čas

Věci, které udělám, až budu mít víc času (tj. asi nikdy)

Volný čas je pro mě něco jako fata morgána. Stále se mihotá daleko na obzoru („po uzávěrce“, „o letních prázdninách“, „až odjedou děti na tábor“), ale když se k němu chci přiblížit a vstoupit do něj, rozplyne se. Stále tak žiju v naději, že jednou, za pár týdnů nebo měsíců, budu mít volného času spoustu – ale ten vysněný okamžik přede mnou neustále couvá a vzdaluje se. (Ostatně, nejsem v tom sama. Podle studie ekonomů Gala Zaubermana a Johna Lynche  si všichni neustále nalháváme, že v budoucnu budeme mít víc volného času než teď, a jsme ochotni slíbit modré z nebe, pod podmínkou, že ho máme dodat až za dva měsíce.)

Proto mám také celý seznam činností a činů, do kterých se pustím, „až budu mít víc času“. Až ta chvíle nastane…

  • přečtu Doktora Živaga
  • odstraním zaschlou mastnou špínu na horních plochách kuchyňských skříněk
  • budu chodit do parku kreslit a malovat akvarely
  • uháčkuju pro kamarádku sukni ze čtverců, kterou jsem jí slíbila před čtyřmi lety
  • začnu chodit na pilates
  • nalakuju si nehty a nebudu na nic sahat, dokud opravdu nezaschnou
  • napíšu knihu
  • vyžehlím všechno prádlo v koši, nejen to, co je navrchu
  • pojedu s dětmi do akvaparku (slibuju jim to už skoro rok a jestli to takhle půjde dál, vyrostou dřív, než se tam dostaneme)
  • roztřídím fotky v počítači a ty nejlepší vytisknu a zařadím do alb

5 důvodů, proč mám radost z přechodu na letní čas

Když se včera v noci ze soboty na neděli ztratila hodina času, byla jsem u toho. U nás doma právě skončil večírek, poslední kamarádi se rozloučili a já a můj muž jsme zůstali doma se stádem lahví kolem odpadkového koše, plnými popelníky a dětmi spícími někde úplně jinde než ve svých postelích.

Zrovna jsem skládala skleničky od vína do myčky, když se to stalo: čas 1:59 na mém telefonu (což mi koneckonců nepřipadalo tak hrozné) znenadání přeskočil na 3:00 (což už je přece jen o něco povážlivější). Trochu jsem se toho lekla.

Většina lidí, co znám, na letní čas trochu nadává kvůli pocit, že musejí vstávat o hodinu dřív. Přesto, myslím, existuje přinejmenším několik důvodů, proč mít z letního času radost.

Delší večery lákají k loudavým procházkám a posedávání na zahrádkách. Je to, jako by si člověk uprostřed pracovního dne uloupil kousek prázdnin.

Svěží rána. Když jsem dnes ráno v 6:45 šla běhat do parku, znovu jsem mohla pozorovat oblohu krátce po rozednění, poslouchat ranní ptactvo, užívat si liduprázdné cestičky a shlížet ze svahu v Riegráku na Prahu v růžovém oparu – což už se mi pár týdnů nepoštěstilo.

Nebudu chodit z práce za tmy.

Cestou ze školy a ze školky se s dětmi zastavíme na hřišti a koupíme si nanuky. (Až doteď jsem je v rychle padajícím soumraku vždycky hnala rovnou domů.)

Prázdniny na dohled. Jakmile se jednou přehoupne letní čas, znamená to, že letní prázdniny, které zatím byly v nedohlednu, už jsou přinejmenším těsně za obzorem.

5 druhů práce, která vám zabere celý den, aniž byste něco doopravdy udělali

Minimálně jednou týdně se mi přihodí, že v podvečer odcházím z práce s vědomím, že jsem vlastně NIC neudělala. A přestože jsem se nijak přehnaně neflákala, nestrávila tři hodiny na obědě a další tři hodiny na Facebooku ani jsem nehrála dvacetkrát za sebou Solitaire, ono NIC mi zabralo téměř osm hodin.

Na webu The 99 percent jsem před pár dny narazila na velmi výstižný popis nejrůznějších druhů práce, které se nevyhnete, a které vám dokážou zabrat naprostou většinu tvůrčího času.

  1. Reagování. Odpovídání na maily, vyřizování telefonů a tak dále. Vím, že bez toho to nejde, ale jen vzácně mi to doopravdy pomůže s prací, kterou potřebuju udělat.
  2. Plánování. Miluji ho! Sepsat si pod sebe všechny úkoly, které mě čekají, je tak uklidňující. Temná a nezřetelná šmouha pracovního dne na sebe vezme přesné kontury a ztratí trochu ze své hrůzostrašnosti. Jenže „dodržování plánů“ je věc úplně jiná. Mimo jiné kvůli čtyřem zbývajícím bodům z tohoto seznamu. Jsem velká časooptimistka a můj plán se jen málokdy dá vtěsnat do předpokládaného časového úseku.
  3. Rutinní úkoly. Nevadí mi jejich nezáživnost. Nevadí mi, že některé z nich by zvládl i cvičený králík. Jenom mi vadí, že zabírají tolik času.
  4. Sebeujišťování (v originále „insecurity work“). Dvacetkrát za sebou během půl hodiny se podívat na statistiky návštěvnosti Šťastného blogu. Osmnáctkrát kliknout na jeho stránku na Faceboku, abych zjistila, co kdo říká na dnešní příspěvek. Anebo třikrát za den nakukovat na bankovní účet, jestli už dorazil ten honorář. To je „insecurity work“ v plné parádě. Proč to dělám? Nejspíš jen proto, abych se ujistila, že je všechno v pořádku. A raději ani nechci vědět, kolik času tím vlastně strávím.
  5. Řešení problémů. Ke skutečné práci má nejblíž. Jen by bylo ještě lepší, kdyby žádné problémy nevznikaly.

Čeho budeme litovat krátce předtím, než umřeme?

V různých situacích často přemýšlím nad tím, jak se rozhodnout, abych toho později nelitovala. Australská zdravotní sestra Bonnie Ware toho ví o pozdní lítosti víc než většina z nás: léta pracovala jako ošetřovatelka v hospici a starala se o umírající během posledních týdnů či měsíců jejich života. Když se jich ptala, čeho nejvíce litují nebo co by ve svém životě udělali jinak, znovu a znovu se vynořovala tatáž témata. Pět nejčastějších věcí, kterých lidé litují krátce před smrtí, popsala na svém blogu.

Nevím, jestli je doopravdy možné změnit svůj život tak, aby člověk na smrtelné posteli ničeho nelitoval. Ale žádný z návodů na šťastnější život, které jsem za poslední rok přečetla, nebyl tak nemilosrdně upřímný a přesný jako tenhle.

  1. Kdybych tak měl(a) odvahu žít život podle sebe a ne podle toho, co ode mě čekali ostatní. „Tohle je vůbec nejčastější,“ píše Bonnie Ware. „Většina lidí se nepokusí splnit si ani polovinu ze svých snů a musí umřít s vědomím, že to záviselo jen na jejich vlastních rozhodnutích.“
  2. Kdybych jen tolik nepracoval(a). „Tohle jsem slyšela snad od každého mužského pacienta, kterého jsem kdy ošetřovala. Propásli dětství svých dětí a společnost svých partnerek. Všichni hluboce litovali toho, že strávili tak velkou část života ve šlapacím kole pracovní existence.“
  3. Kdybych tak měl(a) odvahu vyjádřit své pocity. „Hodně lidí potlačuje své pocity, aby měl klid ve vztazích se svých okolím. Výsledkem je, že se spokojují s podprůměrnou existencí a nikdy se nestanou doopravdy sami sebou. (…) Nemůžeme kontrolovat reakce ostatních, ale ať už budou na vaši upřímnost reagovat jakkoli, nakonec to váš vztah pozvedne na novou, zdravější úroveň.“
  4. Kéž bych zůstal(a) v kontaktu se starými přáteli. „Každému se na smrtelné posteli stýská po přátelích. Mnozí se nechali tak pohltit vlastním životem, že stará přátelství během let vyšuměla. A v posledních týdnech před smrtí se už často nepodaří ztracené přátele vypátrat.“
  5. Kéž bych si dovolil(a) být šťastnější. „Tohle je až překvapivě časté. Mnoho lidí si až ke konci života uvědomí, že štěstí je vaše vlastní volba. Zůstávají zaseklí ve starých vzorcích a zvycích a předstírají před druhými i před sebou, že jsou spokojeni.“

Věřte nevěřte: o víkendu jsme šťastnější než ve všední den

Vědcům se občas daří prostřednictvím složitých studií, prováděných na mnohasetčlenném vzorku populace, „objevovat“ skutečnosti, které jsou pro zbytek lidstva zřejmé na první pohled. Tak například John F. Helliwell a Shun Wang z amerického Národního úřadu ekonomického výzkumu loni zjistili, že většina lidí je o víkendu šťastnější než od pondělí do pátku, více se baví a častěji se smějí. Naopak starosti, smutek a hněv podle nich pociťujeme v sobotu a v neděli méně než během pracovního týdne. Napsali o tom studii nazvanou Weekends and Subjective Well-being. Pomocí grafů a tabulek v ní dokazují, že lidé, kteří pracují osm hodin denně, prožívají „víkendový efekt“ dvakrát silněji než pracující na částečný úvazek. Hlavní důvod, proč jsme o víkendu šťastnější, potom podle nich spočívá v tom, že trávíme více času s rodinou a s přáteli – zhruba o 1,7 hodiny denně, což zvýší naše štěstí o 2 procenta.

No nevím. Jistě, taky mám ráda víkendy. Jejich vnímání mám ale trochu posunuté. Lehká předvíkendová euforie na mě dosedá už ve čtvrtek odpoledne. Ve čtvrtek večer už si občas dovolím nějaký trochu delší večírek, protože následuje pátek. Možná úplně nejlepší den celého týdne – právě proto, že neukousne z víkendu ani kousíček, ale zároveň je lákavě naplněný přísliby a očekáváními. Páteční večer je pro mě svým způsobem vrchol celého týdne, kdy ze sebe shodím všechny povinnosti a dovolím si na chvíli nemyslet na nic. Následuje sobota, zasvěcená těm pravým víkendovým činnostem, ať už si pod tím představujete cokoliv. Zatímco neděle je už od rána tak lehce, lehounce poznamenána lítostí nad právě končícím víkendem a stresem z nadcházejícího pondělka. S každou hodinou po obědě ten pocit zesiluje a někdy kolem osmé večer vrcholí.

Takže následující den ráno si s úlevou můžu říct: ještě že už je pondělí!

Co mi taky dělá radost: nový diář

Už jsem se tady o něm tento týden zmiňovala, ale nedá mi to a chci mu věnovat ještě pár slov. Nepopsaný a neušmudlaný diář mi na začátku roku úspěšně dokáže vsugerovat dojem, že doopravdy začínám nový život. Nový a lepší, samozřejmě: bez chaosu, bez škrtanců prováděných někdy černou tužkou na oči nebo vyrývaných nepíšící propiskou, bez desek upatlaných od jogurtu, prasklého v tašce, bez úkolů přesouvaných z týdne na týden. Prázdné mřížky jednotlivých měsíců teprve čekají na to, až si do nich fixem zakreslím dovolenou nebo cokoli jiného. S novým diářem to na chvilku vypadá, že stát se může úplně cokoli. A ještě něco skvěle umí: ujistit mě o tom, že ať se stane cokoli, jaro, letní prázdniny nebo příští Vánoce zaručeně přijdou.

Každý rok ve stejnou dobu: proč nás tak baví dodržování rituálů?

Čerti v naší kuchyni. Povšimněte si Betynčina výrazu (vpravo dole).

Nikdy bych nečekala, že mě tak šťastným až euforickým pocitem dokáže naplnit zametání šlupek od buráků v půl třetí ráno, luxování drobků z postele, vybírání kousků ztvrdlé modelíny z koberce a vyhazování asi dvaceti lahví od vína do kontejneru.

Šlo o následky mikulášské besídky, která u nás proběhla letos už popáté za účasti sedmnácti dětí a zhruba stejného počtu dospělých na osmdesáti metrech čtverečních našeho bytu. Přesto, že většina dětí už prokoukla skutečnou totožnost Mikuláše i čertů, přesto, že jakýkoli výchovný efekt „knihy hříchů“ se omezuje asi tak na dva dny před besídkou (a dva dny po ní), myslím, že mikulášská show mě baví stále víc.

Právě proto, že je to každý rok ve stejnou dobu a proto, že je to pokaždé stejné a jenom v drobnostech jiné. Pomáhá mi to uvědomit si, že někam patřím. Je to jeden z mantinelů, ve kterých plyne můj život. Jsou to vzpomínky, které se – snad – ukládají do paměti mých děít. A vypít s kamarády dvacet lahví vína taky vůbec není špatné.

Teď, na konci roku, těch rituálů bude ještě hodně. Už se na ně těším.