čas

Čas ubíhá tím rychleji, čím jsme starší. Tady jsou 4 způsoby, jak se dá zpomalit!

horse-chestnut-in-shell-maigi

Včera při běhání v Riegráku mi málem spadl na hlavu zralý kaštan, a přepadl mě pocit, že podzim se přihnal nějak rychleji než obvykle. A není to jen kvůli počasí.

Když jsem byla malá, rok se zdál úplně nekonečný. Ve třetí třídě – teď už to snad můžu přiznat – se mi strašně líbila ruská písnička „pusť vsěgdá bůdět sónce.“ Učitelka mi řekla, ať si počkám, že v páté třídě se ji budeme učit nazpaměť. Byla jsem z toho nešťastná, protože v „páté třídě“ mi znělo stejně jako „za milion let, ve vzdálené galaxii.“ No a teď mám pocit, že než stihnu ze skříně vytáhnout letní sandály, už padá listí, a já stojím frontu v papírnictví, kupuju dětem nové obaly na sešity a trojúhleník s ryskou a zase mažu chleby k svačině do školy.

Jak stárneme, vnímání času se zrychluje. Mých posledních pět let v práci ve srovnání s prvními pěti roky na základce vypadá jako brigáda trvající pár týdnů. Psychologové tvrdí, že se to děje mimo jiné proto, že jako dospělí nezažíváme tolik nových věcí. A právě z toho vychází několik způsobů, jak jeho ubíhání zpomalit.

Subjektivní čas se zpomaluje, když

  1. děláme něco poprvé. Když zažíváme něco poprvé v životě, mozku déle trvá, než se s novými informacemi vypořádá, a má pocit, že celé to trvá déle. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem poprvé v životě sama projížděla křižovatku u Bulhara. První den v New Yorku letos na jaře byl delší než všechny ostatní.
  2. …se soustředíme na přítomný okamžik. Kdykoli se toulám myšlenkami někde v minulosti nebo v budoucnosti, z přítomnosti okolo mě se stává vybledlý film, který vlastně moc nevnímám, a přefrčí okolo mě, ani nevím jak.
  3. …zažíváme pocit úžasu. Při pokusech s dobrovolníky se zjistilo, že když jsou vystaveni „žasnutí“ třeba nad ohromujícími záběry přírody, mají skutečně pocit, že čas se zpomalil.
  4. …nekontrolujeme tak často e-maily. Právě při bezmyšlenkovitém kontrolování e-mailů, bloudění po Facebooku a podobných automaticky prováděných činnostech se často dostanu do podivné časové díry – čtyřicet minut je fuč, ani nevím jak, nic jsem neudělala a nemám tušení, co se kolem mě v tu dobu dělo.
Reklamy

Proč se pořád vracím do Karlových Varů, ať chci nebo nechci

V neděli jsem strávila pár hodin v Karlových Varech. Do města, kde jsem vyrostla a zažila tam všechna nejdůležitější dětská i puberťácká dramata, jsem se vrátila jako turistka a letmá návštěvnice festivalu. Nikdo z mojí rodiny už tady nebydlí. Připadala jsem si skoro nepatřičně, když jsem nechala auto na placeném parkovišti a vydala se hledat kavárnu, kde bych si mohla nabít telefon. Jak to, že jsem tady najednou cizí? Nostalgie, kterou zažívám, když si prohlížím černobílé fotky z dětství, se mi doslova přelila přes hlavu se všemi zvuky, obrazy a vůněmi.

Zastavila jsem se u domu, kde jsme bydleli posledních osm let, než jsem se odstěhovala. Náš byt byl hned v přízemí, ta okenice napravo patří k „našemu“ obýváku.

IMG_1595

Vydala jsem se na kopec Sokolák, cíl dávných dětských výprav, a zjistila, že ta kdysi nekonečná přírodní divočina se dá celá obejít asi za čtvrt hodiny.

Sešla jsem k jezírku Malé Versailles, kde jsem v zimě bruslila se svým prvním klukem.

IMG_1598

Prošla jsem okolo sochy Karla Marxe, které jsme se jako děti posmívali, že sedí na záchodě…

IMG_1600

…a okolo kalendáře z netřesků, kde už za mého dětství každý den přesazovali čerstvé datum.

 

IMG_1611

Vykoupala jsem si nohy v bazénku u Thermalu, kde se to dřív nesmělo. Teď se to smí, ale voda je dost špinavá.

IMG_1610

Připomněla jsem si půvabnou bizarnost našeho města (tohle jsou porcelánoví andílci ve slevě)…

IMG_1613

…a taky jsem si vzpomněla na všechny ty důvody, proč jsem odsud hned po maturitě chtěla vypadnout. Tu nabubřelou provinčnost…

IMG_1596

…která s přílivem ruských peněz občas nabyla až fantaskních podob:

IMG_1602

Tohle jsou prostě moje Karlovy Vary: poetické, pohádkové, překrásné a někdy taky dost trapné, nafoukané a omezené. Byla doba, kdy jsem s tímhle městem už nechtěla mít nic společného. Ale nikdy se mi to úplně nepodařilo. Pořád sem trochu patřím, a pořád se sem vracím, i když můj domov už je jinde.

Místo „nemám na to čas“ si zkuste říct nahlas: „Není to pro mě důležité.“

2323397_orig

  • Zatím jsem si nenašla čas jít se svými dcerami na výstavu Tima Burtona.
  • Nemám čas jet na návštěvu za svým strejdou, který bydlí v domě seniorů mimo Prahu.
  • Nestíhám chodit jednou týdně na jógu.
  • Nikdy nemám čas jít na varhanní koncert svého bratrance, který mě zval už aspoň dvacetkrát.
  • Nemám čas přemýšlet o knížce, kterou bych chtěla napsat.
  • A skoro nikdy nemám čas se pořádně vyspat.

Všechny tyhle věci, o kterých si myslím, že jsou pro mě důležité, se vždycky nějak dají odložit. Na později, na někdy.

Zato mám skoro vždycky čas…

  • odpovědět ještě na tenhle e-mail s velkým nadpisem URGENT!
  • jít na tiskovku, na kterou musím jen proto, že jsem to před třemi týdny někomu neprozřetelně slíbila.
  • do dvou v noci psát článek, který se musí zítra odevzdat
  • vystát si frontu na poště, abych zaplatila složenku, která se musí zaplatit nejpozději dnes, protože je poslední den v měsíci.
  • v neděli večer shánět v knihkupectví noty na flétnu, které má mít Rozárka v pondělí s sebou v hudebce.

Spoustu času zkrátka trávím tím, že na poslední chvíli doháním něco, co jsem nestihla předtím, takže jsem ve svém životě permanentně pozadu. Snažím se hasit to, co nejvíc hoří, co hrozí nějakým průšvihem, za co se platí penále nebo by se kvůli tomu mohl někdo naštvat. Většinou to jakžtakž zvládám, ale za cenu, že odkládám to, co tolik nekřičí „honem!“.

Učitelka jógy se na mě nenaštve, když nebudu chodit na její hodiny. A když další půlrok nepřijedu navštívit svého strejdu, nebudu z toho mít žádný průšvih. Plakát na výstavu Tima Burtona nenese velký nápis „URGENT!“ Tyhle věci se dají odložit snadno, ale za cenu, že k některým z nich se nedostanu možná už nikdy.

Laura Vanderkam, autorka knihy 168 Hours: You Have More Time Than You Think, na tenhle problém nabízí hořkou, ale asi docela účinnou pilulku:

„Namísto ,nemám na to čas‘ si zkuste nahlas říct ,není to pro mě důležité,’“ navrhuje. „Poslouchejte, jak to zní, a pozorujte, jaký z toho máte pocit.“

Zkusila jsem to:

  • „Není pro mě důležité jít s dětmi na výstavu.“
  • „Není pro mě důležité navštěvovat svého strýce.“
  • „Není pro mě důležité jít na bratrancův varhanní koncert.“
  • „Není pro mě důležité chodit na jógu.“

Ano, zní to příšerně.

Dokonce tak příšerně, že v duchu jsem si u zmíněných činností rozsvítila velký červený nápis „URGENT!“

Nemám tak moc práce a tak málo času, jak si většinou myslím

Momo VS los hombres de grisV mojí oblíbené knize Děvčátko Momo a ukradený čas vystupuje holič Fusi, který má na každého zákazníka spoustu času. S každým při stříhání poklábosí, a stihne ještě nakrmit andulku a starat se o svou starou matku a nemocnou kamarádku. Není to žádná hvězda mezi kadeřníky, ale ve své ulici je oblíbený. Jenom někdy ho přepadne pocit, že by měl žít tak nějak jinak. Líp.

„Můj život je celý pochybený,“ říkal si pan Fusi ve dveřích krámu. „Jsem nula. Jsem bezvýznamný holič. Byl bych někdo úplně jiný, kdybych mohl vést život jaksepatří. Ten opravdový život!“
Jenomže Fusi dost dobře nevěděl, jak si takový opravdový život zařídit. Jen si tak představoval, že by to už muselo být něco, rozuměj něco luxusního, něco na ten způsob, jak to vídal v obrázkových časopisech.

„Bohužel při mém povolání na to nezbývá čas,“ uvažoval dál mrzutě. „Protože opravdový život vyžaduje čas. Člověk nesmí mít něco na práci. A já? Já už budu nadosmrti trčet mezi nůžkami, žvásty a mýdlovou pěnou.“

A pak ho jednou navštíví „muž v šedém obleku“ a navrhne mu, že by se svým časem mohl začít šetřit. Každá vteřina, ušetřená na klábosení se zákazníky a jiných zbytečnostech, se mu prý někam uloží na později, jako peníze v bance. Stačí si začít počínat efektivně.

A tak Fusi začne žít jinak: přestane se vybavovat s lidmi v krámě, prodá andulku, matku dá do starobince a přestane navštěvovat nemocnou kamarádku. Jenže ušetřený čas někam mizí.

„Jeho nervozita i neklid stále rostly, protože jedna věc byla vskutku zvláštní: Opravdu mu nezbyla nikdy ani chvilka ze všeho nastřádaného času. Čas, který ušetřil, prostě záhadně zmizel. Neexistoval. Jeho dny se čím dál tím víc krátily. Než se rozhlédl, týden byl pryč, pak měsíc, pak rok a ještě jeden rok a další.“

Taky se mi často stává, že podobně jako holič Fusi, nemám čas na opravdový život. Mám pocit, že všechen můj čas se nějak rozplyne mezi práci, hledání neděravých punčocháčů, vyzvedávání dětí z družiny a čekání, až se začne vařit voda v rychlovarné konvici. A musím si připomínat, že právě tohle je ten opravdový život. Jiný nemám.

Nejmíň času mám ve dnech, kdy si řeknu, že toho „mám moc“ a musím spěchat. Tak se například rozhodnu, že nemám čas jít ráno běhat, protože musím být brzo v práci. A opravdu, podaří se mi být v práci už o hodinu dřív než všichni ostatní. Uhodnete, čím tu hodinu strávím?

Ano, přesně tak. Já taky nevím. Nějak se ta hodina rozplyne mezi Facebookem a snahou rozdýchat stres z děsně uspěchaného rána.

Americký sociolog John Robinson měl tolik času, že si pořídil rozsáhlou sbírku starých diářů nejrůznějších lidí. A tvrdí, že dost času prý máme všichni: „Pocit, že máme tolik práce, až nám to přerůstá přes hlavu, je velmi populární,“ říká. „Ale když se lidem podíváte do diářů, nevypadá to tak. Je to paradox. Když lidem řeknete, že mají třicet nebo čtyřicet hodin volna každý týden, nikdo tomu nechce věřit.“

Je možné, že nemáme čas, jenom proto, že si pořád říkáme, že nemáme čas?

Peněženka, kterou jsem si pořídila jen na pár dní, mi vydrží asi navždy

IMG_0825

Ano, tohle je opravdu moje peněženka. Nevkusná, odrbaná, s puberťáckou růžovou lebčičkou, leopardím vzorem a polyesterovou srstí. Našla jsem ji mezi poklady svých dcer, když mi v tramvaji ukradli mou dřívější peněženku, dala jsem si do ní novou občanku a Opencard a začala jsem ji nosit. „Jen na těch pár dní, než si pořídím nějakou novou,“ říkala jsem si.

V dubnu to budou už dva roky a nosím ji pořád. Vždycky se trochu stydím, když ji někde vyndám, abych zaplatila. Třeba v restauraci, kde vám účet přinesou decentně schovaný v kožených destičkách, vytáhnu peněženku a připadám si, jako bych si s sebou přivezla celou Matějskou pouť. Nebo na úřadu městské části, když jdu žádat o nový pas a snažím se vypadat seriózně. Nebo na třídních schůzkách. Vytasím peněženku a je to stejné, jako by mi z džínů vykukovala zařízlá červená tanga a zpod ukrutně krátkého tílka přetékal pupík.

(Nemluvě samozřejmě o tom, že při každém otevření se z ní vysype chumelenice starých účtenek a útržků od složenek, ale za to peněženka nemůže, to je moje chyba.)

Vypadá to ale, že leopardí peněženky s lebkou se hned tak nezbavím. Už jsem si na ni nějak zvykla a odhodlání pořídit si novou mě postupně opustilo. Zato tahle peněženka mě neopustí asi nikdy. Ta polyesterová srst je, zdá se, nezničitelná.

Není to jediná provizorní věc, o které jsem si myslela, že bude jenom na pár dní a zůstala na pár let nebo napořád. Tak třeba staré přezkáče, ze kterých Betynka už vyrostla, a které jsem na začátku zimy postavila do kouta v ložnici, „než je prodáme nebo někomu dáme,“ a jsou tam dodnes. Anebo urna s popelem mojí mámy, kterou jsem si vzala domů „než najdeme hezké místo na hřbitově,“ ale po pár letech mám čím dál tím víc pocit, že u nás doma je jí vlastně líp.

Je spousta věcí, u kterých mě trápí, že nejsou navždy. Ale o provizoriu to neplatí. Dočasnost totiž někdy doopravdy vydrží navěky.

Možná ty pondělky opravdu nejsou tak strašné, jak si myslíme

Minulé pondělí měl být údajně nejdepresivnější den letošního roku. Na 20. leden – tak jako každoročně na předposlední lednové pondělí – totiž podle vzorce britského matematika Cliffa Arnalla připadlo Blue Monday. Psala jsem o něm předloni i předpředloni, ale letos jsem na něj úspěšně zapomněla.

(Celý příspěvek…)

Co mi dnes dělá radost: očekávat od pátku 13. to nejhorší a pak být (snad) příjemně překvapená

friday-the-13thAčkoli nejsem nijak zvlášť pověrčivá, musím přiznat, že pátek 13. mě mírně zneklidňuje. I když vím, že jsem jich už spoustu přežila bez nehody, stejně k dnešnímu dnu přistupuji s jistou obezřetností. Znepokojuji se tak trochu preventivně. Pro jistotu. Možná jen proto, abych se večer mohla zaradovat a pokládat za úspěch už jen to, že se nic zlého nestalo.

Mám to podobně jako hrdina této historky, která se prý stala Nielsu Bohrovi, držiteli Nobelovy ceny za fyziku:

Jeho přítel – také vědec a velmi racionální muž – měl nade dveřmi pověšenou koňskou podkovu.

„Proč to tady máš?“ ptal se Niels.

„Nosí to štěstí,“ odpověděl kamarád.

„Ty na to opravdu věříš?“ podivil se fyzik.

„Vůbec ne, ale prý to funguje, i když tomu nevěříš.“

Myslím, že přesně takhle to má s pověrami naprostá většina z nás. Jasně, nejsme pověrčiví. Ale co kdyby to přece jen fungovalo?

Na univerzitě v Kolíně nad Rýnem provedli pokus, při němž se účastníci měli trefovat golfovým míčkem do jamky. Když dostali „obyčejný“ míček, trefili se zhruba čtyřikrát z deseti pokusů. Ale pokud jim vedoucí experimentu řekl, že dostali „šťastný“ míček, jejich výkon se o polovinu zlepšil a trefili se 6,4krát z deseti pokusů!

Mám pověry vlastně ráda, protože dávají životnímu chaosu alespoň zdánlivý řád. Vnášejí pravidla tam, kde jinak žádná pravidla neplatí. Vzbuzují alespoň zdání logiky a občas nabízejí snesitelná vysvětlení životních útrap. Tak například když jsem před pár lety přepálila spojku v našem autě, nestalo se to jen proto, že jsem při rozjíždění řadila trojku místo jedničky, ale (zejména) proto, že mi chvíli předtím přeběhla přes cestu černá kočka.

Ostatně pokaždé, když usedám za volant, musím v duchu odříkat krátké zaříkadlo (no dobrá, spíš modlitbičku), aby se během cesty ani mně, ani mým spolujezdcům, ani tomu autu nic zlého nestalo.

Ne že bych tomu nějak zvlášť věřila.

Ale funguje to.