, uložených na lehátkách, nás naplňovalo privilegovaným a svátečním pocitem. Moje dcera Rozárka to prožívá úplně stejně (i když „spaní“ ve školce už zdaleka není takový teror jako v mém dětství v 70. letech, kdy jsme museli ležet na zádech s rukama složenýma pod hlavou a se zavřenýma očima, i když jsme nespali). Řekla bych, že jít domů „po o“ ji láká dokonce víc než představa, že by nešla do školky vůbec.

Co je vlastně na chození domů „po o“ tak lákavého?

Především asi to, že většina dětí ho zažívá jen občas, nepravidelně a neočekávaně, jako nečekané blaho udělené nepředvídatelnou vyšší mocí (nás rodičů).

Dalším důvodem je jistě to, že „po o“ jdou jednom některé děti, zatímco většina jich zůstává jako každý den až „po spa“.

A konečně, jít ze školky „po o“ znamená, že se bude dít něco výjimečného: někdo přijel na návštěvu, někam odjíždíme, budeme něco oslavovat – a člověk má před sebou ještě celé dlouhé odpoledne plné příslibů.

Jak tohle píšu, začíná mi být líto, že nemám žádného tak mocného dospělého, který by mě mohl vyzvednout „po o“ z práce. Ačkoli právě pátek je den pro „po o“ jako stvořený.  

Okamžik euforie: když slyšíte dětský řev a víte, že to není vaše dítě.

Tuhle radost jsou schopni se mnou sdílet asi jenom ti, kteří nějaké děti mají. Bezdětní to tak neocení. Představte si následující situaci: Sedíte v restauraci se svými potomky a odskočíte si na záchod. Už v okamžiku, kdy si oplachujete ruce, slyšíte z lokálu dětské hulákání. Možná i lomoz porážených židlí. A brek. Polije vás studený pot a už se připravujete na vyčítavé pohledy personálu. Ale po návratu zjistíte, že vaše děti překvapivě spořádaně jedí řízek. Rachot způsobila cizí partička u sousedního stolu. Cizí matka klečí pod stolem a snaží se pomocí ubrousků vytřít rozlitou limonádu, zatímco cizí otec něco syčí na své potomky. Zaplaví vás neočekávaná vlna úlevy. Ano, přiznávám, je v tom trochu škodolibosti, ale také sympatie k těm, kteří na chvíli převzali úděl černých ovcí celé restaurace. (Protentokrát to nejste vy!) Povzbudivě se na ně usmějete a máte chuť ukázat jim vztyčený palec (to si ale netroufnete, aby to nepochopili nějak ironicky).