cestování

5 způsobů, jak milovat tohle divné letní počasí

Moje děti tráví tuhle část prázdnin s babičkou na chalupě. Když jsem odtamtud v neděli odjížděla a za rybníčkem nad střechou sousedovy stodoly se znovu stahovaly těžké fialové mraky, my všichni dospělí jsme toho víkendu u poněkolikáté zahořekovali nad hnusným počasím letošního léta. Dětem to bylo jedno. Dívaly se v chalupě na DVD a netrápily se tím, že to není ta „správná“ prázdninová činnost.

Záviděla jsem jim tu jejich schopnost užívat si prázdniny bez předsudků o tom, jak mají vypadat. A pokusila se najít pět způsobů, jak přestat nadávat na počasí. Proč a jak se radovat z letošního léta?

Deštivé počasí mi připomíná prázdniny mého dětství. Vyrůstala jsem v 70. a 80. letech a – jestli si dobře vzpomínám – pražící slunce tehdy bylo v létě spíš vzácnost. Teplotu nad 20 stupňů už jsme považovali za počasí na koupání. Ve vodě jsme zůstávali, dokud jsme neměli úplně promodralou pusu.

Snažím se zbavit pocitu, že musím „plnit plán“. Chladné a deštivé počasí v nás vzbuzuje nervózní pocit, že „neplníme“ své letní povinnosti jako koupání a slunění. Počasí za to ovšem nemůže…

Místo toho v sobě mohu probudit lenocha. Zůstat celý den v posteli a číst si? Kdyby svítilo slunce, měla bych z toho výčitky svědomí. Ale takhle….

Snažím se neporovnávat. Leo Babauta na svém blog zenhabits.net píše o tom, že představovat si neustále něco lepšího než to, kde právě jsme nebo co právě děláme, je nejjistější způsob, jak si zkazit téměř cokoli. Proč bychom měli to, co děláme právě teď, porovnávat s čímkoli jiným? Copak téměř jakákoli činnost nevybledne v porovnání s nějakou jinou, kterou děláme téměř raději? Můžeme vůbec někdy být spokojení, když to, co děláme, neustále srovnáváme s něčím ještě lepším?“

Myslím na to, že ty nejpříšernější zážitky dávají vzniknout těm nejkrásnějším vzpomínkám. Mnohokrát se mi stalo, že z propršených výletů, lyžování ve vánici nebo hrůzostrašných výprav na pohotovost s nemocným dítětem se posléze staly zážitky, na které vzpomínám nejraději.

A na závěr citát od kanadského spisovatele Robertsona Daviese: „Každý člověk si své léto dělá sám. To roční období není samo o sobě nijaké – pokud zrovna nejste zemědělec závislý na počasí. Okolnosti mi letos nedovolily udělat si pro sebe pěkné léto… Mé léto zastínila moje vlastní tíže ducha. Nezažil jsem žádná dobrodružství, a právě dobrodružství je to, co dělá léto létem.

Jak jsem testovala týden bez internetu

Po víc než dvou letech jsem strávila týden dokonale offline. Během dovolené jsem se odpojila nejen od internetu, ale i telefon jsem nechala věštinu dnů šťastně ležet vybitý na dně kufru. Je to způsob, jak být šťastnější? Jednoznačně (aspoň pro mě) ano. Očekávala jsem internetový absťák, ale odstřihnout pupeční šňůru, která mě pojí s všedními starostmi, a nechat jenom tak uplývat čas, bylo naopak přímo opojné.

Problém je v tom, že to není způsob, jak být šťastnější v každodenním životě. Přemýšlím teď o tom, zda je možné přenést si kousek prázdninové svobody do dnů, které mě čekají. Řešení zatím vidím v promyšleném střídání tempa. Být po určitou část dne natolik efektivní a dokonale zorganizovaná, abych další část dne mohla být plánovaně bezstarostná, impulzivní a prázdninově líná.

Rekapitulace mých sedmi dnů bez internetu zde:

180 kilometrů od Prahy

532 borůvek, natrhaných v lese (to jsem nepočítala já, ale moje dcera Betynka, která borůvky sbírala do plechového hrnku)

16 bazénů přeplavaných tam a zpátky

neidentifikovatelný počet skleniček vína

4 a třičtvrtě hodiny hlubokých rozhovorů o nesmrtelnosti, peklu, morálce a o správné pálivosti chili papriček

odpoledne prospané u rybníka až do podvečerního chládku

64 štípanců od komárů na nohou (ty na zádech nepočítám, protože si na ně nevidím)

slunečník odnesený vichrem na střechu kiosku

taneček na baru (ano, myslím to doopravdy, ne u baru nebo vedle baru, nýbrž skutečně na baru)

345 stránek beletrie

obtisků s tetováním, které děti dostaly při každé objednávce kofoly

283 nepřečtených mailů ve schránce po návratu

Začínám testovat týden bez internetu

Přiznávám, že úplně dobrovolně bych si něco takového nevybrala. Ale stalo se: zítra odjíždím na dovolenou do míst, kam wifi dosud nevkročila. Beru to jako příležitost dopřát si týdenní informační detox. Budu číst jenom opravdové (papírové) knihy, psát jenom opravdové (papírové) pohlednice a prozkoumávat tak jeden ze způsobů štěstí, kterému jsem se v posledních letech poněkud odcizila.

Jedním z mnoha paradoxů, na které jsem při psaní Šťastného blogu narazila, je totiž to, že – abych vůbec mohla nacházet různé způsoby, jak být šťastnější, – musím vstát od počítače a začít něco dělat.

Takže, ano, beru si dovolenou. Ale už teď se moc těším na pondělí 18. července, kdy na tomto místě, doufejme, najdete pár postřehů z expedice do světa offline.  

Pokud nám peníze nepřinášejí štěstí, pak je to nejspíš proto, že je neutrácíme správně

Týden před výplatou jsem řešila následující dilema: koupit si cédéčko s audioknihou Deníky Virginie Woolfové (kterou, pravda, zas tak úplně nepotřebuju, ale mohla bych ji poslouchat při žehlení, ve frontě na poště, nebo když si mé děti pouštějí seriál Hannah Montana)… anebo úžasné zlevněné boty, které, ehm, taky nutně nepotřebuju, ale jsou prostě úžasné (a zlevněné)?
Vybrala jsem si Virginii, a udělala jsem dobře. Ne proto, že jsem tím potěšila svého vnitřního snoba (i když to samozřejmě také!). Ale proto, že investice do zážitků je, pokud jde o „zisk“ v podobě štěstí, výhodnější než investice do hmotných statků.
Přesně o tom pojednává esej tří amerických psychologů, jejíž název jsem si dovolila ocitovat v titulku tohoto článku. „Peníze jsou příležitostí ke štěstí, ale většina lidí tuto příležitost rutinně promrhá, protože věci, o nichž si myslí, že jim přinesou štěstí, často jejich očekávání nesplní,“ píší v úvodu své studie. Vzápětí pak navrhují několik různých cest, jak utrácet své peníze lépe a šťastněji.
První z nich spočívá právě v investování do zážitků a zkušeností. „Na nové věci si rychle zvykneme. Pár týdnů poté, co si do bytu pořídíme překrásnou podlahu z brazilského třešňového dřeva, se stane pouhým nepovšimnutým povrchem pod našima nohama. Zatímco vzpomínka na stádo antilop, které jsme spatřili za úsvitu na safari v africké savaně, nás bude těšit celý život,“ argumentují.
Třešňová podlaha a safari za úsvitu naštěstí zůstávají mimo mé finanční možnosti, takže podobných dilemat jsem ušetřena. Vím ale bezpečně, že zážitky nám přinášejí štěstí třikrát: když se na ně těšíme, když je prožíváme a když na ně později vzpomínáme.

4 důvody, proč se (trochu) těším na zítřejší stávku v dopravě

Ne, nefandím odborářům. A stávka mi zítra zkomplikuje život podobně jako většině Pražanů, kteří jezdí do práce MHD. Přesto se na ni tak trochu iracionálně těším. Proč?

Chaos mě baví. Vždycky, když město zasype sněhová kalamita, zaplaví ho přívalové deště nebo příval demonstrantů, mám z toho takovou trochu podvratnou radost. Konečně se děje něco velkého a nenaplánovaného, co do našich životů vnese prvek dobrodružství.

Ráno bez obav zaspím, protože vím, že ať přijdeme pozdě kamkoliv (do školy, do školky, do práce), rozhodně nebudeme jediní.

Budu chodit pěšky. Večer, až vyzvednu dcery z tanečního kroužku, nás čeká cesta z Národní třídy nahoru na Žižkov. Vezmeme si pevné boty, svačinu a láhev s vodou a pojmeme to jako výlet.

Objevím nová místa. Při chůzi pěšky bych se chtěla zastavit v obchodech, kolem kterých obvykle projíždím tramvají – a konečně nahlédnout dovnitř.

*

Na Psychologie.cz dnes najdete můj článek o tom, že prokrastinace může postihnout nejen naši práci, ale i trávení volného času

Proč cestování v MHD cloumá našimi emocemi

Pokud mi něco dokáže během pěti vteřin vehnat slzy do očí, jsou to zadní světla autobusu vzdalujícího se od zastávky, ke které jsem právě doběhla na konci sil. Přitom vlastně o nic nejde: jenom si pět, šest, sedm minut počkám na další. Pokud se mi naopak podaří ten autobus dohonit a zhroutit se na zadní sedadlo, potom – zatímco plivám krev do kapesníku a snažím se našťouchat si plíce z krku zpátky do hrudníku – se cítím jako olympijská vítězka. Ačkoli vlastně o nic nejde. Jenom tam budu o pět, šest, sedm minut dřív.

Proč vlastně MHD tak intenzivně působí na naši psychiku?

Protože v ní zažíváme archetypální situace, které v nás probouzejí pračlověka. Boj o životní prostor. Stíhání kořisti. Útok. Útěk.

Protože jsme jí vydáni na milost a nemilost. Přijede? Nepřijede? Ve vlastním autě nebo na kole máme aspoň iluzi, že osud své cesty držíme ve svých rukou.

Protože v ní zažíváme extrémní fyzickou blízkost cizích lidí. Ať už je vaše osobní bublina jakkoli velká nebo malá, v tramvaji devítce kolem šesté hodiny večer se s ní můžete rozloučit.

Protože je nepředvídatelná. Zejména od té doby, co dopravní podniky začaly místo konkrétních časů v jízdním řádu uvádět pouze intervaly. Takže víte, že další spoj přijede sedm minut poté, co jel ten předtím. Takže nevíte vlastně nic.

Protože v ní platí těžko rozšifrovatelné kódy etikety. Pokud nad jedním volným místem stojí třicetiletá žena s dvěma nákupními taškami, pětačtyřicetiletá žena bez tašek a pětapadesátiletý pán, kdo si má sednout? Obvykle to dopadne tak, že ti tři se chvíli pokradmu pozorují, napětí houstne (mohla by k tomu hrát harmonika z Tenkrát na Západě) a pak si sedne ten, kdo má nejpevnější nervy a ti zbylí dva se naštvou.

Protože se v ní můžeme o sobě dozvědět něco, co vůbec vědět nechceme. Když prošedivělý čtyřicátník s provinilým výrazem vyskočí, aby vás pustil sednout, a omlouvá se, že si „nevšiml“, může to znamenat, že 1) vypadáte staře a sešle, nebo že 2) vypadáte jako těhotná, i když vůbec těhotná nejste. Nevím, co je horší.

Protože se v ní těžko můžeme tvářit, že jsme nad věcí. S obličejem rozpláclým o sklo narvaného vagónu, s rukou dřevěnějící v nepřirozené poloze nad hlavou a s cizí aktovkou zarytou do vašeho břicha to dost dobře nejde.

5 věcí, které závidím Francouzkám

Coco Chanel

Coco Chanel

Francie a Francouzi – a především pak Francouzky – ve mně odedávna vzbuzují smíšené pocity. Obdivuji je, a zároveň mi lezou na nervy. Chtěla bych být jako ony, ale když se ocitnu v jejich společnosti, připadám si neohrabaná, neupravená a celkově nemožná. Rozhodně si ale myslím, že Francouzky ovládají umění být šťastnější ve všedním životě lépe než kdo jiný. (Nebo to alespoň mistrovsky předstírají.)

Při práci na tomto tématu jsem požádala o spolupráci Vanilku, autorku blogu Luxusní život Vanilky, která ve Francii momentálně žije. Poprosila jsem ji, aby mé představy potvrdila nebo uvedla na pravou míru a doplnila vlastními postřehy.

1. Francouzky netloustnou.

Barbora: Upřímně: nechápu, jak je to možné, mezi těmi spoustami skvělého pečiva, sýrů, paštik a sladkostí. Přečetla jsem na tohle téma celou knihu (Francouzky netloustnou od Mireiile Guiliano) a stejně se mi to jeví jako jedna z velkých záhad vesmíru.

Vanilka: Francouzky tloustnou. Více než výše zmíněné potraviny za to může nedostatek pohybu. Možná to chodí jinak ve velkých městech, ale moje zkušenost s Francouzi a Francouzkami je taková, že se přemísťují především autem. Zatímco my Češi jsme zvyklí se udržovat v kondici často několikakilometrovou pěší chůzí do práce a občasným dobíháním vlaků, autobusů a tramvají, Francouzky tráví dlouhé hodiny v dopravních zácpách, zavřené ve svých vozech.

Pravdou ale je, že některé Francouzky kompenzují nedostatek pohybu vrabčím apetitem. Ve své české rodině jsem nikdy nebyla za velkého jedlíka, ale ve Francii si připadám jako obrovský žrout. Z nekonečně dlouhých hodin strávených u stolu se obvykle odkulím přecpaná a neschopná jakékoli další aktivity. Francouzky dokážou své chutě udržet na uzdě. I ony absolvují hostinu o pěti či více chodech, avšak konzumují miniaturní porce. Při jídle konverzují, a občas mám pocit, že do talíře pouze dloubnou, přemístí bramboru z jednoho konce na druhý, ale ve skutečnosti do úst nevloží jediné sousto.

 

Vanilka

Vanilka

2. Francouzky vše dělají s lehkostí

Barbora: Nikdy jsem neviděla uštvanou Francouzku, která v jedné ruce vláčí nákup a v druhé dítě čerstvě vyzvednuté ze školky. Tím netvrdím, že Francouzky nenosí nákupy a nevyzvedávají děti. Jenom to zřejmě dělají tak nějak lépe a radostněji než já.

Vanilka: Francouzky jsou velmi hrdé a pečlivě dbají na to, jak na své okolí působí. Pokud něco nezvládají, nedávají to najevo. Navenek působí jako super-ženy, osobně ale nevěřím tomu, že by byly schopnější než ženy jiných národností. Za jejich ctižádost je ale upřímně obdivuji.

Existují “šťastnější” Francouzky, které opravdu nákupy nenosí a děti nevyzvedávají. Francouzský školský systém tak trochu ignoruje pojem “pracující matka”. Tudíž ženy, které nemůžou zůstat v domácnosti úplně, obvykle pracují na různé poloviční nebo tříčtvrteční úvazky (většina zaměstnavatelů pracujícím matkám vychází vstříc), aby mohly zůstat doma ve středu, kdy mají děti volno. Po zbytek týdne se o děti starají různé “paní”, které mají k této činnosti potřebné osvědčení. To ony vodí děti ráno do školy, to ony je tam odpoledne vyzvedávají a malé skupinky dětí pak hlídají až do návratu rodičů ze zaměstnání. Levnější verze těchto “paní” hlídají malé skupinky dětí u sebe doma. Dražší verze můžou děti ze školy zavést přímo k vám domů a tam s nimi dělat domácí úkoly, hrát si s nimi, a ve volných chvilkách někdy i poklidí nebo vyžehlí. Při troše štěstí pak matkám pomůžou i vynosit nákup z kufru auta.

Jsou ale i “méně šťastné” Francouzky, které nemají prostředky k tomu, aby mohly platit honorář paní na hlídání. Ty pak dělají všechny činnosti související s údržbou domácnosti a výchovou dětí samy. A zvládají to s úsměvem. Nikdy si nestěžují. To by poškodilo jejich dokonalou image.

 

3. Francouzky jsou vždy tak pečlivě „neupravené“.

Barbora: Nikdy to nepřeženou s make-upem, nikdy nevypadají, že tráví před zrcadlem celé hodiny. Nejsou šíleně postrojené jako Londýňanky, a přece nevypadají jako šedé myši. Nejsou extravagantní, ale nejsou nudné. Vypadají skvěle – ale tak, jako by jim na tom vlastně moc nezáleželo.

Vanilka: Ano, co se týče módy, mají Francouzky zřejmě nějaký vrozený talent. Myslím, že v mnoha případech se jedná o smysl pro detail. Můžou si obléknout obyčejné džíny a obyčejný svetr, ale umí ho zpestřit zajímavou, kolem krku nedbale omotanou šálkou. Stejně nadané jsou i v oblasti líčení. Nepřehání to a dokážou nenápadně zvýraznit přesně to, co je na nich nejkrásnější.

 

4. Francouzky to nikdy nepřeženou s alkoholem.

Barbora: Podobně jako u bodu 1) mohu jenom upřímně konstatovat: nechápu, jak je to možné, mezi těmi spoustami skvělého vína. Ale faktem je, že jediní opilí Francouzi, které jsem kdy viděla, byli bezdomovci.

Vanilka: Podobně jako u bodu 1) i u alkoholu platí, že Francouzky konzumují vše po miniaturních dávkách. Na večírcích je laškovně držená sklenka šampaňského jakýmsi módním doplňkem. Francouzky ale jen sem tam smočí rty, a jedna sklenička jim tak vydrží na celý večer. I při společenských večeřích, kdy se víno do sklenic průběžně dolévá, mají sklenky s alkoholem na stole spíš estetický účel. Myslím si, že Francouzky děsí pomyšlení, že by nad sebou jen na chvilku ztratily kontrolu a že by přestaly být dokonalé.

Totéž se nedá říct o Francouzích – mužích, kteří jsou schopní vypít během večera několik lahví vína a pak sednout za volant. Souhlasím ale s tím, že jsem nikdy nebyla svědkem toho, aby se některému z mých francouzských přátel opilostí pletly nohy nebo jazyk.

 

5. Francouzky si umějí užívat všední okamžiky.

Barbora: Ať jde o obyčejnou rodinnou večeři, pracovní oběd nebo ranní kávu po cestě do práce, zdá se mi, že Francouzi to neodbývají. Všechno umějí proměnit v malý, den zpříjemňující rituál. A právě tohle jim závidím ze všeho nejvíc.

Vanilka: Ano, především v oblasti gastronomie se Francouzi nenechají stresovat. Málokdy je uvidíte o polední pauze jen v rychlosti něco zhltnout a pak zaběhnout na poštu, nakoupit nebo si cokoli zařídit (ve Francii se toho přes poledne stejně moc zařídit nedá, všichni jsou přece na obědě). Nebo obědvat před monitorem počítače. Nebo večeřet u televize. Jídlo JE rituál, na který se v danou chvíli soustředí všechna jejich pozornost. Svým způsobem mají pravdu a možná se tato jejich vlastnost podílí na jejich všeobecném osobním štěstí.