Šťastnější ve svém těle

Jak se projíst k dobré náladě

„Nejšťastnějším“ jídlem na světě je prý salát z lososa s listy čerstvého špenátu, fazolemi, vlašskými ořechy a lněnými semínky. Zmíněná kombinace je nabitá omega 3 mastnými kyselinami, kyselinou listovou a vlákninou, díky nimž by náš mozek měl zasvítit štěstím jako žárovka.

Nic proti lososovi a špenátu, ale realita je trochu jiná. Podle průzkumu, který byl proveden v USA, 39% procent lidí ve chvíli, kdy jsou smutní, sáhne po zmrzlině nebo sušenkách. Pro 32% těch, kteří se nudí, jsou na prvním místě slané chipsy. Zdá se, že určité emoce prostě volají po určitých chutích.

A čím zajídáte špatnou náladu vy?

 

Reklamy

O kolik štěstí vás připraví boty, které tlačí?

Disneyho Popelka

V knize Šifra mistra Leonarda, se kterou jsem před několika lety ztratila pár krásných letních dnů, mě nejvíc vykolejil popis ostnatého pásu, který nosí náboženský fanatik Silas utažený kolem stehna pod oblečením jako připomínku Kristových muk. Představa, že s sebou v každodenním životě nosí něco, co mu neustále, v každém okamžiku způsobuje příšernou bolest, ať zrovna jede v metru po eskalátoru nebo si kupuje zmrzlinu (pokud si ovšem fanatičtí vraždící albíni někdy kupují zmrzlinu) mi připadala neskonale děsivá.

Sama jsem ovšem dlouhá léta nosila něco podobného. Měla jsem totiž sklon kupovat si malé boty. Kdysi, v době dospívání, jsem si zafixovala představu, že mám nohu devětatřicítku, nanejvýš čtyřicítku. A byla jsem odhodlána se do této velikosti nasoukat se zápalem Popelčiny zlé nevlastní sestry. I za cenu odumřelých malíčků, puchýřů a jizev na nártu.

Zajímalo by mě, jaké procento z vašeho každodenního pocitu štěstí taková tlačící bota ukrojí. Možná dvacet procent, když jenom sedíte u psacího stolu. Když klopýtáte vzhůru po Václaváku, číslo se šplhá snad až k osmdesáti procentům. A pokud je inkriminovaná bota ještě ke všemu na vysokém podpatku, bude číslo patrně ještě vyšší. Když jsem si po letech pořídila první opravdu pohodlné boty, které moje široké chodidlo s velkými klouby a vysokým nártem přijaly se vším všudy, zažila jsem něco jako malé životní prozření.

Myslím, že malá, ale úporná nepohodlí, jako jsou škrtící džíny, svetr, co kouše nebo špatně nastavené opěradlo židle, se na našem celkovém pocitu z prožitého dne podílejí víc, než jsme ochotni si připustit. Možná bychom měli ke své tělesné schránce přistupovat jako k pětiletému dítěti: když se pokusíte mu obléknout nebo nasadit něco, co mu není příjemné, okamžitě vám to dá důrazně najevo. A šálu, která štípe, si zkrátka vnutit nenechá.

Skutečný důvod, proč večer vyjídáme ledničku

Kdo se někdy snažil dodržovat nějaký hubnoucí jídelní režim, ten to moc dobře zná. Po ránu to jde samo od sebe. Přes den se to jakžtakž dá vydržet. Ale večer pevná vůle ochabuje. Kolem půlnoci se pak někdy přistihnu, jak stojím u ledničky a vyjídám bazalkové pesto přímo ze skleničky, šátrám v polici po piklse s burákovou pomazánkou nebo tajně slídím v dětském pokoji, jestli bych tam nenašla nějaké pozůstatky mikulášské nadílky.
Ale teď už aspoň vím proč. Sebekontrola totiž není nevyčerpatelná veličina. Psycholog Roy Baumeister zjistil, že každý z nás má přiděleno jen určité omezené množství pevné vůle, která se postupně během dne vypotřebovává. (Testoval to na skupině dobrovolníků, která měla za úkol několik hodin „nemyslet na ledního medvěda.“) Když se celý den usilovně soustředíme na to, abychom si nenabídli z bonboniéry, kterou kolegyně přinesla do práce, večer už to zkrátka nezvládáme. Sebekontrola se pak musí znovu obnovit ve spánku… anebo tím, že jí na chvíli dáme pohov.

5 tipů, jak se o Vánocích nepřejíst (od někoho, kdo se to stále učí)

Upozornění: Nehledejte na tomto místě radu, jak o Vánocích nepřibrat. To opravdu není můj obor. Já mohu nabídnout jen krátkou úvahu na téma, jak být šťastnější prostřednictvím gurmánských zážitků a přitom se jimi nenechat převálcovat.

Mějte plán. Nenechte se bez rozmyslu vláčet od jednoho gastronomického pokušení k druhému. Už předem tušíte, jaká lákadla na vás o Vánocích čekají. Tak na ně buďte připraveni. Mějte svou strategii. Když vás takový podnos s vanilkovými rohlíčky zaskočí nepřipravené, může to skončit knokautem hned v prvním kole. Proto si předem rozmyslete, jak na něj zareagujete. Tak já například vím, že když přijdeme na božíhodový oběd k manželově mámě, hned v předsíni musím pravým hákem vykrýt útok misky se slanými tyčinkami, zatímco v obýváku číhá v palebném postavení miska čokoládových bonbónů… Takže mohu činit obranné manévry.

Vykašlete se na náhražky. Nic proti rybě vařené v páře, bramborovému salátu s nízkotučným jogurtem místo majonézy nebo cukroví z ovesných vloček – v případě, že máte cukrovku nebo problémy se žlučníkem. Ale pokud vás k tomu nenutí zdravotní důvody, vždycky dejte přednost malému množství děsně kalorického originálu před velkou porcí nízkokalorické náhražky.

Ochutnejte, ale jen jednou. Když se na Štědrý den odpoledne už pošestnácté plížím do ledničky, abych „ochutnala“ svůj vlastní bramborový salát, s labužnickým zážitkem to pochopitelně nemá nic společného. Takže jsem si na letošní rok stanovila pravidlo: ochutnávat se smí jen jednou. Pak už to není ochutnávání.

Zakázané potraviny? Gretchen Rubin, autorka blogu Happiness Project, rozděluje lidi na „umírňovače“ a „abstinenty“. „Umírňovači“ si dokáží vzít pár kousků cukroví a včas přestat. Naproti tomu „abstinenti“ vědí, že by to začalo jedním kouskem a skončilo přecpaným žaludkem. Takže je pro ně jednodušší určitou potravinu vynechat úplně.

Jídlo je rituál. Moje vánoční noční můra vypadá asi takhle. Je Štědrý den kolem jedenácté večer. Dárky jsou rozbalené, děti spí, a mě příšerně bolí hlava a klíží se mi oči chce se mi spát. Jenže místo toho postávám u kuchyňské linky a soukám do sebe nějaké zbytky štědrovečerní večeře, protože jsem moc unavená na to, abych to uklidila a šla si lehnout. Takže takhle letos ne. Místo toho budu jíst jenom u stolu, ve společnosti jiných lidí a příjemné konverzace. Protože jídlo (a to vánoční obzvlášť) nemá být jenom o jídle.

5 tipů, jak vydržet u běhání (od někoho, kdo není žádný Murakami)

Haruki Murakami trénuje na maratón

Haruki Murakami trénuje na maratón

Ve čtvrťáku na gymplu jsem měla trojku z tělocviku. Píšu to proto, aby bylo jasné, že nejsem žádná rozená sportovkyně. Naopak: jako dítě i jako teenager jsem sport nesnášela. Chtěla jsem jenom sedět doma a číst si (později pak vést hlubokomyslné rozhovory nad dvojkou vína). A nejspíš by to tak i zůstalo, kdybych v dospělosti nezjistila, že pohyb na čerstvém vzduchu je jeden ze způsobů, jak být opravdu šťastnější.

Pravidelně běhat jsem začala asi před rokem a třičtvrtě. Nepřeháním to – chodím běhat na půl hodiny dvakrát až třikrát týdně. Od našeho domu do Riegráku, tam to prokličkuju, a zpátky. S Harukim Murakamim, spisovatelem a maratóncem, mám fakt společné jen to, že jeho kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání mi už půl roku leží na nočním stolku.

Zajímají-li vás postřehy o běhání od někoho, kdo by při maratónu asi chcípnul, zde jsou:

Běhání nemusíte milovat. Kdybych si mohla vybrat, jakému druhu sportu se věnovat, asi by to vyhrál tenis nebo skákání na trampolíně. Ale to bych musela v přesně určenou dobu dojíždět do tělocvičny, domlouvat si lekce a ještě platit ukrutné peníze. U běhání stačí nazout boty a vyběhnout z domu. Za třičtvrtě hodiny je vše hotovo, včetně sprchy a převlékání. Moje rozhodnutí začít běhat proto bylo tak trochu sňatek z rozumu. Nejmenší investice (časové i finanční), nejlepší výsledky.

Nečekejte, že běháním zhubnete. Tedy, pokud budete běhat deset kilometrů denně jako Murakami, tak možná jo. Pokud u toho budete míň jíst, tak určitě taky. Ale nedoporučuju, aby hubnutí bylo vaší jedinou motivací.

Běhání je skvělý způsob, jak ve městě vnímat proměny ročních období. Voňavý jarní vzduch, kapky na listech po letní bouřce, namrzlé jeřabiny, první sníh… to jsou vjemy, které vám snadno utečou, když se do práce a domů přesunujete jenom metrem a tramvají. Při běhání je vstřebáváte a souzníte se světem kolem sebe. (To jsem si musela opakovat včera, když jsem si cestičku v Riegráku prošlapávala dvaceticentimetrovými závějemi.)

Vyprázdnit si hlavu při běhání není tak snadné. Můj tatínek, sám donedávna nadšený běžec, vždycky tvrdí, jak si na své trati skvěle „vyprázdní hlavu“. Já jsem celý první rok měla problém s tím, čím si hlavu zaplácnout. O čem při běhání přemýšlet, abych nemusela myslet na to, jak už nemůžu, co všechno mě bolí a jaká je to hrůza. Obvykle to dopadlo tak, že jsem se začala nimrat v nejčerstvějších duševních bolístkách: proč byl můj muž dnes ráno tak protivný, co myslela šéfová tím včerejším e-mailem… a postupně jsem se dopracovávala k těm starším a hlubším, takže jsem končila rozvodem svých rodičů nebo smrtí našeho psa v roce 1994. Teprve v poslední době se mi daří „nemyslet na nic“. Ale není to jednoduché. Myšlenky, které se vynořují je potřeba zdvořile, ale nesmlouvavě vyprovodit z hlavy. „Počkejte za dveřmi, pak si vás tam vyzvednu.“ Vnímat pokud možno jen fyzické pocity, které běhání přináší. Jak dýchám. Jak nohy dopadají na chodník. Pak se běhání stane opravdu příjemným zážitkem. V posledních týdnech už si s sebou většinou ani neberu iPod.

Endorfiny? Kdoví. Můj kamarád, který doopravdy běhá maratóny, mi vysvětlil, že endorfiny, způsobující dobrou náladu, tělo produkuje asi až po hodině běhu. Moje půlhodinka na to zdaleka nestačí. Nicméně faktem je, že pokaždé, když dobíhám svou trasu a u kontejnerů s tříděným odpadem zahýbám k našemu dobu, se cítím skvěle. Možná je to jenom euforie z toho, že už to mám za sebou. Každopádně je to pocit, který mi vydrží přinejmenším půl dne.