cestování

Jsou vzpomínky z dovolené lepší než samotná dovolená?

Snímek obrazovky 2014-07-18 v 9.08.50

Přiznávám, že mě nebaví prohlížet si fotky z dovolené někoho jiného. Obzvlášť, když na nich nejsou žádní lidé, ale jenom navštívené pamětihodnosti a přírodní krásy. Přestože v kterémkoli turistickém stánku bychom si mohli koupit deset pohlednic, na kterých je ten samý přístav, kostel nebo útes vyfocený stokrát líp, stejně máme z jakéhosi důvodu potřebu sami stisknout spoušť. A čím vzdálenější a exotičtější byla země, kterou dotyční navštívili, tím obsáhlejší je ke každému snímku poskytován výklad:

  • „Tady v tom domečku byla taková babka, která sice neuměla ani slovo anglicky, ale povídali jsme si s ní asi tři hodiny.“
  • „Ono to sice tady není vidět, ale ten měsíc v úplňku byl úplně červený a obrovský.“
  • „Do toho hradu nás málem nepustili, protože už měli zavřeno, ale nakonec nám ještě odemkli a udělali prohlídku jenom pro nás.“
  • „Tady za tím útesem byla schovaná taková malinká restaurace, ve který měli úplně skvělý grilovaný chobotnice.“
  • „Na tý lodi byla hrozná tlačenice, ale tady za hlavou tý paní malinko vykukuje Socha svobody.“

Bezva. Usmívám se a přikyvuju a opravdu se snažím se svými přáteli, kteří se vrátili z cest, jejich zážitky sdílet, ale většinou se mi to moc nedaří. „Červený a obrovský“ měsíc na fotce vypadá jako malá bílá tečka, exotická babička se před focením schovala do svého domku, restaurace za útesem není vidět, zavřený hrad je prostě zavřený hrad a Sochu svobody už jsem viděla i na fotkách, na kterých netrčela z cizí hlavy.

Jediné fotografie z dovolené, které mě těší prohlížet si znovu a znovu, jsou ty moje vlastní. Ať je na nich cokoli, dokážu si k tomu vybavit vzpomínku. Vím, že ta úplně černá fotka, na které je jenom pár bílých puntíků, je ve skutečnosti výhled na zářící město plné neonů. Vím, že když se moje dcery na snímku tváří otráveně, je to proto, že se musely fotit, když chtěly jít na zmrzlinu. Vím, že v té plechové boudě na obrázku měli úplně nejlepší mojito. Fotky jsou pro mě jako zhmotnělé vzpomínky, ale jenom moje. Pro všechny ostatní jsou to jen nepovedené fotky.

Mimochodem, někde jsem četla, že naše dovolená je nejkrásnější ve dvou okamžicích: předtím, než na ni jedeme, a poté, co se z ní vrátíme. Psychologové Leigh Thompson a Terence Mitchel zpovídali desítky lidí před, po a během jejich dovolené. Zjistili, že úplně nejméně ze všeho si prázdniny užíváme ve chvíli, kdy na nich jsme.

Ale když pak přijedeme domů a ukazujeme přátelům spousty fotek, zapomeneme, jaké bylo v autě horko, nebo jaká byla ve spacáku zima. Zapomeneme, jak jsme hodinu po půlnoci marně hledali místo na přespání, i na ten divný puch v recepci našeho penzionu. Zapomeneme, jak jsme se hádali, jestli půjdeme na pláž („zase tam ležet v tom vedru?!“), nebo pojedeme na výlet („tři hodiny v autě?!).

A na těch nepovedených fotkách je pak dovolená nejkrásnější.

Proč se pořád vracím do Karlových Varů, ať chci nebo nechci

V neděli jsem strávila pár hodin v Karlových Varech. Do města, kde jsem vyrostla a zažila tam všechna nejdůležitější dětská i puberťácká dramata, jsem se vrátila jako turistka a letmá návštěvnice festivalu. Nikdo z mojí rodiny už tady nebydlí. Připadala jsem si skoro nepatřičně, když jsem nechala auto na placeném parkovišti a vydala se hledat kavárnu, kde bych si mohla nabít telefon. Jak to, že jsem tady najednou cizí? Nostalgie, kterou zažívám, když si prohlížím černobílé fotky z dětství, se mi doslova přelila přes hlavu se všemi zvuky, obrazy a vůněmi.

Zastavila jsem se u domu, kde jsme bydleli posledních osm let, než jsem se odstěhovala. Náš byt byl hned v přízemí, ta okenice napravo patří k „našemu“ obýváku.

IMG_1595

Vydala jsem se na kopec Sokolák, cíl dávných dětských výprav, a zjistila, že ta kdysi nekonečná přírodní divočina se dá celá obejít asi za čtvrt hodiny.

Sešla jsem k jezírku Malé Versailles, kde jsem v zimě bruslila se svým prvním klukem.

IMG_1598

Prošla jsem okolo sochy Karla Marxe, které jsme se jako děti posmívali, že sedí na záchodě…

IMG_1600

…a okolo kalendáře z netřesků, kde už za mého dětství každý den přesazovali čerstvé datum.

 

IMG_1611

Vykoupala jsem si nohy v bazénku u Thermalu, kde se to dřív nesmělo. Teď se to smí, ale voda je dost špinavá.

IMG_1610

Připomněla jsem si půvabnou bizarnost našeho města (tohle jsou porcelánoví andílci ve slevě)…

IMG_1613

…a taky jsem si vzpomněla na všechny ty důvody, proč jsem odsud hned po maturitě chtěla vypadnout. Tu nabubřelou provinčnost…

IMG_1596

…která s přílivem ruských peněz občas nabyla až fantaskních podob:

IMG_1602

Tohle jsou prostě moje Karlovy Vary: poetické, pohádkové, překrásné a někdy taky dost trapné, nafoukané a omezené. Byla doba, kdy jsem s tímhle městem už nechtěla mít nic společného. Ale nikdy se mi to úplně nepodařilo. Pořád sem trochu patřím, a pořád se sem vracím, i když můj domov už je jinde.

Jak vrátit zpátky do života dobrodružství?

the_neverending_story_still_0

Když mi bylo sedmnáct, jela jsem sama s batohem do Paříže. Měla jsem tam původně domluvené ubytování, které nevyšlo. Takže jsem tři noci přespávala v hostelu (v nejlevnějším pokoji, což znamenalo já a nějaká šestičlenná smíšená parta z Německa) a jednu noc jsem spala u kluka, kterého jsem ten den potkala u Eiffelovky. Jmenoval se Patrice a byl z ostrova Mauricius. Neznásilnil mě, ani jsme se do sebe nezamilovali, ani nic podobného, jenom jsme si pak asi pět let dopisovali a vzpomínám na to dodnes.

Kdyby v sedmnácti chtěly něco podobného podniknout moje dcery, asi bych zešílela strachy. Nebo bych je alespoň třikrát denně kontrolovala mobilem.

Ráda si namlouvám, že pořád toužím po dobrodružství, ale ve skutečnosti jsem ve svém dospělém životě udělala všechno, abych veškeré prvky dobrodružství ze svého života vyplela. Když se řekne „nepředvídatelnost,“ představím si dětskou virózu, která udeří uprostřed nabitého pracovního týdne, nebo bolest zubů na dovolené, nebo jedenáctitisícový nedoplatek za plyn. Většinou si oddechnu, když se mi podaří proplout dnem podle plánu a nečekané události nebo akce s nejistým výsledkem vnímám spíš jako ohrožení.

Po nepředvídatelnosti dobrodružství se mi sice stýská, ale většinou mám pocit, že si ji nemůžu dovolit.

Psycholog Gregory Berns ovšem tvrdí, že zážitky, které nemáme tak úplně pod kontrolou, dělají náš život nejen šťastnějším, ale zároveň bystří mysl a chrání nás před Alzheimerem.

Naštěstí se dají vrátit do života po úplně malých dávkách. V mém případě je to třeba…

  • začít se učit něco, co vůbec neumím. Bez ohledu na to, že při tom možná budu vypadat jako pitomec.
  • jít s dětmi v akvaparku na tobogan, a ne jim jenom držet ručníky dole na lavičce
  • mluvit s cizími lidmi, a občas se jich na něco i doopravdy zeptat, nejen udržovat v chodu zdvořilostní small talk
  • jít v Praze někam, kde to sice „znám,“ ale ve skutečnosti jsem tam nebyla už léta. Když mě před pár týdny navštívila sestřenice Petra z Německa, byly jsme se podívat na Karlově mostě a já si uvědomila, že jsem po něm naposled šla asi před sedmi lety. Připadala jsem si jako turistka.
  • běžet závod. Běhám sice pět let, ale zkusila jsem to jen dvakrát.Teď se chystám na We Run Prague, i když deset kilometrů jsem ještě nikdy neuběhla.
  • dělat věci, které se ke mně „nehodí,“ protože to „vůbec nejsem já.“ 

Gökkota, aware, hanyauku a další nepřeložitelné radosti

and-far-away-90-x-60_0

Před pár lety jsem byla o prázdninách na Šumavě a každý den jsem se ze zápraží ,naší‘ chalupy dívala na protější svah, prosluněnou louku, na které se pásly krávy a kopec lemovaný lesem. A přála jsem si být v té krajině, být součást toho obrazu. Potom jsme se tam vypravili na výlet. A z protějšího svahu, z té prosluněné louky s krávami jsem poprvé zdálky uviděla naši chalupu. Najednou i ona byla kouskem vzdálené krajiny, půvabné a v tu chvíli nedosažitelné. Stála jsem na louce a přála si být tam na tom druhém kopci. „V krajině“ a „v obraze“ jsem byla celou dobu, jenom jsem si to zblízka neuvědomovala.

Tenhle melancholický pocit mě popadne pokaždé, když se ocitnu někde, kde je výhled do dálky. Na svahu v Riegráku s výhledem na Prahu, na břehu rybníka, kde je vidět jeho druhý břeh, nebo u táty na balkóně s vyhlídkou na okolní lesy. Přála bych si být „tam,“ ale když se tam dostanu, „tam“ se promění v „tady,“ ztratí svou nedostupnost a tím i kus svého kouzla.

To, co tady tak složitě popisuju, se dá v němčině vyjádřit jediným slovem – Fernweh (stesk po dálkách). Našla jsem ho na stránkách Bored Panda, které před pár dny přinesly celý seznam nepřeložitelných slov z různých jazyků i s nádhernými ilustracemi. Některé z nich popisují drobné a snadno dosažitelné radosti. Závidím Japoncům, Němcům a Švédům, že se jim zřejmě věnují tak často, že jim stálo za to pro ně vymyslet samostatné slovo. Takže, určitě si chci zapamatovat:

  • found-in-translation-untranslatable-words-illustrations-anjana-iyer-17Gökkota (švédsky): vstát brzy ráno, aby člověk mohl jít ven a poslouchat první ptačí zpěv
  • Komorebi (japonsky): roztroušené mihotavé světlo slunečních paprsků procházející mezi stromy
  • Aware (japonsky): hořkosladká radost z krátkého a prchavého momentu dokonalé krásy
  • Waldensamkeit (německy): pocit, když je člověk sám v lese
  • Hanyauku (v jazyce rukwangali, kterým se mluví v Namibii a v Angole): jít po špičkách v horkém písku
  • Utepils (norsky): sedět venku na sluníčku a popíjet pivo  

7 tipů pro šťastnější návrat z dovolené

Poslední dny na dovolené jsem nedokázala odehnat nervózní svírání kolem žaludku. „Ještě tři dny… ještě dva dny… ještě jeden den…“ počítala jsem, kolik času mě dělí od návratu do skutečného světa složenek, výpisů z účtu, ranního budíku a tlačenice v metru. V duchu jsem koketovala s myšlenkou, že bych v Černé Hoře zůstala navždy a živila se tam potiskováním triček pro turisty, prodejem cukrové vaty nebo chozením po pláži v převleku za pandu (ano, tato profese tam skutečně existuje).

Návrat do reality ovšem nebyl tak strašný, jak zdálky vypadal. Myslím, že mi ho usnadnilo hlavně těchto několik věcí:

  1. Mít se znovu na co těšit. Moji přátelé naplánovali „vzpomínkový večírek“ s černohorskou tématikou, ovšem myslím, že se hodí cokoli, co naruší tu zdánlivě donekonečna se před vámi rozprostírající pustinu pracovních dnů.
  2. Vrátit se trochu dřív. Přestože na každé dovolené jsem v pokušení si cestu ještě trochu prodloužit, teď, v pondělí, jsem z hloubi duše vděčná, že jsme se domů vrátili už v sobotu (což mi poskytlo milosrdných 24 hodin na vzpamatování).
  3. Najít doma něco dobrého. Po dvou týdnech grilovaných olihní, krevet a ryb nejpodivnějších tvarů (i když byly skvělé) jsem propadla doslova euforii, když jsem doma na sporáku našla hovězí polívku, kterou nám před naším návratem obětavě donesla moje tchýně. (Díky!)
  4. Uvědomit si, že jste nahraditelní. Dobrá, tohle většinou není moc dobrý pocit. Ale současně to znamená, že po návratu do práce se netřeba obávat nějakých katastrof. Většinu problémů, které se za vaší přítomnosti vynořily, už nejspíš vyřešil někdo jiný.
  5. Říct si o dobré zprávy. Abych rozptýlila ono nervózní svírání kolem žaludku, spojené s návratem do práce, v neděli večer jsem zavolala dvěma kolegům a zeptala se jich na novinky. Ale ne jakýmkoli. Pouze těm, o nichž jsem věděla, že mi řeknou přesně to, co potřebuju slyšet: „Nic zvláštního se tu nestalo.“ „Nedělej si starosti.“ „Díky za pohled.“
  6. Nečíst nepřečtené e-maily. Stálo mě trochu duševního úsilí, než jsem se odvážila nakouknout do své e-mailové schránky. 557 nepřečtených e-mailů vypadalo děsivě. Ale o půl hodiny později jsem zjistila, že zhruba 550 z nich jsem mohla okamžitě vymazat.
  7. Prázdniny ještě nekončí. A to je na návratu z dovolené asi vůbec nejlepší. Rozhodně totiž neznamená definitivní konec prázdninovým zážitkům letošního léta.

Dny na dovolené jsou delší i kratší než ty ostatní

Pokaždé, když jsem někde na dovolené, pár dní po příjezdu propadnu iluzi, že jsme tady – v černohorském městečku na břehu moře – už celé věky. Jakýkoli jiný život než ten místní se mi zdá vzdálený a neskutečný, jako bych už léta nedělala nic jiného než běhala do moře po rozpáleném písku, schovávala se pod slunečníkem a pila víno na terase pod pergolou. Zároveň mi ale připadá, že uplynula jen chvilička od toho večera, kdy jsme vlekli kufry z parkoviště uličkou okolo mešity (a za chviličku je tam zase povlečeme zpátky).

Čas na dovolené se podivuhodně rozpíná a zároveň smršťuje. Nejspíš proto, že o prázdninách jsem víc než jindy schopná brát zážitky, jak přicházejí, žít přítomným okamžikem, naplno vnímat to co je teď a tady a nestarat se o to, co bylo (bude) někde jinde někdy jindy. I vzpomínky jsou barevnější, trvanlivější a jaksi zaostřenější než ty ze všedních dnů. Vím například, že asi nikdy nezapomenu na:

  • majitele restaurace, který vykřikoval „ka-ta-strófa“, když si ženy v jeho podniku hromadně objenávaly rakiji
  • albánský nápis „fikni dritat“, který znamená „zhasni světlo“
  • stánek s cukrovou vatou, který otevírá v devět večer a děti se tam trousí ještě dlouho poté
  • oslíka, který chodí jako atrakce na pláži, doprovázený mužem v červenomodrém kostýmu spidermana a osobou v plyšovém převleku za pandu (se všemi třemi se lze vyfotit za drobný poplatek)
  • štípání slané vody v očích
  • upozornění v průvodci, že Černohorce nemáte tahat za kníry
  • písek tak horký, že se na něm nedá chodit, jenom běhat po špičkách
  • prudký liják, který na deset minut vylidnil z ulici a po něm se rozhostilo stejné vedro jako před ním
  • vyzpěvování muezzina ve 3:30 ráno

Okamžik euforie: Zapomenout, jaký je vlastně den v týdnu

Po většinu roku ovlivňují dny v týdnu moji náladu víc, než si vůbec uvědomuji. Zatímco od čtvrtka do pátku večer mě postupně zalévá pocit narůstajícího ulehčení, jako bych si ze zad sundávala těžký batoh, v neděli naopak od rána cítím lehkou stoupající nervozitu (a to mám svou práci ráda), a v pondělí se snažím přehodit výhybku směrem k energickému odhodlání.

Za rok se mi jen dvakrát podaří tenhle vnitřní kalendář vypnout: o Vánocích a na letní dovolené, pokud je dost dlouhá na to, aby se dny mohly blaženě prolnout jeden do druhého.

Právě dnes se mi to podařilo. Když jsem se dnes ráno probudila, pár vteřin jsem opravdu nevěděla, který je den. A užívala jsem si pocit euforie z toho, že mi to může být úplně jedno. Teď už samozřejmě vím, že je úterý. Ale nemám k tomu běžný „úterní“ pocit, který v mém případě znamená: „Jirka večerní, s Rózou do školky, odpoledne vyzvednout Betynku z taekwonda, víkend v nedohlednu, uf.“

V osm ráno píšu na balkóně sedím na balkóně s výhledem na ulici vedoucí k pláži (o půlnoci po ní proudí davy, teď je téměř liduprázdná), mrňavou legrační mešitu, pergolu porostlou vínem, fíkovníkem a kiwi, oleandry a kus moře. Užívám si začátek dne, který pro mě nemá jméno.