Šťastnější s dětmi

Proč svou rodinu nutím večeřet u stolu, i když se nám nechce

S pravdou ven: rodinná večeře u společného stolu je ideál, o který se svými rodinnými příslušníky svádím kruté boje. Můj muž do sebe po příchodu z práce, hnán vlčím hladem, často nahází vestoje u lednice takové množství jídla, že regulérní večeři pak bojkotuje. Mé děti by daly nevímco za to, aby mohly večeři konzumovat v nepohodlné zkroucené poloze u televize (a sypat brambory pod pohovku) nebo na psacím stole u počítače (a kydat kečup do klávesnice).

A i já sama si často říkám, jestli by nebylo příjemnější, kdybych se mohla najíst sama. V klidu. Bez toho, že by mnou uvařené dobroty někdo stále komentoval slovy: „Fuj, tohle nejím.“ „A co je tohleto zelené?“ „Ble, hrášek.“ Bez věčných hádek o množství kečupu, který se smí nalít na špagety. Bez běhání pro další a další ubrousky. Bez šťávy, rozlité po stole.

Jenže mám pocit, že jestli se někde tvoří opravdová rodina, je to právě u stolu při společné večeři. Když jsem byla malá, moje máma s námi jedla jenom o Vánocích. Při všech ostatních večeřích jenom běhala po kuchyni, postávala u kuchyňské linky a obsluhovala nás. Pamatuju si, jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že ostatní maminky jedí. A taky mi to bylo trochu líto.

Mimochodem: podle průzkumu, který provedlo americké Národní centrum pro závislosti a zneužívání návykových látek, děti, které večeří s rodiči, méně často kouří, pijí alkohol a berou drogy. Taky většinou jí zdravěji, mají lepší známky a víc čtou.

Tak proto svádím věčné nevyhrané bitvy s Večerníčkem, se seriálem Simpsonovi a s televizními zprávami o pár minut společného času – upřímně řečeno, je to jediný čas, který ve všední den tráví celá naše rodina pohromadě.

*

Již zítra přinese Šťastný blog rozhovor s panem Cuketkou!

Která kombinace dětí je pro rodiče nejšťastnější?

Dvě dcery. Alespoň to tvrdí rodičovský web www.bounty.com, který na toto téma provedl rozsáhlý průzkum mezi svými čtenáři. Protože tuhle kombinaci dobře znám z vlastní zkušenosti, velmi mě pobavilo zdůvodnění, proč právě rodiny s dvěma děvčátky se mají vznášet na obláčku věčné idylky: dvě holčičky jsou prý málokdy hlučné, hodně doma pomáhají, velmi zřídka se hádají a perou (tady už jsem se smála nahlas), hezky si spolu hrají, svěřují se vám a je s nimi snadná domluva.

Má zkušenost je ve většině bodů opačná (velmi často hlučné, zřídka pomáhají, denodenně se hádají a perou…), navzdory tomu pokládám naši rodinu za celkem šťastnou.

Jednou z předností děvčátek je podle mého názoru to, že ze svého otce dokáží vydolovat vlastnosti, které muži normálně spíše skrývají: citovost, empatii, něhu. (A pak také samozřejmě to, že si mohu tajně půjčovat jejich sponky do vlasů a kupovat jim holčičí hračky, které bych si přála pro sebe.)

A jaké je další pořadí sourozeneckých kombinací (od nejpohodovější k nejkomplikovanější) podle www.bounty.com?

  1. Dvě holky
  2. Jeden kluk a jedna holka
  3. Dva kluci
  4. Tři holky
  5. Tři kluci
  6. Čtyři kluci
  7. Dvě holky a jeden kluk
  8. Dva kluci a jedna holka
  9. Tři kluci a jedna holka
  10. Tři holky a jeden kluk
  11. Dvě holky a dva kluci
  12. Čtyři holky. (Zdá se, že když se sejdou víc než dva andílci v jedné rodině, jejich přednosti rychle vyprchávají.)

Mohou být rodiče malých dětí šťastnější?

Ronja, dcera loupežníka

Ronja, dcera loupežníka

Děti by nám měly přinášet radost. Také ji přinášejí. Chvílemi. A přestože je nadevše milujeme, při hovorech se svými přáteli mám někdy pocit, že rodičovství se (zejména v těch prvních třech nebo čtyřech letech života dítěte) proměnilo v úděl neslučitelný s normálním životem. Musíme chodit na plavání kojenců, cvičení s batolaty a kurzy keramiky pro předškoláky. Kvůli dětem se vzdáváme práce, zábavy, spánku i přátel. Není divu, že jsme pak unavení, naštvaní, nervózní a… ječíme na děti.

Nebylo by lepší méně se starat o děti a být víc v pohodě?

Jenže co by z nich pak vyrostlo?

Úplně to samé, co z nich vyroste v kurzech plavání, cvičení a keramiky, tvrdí profesor Bryan Caplan ve své knize Selfish Reasons to Have More Kids (tedy: Sobecké důvody, proč mít víc dětí). Podle jeho názoru jsme to nejdůležitější pro budoucnost svých dětí udělali už ve chvíli početí: předali jsme jim své geny, a s nimi i své, tu lepší, tu horší, talenty a vlastnosti. Naše sebestarostlivější výchova a sebedražší kroužky se zděděnými předpoklady prý nic moc nezmůžou. Takže – říká Bryan Caplan – se máme přestat stresovat a více se věnovat sami sobě. Děti budou v pohodě.

S tímto vědomím vám zde předávám několik mírně nezodpovědných tipů, jak být šťastnějším rodičem.

Zvěte si co nejčastěji na návštěvu děti svých přátel. Vaše děti si tak budou mít s kým hrát a vy budete mít víc času pro sebe (jenom pak po nich budete muset uklidit). Kromě toho vaši přátelé se vám budou cítit zavázáni, aby vám tuto službu oplatili a vzali si pro změnu vaše děti k sobě.

Pokud existuje nějaká činnost, která netěší ani vás, ani vaše děti, tak ji prostě nedělejte. Typickým příkladem je plavání kojenců. Já i moje tehdy čtyřměsíční dcera jsme ho nenáviděly. Přesto jsem (dnes opravdu nevím proč) na něj dojížděla v mrazu přes půl města.

Nepřehánějte to s hygienou. Zde je inspirace z knihy Ronja, dcera loupežníka od Astrid Lindgrenové: „(Ronja) voněla, protože každý týden v sobotu večer ji Lovisa drhla ve velké dřevěné kádi a každou neděli ráno Mattisovi i jí vyčesávala vši.“ A není snad Astrid Lindgrenová jedna z největších ikon dětské literatury?

Na televizi a DVD není nic špatného. Čím dřív se děti naučí pustit si film samy, tím lépe (oceníte to zejména v sobotu brzo ráno.)

Alkohol je dobrý rádce. Doufám, že na mě za tuto kontroverzní radu nezavoláte sociálku. Faktem ale je, že v lehce ovíněném stavu a ve společnosti svých přátel činím lehkovážná, ale správná rozhodnutí, na která si jinak netroufnu. Například: „Jděte si samy vyčistit zuby.“ (Zatímco za střízliva dětem dávám pastu na kartáček a mladší Rozárce levou rukou přidržuju hlavu, abych jí pravou mohla řádně vyčistit celý chrup.)

Nehlídejte je tolik. Ještě jedna inspirace z Ronji, dcery loupežníka:

Jednoho krásného dne však Mattis pochopil – ačkoliv se mu to nelíbilo – že už přišel čas.

Loviso,“ řekl ženě. „Holka se musí naučit žít v Mattisově lese. Pusť ji ven!“

Tak vida, konečně jsi na to přišel,“ poznamenala Lovisa. „Kdyby bylo po mém, stalo by se to už dávno.“

A tak Ronja mohla běhat, kam se jí zachtělo.

„Jít po o“ a další dětské tužby, které si můžeme splnit hned teď

Škoda, že přání dětí a dospělých se tak rozcházejí. Kdyby nám ke štěstí stačilo to, co jsme si přáli jako děti, mohli bychom být šťastnější teď hned. To, co pro nás bylo kdysi nejvytouženější metou, je pozoruhodně snadno dosažitelné. Klidně bychom mohli například…

  • Jít domů po o.
  • Jíst večer po vyčištění zubů.
  • Při placení v samoobsluze si u pokladny vybrat lízátko.
  • Dostat v obchodě balónek, který tam mají jenom na ozdobu.
  • Jít pozdě spát.
  • Spát jinde než ve své posteli.
  • Dát si na špagety víc kečupu, než je špaget.
  • Jít na maškarní v karnevalovém kostýmu už z domova.
  • Číst stejnou knížku šestkrát po sobě.
  • V restauraci si dávat stále totéž jídlo.
  • Jít ven bez čepice, i když je zima.
  • Udělat si doma bunkr.
  • V autě poslouchat pořád dokola písničku Královské reggae.
  • Jíst nanuka, i když je venku jenom dvanáct stupňů
  • Při koupání v rybníku zůstat ve vodě tak dlouho, až máme promodralé rty.
  • Sedět v autě vepředu.
  • Hladit cizí psy.

 

Vidíte svět v růžových barvách? Já raději ne.

La vie en rose, zpívala Edith Piaf a myslela tím dokonalou idylku v náručí svého milého. Vidět svět v růžových barvách, říká se. A taky: nasadit si růžové brýle. Lakovat věci na růžovo. Procházka růžovou zahradou. Růžová budoucnost.

Růžová je podle všeho považována za barvu štěstí. Provozovatelé jisté věznice v Missouri dokonce vězňům, kteří se pokusili o útěk, vymalovali cely na růžovo, aby je zklidnili a přivedli na jiné myšlenky.

Naše domácnost, obývaná dvěma děvčátky ve věku pěti a devíti let, je růžovou barvou zaplavena v množství větším než malém. Máme pro ně nejen růžové oblečení a spoustu růžových panenek a plyšáků, ale i růžové závěsy na oknech, růžové krabičky na svačinu, růžové baletní dresy, růžové pěny do koupele, růžový penál a růžové Lego. Měli bychom tedy rozhodně být šťastnější. Ale nezdá se mi, že by na nás měla růžová barva nějaké pozitivní účinky. Spíše naopak. Právě růžové předměty bývají nejčastěji předmětem dramatických sourozeneckých konfliktů a slzavých scén (zejména, je-li na nich vyobrazena kočička Hello Kitty). Dost možná, že vliv růžové barvy na dětskou agresivitu je přesně opačný, než je tomu u uprchlých vězňů v Missouri.

Zdá se mi, že mé dcery mají v hlavě zabudovaný jakýsi radar, který je v jakémkoli obchodě neomylně naviguje směrem k růžovému zboží. Nejvíce je přitahuje ten umělohmotně chladný, podivný odstín růžové, do něhož se obléká panenka Barbie a který se tak často objevuje na hřívách tlustého poníka My Little Pony. Zkrátka, čím hnusnější, tím lepší. A pokud je daná věc pošitá flirty nebo polepená třpytivými kamínky, její atraktivita ještě stoupne. Pravděpodobnost slzavé scény se v takových okamžicích blíží takřka jistotě.

Britská feministická aktivistka Sue Palmerová nedávno v jednom rozhovoru prohlásila, že růžová barva vymývá dívkám mozek, protože se je už v nejútlejším věku snaží vmanipulovat do rolí pasivních princezen.

Já se trochu obávám, že je to naopak: růžová barva v odstínu „Barbie“ vymývá dívkám mozek, aby z nich už v nejútlejším věku udělala malá agresivní monstra.

Ale neztrácím naději a věřím, že moc růžové není nekonečná. U starší dcery už nyní pozoruji, že po osmém roce života její vliv ochabuje. Budoucnost rozhodně nevidím růžově.

Jak mi pomáhá moje imaginární kamarádka

Už jako dítě jsem si všimla, že když u nás doma vybublala nějaká hodně výbušná situace, nabitá negativními emocemi, a v tom – najednou, nečekaně – zaťukala u dveří sousedka nebo zazvonil telefon, atmosféra se rázem odlehčila. Rodiče, ještě před chvíli brunátní vzteky a ječící o oktávu výš, se najednou zklidnili a tutéž situaci řešili racionálně, s nadhledem, ba s humorem. Nešlo přitom o přetvářku. Zdá se, že přítomnost nenadálého návštěvníka jako by dospělým najednou dala možnost uvidět sebe i celou situaci jeho očima, maličko se zastydět, sebrat sílu a povznést se nad to, co je ještě před chvílí stahovalo do hysterických hlubin.

Teď, o mnoho let později, se mi stává úplně to samé. Děti (a nejen ony) mě při večerním koupání (a nejen při něm) dokážou vytočit na nejvyšší obrátky. Ale stačí, aby někdo omylem zazvonil u dveří, nebo aby mi začal zvonit mobil, a rudé mžitky před očima jsou pryč, a moje sebeovládání je zpátky. Před svědky, byť imaginárními, se nějak nedokážu dopouštět běsnících excesů, za které bych se ve slušné dospělé společnosti styděla.

Proto v poslední době v krizových momentech přivolávám na pomoc imaginární kamarádku, která mi pomáhá ve vypjatých situacích (to může být třeba splnění domácího úkolu z pracovního vyučování podle značně nejasných instrukcí, zadaných paní učitelkou) nešílet a nehroutit se. Říkejme jí třeba Cecílie. Cecílie je světa znalá, má pochopení a nadhled. Když děti začnou řádit a já cítím, že mi docházejí síly, zavolám Cecílii. „Vidíš,“ řeknu jí v duchu vyčítavě, „co tady musím snášet?“ Cecílie nic neříká. Jenom stojí opřená o rám dveří a pozoruje mě s ironicky staženými koutky. Ale to mi stačí. Hlavně že v tom nejsem sama.

*

Navštívit mě můžete také na stránkách Little Modernist a přečíst si například o tom, jak se spí s dětmi v jedné posteli.

Kouzelné zaříkadlo proti kňourání (funguje nejen u dětí)

Babar - inkriminovaná snová scéna

„Ne, ten čaj není málo sladký!“

„Až doteď ten svetr nikdy nekousal!“

„Nemůžou tě bolet nohy, vždyť jdeme jenom kousíček!“

„Nemůžeš být naštvaný, vždyť víš, že jsem to dělala celé dopoledne.“

„Měla by ses těšit, bude tam přece Lucinka!“

Dokud se mi nedostala do rukou knížka Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, nikdy jsem si neuvědomila, jak často to dělám: rozmlouvám lidem (zdaleka ne jen dětem) jejich pocity. A podsouvám jim jiné, které by podle mého názoru měli mít. Sama přitom vím, jak je iritující, když vám někdo řekne: „Měla bys mít radost!“ nebo „Z toho přece nemůžeš mít strach!“

Opravdu jsem ale nečekala, jak neuvěřitelně účinné bude, když začnu dělat pravý opak. Tedy souhlasit s pocity svého protějšku a nahlas je popisovat. Na fňukající děti to funguje téměř jako kouzlo.

Vyzkoušela jsem to hned včera večer kolem půl desáté, když se do kuchyně přišourala Rozárka. Prý nemůže usnout. (Ten trik už znám: jeho cílem je dostat se na celou noc do naší postele. Ale tentokrát jsem se rozhodla ji vyslechnout.)

„Když já pořád mám před očima tu strašidelnou postavičku.“

„Jakou postavičku?“

„Z Babara.“

(Potlačila jsem nutkání vyhrknout, že tam přece žádná strašidelná postava není, Babar je neškodný film pro tříleté děti, ale…)

„To Neštěstí.“

(No dobrá, byla tam taková snová scéna, vzpomněla jsem si.)

„A ty se ho bojíš?“

„Jo.“

„A kvůli němu nemůžeš usnout?“

„Hm.“

„Protože ho máš pořád před očima.“

„No.“  (zde pro stručnost několik replik vypouštím)

„Možná by pomohlo, kdybychom nechali rozsvícené světlo?“

„Hm. Možná jo,“ následovala šokující odpověď.

Pomohlo to. A Róza spala ve své posteli až do rána.