Petra Soukupová: Zmizet

Petra Soukupová: Zmizet

28. listopadu

Tuhle knihu jsem ani náhodou neměla v plánu. Přišla jako překvapení: dostala jsem ji od kamarádky k narozeninám. Čtu ji nicméně jedním dechem a po prvních sto stránkách vím určitě: šťastná kniha to rozhodně není. Spíš skoro horor. První povídka – o rodině, kterou rozbourá zmizení staršího syna, přičemž už předtím v ní vztahy nebyly zrovna idylické – mi až strašidelně připomněla případ Aničky Janatkové. Při čtení se cítím jako u hororů Stephena Kinga. Bojím se toho, co najdu na další stránce, ale nemůžu přestat číst.

29. listopadu

Jsem asi ve třetině knihy a mám pocit, že se prokousávám kupředu až příliš rychle. Ale s těmi holými strohými větami se nic jiného dělat nedá. Zatím je to pořád jedna velká smršť negativních emocí (což myslím ve prospěch té knihy, blbé by bylo, kdyby nevyvolávala vůbec žádné emoce).

30. listopadu

Trochu mě ta kniha začíná štvát. Zatím jsem v ní nenašla jedinou sympatickou postavu. Všichni jsou frustrovaní, zklamaní, unavení, nemají plány, sny ani žádné sebevědomí. To platí pro dospělé i pro děti. Při čtení si připadám, jako bych v půl šesté ráno čekala na zastávce autobusu někde na panelákovém sídlišti na autobus do práce spolu s lidmi, kteří pracují někde na nedaleké montážní lince. Zoufalství a beznaděj.

2. prosince

Na straně 257 na mě zničehonic vybaflo parte se jménem mého dědečka. Vladimír Jelínek. A jedna z obou hlavních hrdinek se jmenuje Hana Jelínková, stejně jako moje máma za svobodna. Možná i proto je mi poslední ze tří povídek ze všech nejsympatičtější.

Obdivuju autorčinu neuvěřitelnou empatii k nejrůznějším druhům postav. Ať je to osmiletý kluk nebo osmdesátiletá babička. Nebo tlustá nesympatická učitelka (která ale má doma syna-feťáka).

Pořád ale platí, že jsem v knize nenašla nikoho, kým bych chtěla být. Nikoho inspirativního. Je to dokonale odpozorovaný život, jak ho znám i z vlastní zkušenosti. Ale nic než život. Kostlivci, které i já mám doma ve skříni. Ale žádný sen, žádná naděje.

Nevím, proč mi to zrovna u téhle knihy tolik vadí.

Reklamy

5 comments

  1. Mě tahle knížka docela pomohla. Od té doby se snažím vidět spory svých dcer jejich očima (samozřejmě mi to nejde). Je to pořád o tom, že to, jak vidím svět já, není žádná obecná kategorie. Přestože si myslím, že oběma svým dětem měřím spravedlivě, ony si to myslet vůbec nemusí. Ale jak z toho ven …

    1. Máte pravdu, taky na to při čtení hodně myslím. Stejně jako Vy mám dvě dcery, devítiletou a pětiletou, a jejich vzájemná rivalita občas vyvolává docela dramatické situace. Některé věci jsou odpozorované opravdu perfekně. („Co mám dělat. Uříznout si ruku?“ „Máš ho pořádně potrestat. Takhle z toho vyvázl moc lehce.“)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s