děti

Problém chytrých holek

ZAR4a0a05_pelisky

„Rozšířilo se nám tu takové slovíčko…“

Moje dcera Rozárka je chytrá. Je dost chytrá na to, abychom my, její lemplovští rodiče, ani po třech letech školní docházky téměř nezaregistrovali, že vůbec chodí do školy. Je dost chytrá na to, že neřešíme její známky a domácí úkoly a přesto pořád patří k nejlepším žákům ve třídě. Je dost chytrá, takže se nemusí snažit a všechno jí jde.

Co to ale pro její další život znamená?

Znamená to, že v klidu vystuduje gymnázium a dostane se na vysokou? Možná.

Znamená to, že má před sebou úspěšnou pracovní kariéru? Ani náhodou.

Taky mám za sebou zářnou dráhu školní jedničkářky. A vím, že pro můj pracovní život to neznamenalo téměř nic. Když v práci došlo na lámání chleba, hlavní roli obvykle hrály vlastnosti jako odvaha, invence a sebevědomí, které se ve škole neučily a kluci jich obvykle měli mnohem víc.

Proč to ale tak je? Jak to, že děti, které snadno zazáří ve škole, potom v praktickém životě tak často zapadnou do průměru?

Profesorka psychologie Carol Dweck provedla rozsáhlou sérii testů s dětmi z páté třídy. Byly mezi nimi ty chytré, které paní učitelky odjakživa chválily. A taky ty, kterým učitelky říkaly, že se musejí „víc snažit“ a „dávat pozor“. Když děti dostaly úkol, který byl výrazně nad jejich současné znalosti, nebo který prostě jen vybočoval z toho, co se učily ve škole, ty „chytré“ děti si vedly ve skutečnosti o 25 % HŮŘ než ty ostatní. A zejména holčičky. Když se jim nepovedl nějaký hodně těžký úkol, posléze nedokázaly vyřešit ani ty jednodušší, protože velmi rychle ztratily sebedůvěru. Šlo jim víc o to, dostat dobrou známku, než o to, přijít na něco nového.

Carol Dweck tvrdí, že za to může výchova. Chytré holky od rodičů i učitelek odmalička slyší samou chválu. Jsou „šikovné“, „bystré“, „dobré žákyně“. A díky tomu uvěří, že jejich schopnosti jsou vrozené a neměnné a nemusejí na nich pracovat. Zatímco kluci, u kterých se sebekontrola a schopnost poslouchat pokyny rozvíjí později, jsou často káráni, že se mají „víc snažit“ a „dávat pozor“. Takže se naučí potýkat se i s úkoly, se kterými si na začátku nevědí rady.

Výsledek? Chytré holky se i do budoucna učí řešit jenom ty problémy, u kterých mají od začátku pocit, že na ně stačí. Zatímco chytří kluci si troufají i na víc.

Dá se s tím něco dělat, třeba i v dospělosti? „No jistě,“ říká Carol Dweck. „Změnit mentální nastavení není žádný chirurgický zákrok. Stačí přestat věřit, že vaše schopnosti jsou nezměnitelné, a být ochotnější se učit a růst.“

Znamená to ale zkoušet i věci, o kterých víte, že je vůbec neumíte. Zpívat ve sboru, i když odjakživa „neumíte zpívat“. Zapsat se do kurzů malování, i když „nemáte talent“. Jít běhat, i když si myslíte, že to bude hrůza. Říct svůj názor, i když všichni ostatní si myslí něco jiného.

Protože život není o tom, dostávat samé jedničky.

Reklamy

Karnevalové kostýmy: trauma z dětství nebo splněný sen?

185673_1766051082584_3559867_n

Když mi bylo pět, konal se u babičky a dědy v Kynšperku nad Ohří karneval na ledě. Hrozně jsem toužila jít za princeznu. Představovala jsem si, jak kroužím po místním kluzišti v ladných obloučcích a za mnou vlaje můj minimálně třímetrový tylový závoj, přidržovaný ve vlasech třpytivou korunkou, a moje princeznovské šaty se třepotají ve větru.

„Je zima,“ řekla babička. „Nemůžeš jít ven v sukni a bez čepice.“

Místo toho bylo rozhodnuto, že půjdu za cirkusového šaška. Možná mě to ochránilo před rýmou, ale posttraumatické následky přetrvaly celá léta. Tu fotku mám dodnes schovanou. Stojím na ní v oteplovačkách, bundě a čepici naražené až na uši, na které mám posazenou papírovou šaškovskou čepičku, připevněnou gumičkou pod bradou. A potácím se na dětských brusličkách, co se připevňovaly k botám koženými pásky, zatímco kolem mě jezdí dokolečka hned několik holčiček v opravdových bílých bruslích se zlatým nápisem Botas, v princeznovských šatech a korunkách bez čepice.

Svým dcerám jsem se vždycky snažila plnit maškarní sny, ale obávám se, že několika karnevalovým traumatům jsme se nevyhnuli ani tak. Pravda, silonových volánků a bílých, častým nošením zašedlých a usmolených závojů jsme měli plný kufr. Jenže maska princezny se od dob mého dětství přesunula z kategorie „nesplnitelný sen“ do kategorie „to má každej“. Občas se taky stalo, že Rozárka v půl osmé večer při čištění zubů jen tak utrousila: „Zítra máme ve školce karneval a asi bych chtěla jít, hm, za lučního koníka.“ Nezbývalo mi než ji přesvědčit, že Pipi Dlouhá punčocha je taky moc hezká maska. Velké boty, děravé podkolenky a fix, kterým se udělají pihy na nose, jsme měli doma vždycky. Anebo to zachránila Červená karkulka: červený ubrus stažený šňůrkou do tvaru kápě, proutěný košík a v sedm ráno před odchodem do školky jsem skočila do Alberta pro bábovku.

Bezprostředně po příchodu do školky pak ale stejně následoval střet s realitou v podobě senzačních doma vyrobených a do detailů propracovaných kostýmů – drak s ručně našitými bodlinami, beruška s dokonale tvarovanými puntíkatými krovkami, třídimenzionální sněhulák, mobilní telefon Nokia s obličejíkem dítěte na místě displeje – o kterých netuším, jak a hlavně kdy je ty maminky proboha vytvářely.

Nakonec jsem ale splnila pár karnevalových snů i sama sobě. Moji kamarádi pořádají každý rok promítání filmů v převlecích na dané téma. Takže v průběhu let jsem si zkusila, jaké to je, vypadat (skoro) jako Frida Kahlo, Marlene Dietrich, Janis Joplin, britská aristokratka nebo sicilská vdova.

10418527_10203241507870009_3906341146895146001_n

411275_3746259386554_569835504_o

A zjistila jsem, co je na maškarních kostýmech úplně nejlepší. Cokoli, co si v reálném životě netroufnu nosit, obří klobouky, blond vlasy, náušnice po ramena nebo podpatky, na kterých jde o život – to všechno je povoleno. Na chvíli jsem někým jiným a můžu nosit a dělat úplně cokoliv.

Serepetičky, kterých se asi nikdy nezbavím

IMG_2072

Myslím, že vyhazovat staré krámy je velmi osvobozující. Přesto si nechávám na poličce v kuchyni tuhle sestavu naprosto zbytečných, nefunkčních, kýčovitých a často i docela ošklivých předmětů, které mají společné jedno: pojí se k nim nějaké vzpomínky.

  • Když to vezmu zleva, ty mušle na slaměné mističce jsou z našich prázdnin v městečku Ulcinj v Černé Hoře. Děti si v deset večer chodily na korzo pro cukrovou vatu, ještě po půlnoci bylo takové horko, že jsme seděli s nohama v lavoru se studenou vodou a ve čtyři ráno začínali zpívat muezzinové v okolních mešitách.
  • Toho hnědého panáčka se srdíčkem mezi nohama (já vím, vypadá to trochu divně, ale to nebyl záměr) vyrobila pro Betynku slovenská holčička na družebním zájezdu do Bratislavy.
  • Perníkové srdíčko s nápisem Rodičům nám děti koupily, když šly s babičkou na Matějskou. Evidentně to bylo efektivnější než kupovat jedno srdíčko Mamince a jedno Tatínkovi.
  • Ten abstraktní válcovitý předmět vedle je prý loutka čarodějnice, kterou Rozárka vyrobila na výtvarce, a vedle ní vykukuje plyšový lemur (nebo co to je) z vázičky, která vznikla na hodinách keramiky.
  • V dolní řadě vlevo jsou suvenýry dětí z prázdnin v Chorvatsku s mým tátou a jeho ženou helenkou: srdíčko z mušlí a ten příšerný koloušek s tyrkysovými třpytkami.
  • A potom moduritové Colosseum, které si Betynka přivezla ze školního výletu do Itálie (ale ve skutečném Colosseu nebyli).
  • Skleněná nádobka uprostřed pochází ještě z posledního bytu, kde bydlela moje máma.
  • Kde se vzal dřevěný pes, to vůbec netuším.
  • A ta hromádka vedle něho je sbírka pidipokladů, které se nachomýtly tak různě a už je asi nikdo neroztřídí.

Utírat pod tím vším prach je dost k vzteku, takže to nedělám moc často. Myslím, že estetická hodnota té sbírky není nulová, ale spíše záporná. Přesto se na ní koukám ráda každý den, protože mi připomíná, kdo jsme a že k sobě patříme.

Čemu mě naučily vši

IMG_1656

Tuhle sbírku najdete na mojí kosmetické poličce v koupelně.

Přesně si vzpomínám na okamžik, kdy jsem poprvé ve svém dospělém životě uviděla veš. Bylo to před pěti lety cestou na dovolenou do Bulharska, ve frontě na záchod na maďarsko-srbské hranici. A ta veš se procházela ve vlasech mé dcery Betynky. Byla černá a vypasená.

„Koupíme někde Orthosan a umyjeme dětem hlavy,“ mávla jsem lehkomyslně rukou, matně si vzpomínajíc, jak snadno se vši likvidovaly v době mého dětství. Bylo to poprvé a neměla jsem ponětí, jak houževnatému nepříteli budeme čelit. V srbských ani bulharských lékárnách samozřejmě Orhosan neměli a balkánským odvšivovacím prostředkům se naše vši hlasitě vysmály. Během několika dnů zamořily celý zájezd, šest dospělých a šest dětí.

Jenže to byl teprve začátek.

V následujících pěti letech chytly moje děti vši nejméně dvacetkrát. Nesčetněkrát mě dohnaly k zoufalství a pocitům beznaděje. Ale taky jsem si díky nim osvojila spoustu cenných vlastností.

Díky vším jsem se naučila…

  • …přijmout fakt, že nejsem dokonalá matka. Jak jinak se taky smířit s tím, že právě vaše děti jsou ty černé ovce, které dotáhly vši na lyžarskou dovolenou v Alpách, na letní tábor nebo na narozeninovou oslavu spojenou s přespáním u kamarádky.
  • …pokoře. Neznám účinnější lekci z pokory, než když vám už potřetí za sebou telefonují z mateřské školky do práce, že si musíte pro Rozárku okamžitě přijít, protože má hnidy,
  • ...trpělivosti. Umím plést, háčkovat, korálkovat i vyšívat křížkovým stehem, ale žádná z těchto činností se ani zdaleka nevyrovná nekonečné titěrné piplačce při vybírání hnid.
  • …téměř profesionální znalosti odvšivovacích prostředků. Diffusil, Paranit, Liquido, Parasidose, Effective, Všiven… vyzkoušela jsem už každý z nich. Včetně Orthosanu pro psy.
  • …snášet ponížení s pokerovou tváří. Když vám školnice ve dveřích mateřské školky vysvětluje, že musíte doma dodržovat aspoň základní pravidla hygieny, zatímco kolem vás se ze školky courají ostatní maminky a zvědavě lapají útržky vašeho rozhovoru, nezbývá, než mlčet a držet hlavu hrdě vztyčenou. A myslet na to, že se teď nesmíte podrbat ve vlasech.
  • …přiznat svou chybu. „Ano, vaše děti chytly vši pravděpodobně od mých dcer, když u vás přespávaly po tom nádherném dětském karnevalu.“
  • …pochopit, že nic není definitivní. Válka proti vším nikdy nekončí. To, že jste se jich jednou zbavili, nic neznamená. Ony se vrátí. A znovu. A znovu. Ale když se to stane po dvacáté, už víte, že se z toho nezhroutíte. A to je ze všech lekcí možná ta nejcennější.

Chcete být doma šťastnější? Chovejte se tam víc jako v práci. Fakt.

 

widescr_zampighi020097c

Je sobota, deset večer. Můj muž je někde na narozeninové oslavě. Snažím se děti odehnat od sledování filmu Svatá čtveřice. Protože je to moc o sexu, ale hlavně protože je to blbý film. A taky by už měly jít spát. Ale není to jednoduché.

„Vezměte si pyžama.“

Znavený povzdech: „A přineseš nám je?“

„Jděte si vyčistit zuby.“

„A musiiim?“

Další znavené povzdechy a ploužení do koupelny. Konečně jsou obě ve svých postelích na patře.

Rozárka kašle.

Betynka: „Vona kašle! Nemůžu spát!“

Já: „Tak si jedna pojďte lehnout sem ke mně do ložnice.“

Betynka: „No to ne! Nebudu tady spát sama!“

Róza: „Já taky ne!“

Betynka: „Tak nekašli!“

Róza kašle: „Já za to nemůžu!“

Betynka: „Vona to dělá schválně!“

Já: „Buďte zticha a spěte!“

(Posledních osm replik se zopakuje ve stejném pořadí zhruba čtyřikrát, se stoupající emocionální intenzitou až do úplného jekotu.)

Konečně děti padnou vysílením. Ploužím se do kuchyně a tupě zírám na film Svatá čtveřice. Nemám ani sílu to přepnout.

Doma zažíváme víc stresu než v práci, zjistili vědci z Penn State University. V rámci svého výzkumu sledovali 122 lidí, kteří si po několik týdnů během svých každodenních činností šestkrát denně měřili hladinu stresového hormonu kortizolu. Ukázalo se, že všichni, muži i ženy, ženatí i svobodní, s dětmi i bezdětní, bez ohledu na to, jakou mají práci, se doma stresují víc než v zaměstnání.

Já mohu jejich hypotézu jedině podepsat. A ani si nemusím měřit hladinu kortizolu. Mám z toho trochu výčitky svědomí. Práce je práce, ale neměl by právě domov být oáza klidu a pohody, kde s písní na rtech vytahuju z trouby bublaninu z domácích třešní, zatímco děti si u stolu vyrábějí panenky z kukuřičného šustí?

Moc mě to netěší, ale přišla jsem hned na několik důvodů, proč se v práci stresuju míň než doma.

  • V práci nejsem zodpovědná úplně za všechno.
  • Když je v práci hotovo, tak je hotovo. Můžu odejít s čistou hlavou. Doma není hotovo nikdy a odejít není kam.
  • V práci si připadám jako expert na to, co dělám. Zatímco expert na výchovu dětí a manželské vztahy rozhodně nejsem.
  • Když po mně v práci někdo něco chce, hezky mě o to požádá. A když řeknu, že teď nemůžu, respektuje to.
  • V práci nikdo neječí, nebrečí, neházíme po sobě věcmi.

Ale především:

  • Moje šéfová mě pochválí zhruba dvakrát až třikrát týdně. Já vím, že je to možná jen manažerský trik, jak motivovat zaměstnance k vyššímu výkonu. Ale to je mi fuk. Stejně mi to vždycky udělá radost. Zatímco můj muž – když se snažím v paměti dobrat k něčemu, za co mě v poslední době pochválil, vybavuju si jenom takové tiché „hmm“ asi před deseti dny, když ochutnával paellu, kterou jsem uvařila. V duchu jsem si to přeložila jako „je to výborný, Báro!“ Ale slyšela jsem jenom „hmm.“

Upřímně přiznávám, že já svého muže taky nechválím moc často. Možná bych se konečně měla začít chovat jako šéfová své rodiny.

 

Co mi dnes dělá radost: olupovat strouhanku z řízku, jít krupicovou kaši do kolečka a další dětské rituály při jídle

-1

 

 

 

 

Krupicovou kaši jsem v dětství nejedla nikdy jen tak. Dodržovala jsem vlastní estetický rituál: Po obvodu talíře jsem ji postupně ujídala lžičkou do kolečka, až jsem se nakonec dobrala k tomu nejlepšímu místu uprostřed talíře, kde byla nejsilnější vrstva kakaa prosáklého rozpuštěným máslem. Můj bratr si kaši a kakao hned na začátku zamíchal do nechutné břečky, což jsem nesnášela.

Takových jídelních rituálů jsem dodržovala spoustu – a občas se k nim vrátit mi dělá tajnou, infantilní radost.

  • Řízek: Nejvíc mi chutnala opečená strouhanka, takže jsem ji oloupala a jedla zvlášť, až mi nakonec zbyl jenom ten nahatý kus masa, který jsem obvykle už „nemohla“.
  • Sušenky Disko: Rozlepila jsem je a napřed snědla tu suchou půlku, na které neulpěla skoro žádná náplň. Až potom tu druhou.
  • Párek v rohlíku: Vždycky mě frustrovalo, že nahoře z něj přečuhuje velký kus párku, který by měl člověk ukousnout jako první, a na konci potom zbývá samotná suchá špička rohlíku. Snažila jsem se to vyvážit tím, že jsem dolní špičku rohlíku hned na začátku ukousla a jedla ji s vykukujícím párkem. Ale obvykle to nedopadlo dobře. Dírou vespod začal vytékat kečup a za chvíli jsem ho měla všude.
  • Jablko: Protože se mi nechtělo nosit ohryzek do koše, jedla jsem ho celé, i s ohryzkem, až zbyla jenom stopka. Tu jsem pak někde odložila. Hm, to vlastně dělám dodnes, a můj muž z toho šílí.
  • Salám Junior: Kolečko jsem přeložila na čtvrtky a do jeho středu pak vykousla „ozdobnou“ kulatou díru. Jako když vystřihujete sněhové vločky z ubrousků.
  • Rohlík: Napřed jsem ukousla obě špičky, potom obvodovou křupavou kůrku. A z toho měkkého bílého, co zbylo, jsem si modelovala kuličky.
  • Vitacit: Lízala jsem ho z dlaně tak dlouho, až mi na ní zbyla jenom lepkavá červená nebo žlutá skvrna.

 

Důvod k dnešní radosti: Máme za sebou možná nejhnusnější pondělní ráno roku. A už jich zbývá jen 49.

Že dnešní pondělní ráno bude náročné, jsem tušila předem. Za prvé, je to úplně první pondělní ráno roku. Vánoční prázdniny jsou fuč, přešaltovat se na všední režim stojí spoustu energie a čekají nás ještě týdny vstávání do tmy, mlhy a zimy.

Včera večer to vypadalo, že se schyluje vážně k nejhoršímu Moje děti konec prázdnin jaksi zaskočil. Větu „mně se nechce do školy“ opakovala moje dcera Betynka s frekvencí asi šestkrát za hodinu. Snažila jsem se ji rozveselit poukázáním na pravděpodobnou skutečnost, že její třídní učitelce se asi taky nechce, ale moc to nefungovalo.

559776_10202124702270567_1495659719_n-1

Moje dcera Rozárka vypadá v 6:30 ráno takhle.

Tak jsem se alespoň důkladně připravila. Můj recept na přežití pondělního rána vypadal následovně.

  1. Večerní příprava oblečení. Pro děti samé oblíbené prověřené kousky. Žádné experimenty a kontroverzní novinky, které by ráno mohly vyvolat slzavou hádku, byť by byly od Ježíška.
  2. Totéž platí o svačině do školy. Žádné experimenty. Plus dva čtverečky čokolády.
  3. Zatopit na 23°C. Možná to není zdravé, ale pro soukání z vyhřátých postelí je to ten nejšetrnější způsob.
  4. Tlustá vrstva nutelly na houskách k snídani. V krizové situaci je nutno sáhnout ke krajním opatřením.
  5. Německý seriál Policie Hamburk. Trochu připomíná Komisaře Rexe, jenom v něm nehraje žádný pes. Začíná na Primě v 6:30 ráno a děti na něj tupě zírají, zatímco se soukají do oblečení.

Nakonec ale nejvíc optimismu mi do žil vlilo pomyšlení, že obávané pondělní ráno se odehrává právě teď, a o moc horší už to nebude. I když těch pondělků nás letos čeká ještě 49 (Velikonoční pondělí a státní svátek 17. listopadu v to nepočítám).