Šťastnější s dětmi

Co mi dnes dělá radost: Vylézt na strom.

I když nehodlám předstírat, že jsem jako dítě byla nějaký roztomilý pohybově nadaný rošťák, (popravdě spíš šprtka s nazelenalým obličejem, která měla jedničku z tělocviku, jen aby se jí nezkazilo vysvědčení), lezení na stromy jsem se tehdy věnovala poměrně dost. Možná proto, že neexistovaly takové ty sofistikované prolézačky a lanové parky, možná taky proto, že mi to neměl kdo zakázat (vzpomínáte, že existovala doba, kdy děti chodily samy ven a jen tak neorganizovaně si tam hrály?).

Lezení na stromy byla také jedna z prvních věcí, kterou jsem s uplynulým dětstvím opustila. Tento víkend jsem si to znovu vyzkoušela. A zjistila jsem, že být na stromě je – byť poněkud neobvyklý – způsob, jak být šťastnější. Možná proto, že jste výš než ostatní a máte rozhled, nebo proto, že jste někde, kam se dostanete jen s vynaložením určitého úsilí. Asi jako když vystoupíte na Sněžku.

(Následující fotografie nejsou nijak aranžované. Pořídila je moje dcera Betynka, zpočátku tak trochu proti mé vůli.)

V této první fázi jsem dostala strach, že to nedám. Kmen vrby pěkně klouzal. A trochu jsem se vztekala, zejména proto, že ten strom byl docela nízký a moje dcera Róza (na snímku nahoře) o pár minut dřív vyskotačila nahoru jako veverka.

 

 

I když jsem neměla čas o tom v tu chvíli přemýšlet, v této chvíli jsem zažívala přesně to, co guru pozitivní psychologie Mihály Csíkszentmihályi nazývá „flow“. Tedy duševní stav, při němž je osoba dokonale ponořena do činnosti, jíž se právě věnuje. Prý ho zažíváme ve chvíli, kdy se úspěšně pokoušíme o něco, co je těsně nad naše dosavadní možnosti.

 

V tomto okamžiku „flow“ coby „plné soustředění emocí ve službách výkonu, o který se snažíme“, právě vrcholí.

 

 

 

Teď ještě přehodit nohu přes tu větev.

 

 

 

Ano, opravdu je to způsob, jak být šťastnější.

Jak se zbavit přebytečných plyšáků, když je prostě nedokážete vyhodit?

Náš byt chvílemi připomíná území obsazené armádou plyšových okupantů. Jsou malí, chlupatí a jsou všude. Zabírají si nejlepší místa na gauči, schovávají se pod peřinou, upírají na nás své korálkové oči při jídle, vystrkují na mě čumáky z knihovny, o dětském pokoji ani nemluvě. Stále jich přibývá, protože jsme zatím nenašli účinný způsob, jak se jich zbavovat (a naše dcery se ještě zdaleka nepřiblížily k věkové hranici, kdy děti přestávají toužit po dalších a dalších plyšových potvorách).

Na rozdíl od jakýchkoli jiných starých překážejících krámů mají jednu nevýhodu: prostě je nedokážu vyhodit. I když vím, že kupříkladu ten vypelichaný zelený pes je ošklivý a nevkusný, i když vím, že je hnízdem roztočů, že si s ním nikdo nehraje a že většinu svého života strávil potupně na dně bedny s hračkami… když se podívám do jeho plstěných očí o průměru 7 cm, povzdychnu si a hodím ho zpátky do té bedny.

Můj muž čas od času přinutí naše dcery udělat „selekci plyšáků“. Na jednu hromadu mají dávat ty, které si chtějí ponechat, na druhou dávají plyšáky určené k vyhození. Ale tahle metoda mi až příliš připomíná filmy z druhé světové války, Osvětim a Sophiinu volbu… takže se vždycky posléze přistihnu u toho, že zachraňuju před konečným řešením šedého pleteného oslíka, ze kterého leze vata, nebo ušmudlanou ovečku, které chybí jedno ucho.

V poslední době jsme naštěstí objevili přijatelné řešení někde na půl cesty: nadbytečné plyšáky můžeme poslat do exilu. Moje kamarádka si totiž otevřela pediatrickou ordinaci a do její čekárny se jich vejde ještě spousta.

Co dělat s tím, co nemůžu ovlivnit? Rozhodla jsem se, že mi to bude jedno

Máte někdy v letadle ten pocit, že jediné, co ho drží ve vzduchu a zabraňuje mu spadnout, je vaše pekelné soustředění s úzkostně sevřeným žaludkem a ledově zpocenýma rukama?

Přesně s těmihle pocity se někdy snažím „držet ve vzduchu“ všechny ty věci a děje ve svém světě, které pro mě něco znamenají, ale nemůžu je ovlivnit vůbec nebo jen málo. Když Betynka vyrazí se svým oddílem na hory, „hlídám ji“, aby si na sjezdovce nezlomila nohu, a když píše test z angličtiny, telepaticky ho píšu za ni. Když můj muž jede po zledovatělých silnicích někam přes půl republiky, „soustředím se“, aby nenaboural. Připadá mi, že když se budu bát nejhoršího, nejhorší nenastane, a že tímto poněkud vysilujícím způsobem mám svůj svět pod kontrolou. (Samozřejmě, že tohle soustřeďování mě stojí víc psychických i fyzických sil, než kdybych to auto řídila sama.)

Před pár měsíci jsem ale poprvé zkusila svého vnitřního telepatického hlídače záměrně vypnout. Týkalo se to hodin klavíru. (Na vysvětlenou: patřím k těm rodičům, kteří nutí své děti učit se na nějaký hudební nástroj. Jestli to má cenu a jak to nakonec dopadne, to nevím. Prostě nevím.) Donedávna jsem trávila úmornou čtvrthodinu denně tím, že jsem se – za oboustranného sříkpění zubů – snažila Betynku co nejlépe připravit na každou nadcházející hodinu v hudebce, a během samotných lekcí potom úpěnlivě čekala na verdikt paní učitelky. Jednoho dnes jsem se rozhodla, že to dělat přestanu. Veškeré své angažmá jsem omezila na čtyři slova: „Jdi cvičit na piáno.“

Výsledek se dostavil záhy, v podobě trojek v hudebkové žákajdě a dlouhých červeně psaných vzkazů od paní učitelky. Ale taky v podobě velké úlevy. Zjistila jsem, že opravdu dokážu, aby mi to bylo jedno. Že trojky v žákovské mě nedeptají zdaleko tolik, jak jsem si myslela. A že – ale to už říkám s velkou dávkou optimismu – by Betynku hraní na klavír mohlo začít třeba i trochu bavit.

 

Co mi taky dělá radost: být u toho, když se rodí vzpomínky

Rozárčin dopis Ježíškovi. Vypadá poeticky, ve skutečnosti je to ale téměř do detailu překreslený katalog hraček z reklam.

Jednou, když mi byly asi čtyři roky, jednou jsme čekaly s babičkou na dědu, který přišel pozdě k obědu. Vyhlížely jsme ho u okna. Pak se objevil na konci ulice, šel s dvěma nebo třemi fešnými kolegyněmi v nejlepším věku, které se smály na celé kolo – asi nějakému jeho vtipu. A babička se hrozně zlobila. Ani ne tak proto, že přišel pozdě. Ale že se u toho smál. To ji zlobilo.
Moje úplně první vzpomínky jsou všechny takové: útržkovité, němé a mnohokrát dobarvované na základě pozdějších zkušeností, vyprávění a fotek. Jak bych si třeba mohla ve čtyřech letech všimnout, že ty kolegyně byly „fešné“ a „v nejlepším věku“? Jak bych mohla chápat, proč se doopravdy babička zlobí?
Zajímalo by mě ale, co z toho, co prožíváme právě teď, si v podobě vzpomínek uchovají moje děti. Budou vzpomínat na zdobení perníčků? Nebo na to, jak se přitom porvaly o zdobítkou s hvězdičkovým otvorem? Na posílání dopisů Ježíškovi? Nebo na to, že (zase) nepřinesl nějakou důležitou položku ze seznamu? A jak se jejich vzpomínky během let promění a jak se budou lišit od těch mých? Budou se mi líbit? Budu je aspoň trochu poznávat?

Pipi Dlouhá punčocha versus Děti z Bullerbynu: proč nás tak baví znovu číst to, co tak dobře známe?

Pokaždé v předvánočním období (nechci vyvolávat zbytečnou paniku, že už je před Vánoci, jen jsem si na to dnes tak vzpomněla) obcházím kolem knihovničky svých dcer a vypůjčuju si knihy, které jsem za život četla už možná osmkrát nebo desetkrát: Děti z Bullerbynu a Pipi Dlouhou punčochu. Až teď, v dospělosti jsem si uvědomila, že na každé z nich mě baví něco jiného a vlastně úplně protikladného: život dětí z Bullerbynu je obyčejný a pospolitý, lemovaný spoustou dodržovaných zvyků a tradic. Zatímco osamělá anarchistka Pipi si žije jenom podle vlastních pravidel.

Pokaždé mi vžene do očí scéna, kdy se Pipi na Štědrý den vrací z ostrova Kurekuredutů do zasněžené vily Vilekuly.

Pipi, nemohla bys být první noc u nás?“ zeptala se (Anika).

To ne,“ řekla Pipi a před vrátky seskočila s koně rovnou do sněhu. „Musím to tady dát nejdřív trochu do pořádku.“

A šlapala domů hlubokými závějemi, které jí sahaly až po pás. Kůň šlapal za ní.

Vždyť tam budeš mít zimu, když se tam tak dlouho netopilo,“ namítal Tomy.

To nic,“ řekla Pipi. „Dokud srdce tluče a krev je horká, tak člověku žádná zima neublíží!“

Jen si to srovnejte s pečením vánočních perníčků v Bullerbynu, kde se děti přetahují o formičku ve tvaru prasátka, nebo s bujarou hostinou u tety Jenny!

A přece mi obojí připadá stejně kouzelné a inspirující. Někdy bych chtěla mít kolem sebe to velké a hlučné bezpečí velké rodiny jako v Bullerbynu. A jindy být zajímavá a nezávislá jako Pipi. No jo, já vím, že to nejde moc dohromady.

Proto si o tom aspoň před Vánoci čtu.

5 tipů, jak opravdu poslouchat

Mojí dceři Betynce se včera zamžily oči nefalšovanými slzami. Oznámila mi, že vlastně neví, jestli chce jet příští týden na podzimní prázdniny se svým táborovým oddílem. „Jak to myslíš, že nevíš?“ řekla jsem a vší silou se snažila, aby mi hlas nevyletěl do hysterických otáček (Před dvěma dny si byla jistá, že chce jet. Za každou cenu. Jejího vedoucího jsem musela úpěnlivě přesvědčovat, aby si ji na poslední chvíli připsal na seznam.) „No když já prostě nevím,“ opáčila Betynka zoufale.

Jak se mi hrnula krev do hlavy, začaly ze mě padat špatné odpovědi. Jedna za druhou:

  1. „Přece jsi tam tolik chtěla jet! Tolik ses těšila!“
  2. „Budou tam všechny tvoje kamarádky z tábora.“
  3. „Uvidíš, že se ti tam bude líbit. Vždycky se ti tam líbilo.“
  4. „Už jsi přihlášená. To to mám teď zase zrušit?!“
  5. „A to si tě mám vzít, sakra, o podzimních prázdninách do práce?!“

Takže až o několik hodin a o mnoho slz později se mi podařilo vypátrat skutečný důvod jejích pochybností (bála se, že bude muset jít na strašidelnou bojovku).

Proto mi přišlo velmi vhod několik zásad správného naslouchání, které včera na svém blogu zveřejnil Peter Bregman. Volně parafrázuji:

  1. Opravdu poslouchejte. Jenom poslouchejte. Nedělejte přitom nic jiného Neemailujte, nesurfujte na webu, nepište si seznam na nákup.
  2. Nepřipravujte si odpovědi během toho, co ten druhý mluví.
  3. Opakujte. Zní to pitomě, ale funguje to jako kouzlo. Když vám někdo řekne, že je naštvaný kvůli vašemu rozhodnutí, můžete reagovat: „Aha, jsi naštvaný kvůli mému rozhodnutí.“ Pokud je vám to trapné zkoušet u dospělých, vyzkoušejte si to alespoň s dětmi.
  4. Ptejte se. Klaďte doplňující otázky, kterými více prozkoumáte, co vám ten druhý chce říci.
  5. Otázky, které se coby doplňující otázky nepočítají: „Zbláznil ses?“ „To myslíš vážně?“ „Kolik ti je let, proboha?“ „Kdy už konečně (doplňte sami)?!“

Dostihy a sázky: Proč všichni chtějí koně Napoli?

Betynka dostala za vysvědčení Dostihy a sázky a propadla jim stejně, jako já v šesté třídě (tahle hra je totiž hitem českých hračkářství už od roku 1984). A stejně jako já tenkrát je fascinována posledním políčkem ve hře: koněm Napoli. Aby ho získala, je ochotná obětovat Dahomana, Giru i Shaggu, stejně jako Metála, Mohylu a Grifela. Dává si na něj stranou peníze a když ho koupí někdo jiný, zuří. Co je vlastně na Napolim tak zvláštního, že se za ním každý žene přes půl hracího pole, vydá za něj poslední peníze a tvrdě o něj soupeří s ostatními? Jistě, je ve hře nejdražší. A nejvíc vydělává. Je taky nejkrásnější. Spolu se svým druhem Narciusem je to jediný bělouš ve hře, a vedle vyhublé Gavory nebo unaveného Portlancla vypadá se svým vlajícím ohonem přímo pohádkově. Ale výhru vám Napoli stejně nezaručí. Naopak vás může docela dobře zruinovat, když kvůli němu opominete budování ostatních stájí.

Zajímalo by mě, jestli tahle posedlost Napolim odráží něco ze skutečného života.