čas

Proč si pořád myslíme, že odteď už se vůbec nezměníme

grandmother-and-child-yuri-levV sedmnácti jsem si byla naprosto skálopevně jistá tím, že ve čtyřiceti už bych chtěla být mrtvá. Nikdy nebudu nosit trvalou a stát frontu u řezníka, myslela jsem si, a to je přece to, co čtyřicetileté paní dělají. Letos mi tedy bude čtyřicet. Trvalou sice nenosím, ale frontu u řezníka občas stojím docela ráda a zemřít bych v blízké době určitě nechtěla.

Taky jsem si – v různých obdobích života – myslela, že…

Nikdy se nenechám ostříhat nakrátko.

Nikdy bych si na sebe nevzala béžový baloňák s páskem, bleee.

Nikdy se nepřestanu kamarádit s Jarkou B.

Nikdy nebudu jíst krevety.

Nikdy nepřestanu milovat Deana Reeda a taky Joffreye de Peyrac z Angeliky. A Rudu z céčka.

Nikdy si nepořídím mobil, na co proboha.

Nikdy nebudu mít děti. A pak, o pár let později: Nikdy nebudu na svoje děti ječet.

A ještě docela nedávno: Nikdy nebudu mít doma hlodavce jako domácího mazlíčka, to bych nesnesla.

Všechny tyhle věci se mi později nějak přihodily a za svými skálopevnými jistotami z doby, kdy mi bylo devět, nebo devatenáct, nebo devětadvacet se ohlížím s pobaveným úsměvem. A přece i teď, v devětatřiceti, jsem si pořád spoustou věcí hrozně jistá. Jako například:

Nikdy bych si nenechala do obličeje píchnout botox.

Anebo:

Nikdy bych nešla do domova důchodců, to radši zemřu sama a bez pomoci.

Psycholog Daniel Gilbert nedávno zveřejnil studii, podle které touhle iluzí trpíme všichni. Na základě rozhovorů s 19 tisíci lidmi od 18 do 68 let zjistil, že v jakémkoli stádiu života si myslíme, že odteď už své názory a postoje vůbec nezměníme. A za deset let se usmíváme, jak jsme tenkrát mohli být tak naivní. „Lidé ve středním věku, jako jsem já, se často za svým náctiletým já ohlížejí se směsicí pobavení a lítosti,“ říká Gilbert. „Nikdy si neuvědomíme, že naše budoucí já bude vzpomínat a podobně smýšlet o tom současném. V každém věku si myslíme, že už jsme se dostali do bodu, kdy jsme tím, kdo se směje naposled. Jenže to nejsme nikdy.“

Tajemný půvab nejkratších dnů v roce

$(KGrHqNHJCkE7yriEyolBP!)5KWJgg~~60_35Krátké a temné dny, kdy se začíná stmívat už okolo čtvrté, prý vyvolávají deprese. Náš mozek produkuje víc melatoninu – spánkového hormonu – který může za to, že se cítíme unavení a ospalí. Ve Skandinávii prý kvůli zimní tmě mají víc sebevražd.

No, nevím. Já to mám spíše opačně. Dlouhé večery, které začínají už v půl čtvrté odpoledne, ve mně vzbuzují ne úplně jásavou, ale svým způsobem radostnou náladu. Mám ráda ten okamžik, kdy se ještě úplně nesetmělo, ale pouliční lampy už svítí, svítí i všechny ty kýčovité vánoční ozdoby a reklamy, svítí se v tramvajích a zvenku můžete pozorovat lidi v kavárnách a restauracích. Ráda taky nahlížím okny do cizích domácností, které v zimě a za tmy vypadají tak útulně.

Odpolední stmívání způsobuje, že ráda trávím víc času doma. A dokonce i když s dětmi z družiny v pět odpoledne kloužeme a lopotíme se do kopce přes setmělý a zmrzlý park, je to jaksi dobrodružnější než za plného světla. Mluvíme o tom, co si uvaříme k večeři, a těším se na to, jak přijdeme domů, rozsvítím všechna světla a zapnu pračku a myčku nádobí (mám ráda vrčení spotřebičů, protože ve mně vzbuzují pocit, že pracuji, i když vlastně nic nedělám).

Protžoe samozřejmě na dlouhých mrazivých večerech je nejlepší, když se na ně člověk dívá zevnitř, oknem z dobře vytopené kuchyně těsně před večeří.

Proč je čekání ve frontě takové utrpení?

Chvíle, kdy můžu jen tak někde sedět nebo stát a civět mi nikdy nepřipadají ztracené. Stát/sedět a jen tak koukat mi vůbec není proti mysli. S jedinou výjimkou, a tou je stání ve frontě. V okamžiku, kdy se mám zařadit na její konec a čekat, až na mě přijde řada, začnu nervózně přešlapovat, rozhlížet se a netrpělivě odhadovat, jak dlouho to asi bude trvat těm přede mnou. V tu chvíli se neumím soustředit ani na čtení nebo poslouchání hudby. Jediné, co dokážu, je hypnotizovat začátek fronty a rozčilovat se nad tím, proč to té staré paní (nebo té skupince cizinců nebo té úřednici s hromadou doporučených zásilek) tak dlouho trvá. Nevím přesně, proč si čas strávený ve frontě neumím užít podobně, jako bych třeba seděla na lavičce v parku nebo se opírala o zábradlí na terase s výhledem na Prahu. Nicméně jisté je, že v tom nejsem sama. Richard Larson, nejspíš největší světový odborník na psychologii front, tvrdí, že čas strávený ve frontě se nám zdá v průměru o 36 procent delší. Stání ve frontách se podle něj řídí spoustou pozoruhodných zákonů. Tak například:

  • Dlouhá fronta, která postupuje rychle, je snesitelnější než krátká fronta, která se skoro nehýbe.
  • „Rychlejší“ fronta je vždycky ta vedle vás. Ta, ve které právě stojíme, se nám nevyhnutelně zdá pomalejší než ty ostatní.
  • Lidi ve frontě bývají postiženi vybičovaným smyslem pro spravedlnost. Studie fanoušků ve frontě na lístky na koncert U2 ukázala, že předbíhání, které se odehrávalo ve frontě za nimi (a tudíž na jejich čekání nemělo žádný vliv) je pohoršovalo stejně, jako by někdo předběhl je samotné.
  • Když se fronta těsně před vámi zasekne (třeba proto, že zákaznice před vámi teprve u pokladny zjistí, že ty tablety do myčky nejsou ve slevě), je to horší, než kdyby postupovala pomalu celou dobu.
  • Největší utrpení je fronta s nejistým výsledkem. Třeba když nevíte, jestli vás úřednice stejně nakonec nepošle čekat k jinému okýnku. (Dodnes svým dětem vyprávím o frontách na banány, ve kterých jste nikdy nevěděli, jestli na vás zbyde, ale cítím, že je to pro ně pohádka ze stejné kategorie jako Andersenovo Děvčátko se sirkami.)

Největší euforii posledních dnů jsem zažila ve frontě v Intersparu. Smířeně jsem se zařadila na její konec – přede mnou stály samé rodiny s vozíčky plnými víkendových nákupů – když najednou ke mně spiklenecky přistoupila prodavačka a tajuplně mi všeptla do ucha: „Jděte na třináctku!“ Sprintovala jsem k pokladně číslo třináct, kterou pokladní právě otevírala – a byla jsem tam první!

Zaručený způsob, jak si prodloužit život

Když jsem byla malá, letní prázdniny se zdály přímo nekonečné. Připadalo mi přímo neuvěřitelné, že to moře volna by nakonec mohlo mít nějaký břeh. Trvaly tak dlouho, že nakonec jsem měla čas dokonce se začít těšit na návrat do školy.

Nicméně už řadu let mám dojem právě opačný: prázdniny a léto kolem mě prosviští. V jednu chvíli jsou teprve na začátku (a ano, pořád si namlouvám, že se zdají nekonečné) a v následující chvíli stojím v papírnictví se seznamem školních sešitů, obalů a trojúhelníků s ryskou. Teď už se dvěma seznamy: letos nastupuje do školy i Róza.

Jak je to možné?

Steve Taylor ve své knize Making Time tvrdí, že dítě toho od devíti ráno do půl čtvrté odpoledne stihne prožít tolik jako dospělý za nabitý den trvající dvacet hodin (takže od sedmi od rána do tří v noci; pracovní den pokračující hodně dlouhým večírkem). Proč? Protože vstřebávají mnohem víc nových informací. Tím zaručeným způsobem prodloužení času tedy je vyhýbat se rutině a zažívat nové věci. Čas se zpomalí…

7 tipů pro šťastnější návrat z dovolené

Poslední dny na dovolené jsem nedokázala odehnat nervózní svírání kolem žaludku. „Ještě tři dny… ještě dva dny… ještě jeden den…“ počítala jsem, kolik času mě dělí od návratu do skutečného světa složenek, výpisů z účtu, ranního budíku a tlačenice v metru. V duchu jsem koketovala s myšlenkou, že bych v Černé Hoře zůstala navždy a živila se tam potiskováním triček pro turisty, prodejem cukrové vaty nebo chozením po pláži v převleku za pandu (ano, tato profese tam skutečně existuje).

Návrat do reality ovšem nebyl tak strašný, jak zdálky vypadal. Myslím, že mi ho usnadnilo hlavně těchto několik věcí:

  1. Mít se znovu na co těšit. Moji přátelé naplánovali „vzpomínkový večírek“ s černohorskou tématikou, ovšem myslím, že se hodí cokoli, co naruší tu zdánlivě donekonečna se před vámi rozprostírající pustinu pracovních dnů.
  2. Vrátit se trochu dřív. Přestože na každé dovolené jsem v pokušení si cestu ještě trochu prodloužit, teď, v pondělí, jsem z hloubi duše vděčná, že jsme se domů vrátili už v sobotu (což mi poskytlo milosrdných 24 hodin na vzpamatování).
  3. Najít doma něco dobrého. Po dvou týdnech grilovaných olihní, krevet a ryb nejpodivnějších tvarů (i když byly skvělé) jsem propadla doslova euforii, když jsem doma na sporáku našla hovězí polívku, kterou nám před naším návratem obětavě donesla moje tchýně. (Díky!)
  4. Uvědomit si, že jste nahraditelní. Dobrá, tohle většinou není moc dobrý pocit. Ale současně to znamená, že po návratu do práce se netřeba obávat nějakých katastrof. Většinu problémů, které se za vaší přítomnosti vynořily, už nejspíš vyřešil někdo jiný.
  5. Říct si o dobré zprávy. Abych rozptýlila ono nervózní svírání kolem žaludku, spojené s návratem do práce, v neděli večer jsem zavolala dvěma kolegům a zeptala se jich na novinky. Ale ne jakýmkoli. Pouze těm, o nichž jsem věděla, že mi řeknou přesně to, co potřebuju slyšet: „Nic zvláštního se tu nestalo.“ „Nedělej si starosti.“ „Díky za pohled.“
  6. Nečíst nepřečtené e-maily. Stálo mě trochu duševního úsilí, než jsem se odvážila nakouknout do své e-mailové schránky. 557 nepřečtených e-mailů vypadalo děsivě. Ale o půl hodiny později jsem zjistila, že zhruba 550 z nich jsem mohla okamžitě vymazat.
  7. Prázdniny ještě nekončí. A to je na návratu z dovolené asi vůbec nejlepší. Rozhodně totiž neznamená definitivní konec prázdninovým zážitkům letošního léta.

Dny na dovolené jsou delší i kratší než ty ostatní

Pokaždé, když jsem někde na dovolené, pár dní po příjezdu propadnu iluzi, že jsme tady – v černohorském městečku na břehu moře – už celé věky. Jakýkoli jiný život než ten místní se mi zdá vzdálený a neskutečný, jako bych už léta nedělala nic jiného než běhala do moře po rozpáleném písku, schovávala se pod slunečníkem a pila víno na terase pod pergolou. Zároveň mi ale připadá, že uplynula jen chvilička od toho večera, kdy jsme vlekli kufry z parkoviště uličkou okolo mešity (a za chviličku je tam zase povlečeme zpátky).

Čas na dovolené se podivuhodně rozpíná a zároveň smršťuje. Nejspíš proto, že o prázdninách jsem víc než jindy schopná brát zážitky, jak přicházejí, žít přítomným okamžikem, naplno vnímat to co je teď a tady a nestarat se o to, co bylo (bude) někde jinde někdy jindy. I vzpomínky jsou barevnější, trvanlivější a jaksi zaostřenější než ty ze všedních dnů. Vím například, že asi nikdy nezapomenu na:

  • majitele restaurace, který vykřikoval „ka-ta-strófa“, když si ženy v jeho podniku hromadně objenávaly rakiji
  • albánský nápis „fikni dritat“, který znamená „zhasni světlo“
  • stánek s cukrovou vatou, který otevírá v devět večer a děti se tam trousí ještě dlouho poté
  • oslíka, který chodí jako atrakce na pláži, doprovázený mužem v červenomodrém kostýmu spidermana a osobou v plyšovém převleku za pandu (se všemi třemi se lze vyfotit za drobný poplatek)
  • štípání slané vody v očích
  • upozornění v průvodci, že Černohorce nemáte tahat za kníry
  • písek tak horký, že se na něm nedá chodit, jenom běhat po špičkách
  • prudký liják, který na deset minut vylidnil z ulici a po něm se rozhostilo stejné vedro jako před ním
  • vyzpěvování muezzina ve 3:30 ráno

Okamžik euforie: Zapomenout, jaký je vlastně den v týdnu

Po většinu roku ovlivňují dny v týdnu moji náladu víc, než si vůbec uvědomuji. Zatímco od čtvrtka do pátku večer mě postupně zalévá pocit narůstajícího ulehčení, jako bych si ze zad sundávala těžký batoh, v neděli naopak od rána cítím lehkou stoupající nervozitu (a to mám svou práci ráda), a v pondělí se snažím přehodit výhybku směrem k energickému odhodlání.

Za rok se mi jen dvakrát podaří tenhle vnitřní kalendář vypnout: o Vánocích a na letní dovolené, pokud je dost dlouhá na to, aby se dny mohly blaženě prolnout jeden do druhého.

Právě dnes se mi to podařilo. Když jsem se dnes ráno probudila, pár vteřin jsem opravdu nevěděla, který je den. A užívala jsem si pocit euforie z toho, že mi to může být úplně jedno. Teď už samozřejmě vím, že je úterý. Ale nemám k tomu běžný „úterní“ pocit, který v mém případě znamená: „Jirka večerní, s Rózou do školky, odpoledne vyzvednout Betynku z taekwonda, víkend v nedohlednu, uf.“

V osm ráno píšu na balkóně sedím na balkóně s výhledem na ulici vedoucí k pláži (o půlnoci po ní proudí davy, teď je téměř liduprázdná), mrňavou legrační mešitu, pergolu porostlou vínem, fíkovníkem a kiwi, oleandry a kus moře. Užívám si začátek dne, který pro mě nemá jméno.