čas

Šťastný blog slaví první narozeniny!

Dneska je to právě rok, co jsem začala testovat nejrůznější způsoby, jak být šťastnější v každodenním životě. Žádný univerzální recept jsem neobjevila (nic takového jsem ostatně ani neočekávala), zažila jsem ale spoustu – možná stovky – jednotlivých okamžiků, kdy jsem opravdu šťastnější byla. Mnohokrát právě díky blogu a Vám, čtenářům. Místo nějakého shrnujícího zamyšlení jsem se proto rozhodla představit Vám čistě subjektivní výběr svých nejoblíbenějších příspěvků, při jejichž psaní jsem byla nejšťastnější.

Jak být šťastnější už dnes? Úplně první příspěvek. Psala jsem ho právě před rokem u stejného stolu, kde sedím i teď. Naťukala jsem ho během deseti minut a další půlhodinu pak váhala s kliknutím na tlačítko „publikovat“.

Jak jsem relaxovala s pomocí vonných svíček (a proč to už nikdy nebudu opakovat) Jeden z nejzábavnějších – a taky nejnebezpečnějších „šťastných“ experimentů.

Proč mi nevadí, když se vánoční cukroví sní ještě před Vánoci O tom, jak jsem se odnaučila šetřit si věci a zážitky „na potom“.

Dny jsou dlouhé, ale roky jsou krátké. Štědrovečerní příspěvek. Při psaní jsem se dojala víc, než jsem čekala.

Jak mi červená rtěnka pomáhá objevovat sebe sama. Odvaha nosit červenou rtěnku je jeden z mých objevů uplynulého roku. Občas po ní sáhnu, bez ohledu na to, jestli mi sluší nebo ne.

Jít „po o“ a další dětské tužby, které si můžeme splnit teď hned. Téma mě napadlo na kolečkových bruslích na Letné a při psaní jsem se opravdu rozveselila.

Milujte svého vnitřního podivína. Čím dál víc si myslím, že své osobní podivínství bychom si měli pěstovat a hýčkat.

5 pravidel úspěšného koukání do blba. Praktikuji neustále.

Pan Cuketka: „I zmrzka chutná líp v parku než u ledničky rovnou z kýble.“ Pan Cuketka mi udělal radost, za prvé, že na moje otázky vůbec odpověděl, a za druhé, že jeho odpovědi byly tak zábavné a milé a inspirující.

To, co OPRAVDU CHCI, versus to, co CHCI CHTÍT: malý, ale důležitý rozdíl. Stále se učím to od sebe rozeznávat.

Taky máte doma bordel? Pak jste na tom stejně jako všichni ostatní. Touhle myšlenku se utěšuji vždycky, když mám pocit, že máme doma strašný bordel… tedy skoro pořád.

 

 

Ještě jeden důvod, proč milovat podzim

Nové beaujolais, dýňová polévka, pouštění draků, pálení listí, nový penál do školy (kdysi) a nový zimní kabát (dneska)… důvodů, proč milovat podzim, vidím opravdu dost. Ale jeden mě uhodil do očí právě před chvílí při pohledu z okna. Když se vydaří krásný podzimní den, jako je ten dnešní, každý to vnímá jako příjemnou anomálii, malý svátek, výjimku z pravidla, záminku k oslavě. Každý mluví o tom, že je Krásný Podzimní Den. Je to důvod vyjít ven a vdechovat podzim plnými doušky (protože víme, že Krásný Podzimní Den je věc prchavá a pomíjivá).

Zatímco v létě bereme krásné dny jako samozřejmost a každý menší mrak jako důvod ke stížnostem.

„Idyly trvají maximálně dvacet minut.“

Už za dvacet minut bude všechno jinak.

Moje známá před pár dny zveřejnila na Facebooku fotky z rodinného výletu. Je na nich střídavě ona a její muž a jejich malý syn, jak společně jdou sluncem zalitou polní cestou, nad hlavami jim mávají větve se zralými jeřabinami a na obzoru vykukuje vesnický kostelík. To všechno utopené v až neskutečně nádherném růžovém světle.

Na obdivné komentáře ovšem reagovala skepticky: „Klid, nevíte, co tomu předcházelo a hlavně co následovalo. Idyly trvají podle mě maximálně dvacet minut.“

Myslím, že čím je idyla dokonalejší, tím je její trvání kratší: když se dokonale rozýptlené světlo dopadající skrz mraky potká s přítomností těch správných přátel v té správné náladě, a s bílým vínem vychlazeným přesně na 12 stupňů a s vlažným větříkem, který vane tím správným směrem a ohýbá stonky květin do fotogenického obloučku… (Protože už za minutu se zvedne vichr, někdo povalí láhev s vínem, všichni vyskočí a začnou hledat hadr a na obloze se mezitím objeví hrozivý mrak.)

Na fotce to ovšem vždycky vypadá, že idyla trvala celé odpoledne.

Jak se rozhodnout, abych toho později nelitovala

V životě jsem si koupila desítky nepohodlných (ale zlevněných) bot, vystála spoustu nekonečných front a šla na rande s několika dost podivnými chlapíky – jenom proto, že jsem se bála, že daný objekt už později nebude k mání. A že toho pak budu litovat.

Představa, že „potom budu litovat“, mě často pohání, abych se pouštěla do věcí, o které vlastně zas až tak moc nestojím. Dodnes ale nevím, čeho „pak“ budu doopravdy litovat a čeho ne…

Zajímavou pomůcku pro rozhodování jsem našla na blogu Daniela Pinka: „Říkám tomu Test očima mého devadesátiletého já. Představím si, že je mi devadesát a ohlížím se za svou minulostí. Co si přeju, abych ,tenkrát‘ býval udělal v této situaci? Ve většině případů mé devadesátileté já chce, aby moje současné já inteligentně riskovalo, spíš než se riziku vyhýbalo, a aby jednalo ušlechtile, ne jako mizera.“

Jsem si poměrně dost jistá tím, že moje devadesátileté já by si nepřálo, abych si bývala koupila ty růžové sandály na podpatku, ve kterých se skoro nedá chodit. Jenže kdybych to neudělala, nikdy bych nezjistila, jak příšerně jsou nepohodlné… a možná bych litovala ještě víc.

P.S. Podle studie, provedené nedávno na Univerzitě v Illionis, nejčastěji litujeme ztracených lásek a nenaplněných vztahů. Miluju, když vědci pracně dokazují to, co máme všichni před očima.

Nejnebezpečnější okamžik dne: „Jenom si zkontroluju maily.“

„Jenom si zkontroluju maily.“ Tahle věta – ať už jsem ji řekla sama sobě nebo někomu jinému – mě už mockrát dostala do problémů. „Jenom si zkontroluju maily“ – zní to nevinně, ale skoro vždycky to skončí špatně.
Je to podobné, jako když vás po vydařeném večírku v baru někdo pozve k sobě domů „na kafe“. O kafe tam jde, pokud vůbec, jenom na začátku. Při „kontrolování mailů“ to je podobné. Zapnu počítač a nejdřív ze všeho si – opravdu – zkontroluju poštu ve svých dvou e-mailových schránkách. Nezabere mi to víc než dvě tři minuty. Jenže tím to nikdy neskončí. „Ještě se mrknu na Facebook,“ napadne mě. Potom na Twitter. Potom na několik oblíbených blogů. Potom na eBay. Potom na předpověď počasí. Potom na aktuální zpravodajství. Potom znovu na Facebook (co tam přibylo) a potom, samozřejmě, znovu do mailu. Jestli mi někdo mezitím nenapsal. A tak dále, celé kolečko se dá zopakovat i několikrát. Připadá mi, jako by mě vcucávala nějaká síla, které se nedá odolat.
Končí to zpožděním v řádu desítek minut, nedodělanou prací, rozmrzelými čekajícími dětmi a špatnou náladou na všech stranách.
Budu se muset naučit proměnit „kontrolování mailů“ v obyčejné kontrolování mailů. Anebo si předem nastavit budík.

Jak to, že kdysi čas utíkal pomalu, a poslední dobou to tak letí?

Ode dneška za 149 dní budou Vánoce. Říkám to proto, že se mi zdá, že sotva před pár týdny jsem odstrojila loňský vánoční stromeček. Vánoce, které se mi kdysi jevily jako ekvivalent časového nedohledna, přicházejí každý rok dřív a dřív, zdá se mi. Stejně jako konec prázdnin. A narozeniny. A termín podání daňového přiznání, a všechny ostatní milníky.

Ovšem zdá se mi, že ubíhání času se zrychluje, i pokud jde o docela krátké časové úseky. Cesta z Karlových Varů, kde jsme bydleli, do Kynšperka nad Ohří, kde žili mí prarodiče, se mi v mých pěti letech zdála jako velká výprava (během níž jsem se stihla několikrát zeptat, jestli „už tam budem“). Nedávno jsem zjistila, že to je asi třicet kilometrů.

Jak je možné, že v dětství trvá všechno tak dlouho a potom, mezi pětadvacítkou a třicítkou, začne čas nějak zrychlovat, a už nikdy se to nezastaví? Snažila jsem se najít odpověď a přišla jsem na několik teorií.

Teorie proporční. Když nám bylo pět, jeden rok představoval pětinu našeho života. Zatímco když je nám pětatřicet, jeden rok tvoří necelá 3% našeho života. Tahle teorie má zajisté něco do sebe (přinejmenším vysvětluje ten stále časnější příchod Vánoc). Ale neodpovídá na otázku, proč nám půlhodinová cesta autem v pěti letech připadá stejně dlouhá jako v pětatřiceti cesta dvouhodinová.

Teorie biologická. Děti mají rychlejší metabolismus, srdce jim buší ve větším tempu a rychleji dýchají. Za 24 hodin si toho stihnou z biologického hlediska „odžít“ asi tolik, co dospělí za 30 hodin. Zní to vědecky, ale… moc se mi to nezdá.

Teorie tělesné teploty. Zvýšením tělesné teploty dosáhneme zpomalení subjektivního vnímání času až o 20%, tvrdil psycholog Hudson Hoadgland, který ve 30. letech minulého století prováděl na toto téma poněkud sadistické experimenty. Například svým studentům zvýšil teplotu až na 65 stupňů Celsia a nutil je nosit vyhřívané helmy. Není divu, že měli pocit, že ten pokus trvá celou věčnost.

Teorie zážitková. Ze všech výše uvedených teorií je nejméně „vědecká“, ale zdá se mi nejpřesvědčivější. Hovoří o tom, že jako děti všechno zažíváme poprvé. Všechny zážitky se nám jeví intenzivnější, novější, barvitější. Všechno víc prožíváme. V dospělosti nám život jaksi zevšední a abychom mohli žasnout, potřebujeme mnohem silnější podněty.

Dobrá zpráva je, že víme-li o tom, můžeme se pokusit čas znovu zpomalit. Alespoň příležitostně.

Jaká je ideální doba těšení?

Včera jsem se po telefonu objednávala ke kadeřníkovi. „Mohla byste přijít hned zítra ráno,“ navrhla mi recepční.

„Aha,“ hlesla jsem zaskočeně. „No tak jo.“

„Máš štěstí,“ záviděla mi kolegyně. „To je můj sen, objednat se hned na následující den.“

S tím jsem tak úplně nemohla souhlasit. Díky superrychlému objednání totiž odpadá proces, který je pro mě důležitou součástí každého zážitku: těšení. Těšila jsem se, že se budu těšit. Plánovala jsem si to. Ideální doba těšení na kadeřníka je pro mě asi tak pět až sedm dní. Ideální doba těšení na dovolenou – dva měsíce. Ideální doba těšení na jídlo v restauraci – dvacet až třicet minut.

Uznávám, že když je těšení příliš dlouhé, může se změnit v otravné čekání (to se zejména týká toho jídla v restauraci). Ale příliš krátké těšení ve mně už předem zanechává pocit, že jsem to nějak ošidila.