Šťastnější s dětmi

Čemu mě naučily vši

IMG_1656

Tuhle sbírku najdete na mojí kosmetické poličce v koupelně.

Přesně si vzpomínám na okamžik, kdy jsem poprvé ve svém dospělém životě uviděla veš. Bylo to před pěti lety cestou na dovolenou do Bulharska, ve frontě na záchod na maďarsko-srbské hranici. A ta veš se procházela ve vlasech mé dcery Betynky. Byla černá a vypasená.

„Koupíme někde Orthosan a umyjeme dětem hlavy,“ mávla jsem lehkomyslně rukou, matně si vzpomínajíc, jak snadno se vši likvidovaly v době mého dětství. Bylo to poprvé a neměla jsem ponětí, jak houževnatému nepříteli budeme čelit. V srbských ani bulharských lékárnách samozřejmě Orhosan neměli a balkánským odvšivovacím prostředkům se naše vši hlasitě vysmály. Během několika dnů zamořily celý zájezd, šest dospělých a šest dětí.

Jenže to byl teprve začátek.

V následujících pěti letech chytly moje děti vši nejméně dvacetkrát. Nesčetněkrát mě dohnaly k zoufalství a pocitům beznaděje. Ale taky jsem si díky nim osvojila spoustu cenných vlastností.

Díky vším jsem se naučila…

  • …přijmout fakt, že nejsem dokonalá matka. Jak jinak se taky smířit s tím, že právě vaše děti jsou ty černé ovce, které dotáhly vši na lyžarskou dovolenou v Alpách, na letní tábor nebo na narozeninovou oslavu spojenou s přespáním u kamarádky.
  • …pokoře. Neznám účinnější lekci z pokory, než když vám už potřetí za sebou telefonují z mateřské školky do práce, že si musíte pro Rozárku okamžitě přijít, protože má hnidy,
  • ...trpělivosti. Umím plést, háčkovat, korálkovat i vyšívat křížkovým stehem, ale žádná z těchto činností se ani zdaleka nevyrovná nekonečné titěrné piplačce při vybírání hnid.
  • …téměř profesionální znalosti odvšivovacích prostředků. Diffusil, Paranit, Liquido, Parasidose, Effective, Všiven… vyzkoušela jsem už každý z nich. Včetně Orthosanu pro psy.
  • …snášet ponížení s pokerovou tváří. Když vám školnice ve dveřích mateřské školky vysvětluje, že musíte doma dodržovat aspoň základní pravidla hygieny, zatímco kolem vás se ze školky courají ostatní maminky a zvědavě lapají útržky vašeho rozhovoru, nezbývá, než mlčet a držet hlavu hrdě vztyčenou. A myslet na to, že se teď nesmíte podrbat ve vlasech.
  • …přiznat svou chybu. „Ano, vaše děti chytly vši pravděpodobně od mých dcer, když u vás přespávaly po tom nádherném dětském karnevalu.“
  • …pochopit, že nic není definitivní. Válka proti vším nikdy nekončí. To, že jste se jich jednou zbavili, nic neznamená. Ony se vrátí. A znovu. A znovu. Ale když se to stane po dvacáté, už víte, že se z toho nezhroutíte. A to je ze všech lekcí možná ta nejcennější.
Reklamy

Chcete být doma šťastnější? Chovejte se tam víc jako v práci. Fakt.

 

widescr_zampighi020097c

Je sobota, deset večer. Můj muž je někde na narozeninové oslavě. Snažím se děti odehnat od sledování filmu Svatá čtveřice. Protože je to moc o sexu, ale hlavně protože je to blbý film. A taky by už měly jít spát. Ale není to jednoduché.

„Vezměte si pyžama.“

Znavený povzdech: „A přineseš nám je?“

„Jděte si vyčistit zuby.“

„A musiiim?“

Další znavené povzdechy a ploužení do koupelny. Konečně jsou obě ve svých postelích na patře.

Rozárka kašle.

Betynka: „Vona kašle! Nemůžu spát!“

Já: „Tak si jedna pojďte lehnout sem ke mně do ložnice.“

Betynka: „No to ne! Nebudu tady spát sama!“

Róza: „Já taky ne!“

Betynka: „Tak nekašli!“

Róza kašle: „Já za to nemůžu!“

Betynka: „Vona to dělá schválně!“

Já: „Buďte zticha a spěte!“

(Posledních osm replik se zopakuje ve stejném pořadí zhruba čtyřikrát, se stoupající emocionální intenzitou až do úplného jekotu.)

Konečně děti padnou vysílením. Ploužím se do kuchyně a tupě zírám na film Svatá čtveřice. Nemám ani sílu to přepnout.

Doma zažíváme víc stresu než v práci, zjistili vědci z Penn State University. V rámci svého výzkumu sledovali 122 lidí, kteří si po několik týdnů během svých každodenních činností šestkrát denně měřili hladinu stresového hormonu kortizolu. Ukázalo se, že všichni, muži i ženy, ženatí i svobodní, s dětmi i bezdětní, bez ohledu na to, jakou mají práci, se doma stresují víc než v zaměstnání.

Já mohu jejich hypotézu jedině podepsat. A ani si nemusím měřit hladinu kortizolu. Mám z toho trochu výčitky svědomí. Práce je práce, ale neměl by právě domov být oáza klidu a pohody, kde s písní na rtech vytahuju z trouby bublaninu z domácích třešní, zatímco děti si u stolu vyrábějí panenky z kukuřičného šustí?

Moc mě to netěší, ale přišla jsem hned na několik důvodů, proč se v práci stresuju míň než doma.

  • V práci nejsem zodpovědná úplně za všechno.
  • Když je v práci hotovo, tak je hotovo. Můžu odejít s čistou hlavou. Doma není hotovo nikdy a odejít není kam.
  • V práci si připadám jako expert na to, co dělám. Zatímco expert na výchovu dětí a manželské vztahy rozhodně nejsem.
  • Když po mně v práci někdo něco chce, hezky mě o to požádá. A když řeknu, že teď nemůžu, respektuje to.
  • V práci nikdo neječí, nebrečí, neházíme po sobě věcmi.

Ale především:

  • Moje šéfová mě pochválí zhruba dvakrát až třikrát týdně. Já vím, že je to možná jen manažerský trik, jak motivovat zaměstnance k vyššímu výkonu. Ale to je mi fuk. Stejně mi to vždycky udělá radost. Zatímco můj muž – když se snažím v paměti dobrat k něčemu, za co mě v poslední době pochválil, vybavuju si jenom takové tiché „hmm“ asi před deseti dny, když ochutnával paellu, kterou jsem uvařila. V duchu jsem si to přeložila jako „je to výborný, Báro!“ Ale slyšela jsem jenom „hmm.“

Upřímně přiznávám, že já svého muže taky nechválím moc často. Možná bych se konečně měla začít chovat jako šéfová své rodiny.

 

15 vět, které spojují lidi

„Proč pořád říkáš ,hm‘,“ zlobí se na mě moje dcery, když mi po cestě z hudebky vyprávějí o loutkách z ruliček od toaletního papíru, které vyráběly v družině, o nových dotykových mobilech svých spolužaček a o tom, co strašného zase provedl Špaček z 5. A. Prokoukly mě. Moje „hm“ je pro ně neklamnou známkou toho, že jejich vyprávění mi jde jedním uchem tam a druhým ven a ve skutečnosti jsem duchem úplně někde jinde, u svých vlastních Špačků, dotykáčů a ruliček.

„Hm“ je jako konverzační obrat v rámci rodinného večera k ničemu. Vyvolává frustraci a podrážděnost a svou nepozornost za něj stejně neschováte. Daleko víc se mi osvědčily následující věty:

„A cos mu na to řekla?“

„A co si o tom myslíš ty?“

„A co na to říká pan učitel/paní učitelka/paní družinářka?“

„To je nádherná princezna, ta se ti hrozně povedla, můžu si ji vystavit na ledničku?“

V článku na Forbes.com jsem objevila ještě patnáct dalších obratů, které fungují podobně. Autoři článku je sice doporučují pro komunikaci s kolegy a podřízenými v práci, ale myslím, že svou roli mohou splnit i kdekoli jinde.

  1. Díky! To je od tebe moc hezké.“ Klišé? Jistě. Ale když pošlu Betynku vynést odpadky, funguje to nějak líp než „…a nech si ty ksichty, jinak doma neděláš vůbec nic.“
  2. Věřím tvému úsudku.“ Aneb: „Klidně si ten domácí úkol napiš až po Simpsonových, ale ne že potom budeš skuhrat, že jsi ospalá.“
  3. Já nevím.“
  4. Řekni mi o tom víc.“
  5. Takže ty máš pocit, že…“ Přeříkat pocity nebo myšlenky toho druhého svými vlastními slovy je ten nejlepší způsob, jak mu porozumět… a taky jako ho uklidnit, když se vzteká nebo kňourá. Opravdu!
  6. Já se o to postarám.“
  7. Jak ti ještě můžu pomoci?“
  8. Spolu to zvládneme.“ …neboli: „Ten příklad spočítáš, i kdybys tady měla sedět do půlnoci!“
  9. S radostí.“
  10. Co když…“
  11. Pojď se na to podívat i z druhé strany…“ …je o moc lepší, než: „To ses snad zbláznila?!“
  12. Nech mě si to promyslet.“ …je lepší než: „Radši se jdi zeptat táty.“ 
  13. Dobrá práce.“ …neboli: „No konečně!“ 
  14. Máš pravdu.“
  15. Rozumím ti.“ 

Chvála rozbité trouby před Vánoci

pečeníStalo se mi to včera pozdě večer, když jsem otočila kolečkem u elektrické trouby: všechna světla v kuchyni zhasla. Televize přestala hrát. Uklidňující vrčení ledničky zlověstně ztichlo. A cvakání pojistkami nepomáhalo. Ten moment, kdy všechny spotřebiče v bytě najednou přestanou fungovat, mi vždycky přijde jaksi strašidelný. Takhle nějak by asi vypadal začátek konce světa.

Šla jsem vzbudit svého muže, který taky chvíli cvakal pojistkama a potom vynesl jednoznačný verdikt: „Nezapínat troubu.“

Na prahu předposledního víkendu před Vánoci to není zrovna potěšující okolnost, zvlášť, když v ledničce mám zatím nezpracované těsto na linecké cukroví, které jsem chtěla péct v sobotu.

Nakonec mi ale rozbitá trouba udělala radost. Půjdu si totiž cukroví upéct ke kamarádce, která bydlí jen pár desítek metrů od nás. Otevřeme si víno, možná si uvaříme i punč a necháme pracovat naše čtyři děti. Společné pečení cukroví je myslím jedna z nejlepších podob těšení na Vánoce.

(Vlastně teď trochu doufám, že můj muž tu troubu do té doby nespraví.)

Okamžik euforie: nové psací potřeby, ořezané tužky a nepopsané sešity

Nedávno jsem někde četla, že „září je nový leden“. Pro mě tedy určitě. Zatímco po Novém roce mám vždycky pocit, že naskakuju do rozjetého vlaku, jen malinko zpomaleného vánočními prázdninami, ten opravdový začátek roku je pro mě odjakživa v září.

Ten pocit mi dřív vždycky dodávaly nové školní potřeby, nakoupené na konci srpna. Penál, ještě nepokecaný fleky od inkoustu z plnicího pera. Čisté nepopsané sešity, ořezané pastelky a nepolámané tužky. Nové úplně bílé jarmily na tělocvik a nesešlapané bačkory. Obal na žákovskou knížku, do kterého jsem ještě nestihla propiskou vyrýt modré obrázky.

To všechno ve mně vzbuzovalo přesvědčení, že v tomhle školním roce určitě zažiju něco úplně nového, jiného a úžasného.

Včera jsem tutéž hromadu školních potřeb nakoupila svým dcerám (skoro jsem nemohla uvěřit, že třeba jarmily nebo klovatina stále existují, v úplně nezměněné podobě jako kdysi) a ten pocit se dostavil znovu. Takže v tomhle školním roce už určitě: budu vstávat dřív, abych nemusela v půl osmé a pět minut na děti ječet, ať si pospíší; připravovat jim oblečení a svačiny už večer; chodit pro ně do družiny včas a někdy i tak, aby tam nebyly poslední; mít pro ně vždycky vyprané tričko na tělocvik, aby nemusely předstírat, že vršek od pyžama je normální cvičební úbor.

„Sezona mazání chlebů,“ říkají tomuhle období moji kamarádi.

Myslím, že i ty chleby budu letos mazat nějak líp.

*

Můj guest post dnes najdete také na blogu Tonbogirl 

Bílá myš mě učí, jak je někdy užitečné být postavena před hotovou věc

„Mami, já se ti bojím něco říct.“

Tahle věta, jak už jsem se ze zkušeností poučila, v překladu znamená: „Stalo se něco strašného a řeknu ti to, jakmile slíbíš, že nebudeš nadávat.“

Když ji Betynka pronesla v pátek večer a upřela na mě pohled ztrápené laně, okamžitě mi v hlavě naskočily ty nejhorší možné alternativy. Vzhledem k jejímu řetězci průšvihů z několika uplynulých týdnů (ztracené kimono na taekwondo/ztracených 450 Kč, které jim ve škole vrátili za školní výlet/skandální účet za telefon/ředitelská důtka za opuštění školní budovy o velké přestávce) jsem čekala, že to bude něco ještě horšího. Taky bylo.

Betynka si ve zverimexu koupila bílou myš.

Na téma „zvířátko v naší domácnosti“ jsme spolu diskutovaly už mnohokrát a já jsem mnohokrát jasně řekla, že jediné zvíře, které bych doma opravdu uvítala, je pes. S velkým sebezapřením bych možná ještě skousla králíka nebo morče. Ale cokoli menšího – zvlášť, když to má ohavné růžové drápky, pod bílými chlupy tomu prosvítá růžová kůže a má to strašidelné červené oči – mi nahání husí kůži a nechci s tím být v jedné místnosti. Zvlášť, když jsem si na internetu přečetla, že myší samečci „vydávají nepříjemný zápach“ a „velmi dobře skáčou“.

V pátek večer ale nebylo jiné řešení, než s bílou myší v akvárku v jedné místnosti zůstat.

Během víkendu jí můj ke všem zvířatům soucitný muž přidal do akvárka piliny a pítko na vodu.

V pondělí ještě přibyl útulný domeček z půlky kokosového ořechu a pomalu začínalo být jasné, že myš se v naší domácnosti zabydlela natrvalo.

A v úterý jsem si uvědomila, že mi to vlastně tak strašně nevadí.

Ne, myš mě svýma červenýma očkama nijak neobměkčila, nezamilovala jsem si ji, nespřátelila jsem se s ní a ani do budoucna to neplánuji. Uvědomila jsem si ale, že s ní vlastně docela klidně můžu žít, a že snesu víc, než jsem si myslela. Na což bych nikdy nepřišla, kdyby ji Betynka svévolně nepřinesla do naší domácnosti.

Myš se jmenuje Lipo.

Jít domů „po o“. Co je na tom tak lákavé?

Vzpomínám si, že když jsem chodila do školky, jít domů „po o“ byla ta nejvyšší výsada, jaké se nějakému dítěti mohlo dostat. Vědomí, že po obědě se ve školce objeví maminka nebo děda a odvede si vás domů před závidějícími zraky ostatních dětí, uložených na lehátkách, nás naplňovalo privilegovaným a svátečním pocitem. Moje dcera Rozárka to prožívá úplně stejně (i když „spaní“ ve školce už zdaleka není takový teror jako v mém dětství v 70. letech, kdy jsme museli ležet na zádech s rukama složenýma pod hlavou a se zavřenýma očima, i když jsme nespali). Řekla bych, že jít domů „po o“ ji láká dokonce víc než představa, že by nešla do školky vůbec.

Co je vlastně na chození domů „po o“ tak lákavého?

Především asi to, že většina dětí ho zažívá jen občas, nepravidelně a neočekávaně, jako nečekané blaho udělené nepředvídatelnou vyšší mocí (nás rodičů).

Dalším důvodem je jistě to, že „po o“ jdou jednom některé děti, zatímco většina jich zůstává jako každý den až „po spa“.

A konečně, jít ze školky „po o“ znamená, že se bude dít něco výjimečného: někdo přijel na návštěvu, někam odjíždíme, budeme něco oslavovat – a člověk má před sebou ještě celé dlouhé odpoledne plné příslibů.

Jak tohle píšu, začíná mi být líto, že nemám žádného tak mocného dospělého, který by mě mohl vyzvednout „po o“ z práce. Ačkoli právě pátek je den pro „po o“ jako stvořený.