cvičení

Jóga a já aneb Zpověď nejhorší jogínky na světě

tumblr_m4z3n7kiMj1rt8vjdo1_400

Dnes ráno při běhání v parku jsem si poodešla z cestičky na trávník, našla jsem si místo, kde nebyla žádná psí hovínka a třikrát po sobě jsem si zacvičila pozdrav slunci. A byla to… krása. Přestože jsem měla ruce umazané od hlíny a přestože mnohokrát předtím, při nejrůznějších lekcích jógy, jsem si připadala jako největší loser široko daleko.

Především proto, že…

  • …mi to nejde. Zatímco všichni ostatní ladně provádějí jednu ásánu za druhou, já se o ně jenom neohrabaně pokouším. Ztrácím rovnováhu, v pozici stromu padám na stranu a poskakuju na jedné noze, neudělám klik, připadám si jako hroch mezi plameňáky.
  • …a všichni to vidí. I když si na začátku lekce umístím svou jógamatku strategicky někam dozadu do kouta, aby mě nikdo neviděl, vždycky nadejde ten okamžik, kdy si mě instruktorka všimne, zaregistruje mou odlišnost a zaměří na mě svou pozornost. V tu chvíli bych nejraději splynula s podlahou, ale není úniku.
  • …nemluvím jógovým jazykem. „Otevřete pravý bok.“ „Uvolněte bedra.“ Moc ráda bych tyhle pokyny splnila, jenže jim nerozumím.
  • …jsem nejtlustší ze všech. Na lekcích pilates, zumby nebo aerobiku vždycky potkáte nějakou oplácanější holku, která je tam poprvé. Na józe jsem nikdy nikoho takového nepotkala. Vždycky jsem to byla já.
  • …všichni to berou děsně vážně. Snažit se své evidentní nedostatky zlehčit s pomocí podvratného humoru se mi na hodinách jógy nepodařilo. Moji spolucvičenci brali jógu velmi vážně a pokud se usmívali, pak proto, že byli v nirváně.
  • …neumím správně meditovat. Když jsme na začátku lekce měli zavřít oči a zpívat „óm“, připadala jsem si pokaždé, no… asi tak, jako když jsme v šesté třídě stáli čestnou stráž u hrobu neznámého vojína. Trapně, směšně a v křeči. Pootevřela jsem oči na škvírku a šmírovala své spolucvičence, Ale všichni vypadali hluboce duchovně ponoření ve své meditaci.

A přes to všechno jsem si jógu dokázala zamilovat. Opravdu je na ní něco, co mi přináší radost do života, zvlášť na začátku dne. Opravdu dokáže propojit tělo a duši. Jenom na to musím být sama. Třebas i na rozbahněném trávníku, na dvou metrech čtverečních mezi několika psími hovínky.

Reklamy

Když nás cvičení baví, funguje víc, než když ho nenávidíme, tvrdí vědci

trail-runner-and-lupines-anastasia-nelson

Když mi bylo devatenáct, dělala jsem au-pair ve francouzské rodině na venkově kousek od La Rochelle, uprostřed nekonečných slunečnicových polí. A každý večer jsem okolo těch polí chodila běhat.

„Amuse-toi bien,“ říkala mi na cestu moje „madame,“ když jsem si obouvala tenisky. Tedy: „Dobře se bav.“

V duchu jsem skřípala zubama. Jak jako, že se mám dobře bavit, když sotva popadám dech a supím okolo těch slunečnic? Madame byla štíhlá jako proutek, většinu dne se pohybovala jen pár kroků okolo svého zahradního lehátka a v životě by ji nenapadlo, že někdo může sportovat kvůli něčemu jinému než pro zábavu. Trochu jsem ji za to nenáviděla.

Jenže madame, jakkoli mi tím lezla na nervy, měla trochu pravdu. Tenhle týden jsem dokonce narazila na studii, která dokazuje, že když berete cvičení jako zábavu, a ne úmornou povinnost, funguje jako zeštíhlující metoda mnohem víc. (Mimochodem, ten výzkum vedla francouzská profesorka z Grenoblu. Kdoví, jakou to sehrálo roli?)

Každopádně, výzkumníci najali 56 žen, které se potýkají s nadváhou. Všechny dostaly za úkol absolvovat rychlou chůzí asi dva kilometry dlouhou trasu po parku. Polovině z nich řekli, že jde o cvičení, které by měly provádět kvůli svému zdraví, a vůbec se jim snažili představu rychlé chůze co nejvíc znepříjemnit. Druhá polovina naopak dostala na cestu sluchátka s příjemnou hudbou, a i když je vědci také motivovali k rychlé chůzi, za hlavní cíl v tomto případě vydávali příjemný zážitek z pobytu venku.

To hlavní ale přišlo až pak. I když všechny ženy urazily stejnou trasu stejnou rychlostí, ty, kterým vědci vsugerovali, že jde o „cvičení,“ byly na konci mnohem otrávenější a unavenější. A když jim organizátoři nabídli pohoštění, ženy, které „cvičily,“ mnohem častěji sáhly po sladkém pudinku a limonádě, zatímco ty, které si v parku jen „užívaly,“ většinou zvolily obyčejnou vodu a jablko.

Vědci pokus opakovali několikrát s různými skupinami běžců, kteří absolvovali trasu od 5 do 10 kilometrů, a pokaždé došli ke stejnému závěru: ti, které běhání nebavilo, měli mnohem větší sklon dopřát si vzápětí nějakou nezdravou sladkost. „Čím víc se při cvičení bavíme, tím menší máme potřebu odměnit se za odvedenou námahu,“ shrnuje to Carolina Werle (to je ta Francouzka z Grenoblu).

Takže zítra ráno nejdu běhat. Ale poslouchat do parku ptačí zpěv.

 

P. S. Už příští týden se koná úplně první autorské čtení z mojí Šťastné knihy. Ráda se s Vámi uvidím ve čtvrtek 19. června v 17 hodin v Informačním centru Prahy 3 na rohu náměstí Jiřího z Poděbrad a Milešovské ulice.

Postavit se na hlavu je způsob, jak být šťastnější… a dalších 5 důvodů, proč jsem začala cvičit jógu.

yoga01K józe jsem byla vždycky dost nedůvěřivá. Hlavně proto, že se při ní nehopsá, neposkakuje ani nešlape do pedálů. Prostě žádné opravdové cvičení. 

Cvičením mého mládí byl aerobik, později posilovna s rotopedy a běhacími pásy, takže jóga se svými pomalými pohyby a podivnými pozicemi, při nichž se jogíni tváří, jako by se nechumelilo, mi přišla jako takové módní ulejvání s duchovní omáčkou. Představa, že bych měla se zavřenýma očima mumlat „óm“ a vydávat to za nějaké cvičení, mi přišla poněkud legrační. Navíc jsem četla knihu Jíst, meditovat, milovat, která mi byla neuvěřitelně protivná, a zdálo se mi, že z lekce jógy je jenom krůček k tomu, vydat se ve stopách její hrdinky.

Pak ale józe propadla moje kamarádka Monika. Tak dlouho chodila po Praze s karimatkou přes rameno, vyprávěla o „ásánách“, „bojovníkovi“, „spodním psu“ a „pozici mrtvoly,“ až jsem se přistihla, že jí to vlastně závidím. Stejně jako tak trochu závidím každému, kdo dělá to, co dělá, naplno a s nadšením.

Když jsem se poprvé vypravila na jógu spolu s ní, mou hlavní motivací byl příslib, že se potom půjde do hospody. Ale zjistila jsem, že jóga je i pro mě způsob, jak být šťastnější.

  • Vždycky, když se přiměju vyzkoušet něco, co „bych nikdy neudělala,“ je ta zkušenost pro mě ohromným zdrojem energie a většinou i radosti. Ať to znamená ochutnat chobotnici, namalovat si pusu hrozně červenou rtěnkou, oslovit na ulici cizího člověka… nebo si vyzkoušet svůj první pozdrav slunci.
  • Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že jóga je všechno, jen ne ulejvání. Během několika minut jsem pochopila, že jogíni ten svůj jakobysenechumelilo výraz musejí trénovat celá desetiletí. Můj výraz byl spíš něco jako: zarputile stisknuté čelisti a svraštělé obočí v červeném zpoceném obličeji.
  • Propadám euforii pokaždé, když dokážu něco, o čem jsem si myslela, že je to za hranicemi mých možností. I když v mém případě to znamená třeba jenom skoro se dotknout hlavou svých kolen nebo nadzvednout nohu o dva centimetry výš. Ten stoj na hlavě rozhodně neudělám.
  • Jóga je skvělý způsob, jak trénovat soustředění na přítomný okamžik, být teď a tady, ve svém těle. Ve chvíli, kdy balancujete na jedné noze s druhou nohou a rukama divně propletenýma a snažíte se pootočit o pár stupňů doprava, vám nic jiného ani nezbývá.
  • A ano, když na konci lekce došlo na mumlání „óm,“ pořád mi to připadalo dost legrační. A tak jsem nemumlala pokud jsem si stihla všimnout, nikoho to nijak zvlášť nepohoršilo.

Když jsem si přestala říkat „měla bych cvičit“, zjistila jsem, že to opravdu chci

Snímek obrazovky 2013-07-04 v 11.18.40

V devatenácti letech jsem byla jako au-pair ve francouzské Charente. V krásném venkovském domě uprostřed slunečnicových polí. Každý večer jsem si povzdechem obula tenisky a vyběhla platanovou alejí mezi ta pole. „Jdu běhat,“ řekla jsem na odchodu své „madame“, a ona mi řekla: „Amuse-toi bien.“ „Hezky se bav.“ Skřípala jsem v duchu zubama. Jak jako, hezky se bav? Copak to je nějaká zábava? Myslí si snad, že to dělám pro radost? Chodila jsem běhat, abych zhubla, protože jsem měla pocit, že musím, protože… bych měla.

Celá dlouhá léta jsem pak měla pocit, že kdybych se ke cvičení nedonutila s pomocí „měla bych,“ nikdy bych necvičila. Chodila jsem do šedivé posilovny bez oken a šlapala tam na rotopedu s pohledem upřeným na monitor, kde běžely reklamy na potravinové doplňky, a nesnášela jsem to. Ale chodila jsem tam, protože bych měla.

Podobně to bylo se spoustou jiných věcí: Měla bych jíst zeleninu. Měla bych jet na návštěvu k příbuzným. Měla bych si procvičovat angličtinu.

Zdálo se mi, že kdybych odložila rákosku „měla bych“ a dělala jen to, co opravdu chci, ovládla by mě moje pravá povaha, tupá a líná. Proměnila bych se v ospalého lenochoda, který sleze z gauče jen proto, aby si došel pro další dávku čokoládových bonbónů, a můj duševní obzor by se omezil na reprízy Sexu ve městě. Trvalo mi spoustu let, než jsem přišla na to, že některé z těch věcí, které „bych měla“ dělat, opravdu dělat chci. Opravdu chci chodit běhat. Opravdu chci jíst zeleninu. Opravdu se chci vídat s příbuznými. A někdy taky opravdu chci ležet na gauči a koukat na reprízy Sexu ve městě.

Před pár dny jsem narazila na článek psycholožky Nancy Colier, která tvrdí, že „měla bych“ nás natolik deformovalo, že často už vůbec nevíme, co doopravdy chceme. Neumíme to poznat. A navrhuje každý den si prožít alespoň jednu hodinu bez jakéhokoli „měla bych“ (should-free zone), během níž se možná vynoří to skutečné „chtění“. „Díky tomuto cvičení často zjistíme, že nejsme takoví, jak jsme si mysleli,“ říká Nancy Colier. „Když si přestaneme říkat, že bychom ,měli‘ být dobří, k našemu překvapení se ukáže, že jsme dobří. Přestaneme-li se nutit dělat správné věci, abychom si je mohli odškrtnout ze seznamu, umožníme projevit se svému vnitřnímu já, které opravdu chce jednat správně. A dobrota, která je vedena ,chtěním‘, je radikálně odlišná od dobra, které konáme jen proto, že bychom měli.“

Jak jsem se ocitla v cílové rovince olympijského maratónu

Pokaždé, když tady píšu něco o běhání, připadám si stejně nekompetentně, jako bych se snažila rozdávat rady z organické chemie nebo mezinárodní ekonomie. Nicméně nedá mi to, protože tento víkend se mi při běhání přihodil jeden docela převratný objev (tedy aspoň pro mě převratný).

Chodím běhat už čtyři roky, ale pořád je to jaksi z povinnosti. Protože je to jediný sport, na který si dokážu udělat čas a nemusím na něj nikam dojíždět. Pokud můžu v souvislosti s běháním mluvit o radosti, je to většinou až ex post – radost z toho, že jsem si to splnila a mám to za sebou. Pokaždé, když vybíhám na svou trasu, spustí se mi v hlavě imaginární kalkulačka, která propočítává, jak velký kus mám ještě před sebou, a jestli do kopce nebo z kopce. Stále se na svou zkušenost z konkrétního běhu dívám jaksi zvenčí. Předem se strachuju nepříjemných stoupání, pokouším se odvést svou mysl někam jinam, abych nemyslela na to, jak mě bolí nohy, netrpělivě vyhlížím, kdy už budu v půlce a teprve na úplném konci si dopřeju něco jako úlevnou euforii.

Tento víkend se mi podařilo udělat to jinak. Představila jsem si, že běžím závěrečnou půlhodinu olympijského maratónu. Počítání, kdy už budu v půlce, a kolik toho ještě mám před sebou, tím pádem ztratilo smysl, protože od samého začátku jsem byla vlastně „u konce“. Pomohlo mi to přestat se obávat pomyslných útrap, které mám ještě před sebou, a soustředit se jenom na konkrétní přítomný okamžik se vším, co přináší. Na vlhký vzduch a mokrou zem pod mýma nohama. Na opadané černé větve stromů a vlhké listí pod nimi. Na to, jak popadám dech.

A zjistila jsem, že ty momenty, kterých se před každým běháním bojím nejvíc – okamžiky, kdy se cesta zvedá a klikatí do kopce – a před kterým se preventivně chráním tím, že jsem duchem někde jinde, vlastně nejsou tak hrozné. Rozhodně nejsou tak hrozné jako moje usilovná snaha nevnímat je a myslet na něco jiného. Být „v tom“ se vším všudy se ukázalo jako příjemnější než být „jinde“.

Teprve ve chvíli, kdy jsem si zkušenost běhání se vším všudy, co k ní patří, přestala držet od těla, ve chvíli, kdy jsem se před ní přestala chránit, se mi podařilo zažít radost z běhání.

Tři minuty dokážu dělat cokoli

Jsou činnosti, ke kterým se nedokážu přimět ani přesto, že ve skutečnosti by mě stály jen minimum času a námahy: čištění připálených hrnců, převlékání postelí v dětském pokoji na patře, posilování břišních svalů, třídění nahromaděných e-mailů… Nedávno jsem ale objevila trik, který mi pomáhá nechuť překonat: stanovím si časový limit. Rozhodnu se, že danou činnost budu provádět přesně tři minuty – a potom můžu bez výčitek svědomí přestat, i když jsem třeba teprve v polovině. Vyhlídka na to, že vím, kdy utrpení skončí, mi paradoxně pomáhá se na danou činnost soustředit, a navíc ve mně pokaždé vzbudí jistý druh pošetilé soutěživosti: snažím se toho za tři minuty stihnout co nejvíc. Nemluvě o tom, že když po třech minutách časový limit vyprší a já vím, že dál už „nemusím“, tak obvykle z pilnosti přidám ještě kousek navíc.

(Mimochodem, úplně stejně to funguje na mou dceru a její cvičení na piano.)

Na co myslíte při běhání? (A prosím neříkejte, že na nic.)

Závidím lidem, kteří tvrdí, že si při běhání „skvěle vyprázdní hlavu“. Taky bych to chtěla umět.

Chodím běhat víc než dva roky a za tu dobu jsem si možná trochu zlepšila kondici (od prudkého bodání v hrudi jsem dospěla pouze k mírnému pocitu dušení). Co se ale nezlepšilo téměř vůbec, je můj pocit, že si musím pokaždé něčím „zaplácnout“ hlavu, abych tu půlhodinu běhu nějak přečkala. Hudba mi pomáhá jen občas, mnohem častěji se mi stává, že se mi během běhání do hlavy nahrnou všechny nastřádané depky, obavy a strachy, které se mi jinak úspěšně daří ignorovat.

Vím, že teoreticky by běhání mělo být tím nejlepším cvičením na soustředění mysli teď a tady, vnímání přítomného okamžiku (mindfullness), o kterém jsem tu nedávno několikrát psala. Běžet s čistou hlavou bez nimrání se v minulosti a strachů z budoucnosti. Zaznamenat těkající myšlenky jako zlobivé děti a potom je laskavě, ale nekompromisně poslat za dveře: to bych chtěla umět.

Zatím mi to ovšem připadá obtížnější než samotné běhání.