alkohol

Nečekané výhody stárnutí 2: Nebýt cool je v pořádku.

První nečekanou výhodu stárnutí jsem si uvědomila nedávno, když mi pomohla čelit posměškům puberťáků při běhání. Na další jsem narazila tento týden, když jsem si doma hlasitě prozpěvovala a starší dcerka Betynka mě upozornila, že můj zpěv je „trapný“. Zjistila jsem, že být trapná mi občas docela vyhovuje.

Jednou z nepochybných výhod stárnutí je osvobození od povinnosti být neustále cool. A kromě toho…

…klidně můžete přiznat, že se vám chce jít spát. I když je teprve deset večer a „noc je ještě mladá“.

nemusíte se nutit tančit, když se stydíte. Anebo naopak můžete klidně tančit a vypadat u toho trapně. Stejně jediný, komu to kdy vadilo, jste byli vy sami.

…když nevíte, o čem máte mluvit, můžete to přiznat. Nebo nemusíte říkat nic.

…filmy z MFF v Karlových Varech si můžete pustit o pár měsíců později na DVD, bez front a tlačenic.

…můžete nosit teplé spodní prádlo a spát v ponožkách.

…konečně můžete přiznat, že vás nebaví Blade Runner. Nebo filmy Wima Wenderse. Nebo že radši než na íránský film s titulky se koukáte na Hercula Poirota.

nemusíte pít, co vám nechutná, i když to pijí všichni ostatní.

Reklamy

Otevřete konečně tu láhev! Již tuto sobotu.

Cheval Blanc

Určitě ji také máte doma. Vzácnou láhev úžasného vína, kterou jste dostali jako dárek nebo jste si ji sami koupili a… už dlouhé měsíce si ji šetříte a chystáte se jí vypít při „zvláštní příležitosti“. Jenže ta zvláštní příležitost nějak pořád nepřichází.

Dost možná jste na tom jako hlavní hrdina vinařské road movie Bokovka, který si donekonečna šetřil láhev luxusního bordeaux a ve svém životě nenacházel jediný den, který by byl hoden toho, aby ji otevřel. A vážně mu hrozilo, že ten den nepřijde nikdy.

Proto se každý rok poslední sobotu v únoru slaví Open That Bottle Night – „večer, kdy otevřete tu láhev“. Svátek, který před jedenácti lety vymysleli dva fejetonisté z Wall Street Journal, je záminkou bez výčitek svědomí vypít to nejlepší, co máte doma, a vytvořit si tak příležitost samu pro sebe. Protože, jak nakonec pochopí hrdina Bokovky: „Den, kdy otevřeš Cheval Blanc, ročník 1961, je sám o sobě zvláštní příležitost.

 

Chvála termosky

Taky se vám stává, že nějaká bezvýznamná, úplně obyčejná věc zlepší váš život daleko víc, než byste úměrně jejímu významu očekávali?

Pro mě je jednou z takových věcí termoska. Termoska s čajem promění jektavé posedávání s kočárkem v parku v malý piknik. Termoska s horkým punčem vykouzlí z obyčejného bruslení na rybníku luxusní zážitek, na jaký budete vzpomínat ještě léta. Termoska sbližuje (zatímco děti bobují, můžete  na svahu nabízet dalším spoludrkotajícím rodičům: „Nedáte si kávu?“).

Termoska je prostě v chladných dnech a nocích dokonalou pomůckou pro hygge.

Tohle píšu v den, kdy předpověď počasí slibuje až dvanáct stupňů, ale vím, že dny termosky letos ještě přijdou.

*

Díky za Vaše postřehy v komentářích k článkům o guilty pleasures a o plačících scénách ve filmech. Máte-li k nim ještě co říci, nebo Vás napadá jiné téma do diskuze, napište to prosím na moji zeď na Facebooku. Díky!

 

Jak jsem měla celý víkend sama pro sebe

Nechtěla jsem jet na romantický víkend do Benátek. Ani na lyžařský víkend do Alp. Ani na relaxační víkend do lázní. Chtěla jsem jenom být doma sama. Snila jsem o tom celé měsíce, možná dokonce roky, zatímco jsem byla permanentně obklopena svou hlučnou a neustále se něčeho dožadující rodinou, v níž se většina úkonů odehrává v permanentní zvukové kulise hádek, pošťuchování, kňourání, breku a dramatických citových výlevů.

A pak se mi to jednoho dne splnilo. Neodkladná potřeba uříznout jakousi větev, která hrozila zřícením na střechu, zavála mého muže nečekaně na chalupu, a s ním i obě dcery. Když jsem je v sobotu ráno vyprovázela ke dveřím, rychle jsem v duchu revidovala svůj za léta nastřádaný seznam činností, které jsem o „víkendu sama pro sebe“ chtěla podniknout. (1. Uklidit celý byt a vyžehlit tu příšernou hromadu prádla. 2. Jít cvičit. 3. Jít do kina nebo na výstavu. 4. Uspořádat divokou dámskou jízdu. 5. Roztřídit ten kufr starých fotek. 6. Jít na dlouhou osamělou procházku a přemýšlet o důležitých věcech). Jak to dopadlo?

Sobota, 10:00 Za manželem a dětmi právě zapadly dveře. Stále ještě v pyžamu se vracím do postele a beru si s sebou zbytky od snídaně (jídlo v posteli je jinak přísně zakázáno) a horu nepřečtených časopisů. Mám přece právo na trochu bezstarostného lenošení. A musím si rozmyslet, čím svůj bohatý program odstartuji.

14:30 Sakryš, to už je půl třetí? Zatím jsem toho nestihla o moc víc než (pořád v pyžamu) se poflakovat po bytě a zkouknout půlku epizody Vražd v Midsomeru.

14:45 Moje odhodlání jít cvičit se pomalu rozplývá.

14:50 Výpravu do kina odkládám na neurčito.

14:55 Plán na „divokou dámskou jízdu“ se hroutí: všechny kamarádky dělají něco se svými manžely a dětmi.

17:00 Moje „dlouhá osamělá procházka s přemýšlením o důležitých věcech“ se odehrává mezi regály v Albertu. Euforie, že si můžu k jídlu koupit, cokoli budu chtít, aniž bych se musela na někoho ohlížet, se rychle mění v zoufalství. Vůbec nevím, co chci.

17:30 Před naším domem potkávám sousedku. Stěžuje si, že někteří obyvatelé domu nezamykají hlavní vchod. Vrcholná společenská událost celého dne.

20:30 Tak tohle je moje dnešní variace na téma „divoká dámská jízda“: stojím u ledničky a nalévám si činzáno, které jsem dostala k narozeninám (nejspíš těm předloňským). Chutná jako sirup proti kašli.

2:00 Probouzím se ztuhlá na rozlámaná na gauči před televizí. V puse odpornou chuť sirupu proti kašli. Připadám si jako zombie. Nechápavě mžourám na pořad Volejte věštce. Pak se odplížím do neustlané postele.

2:05 Sakra, kde se v posteli vzaly ty drobky?! Aha…

Neděle, 10:00 Probouzím se v tichém, nepořádném a podivně neútulném bytě. Extáze z toho, že mi nikdo neleze po hlavě a nechce, abych mu šla udělat šťávu a lupínky, se jaksi nedostavuje.

10:02 Jdu si udělat šťávu. A lupínky.

12:00 Jsem unavená a bez energie. Co jsem včera vlastně celý den dělala? Kam se všechen ten volný čas rozplynul?

13:00 Už víc než čtyřiadvacet hodin jsem sama doma. Připadám si trochu jako krab, krtek nebo nějaký živočich žijící osaměle pod kamenem. Umím ještě vůbec mluvit? Nezačal mi zakrňovat mozek? Volá manžel: jsou na cestě domů. Uf.

Resumé: Teď už to vím – být sama mi rozhodně nesvědčí. Když mám ničím neohraničenou spoustu volného času jenom sama pro sebe, nedělám věci, o kterým předtím sním, že je budu dělat. Nedělám ve skutečnosti nic. Po týdnu „vytoužené samoty“ bych se nejspíš začala rozpadat na součástky. Zdá se, že moje příšerná, vysilující rodina je jedna z věcí, které mě nutí držet pohromadě.

 

Zaručený návod, jak být šťastnější na mateřské

Pětina alkoholiček, které se léčí v českých protialkoholních léčebnách, prý propadla pití během mateřské. Z nudy, ze samoty a opuštěnosti, ze stereotypu a ze zoufalství. Svým způsobem se tomu vůbec nedivím. Když se schylovalo k narození mé první dcery, taky jsem si v nejhorším snech představovala sama sebe, jak opuštěně v listopadové mlze postrkuji kočárek po rozbláceném parku a má slovní zásoba se redukuje na osm citoslovcí. Viděla jsem se jako trosečnice na pustém ostrově, od něhož se do nenávratna vzdaluje výletní loď plná přátel, kaváren, barů, kin a večírků. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak.
Betynka se narodila v roce 2002, na samém začátku současného babyboomu. Mělo a má to svoje nevýhody (kamkoli ji chceme přihlásit, mají tam plno a stojí se na to fronta). Ale taky jednou velkou, obrovskou výhodu. Nebyla jsem v tom tolik sama. V rozmezí několika následujících měsíců přivedly na svět své první děti skoro všechny mé kamarádky a mé dceři se narodili její nynější přátelé Hubert, Kačka, Anička, Jáchym, Kuba, Šimon, Josefína a Laura. Náš společenský život nezamrzl. Právě naopak. Začal nečekaně vzkvétat, i když v trochu jiné podobě než předtím.
Nekuřácké kavárny s dětskými koutky byly tehdy, v pravěku, jenom výplodem bujné představivosti. A tak jsme se soustředily na zahradní restaurace. Otužily jsme se a naučily se vzdorovat na čerstvém vzduchu zimě, větru i dešti, který všechny ostatní hosty dávno zahnal dovnitř do tepla (ostatně, zjistily jsme, že čím víc klepeme kosu, tím lépe naše ratolesti v kočárcích spí). V zimě jsme obléhaly stánky s vánočním punčem a na dětská hřiště propašovávaly termosky se závadným obsahem.
Když potom naše děti začaly slavit první narozeniny, začaly jsme pořádat dětské oslavy. Zjistily jsme, že dětem stačí velmi jednoduchý program: vyházet všechny hračky na zem, skákat po ustlaných postelích, pomalovat si obličej barvami, ušpinit se od hlavy až patě narozeninovým dortem a udělat z hostitelčina bytu kůlničku na dříví. Ale to byla nepatrná daň za to, že my, jejich matky, jsme opodál také měly svůj vlastní večírek, na němž jsme ze všech sil bojovaly proti sociální izolaci žen na mateřské. Cestou domů jsem si nejednou vzpomněla na ženu, kterou kdysi zostudili v televizních zprávách: šněrovala si to s kočárkem po chodníku tak divoce, že vyklopila dítě…

Zpočátku nesměle, později čím dál tím ochotněji se našich oslav začali zúčastňovat také naši manželé a partneři (vždy po předchozím ujištění, že na místě konání budou přítomni i jiní muži). Naše dětské večírky se tak definitivně začaly podobat večírkům opravdovým. A dřív, než jsem se nadála (a možná dřív, než jsem chtěla) jsem ze zdánlivě opuštěného ostrova mateřské vplula zpátky do uspěchaného „normálního“ života.

P.S. S trochu špatným svědomím si teď uvědomuji, že jako prevenci osamělého pití na mateřské vlastně doporučuji pití v kolektivu. Ale aspoň nebudete pít z nudy, ze samoty a opuštěnosti, ze stereotypu a ze zoufalství.