Šťastnější mezi lidmi

„Panebože, no tohle já bych nikdy…!“

ugly-duckling-690x300

Vzpomínám si, že jako malá jsem byla při výběru svých kamarádek bezstarostná. Nikdo mi nepřidal moc divný nebo moc jiný na to, abych se s ním mohla přátelit. Neřešila jsem, že rodiče Moniky K. mají doma v knihovně místo knih plechovky od coca-coly, nezabývala jsem se tím, že tatínek Markéty J. je komunista na národním výboru, že Jarka B. chodí do školy každý den v úplně stejném oblečení nebo že Jiřina H. má šest sourozenců a jako jediná nechodí do pionýra.

Zato teď mám sklon se dívat na každou novou známou nebo známého skrz spoustu nejrůznějších kritérií: Koho volil(a)? Nenosí divný melír? Pije víno? Nepoužívá zdrobněliny jako „lidičky“ a „srazík“? Nemá dlouhé umělé nehty připomínající lopaty? Poslouchá Michala Davida nebo Nicka Cavea?

A každou chvíli se mi stane, že si o někomu řeknu: „Panebože, no tohle já bych nikdy…!“

„Tohle bych si na sebe nikdy nevzala!“

„Tohle bych na Facebook nikdy nenapsala!“

„Takhle bych s dětmi nikdy nemluvila!“

„Takhle bych se nikdy nevnucovala!“

Jenže to má háček. Potom ten kritický metr nastavuju i sama na sebe. „Tohle já bych nikdy“ je hrozně omezující. Tak například, když někdo podle mého názoru vlezle propaguje svou práci na Facebooku, odrazuje mě to od toho, abych svou práci propagovala vůbec, což je samozřejmě kontraproduktivní.

Takže pokud to dokážu, při setkáních s lidmi, kteří mi připadají jiní a divní, se snažím nehodnotit. Místo „divný melír,“ „hrozné nehty“ nebo „příšerná hudba“ najít jiné přívlastky, které popisují, ale nekritizují.

A když se mi někdo zdá „příšerný“, kladu si následující otázky:

  • Co mi na něm (na ní) přesně vadí?
  • Proč mi to vadí?
  • Co by se stalo, kdybych tohle dělala já? Co by to o mně vypovídalo?

Protože kdybych lidi odjakživa škatulkovala na „normální“ a „příšerné“, nejspíš bych nikdy nepoznala Moniku K., Markétu J., Jiřinu H. ani Jarku B.

Reklamy

7 hlášek, které říkáme, když nechceme nahlas říct to, co ve skutečnosti chceme říct

Snímek obrazovky 2014-12-10 v 21.54.51„Ne, nejsem naštvaná/ý.“

Kdykoli tuhle větu uslyším, můžu si skoro se stoprocentní jistotou vsadit, že ten, kdo ji říká, naštvaný je. Ostatně, i já sama ji občas říkám. Když jsem naštvaná. A z nějakého důvodu to nechci nahlas přiznat. Třeba proto, že se bojím, co by následovalo. Nechci se dostat do otevřené hádky. A tak raději budu (se stisknutými rty a nasupeným hlasem) trvat na tom, že „nejsem naštvaná,“ a nenápadně prudit.

Vím, je to hrůza. Štvu tím i sama sebe. A přesto to někdy opravdu dělám.

Existují i jiné způsoby, jak něco říct bez toho, abyste to doopravdy řekli. Všechny mají jedno společné: ten, kdo je používá, vždycky může tvrdit, že on přece nic! Pasivně agresivní jazyk má mnoho podob. A některé jsou docela legrační.

  1. Chystáš se mýt to nádobí? Anebo já to udělám, jestli se ti nechce…“ (Následuje vyčerpaný povzdech.)
  2. „Mně dejte jenom úplně malinko. To je moc!“ (Tohle říkala moje babička, když u nás ve stáří bydlela, skoro u každého jídla. A pak, když se sklidilo ze stolu, si z kastrůlku dala dvojnásobnou porci.)
  3. „To bylo jenom z legrace.“ (Když faaakt nebylo.)
  4. „Myslela jsem, že ti na mně záleží.“ (Dá se použít v nejrozmanitějších situacích, kdykoli, když náš protějšek dělá něco jinak, než jak to chceme.)
  5. „To nevadí, já si holt už nějak poradím.“ (Překlad: „Nechal jsi mě v bryndě a já ubohá teď budu kvůli tobě sto let trpět.“)
  6. „Nevěděla jsem, že tady musíme být tak dlouho.“ (Překlad: „Nechtěla jsem sem chodit vůbec a teď budeš trpět za to, že jsme sem šli.“)
  7. „Když myslíš…“ (Zdánlivý souhlas, doprovázený temným pohledem někam přes rameno našeho protějšku. Překlad: „To si ještě vypiješ.“)

Skutečným mistrem pasivně-agresivních hlášek je ovšem depresivní osel Ijáček z Medvídka Pú. Jako třeba v kapitole o jeho narozeninách, když se dá do řeči s Púem:

„Někomu je hej,“ řekl Ijáček.

„Proč, co se děje?“

„Copak se něco děje?“

„Jsi takový smutný, Ijáčku.“

„Smutný? Proč bych byl smutný? Mám narozeniny. Nejšťastnější den v roce.“

„Narozeniny?“ řekl Pú užasle.

„Ovšem. Nechápeš? Podívej se na všechy ty dárky,“ mávl nohou. „Podívej se na ten sváteční dort. Svíčky a růžová poleva.“

Pú se rozhlédl – nejprve nalevo a pak napravo. „Dárky? Sváteční dort? A kde?“ řekl Pú.

„Cožpak nevidíš?“

„Ne,“ řekl Pú.

„Já taky ne,“ řekl Ijáček. „Žert,“ vysvětloval. „Haha!“ Pú se podrbal na hlavě, tak tím byl zmaten.

Nechci dopadnout jako Ijáček. A myslím, že říct, „jsem naštvaná!“ může být někdy tak trochu způsob, jak být šťastnější.

Být hodný člověk není slabost – je to odvaha!

tiger-in-a-tropical-storm-surprised-1891

Před pár dny jsem v knihkupectví v Londýně v čele žebříčku bestsellerů zahlédla knihu Jak myslet jako predátor (Predatory Thinking). Ten název mě rozesmál. Ještě před pár lety bych si ji určitě koupila. A představovala bych si, že po jejím přečtení se proměním z hodného, pracovitého, býložravého zvířátka, řekněme sysla, ve fascinující dravou šelmu.

Tak jako většina lidí si o sobě myslím, že jsem hodná. Důvěřivá. Poctivá. Tolerantní. Shovívavá. Nesobecká. Ochotná dělat práci za ostatní. Sama si nejsem jistá, do jaké míry je to pravda. Vždyť kdybychom všichni byli tak hodní, kde by se brali ti lumpové a mrchy, ze kterých se skládá ten zlý, chamtivý, líný, vypočítavý a zkorumpovaný zbytek světa?

Každopádně se často setkávám s tím, že lidi vnímají svou vlastní „hodnost“ jako slabost, handicap nebo dokonce hloupost. Mají pocit, že kdyby byli méně hodní, dotáhli by to v životě dál. Jen kdyby dokázali mít ostřejší lokty, být méně ohleduplní a neštítit se tolik nefér triků. Jen kdyby dokázali myslet jako predátor.

Taky jsem tomu věřila. Obdivovala jsem charismatické padouchy a mrchy z filmů a z literatury a toužila jsem být jako oni. Milovala jsem Draculu, vzhlížela jsem ke Scarlett O’Hara, fascinovala mě markýza de Merteuil, ta všeho schopná manipulátorka z Nebezpečných známostí. Nechtěla jsem být hodná, chtěla jsem být nebezpečný a temně přitažlivý predátor.

Problém je v tom, že ve skutečném životě jsem snad nikdy nikoho takového nepotkala. Právě naopak, ti nejcharismatičtější lidé, které znám, jsou většinou ti nejcharakternější. Postupně přicházím na to, že být hodná vůbec není to samé co být nudná a hloupá. Zároveň mi taky dochází, že být hodný neznamená držet se v koutě, být zticha a neříct si o to, co chci, a pak být kvůli tomu naštvaná. Být hodná chce zkrátka spoustu odvahy.

Proč máme potřebu se shazovat, aby nás ostatní měli rádi?

Ladies-Bar

Když mi moje dcera Rozárka nese ukázat obrázek, který nakreslila, už dopředu hlásí: „Ten se mi nepoved.“ Vím, co to znamená. Potřebuje slyšet, že obrázek je krásný. Ona sama si ve skutečnosti nemyslí, že obrázek se jí nepovedl – v tom případě by mi ho neukazovala. To, co nakreslila, se jí líbí, ale nezdá se jí dost důležité, že se to líbí jí samotné. Potřebuje ujišťování od někoho jiného. A vybere si na to mě nebo mého muže, protože ví, že jí ho s nadšením poskytneme. Kdyby chtěla slyšet nemilosrdný názor nezúčastněného kritika, půjde za svou starší sestrou Betynkou, která jí s vrozeným taktem všech starších sester řekne: „Takhle se liška vůbec nekreslí a to slunce, to je úplně špatně, a tadyto má být muchomůrka nebo deštník?“

Když se sejdu na víno se svými „dámičkami,“ konverzace probíhá podobně.

Monika řekne: „Máme doma takovej bordel, že pod těma vrstvama už se usazuje plíseň. Okna jsou tak špinavý, že v kuchyni je úplný šero.“

Renata řekne: „Po našem posledním večírku jsem měla takovou kocovinu, že jsem se k pacientům radši moc nenakláněla, aby necítili, jak to ze mě táhne.“

Já řeknu: „Čekám, kdy u nás zazvoní sociálka. Včera mi Rozárčina učitelka napsala dopis, že Róza už dva měsíce nenosí ve škole bačkory. Ztratila je a prý se to doma bála říct!“

Kamilka řekne: „Jáchym dostal další kouli z matiky.“

Rebeka řekne: „Včera mi málem sebrali řidičák.“

Pavla řekne: „Mám nejhorší vlasy na světě.“

V tajném kódu ženské konverzace to znamená, že na tom ještě nejsme tak zle, že se máme rády a že se navzájem podporujeme, protože každá z nás najde a vytáhne na světlo něco, v čem je horší než ostatní. Ve skutečnosti samozřejmě chceme slyšet, že to s námi není tak hrozné a že my ostatní máme doma ještě větší nepořádek, ještě zanedbanější děti, náš alkoholismus je ještě pokročilejší a vlasy ještě horší. A když se o tom navzájem ujistíme, cítíme se na světě líp.

Proč je někdy dobré být trapná

Snímek obrazovky 2014-10-09 v 15.45.56

Miluju tu scénu Díky za každé nové ráno, kdy Ivana Chýlková coby školačka v bílém roláku a kostkované sukni stojí na pódiu pod nápisem „Děti, mír a umění“ a před znuděným publikem recituje svou vlastní báseň:

Jsem trapná, jsem trapná, jsem trapná. Jednou z těch trapasů umřu a zakopaj mě pod černou zem…“

Je fakt hrozně trapná! Je trapná jako ten, kdo se hrozně snaží, komu záleží na výsledku, kdo jde s kůží na trh, i když se to tak úplně nehodí, i když to nemá úplně zmáklé, i když neví, jak to dopadne, a i když hrozí, že bude vypadat… trapně. A právě proto mám tu scénu ráda.

Mám ji ráda taky proto, že sama bývám často trapná, a v tom nikdo není rád sám. Trapně často mívám různé fleky na oblečení, o kterých ani nevím; nedávno jsem se trapně rozbrečela na poradě v práci; kdykoli mi zazvoní telefon v kabelce, musím před zraky ostatních vyházet na podlahu celý její (trapný) obsah. Strašně trapný je seznam písniček, které poslouchám při běhání, jsem trapná řidička a především trapná matka. (Tuhle, když jsem Rozárku přivedla na hodinu lezení na horolezecké stěně, mě šeptem úpěnlivě prosila, ať už proboha odejdu, protože mi „moc klapou boty“ a mám „ten divnej klobouk.“ Mezi všemi těmi horolezci jsem prostě byla trapná.)

Kdy se vlastně cítíme trapně? Když se nám v přítomnosti ostatních stane něco, co neměl nikdo vidět. Když nemáme svůj zevnějšek nebo svoje chování úplně pod kontrolou. Když nám záleží na tom, jak zapůsobíme, ale zapůsobíme jinak, než bychom chtěli. Když se o nás ostatní dozvědí něco, co by podle nás nikdo neměl vědět.

A právě proto si myslím, že trapnost je vlastně dobrá. I když bolí – a někdy fakt strašně! – měli bychom si ji hýčkat a vážit si trapných momentů. Protože právě v těch jsme nejvíc sami sebou, jsme opravdovější, než když máme fasádu bez poskvrnky.

A navíc, když palčivost trapasů odezní, bývají z nich ty nejlepší historky!

Jak jsem se zbavila strachu z vybíjené

01_00760343

Jako malá jsem nenáviděla míčové hry. Vybíjenou, volejbal, basketbal, prostě jakoukoliv kolektivní hru, jejíž podstatou je házení nebo pinkání s míčem. Moje instinktivní reakce na letící míč totiž vypadá tak, že zavřu oči, chráním si hlavu rukama a představuju si, že tam nejsem. V důsledku toho jsem pro každé jen trochu ambiciózní družstvo byla vždycky nevítanou přítěží. Před každým utkáním ve vybíjené na hodině tělocviku jsem musela přestát ponižující rozřazování do družstev, kdy si dva kapitáni postupně vybírají hráče do svých týmů, od těch nejšikovnějších, přes ty průměrné… až nakonec tam zbyla jenom tlustá Šárka a já. Už v tu chvíli bych se nejradši propadla do země, ale bylo to ještě horší, protože kapitáni se obvykle pohádali, který z nich si vezme Šárku, která sice byla pomalá, ale aspoň uměla chytat, a na koho zbydu já.

Myslela jsem si, že s ukončením školního vzdělávání jsem tomu definitivně unikla. A opravdu, asi dvacet let se mi úspěšně dařilo vyhýbat čemukoli, co mělo něco společného s házením míčem. Ale nedávno jsem se nešťastnou náhodou přichomýtla na návštěvu k tátovi, amatérskému trenérovi vesnického softballového týmu, právě ten víkend, kdy na hřišti za vesnicí pořádal zápas. Dětí bylo málo, takže musel hrát každý, kdo měl ruce a nohy. Nezachránilo mě ani to, že na těch nohou jsem měla podpatky.

Kapitáni byli dva místní jedenáctiletí kluci. Po dvaceti letech jsem na rozbahněném vesnickém hřišti znovu musela podstoupit rituál vybírání do družstev. Zjistila jsem, že jedenáctiletí kluci jsou ti nejnemilosrdnější kapitáni na světě. Nevyberou si vás, protože se tváříte jako jejich kámoška, nevyberou si vás, abyste nebyla smutná, nevyberou si vás, protože si vezmete větší výstřih, nevyberou si vás dokonce ani proto, že jste dcera jejich trenéra. Zajímá je jedině, jestli umíte dobře odpalovat a rychle běhat. A na mně bylo na první pohled zřejmé, že neumím ani jedno. Takže jsem znovu zbyla jako poslední, spolu s pětiletou sestřičkou jednoho z kapitánů.

Ne, nestal se žádný zázrak. Ukázalo se, že jako hráčka softballu jsem stejně příšerná jako ve vybíjené, volejbalu nebo košíkové. Míček jsem odpálila moc blízko a podpatky se mi zapichovaly do rozmoklé hlíny, takže než jsem se dobelhala k první metě, stihli mě vyautovat. Můj jedenáctiletý kapitán se tvářil, že mu to tak nějak byl předem jasný.

Ale tentokrát přece jen bylo něco jinak. Necítila jsem tu palčivou potupu jako kdysi na základce. Nechtěla jsem se propadnout do země. Vlastně jsem se celou tou situací docela bavila. Nevadilo mi, že před celou vesnicí jsem za úplně trapnou paní z Prahy, která nosí blbý boty a do míčku se trefí až napotřetí.

Odvážíte se říct „miluji tě,“ i když nevíte, co vám ten druhý odpoví?

640_wall_e_130214

Upřímně: já jsem se neodvážila už mnoho let.

Ve druháku na gymplu jsem to řekla Hynkovi, který chodil o třídu výš. Řekl, že už jednu holku má, a tím jsem svou odvahu na dlouhou dobu vyčerpala. Možná, že jsem to ještě někdy zkusila, ale už nikdy jsem se s „miluji tě“ nevydala na úplně neprobádané území, do džungle, kde jsem neměla nejmenší tušení, jaká odpověď přijde.

Poslední dobou navíc zjišťuji, že ve skoro patnáctiletém manželství, ve kterém ta slova nezazněla – no, už hezkých pár let, je to stejně napínavé jako tehdy v patnácti. Taky nevíte, co vám ten druhý odpoví. Co když neřekne nic? Co když řekne: „Kdybys radši vyčistila digestoř?“ Co když řekne něco, co vlastně nechci slyšet?

Proč je vlastně „miluji tě“ tak důležité a zároveň nebezpečné? Chtěla bych umět „miluji tě“ dát tomu druhému jako dárek, u kterého na odpovědi vlastně nezáleží. Tak jako to úplně bez zábran říkáme dětem a psům. Ale už dospělých je to s „miluji tě“ trochu jinak. Tento, kdo to říká, se v tu chvíli stává víc zranitelným než ten druhý. Dává mu kousek sebe a nemusí dostat nic nazpátek.

Ale stejně bych ještě někdy chtěla sebrat odvahu a na to neprobádané území se vydat.

Psychlog Joshua Ackermann z Massachusetts Institute of Technology se prvním „miluji tě“, vyřčeným ve vztahu, zabýval věděcky a zjistil, že…

  • většina lidí si myslí, že jako první to obvykle říkají ženy

  • ve skutečnosti ale „miluji tě“ jako první obvykle řekne muž, asi v 62% případů

  • mužům se více líbí, když první vyznání přijde ještě před prvním sexem, zatímco ženy to spíše vítají až „po.“ „Miluji tě“ před sexem se jim zřejmě zdá poněkud účelové.

  • ženy se k prvnímu „miluji tě“ odhodlávají mnohem déle než muži, v průměru pět měsíců od seznámení