cestování

Těšit se na dovolenou je prý ještě o něco lepší než na ní být

„Za kolik dní pojedeme do Černé Hory?“ ptá se mě moje dcera Rozárka asi tak od poloviny května. „Za hodně,“ odpovídala jsem ze začátku bezstarostně. Potom to číslo vyjadřující vzdálenost blížící se dovolené dostalo přesnější obrysy. „Asi za čtyřicet,“ říkala jsem třeba. A potom, jak se doba čekání zkracovala, počet zbývajících dnů začal být znepokojivě přesný. „Za jednadvacet.“ „Za čtrnáct.“ To už jsem tušila, že nebezpečně přihořívá. Protože než odjedeme na dovolenou, musím dotáhnout do konce (nebo aspoň zahnat do kouta či zamést pod koberec) velký černý chuchvalec nejrůznějších pracovních i jiných úkolů.

„Za čtyři dny,“ řekla jsem dneska ráno, Rozárka řekla „jupí“ a mě trochu polil studený pot.

Před každou dovolenou je to stejné, bez ohledu na to, jestli jedeme do Černé Hory nebo do chatiček v jižních Čechách. Poslední dny trávím ve stavu excitovaného transu (můj muž by řekl hysterie), spím tak tři hodiny denně, a protože vím, že na dovolené jen tak nedokážu zapomenout na noční můry nedodělaných úkolů a damoklovy meče nesplněných odevzdávek, snažím se, aby jich za mnou zbylo co nejméně.

V den odjezdu potom bezvládně padnu do auta na sedadlo spolujezdce a usnu. Můj muž mě naštěstí stejně nechce pouštět za volant.

Přesto jsou tyhle dny před dovolenou obodbí, které si užívám (svým způsobem) stejně jako samotnou dovolenou. Možná ještě o kousíček víc. Je to jako mít před sebou na talířku kousek cheesecaku s jahodama a kroužit nad ním lžičkou ještě chvilku předtím, než si poprvé naberete.

Nizozemští psychologové v jednom výzkumu dokonce zjistili, že těšení na dovolenou nám přináší o kousek víc štěstí než samotný pobyt na dovolené (kdy už jsme se do toho koláče zakousli). A po návratu je to samozřejmě ještě o kousek horší. „Lidé, kteří se na dovolenou teprve chystají, vykazují známky dlouhodobě zlepšené nálady, zatímco na ty, kteří se vracejí domů, nemá uplynulá dovolená skoro žádný účinek,“ říká nizozemský psycholog Jeroen Nawijn.

Reklamy

Ještě jeden postřeh z Bangkoku: nic neplánovat, a když už plánujete, moc na tom nebazírovat

Mnoho hodin v Bangkoku jsem strávila na ulici Charoen Krung, která vede podél řeky Chao Phraya. Měří spoustu kilometrů a po své délce se mění k nepoznání: na jednom místě se shlukují desítky obchodů se stříbrem a perlami pro turisty, jinde zase páchnoucí tržnice s mořskými potvorami, opravny motorek zavalené hromadami starých pneumatik a temné špeluňky, v nichž někdo sedí na bobku a opéká si něco ve woku. A mezi tím vším nepřetržitý proud autobusů, náklaďáků, taxíků a motorek, který z přecházení vozovky dělá adrenalinový sport. Ulice se navíc různě větví a její odbočky se jmenují stejně – Charoen Krung – takže ztratit na křižovatce správný směr je neuvěřitelně snadné.

Byla jsem na té ulici třikrát a třikrát jsem tam zabloudila. Mapa mi byla k ničemu. Několikrát se mi stalo, že po desítkách minut chůze jedním směrem jsem zjistila, že jdu přesně na opačnou stranu, než jsem měla v úmyslu. Pochopila jsem, že najít obchod, který jsem včera zahlédla a chtěla se do něj vrátit, je vyloučeno. Místo toho jsem ale vždycky našla něco úplně jiného. Nakonec jsem nabyla dojem, že Charoen Krung je začarované místo, na kterém se nikdy nedostanete tam, kam chcete, ale vždycky vás zavede někam, kde máte být.

Přestat hledat „správný“ směr a jít jen tak dopředu bylo neuvěřitelně osvobozující (ačkoliv napořád bych takhle žít nechtěla).

Proč si z cest nevozím domů (skoro) žádné fotky

Připadala jsem si trochu jako Marguerite Durasová v Milenci…

Když jsem se včera opírala o zábradlí na přívozu přes řeku Chao Phraya, nechávala se umokřit vlažným deštěm a pozorovala bizarní chatky, vyrůstající na kůlech přímo z hnědé vody u břehu, připadala jsem si trochu jako Marguerite Durasová v Milenci, trochu jako vojáci v Apocalypse Nowa samozřejmě mě okamžitě napadlo, že bych si to měla vyfotit.

Začala jsem štrachat v kabelce, abych vylovila příslušný přístroj. Postupně jsem vyložila na lavičku vedle sebe čaje, které jsem si ten den nakoupila, láhev s vodou, zmuchlanou mapu a hromadu použitých papírových kapesníků. Konečně jsem objevila foťák. Další chvíli trvalo, než jsem všechen nepořádek naházela zpátky a uvedla foťák do provozuschopného stavu.

…trochu jako vojáci v Apocalypse Now.

A než jsem to všechno udělala, chatky na kůlech jsme minuli a loď mířila k přístavnímu molu. Byl to jeden z těch zážitků, který mi utekl mezi prsty právě proto, že jsem se snažila si ho uchovat.

(Na poslední chvíli jsem výhled na řeku vyfotila, ale můj obrázek byl mdlý a nicneříkající – úplně jiný než to, co jsem měla před očima.)

A to je také důvod, proč si z cest nevozím skoro žádné fotografie. Téměř vůbec nefotím lidi, které potkávám, ani jídlo, které ochutnávám, a především ne krajiny a městské scenérie. Fotky (alespoň ty, které jsem schopna udělat já) totiž vzpomínkám nesahají ani po kotníky a to, co si odnáším v hlavě, je daleko barvitější a šťavnatější. Raději proto budu jenom vzpomínat na:

  • bangkokskou švadlenu, která šila oblek na staré singrovce přímo na ulici mezi kolemjdoucími
  • motorizovanou rikšu, ze které jsem málem vypadla pod kola náklaďáku
  • všudypřítomnou vůni jasmínu, benzínu, připáleniny, ryb, deště a pomerančových květů
  • ohlušující zpěv cikád
  • stařenku s wokem, od které jsem si na ulici koupila k jídlu něco velmi podezřelého (ale skvělého)
  • Australana, který mi dlouho vyprávěl o osudovém vztahu, který ho zavedl do Bangkoku, a nakonec, když mi chtěl tu osudovou bytost ukázat, vytáhl ošoupaný obrázek Ježíše
  • páchnoucí tržnici plno divných ryb a neuvěřitelných hromad zeleného listí všeho druhu
  • všechny ty lidi, kteří vám nerozumějí ani slovo, ale když na ně mluvíte, přikyvují a usmívají se
  • obrovské všudypřítomné květy lotosů
  • a tak.

(Když to teď po sobě čtu, znovu mě napadá, že psát si deník je – přinejmenším pro mě – daleko účinnější způsob uchování „konzervovaných“ vzpomínek než fotooaparát.)

Okamžik euforie: ztratit se sama v cizím městě

Když mi bylo jednadvacet, strávila jsem tři měsíce v Paříži. Sama. Vlastně to bylo vůbec poprvé v mém životě, kdy jsem prožila celé dny bez společnosti rodiny, přátel a spolužáků. Zpočátku jsem tuto okolnost považovala za velkou nevýhodu. Teprve za nějakou dobu po návratu domů jsem si uvědomila, že ty tři měsíce patřily k nejintenzivnějším v mém životě – právě proto, že jsem je trávila sama. (Tehdy jsem ovšem taky netušila, že to byla příležitost, jaká se už nikdy nezopakuje, a že stálé zaměstnání, děti a hypotéka mě samotnou na tak dlouho už nikdy nikam nepustí.)

Nicméně, od té doby pokaždé, když se ocitnu někde v cizím městě, udělám téměř cokoli pro to, aby se mi podařilo uniknout partičce nebo organizované skupince, se kterou jsem se tam ocitla. Připadá mi, že když jste ve společnosti jiných lidí, svých krajanů, cizí země poznáváte jiným způsobem. Podobá se to zabydlování nového území. (A protože jezdím na dovolenou s několika dalšími rodinami s malými dětmi, nebojím se rovnou použít slova jako „okupace“ a „drancování“.) Mluvíte mezi sebou svým jazykem, navzájem komentujete své zážitky, pořád si mezi sebou nesete kus domova.

Když chodím po cizím městě sama, je to jiné. Jeho jinakost ochutnávám mnohem bezprostředněji. Můžu s jeho kulisami dokonale splynout. Nemusím se držet žádného naplánovaného programu a klidně můžu třeba hodinu sedět na lavičce a jen tak koukat. Když mám trochu štěstí, podaří se mi na chvíli se i trochu ztratit.

Proč tohle všechno vlastně píšu: tyto dny trávím na služební cestě v Bangkoku – a jsem z toho pořád ještě trochu v šoku. Fotku nahoře jsem pořídila při (bohužel organizované) prohlídce buddhistického chrámu. Je na ní stromek, na který věřící zavěšují dárky. Třeba zubní pastu Colgate. A ta kulatá věc napravo je opravdu toaletní papír! 

„Popojíždění v zácpě je každý den trochu jiný druh pekla.“

…říká psycholog Daniel Gilbert. Cestování po městě autem je podle něj tak nepříjemné právě proto, že je nepředvídatelné. Díky tomu, že ulice jsou ucpané pokaždé trochu jinak, a díky těm vzácným dnům, kdy jsou volné a snadno průjezdné, si na zácpu nikdy nedokážeme zvyknout a smířit se s ní. Pokaždé doufáme, že zrovna dneska to bude trochu lepší.

Na vlastní kůži to znají moji kolegové, kteří jezdí do práce autem. Každý den s obavami vyhlížejí z okna na ulici Pod kaštany, jednu z hlavních cest spojujících Dejvice a Bubeneč s centrem města. Někdy po ní auta sviští jedno za druhým, jindy plouživě popojíždějí… a někdy prostě stojí ve frontě na semafor, vzdálený asi kilometr, na němž zelená naskakuje tak často, že si během červené klidně můžete za volantem zdřímnout.

V takových dnech jsem ještě o něco víc vděčná za tramvaj šestadvacítku, která jezdí sice pomalu, ale nabízí mi během cesty úžasné výhledy na (někdy) jiskřivou Vltavu a Hradčany, rýsující se proti (občas i) modré obloze.

Okamžik euforie: Ten malý zlomyslný pocit vítězství, když jedu ve výtahu sama

Skoro každé ráno, když odvedu Rózu do školky, mířím po Vinohradské podchodem k Muzeu a čekám na výtah, který sjíždí na nástupiště metra A. Přivolat ten výtah trvá celou věčnost. A další věčnost trvá, než se jeho dveře otevřou a zase zavřou. Do té doby se před ním obvykle stihne nashromáždit skupinka čekajících lidí. Pokaždé, když se mi poštěstí, že kromě mě tam není nikdo a mám celý výtah sama pro sebe, zažívám pocit malého vítězství. Asi jako bych vyhrála v Člověče nezlob se. Proč? Vlastně nevím. Prostor výtahu – ohyzdná kovová posprejovaná krabice – je dost velký třeba i pro osm, deset lidí. A přesto, když v něm jedu sama, se na pár desítek vteřin cítím jako vládkyně dobytého území. Někdy si v něm dokonce poskočím nebo dělám obličeje, jen pro tu radost, že mě na chviličku nikdo nevidí.

Nedávno jsem narazila na článek z časopisu Wired, který vysvětluje, že naše divné pocity při cestování výtahem s cizími lidmi pocházejí ještě z doby kamenné. Ocitnout se s neznámým člověkem ve stísněném prostoru tehdy znamenalo přímé ohrožení života: „Představte si dva paleolitické pralidi, kteří – každý zvlášť – stopují velkého medvěda až do malé a temné jeskyně. Jenže tam nenarazí na medvěda, nýbrž na toho druhého, cizího vyhladovělého pračlověka. To je jednoznačně nepříjemná společenská situace, která si žádá ústupovou strategii. A v době kamenné byla zcela přijatelným východiskem z nepříjemných společenských situací vražda – asi jako když chceme odejít z večírku a vymlouváme se, že musíme brzy ráno k lékaři. V době kamenné jeden pračlověk praštil toho druhého po hlavě a bylo po večírku.“

Bizarní potěšení: přijíždět do Prahy po D1

Nikdy jsem si nemyslela, že by mě mohlo dojímat něco tak ohyzdného, jako je hradba paneláků Jižního Města, vynořující se na obzoru, když přijíždíte do Prahy po dé jedničce. A přece to tak je. Když se na město dívám takhle zpovzdálí, znovu se pro mě stává tím, čím bylo kdysi dávno, když jsem do Prahy dojížděla každou neděli večer ze svého domova v sudetském pohraničí: neprobádaným a dobrodružným místem, velkým neóny osvětleným příslibem nejrůznějších zážitků.

Nepopírám, že existuje spousta hezčích pohledů na Prahu, a že osvětlená silueta Hradčan je bezesporu půvabnější než ty obří zelené ukazatele a krabicovitá skladiště podél dé jedna. A přece právě tohle je pro mě nejvíc vzrušující způsob, jak se dívat na město, ze kterého se během let stal můj domov: pomalu se ponořovat do civilizace v její nejošklivější a nejbrutálnější podobě, nechat kolem sebe klouzat reklamní billboardy, pomalu projíždět mezi svítícími paneláky a činžáky až k Nuselskému mostu… to všechno ve mně stále znovu probouzí pocit, že v tomhle městě (a v mém životě) se může stát cokoli.