Šťastnější mezi lidmi

6 pravidel pro rozhovory s kýmkoli, kdykoli

free_wallpaper_of_an_abstract_paintingtwo_men_talking_on_the_clouds_

Když jsem začala pracovat jako novinářka, hrozně jsem se bála dělat rozhovory. Bála jsem se celebrit (a za celebritu jsem považovala kohokoli, kdo se někdy objevil na filmovém plátně nebo na obrazovce, třebas jen po půlnoci na ČT2). Byla jsem přesvědčená, že Slavný Člověk, otrávený z neustálé pozornosti médií, bude ještě otrávenější, když zjistí, že na něj poslali někoho tak nemožného, jako jsem já. Učila jsem se otázky zpaměti, přicházela jsem na rozhovory ochromená děsem a tudíž neschopná normálního povídání. Trvalo mi to hrozně dlouho, ale nakonec jsem se bát přestala. A postupně jsem se díky novinářským rozhovorům naučila několik věcí, které dokážou zlepšit i obyčejné rozhovory v každodenním životě.

(Celý příspěvek…)

Reklamy

Spolek stydlivých duší aneb jak se připravuju na TEDxOstrava

World-famous-Russian-pian-009

Tuto sobotu mám vystoupit na konferenci TEDx Ostrava a mluvit tam o radosti.

Dost se těším. ALe taky mám trému. Mluvit souvisle a bez papíru čtvrt hodiny není žádná legrace, vlastně jsem si to zatím vyzkoušela v životě jen jednou, na Creative Mornings před víc než dvěma lety.

Trému mám svým způsobem ráda, dokonce si myslím, že bez ní se žádné podobné vystoupení nemůže doopravdy povést. Jenom jí nesmí být moc. A zrovna minulý týden jsem narazila na příběh jednoho pianisty, který s trémou úspěšně bojoval. Spisovatelka Polly Morland ho zachytila v knize The Society of Timid Souls.

Třicetiletý Bernard Gabriel si dal v lednu 1942 inzerát do The New York Times, že za sedmdesát pět centů vás odnaučí trémě. Jeho metoda byla jednoduchá: rozechvělé ztrémované hudebníky, kteří přicházeli do studia se dvěma klavíry na západní 37. ulici, vystavil tomu nejhoršímu, co by se jim na pódiu mohlo stát. Kritizoval je. Pískal. Pokřikoval. Nadával jim a možná po nich i házel papírové kuličky. Možná je to úplně nezbavilo strachu, ale přinejmenším věděli, že nic strašnějšího se jim při samotném vystoupení už nepřihodí.

První z jeho žáků byl sedmdesátiletý William Hopkins: “Jsem dost starý, abych věděl, že strachovat se je zbytečné, ale bojím se k smrti,” přiznal. Další byla jistá paní Moellerová, která propadala panice ve chvíli, kdy publikum ztichlo, a vystrašená slečná Simsonová, která panikařila, i když hrál někdo jiný. Pianistka Flora Cantwellová si s Bernardem opravdu užila: nutil ji hrát tutéž skladbu znovu a znovu. “Hrajete příšerně, ale nepřestávejte,” křičel během jejích skladeb. Jeho žáci plakali, práskali dveřmi, házeli po něm telefonním seznamem… ale naučili se čelit svému strachu. Do kroužku, který si začal říkat Spolek stydlivých duší, postupně přibyli i stydliví herci, zpěváci a řečníci. “Teď bych mohla hrát i v továrně na kotle,” prohlásila po pár měsících Flora Cantwellová.

Bernard Gabriel už nežije, já místo něho proti trémě používám své dvě dcery. Přečtu jim svou řeč, vyslechnu si jejich puberťácké chichotání, koutkem oka zachytím oči protáčené v sloup i znuděné pohledy do blba. A vím, že nic horšího se mi v Ostravě už nemůže stát.

5 otázek, které jsou lepší než “Co bylo ve škole?”

24a2fd03df2868e53eae10f8dba16f

Na otázku “co bylo ve škole?” existují jenom dvě odpovědi.

“Nic.”

Tu používá moje starší dcera, třináctiletá Betynka.

Anebo milosrdnější varianta, i když to znamená vlastně totéž:

“Dobrý.”

To obvykle říká desetiletá Rozárka.

Pokud se chci doopravdy něco dozvědět, musím se ptát jinak. Psycholožka Andrea Bonior navrhuje pět otázek, které z dítěte vypáčí smysluplnější odpověď:

Překvapilo tě dneska něco?

V čem to bylo dneska jiné než včera?

O čem dneska paní učitelka mluvila?

S kým jsi dneska trávila většinu času?

Kdybys měla dnešek popsat jedním slovem, jaké by to bylo?

A mimochodem, s otázkou “co bylo v práci” je to úplně to samé.

Taky bych chtěla být křehká! Ale nějak mi to nejde.

1167989_fragile-woman-400px-art-painting-weak

“Jsem tak křehká. Zachraň mě.”

Tuhle esemesku objevila známá mojí kamarádky v telefonu svého manžela. Spolu se spoustou dalších textovek, z nichž bylo jasné, že onen manžel se romanticky zapletl s manželkou někoho jiného.

I když to ode mě nebylo hezké, vyprskla jsem smíchy. “Jsem tak křehká?? Zachraň mě?!” Co mě nejvíc šokovalo, nebyl fakt, že neznámý ženatý chlapík si píše s cizí ženou, ale samotný obsah té zprávy. S kamarádkou jsme dospěly k jednoznačnému závěru: “Jsem tak křehká? No to musela být… kráva.”

Ne že bych si taky čas od času nepřipadala křehká. Taky bych občas potřebovala zachránit. Ale nikdy, ani v nejdivočejším snu, by mě nenapadlo něco podobného říct nahlas nebo dokonce napsat. Copak to se smí? Tak nějak jsem vždycky byla přesvědčená, že “jsem tak křehká” je věta, kterou mohou bez ironie pronášet jenom hrdinky románů z devatenáctého století. Od kohokoli jiného je to nevkusné, vyděračské a prostě trapné.

Když bych chtěla nějakému imaginárnímu protějšku naznačit, že jsem křehká a potřebuju zachránit, napsala bych spíš něco jako:
“Pojď na panáka.”

“Vařím chili con carne, nechceš se stavit?”

Nebo bych mu aspoň dala šanci záchranu vhodně zakomponovat do nabitého rozvrhu:

“Nemáš čas někdy koncem příštího týdne?”

Celý svůj dospělý život jsem smířená s tím, že s velikostí oblečení 40-42 a velikostí bot 41, schopností dopravit domů dvoutunový nákup a sama si spočítat daňové přiznání na křehkost nemám nárok. Nebydlím na Větrné hůrce, neomdlévám dvakrát denně a neživím se rosou a nektarem z květů. Křehká můžu být tak akorát tajně nebo s patřičně zdůrazněným ironickým nadhledem. I když bych to někdy chtěla jinak.


 

Druhý šok přišel o pár dní později, když jsem téma „křehkosti“ nadhodila v debatě s několika muži ve věku 28-50 let.

Vyrazili mi dech. Věta „jsem tak křehká, zachraň mě,“ ani jednomu z nich nepřipadala trapná a příšerná. Ani jednou nezaznělo slovo „kráva“. Naopak! Shodli se na tom, že by ihned šli zachraňovat. I když minimálně dva z nich připustili, že záchrana by se pravděpodobně odehrávala v její ložnici. A ten nejupřímnější přiznal, že by záleželo i na tom, jak ta křehká dáma vypadá.

Skoro jsem té křehké mrše začala závidět. Nikdy jsem si netroufla nikomu říct „jsem tak křehká, zachraň mě,“ protože jsem předpokládala, že by následovala odpověď ve stylu: „Děláš si srandu? Koukni se na sebe a vzpamatuj se.“ Případně že by se mi oslovený zachránce začal s hrůzou vyhýbat.

Kdybych tušila, že je to takhle snadné, taky bych někdy zkusila být křehká. Nebo aspoň křehčí.

Jak neuvíznout v malém pekle small talku

2conversation

„Jak bylo na schůzce?“ zaslechla jsem včera v práci při čekání na výtah.

„Normálka. Udržovačka,“ odpověděl kluk v obleku, kterého jsem neznala.

„Udržovačka?“ zeptala jsem se ho potom, když se mnou nastoupil do výtahu a upřeně zíral na dveře.

„No. Udržování vztahu s klientem. ,Jak se vám daří,‘ ,my se máme skvěle,‘ ,kam pojedete na dovolenou.'“

A pak jsme si chvíli povídali o tom, jak tyhle řeči nesnášíme. Napadlo mě, že úplně totéž si možná myslí i druhá strana, ten klient, s nímž je údajně potřeba „udržovat vztahy“ prostřednictvím kašírovaného rozhovoru.

Nechci úplně zatracovat small talk. Řeči o počasí, o dopravních zácpách a o chystané dovolené jsou potřeba, tak jako bezpečná mělčina, přes kterou se přebrodíme do hlubších a zajímavějších vod. Jsou lidi, u kterých tu mělčinu nepotřebuju – ze skokanského můstku se dá hupnout rovnou do dvoumetrové hloubky rozchodů, obav a existenciálních krizí. Ale těch je jen pár, většinou je potřeba se osmělit na mělčině.

Jenom je nepříjemné, když na té mělčině uvízneme na dlouhou dobu. Třeba s kolegyní z práce, se sousedkou nebo holkou, co chodí na stejné cvičení. Pořád dokola se bavíme jenom o dětech (bezpečná témata jako kroužky, školy v přírodě, ztracené cvičky), o tom, že toho v práci máme moc a jestli bude o víkendu hezky.

Je tedy potřeba včas se odpíchnout a zaplout na větší hloubku. Tady je pár způsobů, jak pootočit kormidlem a přitom toho druhého hned nevyděsit něčím jako „dlužím milion a v noci z toho nespím“ nebo „někdy si představuju, jaké by to bylo, kdyby můj manžel umřel“.

  • Prozrazovat malé nečekané osobní detaily. Třeba na otázku „jak se ti líbí v nové práci“ můžu říct „líbí, ale je to hodně práce“, anebo můžu říct „máme tam tři různé automaty na kávu a každý vaří trochu jinak hnusné kafe“ .
  • Jít s kůží na trh jako první. Když chci prolomit ledy, někdy se zmíním o tom, že moje děti měly (zase) vši (to je aktuální téma skoro pořád). Můj protějšek se obvykle trochu vyděsí, ale potom to náš hovor posune do zajímavější roviny.
  • Ptát se jinak, než je obvyklé. Ptát se nejen na události, ale i na pocity a reakce.
  • Pamatovat si, o čem jsme mluvili minule. Vždycky mi udělá radost, když si můj protějšek pamatuje něco, co jsem mu prozradila v minulém rozhovoru. Znamená to, že fakt poslouchal! Takže se snažím taky si něco zapamatovat a příště na to navázat.

„Jen počkej, až tě ty tvoje kamarádky prokouknou!“

little-red-riding-hood-gustave-dore

Myslím, že každý z nás si někdy v dětství vyslechl nějakou větu, která mu od té doby pořád zní v uších. Větu, kterou pronesl někdo starší a moudřejší, kdo to s námi myslel dobře. Jenže my jsme si tu větu pochopili a vyložili po svém, v duchu do ní vložili větší význam, než ve skutečnosti měla, a udělali z ní svého celoživotního strašáka.

Tak například jedné mojí kamarádce, která ve dvanácti letech vážila 33 kg, její maminka tenkrát řekla, že je třiatřicet kilo je „hrooozně moc.“ Myslela to samozřejmě ironicky, ale mojí kamarádce to došlo až o mnoho let později. Od dvanácti let se snaží hubnout.

Další osudové Věty, které si lidi okolo mě pamatují dodneška, znějí třeba takhle:

  • „Nebuď tak sobecká!“
  • „Nemysli si, že je na tebe někdo zvědavej!“
  • „V tomhle domě ti nepatří ani klika od dveří!“

Mně zase moje máma zhruba ve stejném věku řekla: „Jen počkej, až tě ty tvoje kamarádky prokouknou!“ Nejspíš tím jenom chtěla říct, že moje kamarádky by se asi zděsily, kdyby viděly, co za bordel mám ve svém dětském pokojíčku. (Opravdu nevím, proč si všechny maminky myslí, že cizí děti jsou pořádkumilovnější než ty jejich vlastní.) Jenže já jsem do té její věty vložila všechny svoje tehdejší i pozdější strachy a přeložila jsem si ji takhle:

„Jen počkej, až lidi zjistí, jaká jsi doopravdy! Nikdo tě nebude mít rád! Až přijdou na to, že ve skutečnosti nejsi tak veselá, přátelská a schopná, až zjistí, že ve skutečnosti jsi vystrašená, zamindrákovaná a sobecká, nikdo se s tebou nebude chtít kamarádit! Všichni od tebe utečou!“

A spoustu let jsem podle toho doopravdy žila. Pořád jsem se přizpůsobovala tomu, o čem jsem si myslela, že se to ode mě očekává, aby náhodou na lidi okolo mě nevykouklo moje „skutečné,“ tj. příšerné a nepřitažlivé já.

Až mnohem později jsem si uvědomila, že moje kamarádky mě prokoukly už dávno. Znají mě, v dobrém i ve špatném. Protože „skutečné já“ je koneckonců součtem všeho, co děláme. Není to nějaký přízrak, který se schovává někde uvnitř.

Asi nejlíp to za mě řekl čaroděj Brumbál v Harrym Potterovi. Harry se v jedné scéně trápí, protože při rozřazování studentů na začátku školního roku ho Moudrý klobouk (čarodějnická pomůcka, která dokáže „prokouknout“ talenty a dispozice každého žáka) chtěl poslat do Zmijozelu, nejtemnější koleje, ze které povstal i zlý Voldemort:

„Moudrý klobouk mě poslal do Nebelvíru jen proto,“ řekl Harry sklíčeně, „že jsem mu řekl, že nechci do Zmijozelu …“

„Přesně tak,“ přitakal Brumbál a znovu se zářivě usmál. „A právě tím se od Voldemorta velice lišíš. O tom, jací jsme doopavdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“

10 ingrediencí dokonalého neočekávaného dýchánku

45073ca8f64bbf1637a7100e76a66346

Neočekávaný dýchánek je moje nejoblíbenější kapitola z Tolkienova Hobita. Do Bilbovy pohodlně zařízené nory se v ní postupně trousí třináct trpaslíků, kteří svému nedobrovolnému hostiteli snědí a vypijí na co přijdou a nakonec ho přesvědčí, aby se s nimi jako „lupič“ vydal na dobrodružnou výpravu.

Něco velmi podobného se mi přihodilo před pár týdny. V pátek jsem se sešla s pár kamarádkami na svařák na předvánočním trhu a byl z toho večírek, který trval do pokročilých ranních hodin. Vím, že neočekávané dýchánky musejí být především neočekávané, v tom je jejich hlavní půvab. Ale ty nejlepší mají několik nezbytných ingrediencí…

  1. Improvizace. „Tak půjdeme k Báře,“ řekla Pavla, když jsme v sedm večer dopily kelímek se svařákem a majitel stánku nečekaně oznámil, že už má zavřeno. Celkem i s dětmi nás bylo čtrnáct. Připadala jsem si trochu jako Bilbo, když mu Gandalf namaloval na dveře neviditelnou značku. A to jsem ještě netušila, že během večera se budou trousit další návštěvníci. Ale řekla jsem: „Tak jo.“
  2. Staří a noví přátelé. Ten večer se u nás potkaly moje staré kamarádky s kamarádkami kamarádek, které jsem vůbec neznala. A s jejich dětmi, které neznaly naše děti. A taky s maminkou Betynčiny spolužačky, kterou jsem znala jenom z třídních schůzek a měla jsem z ní trochu strach (z té maminky), protože jsem předpokládala, že má doma určitě vzorně uklizeno a z hlučného večírku v našem 2+1 ji trefí šlak.
  3. Víno a jídlo. Upřímně: na neočekávaném dýchánku nikdo neočekává velké gurmánské zážitky. Rozhodující je kvantita. Chipsy, rozmražená pizza a víno z petky nejsou žádné faux pas. Když jsme vypili naše skromné zásoby, vyplenili jsme vietnamskou večerku v sousedství.
  4. Menší katastrofa. Vzápětí poté, co se účastníci večírku přihnali k nám domů, děti shodily skleněnou lampu, která stála na pianu, a vyhodily v pojistky v celém bytě. Takže čtrnáct lidí se rázem ocitlo na malém prostoru v naprosté tmě a se střepy na podlaze. Když na to teď vzpomínám, ta malá pohroma možná přispěla k euforickému pocitu, že tenhle večírek bude opravdu výjimečný.
  5. Muži. Byli jenom tři. Milan, Martin a můj muž, který stále připomínal, že zítra v devět vstává na víkendovou službu. Ale otvírali víno a byli okouzlující.
  6. Vášnivé diskuse. Tu noc nám měli naslouchat všichni světoví lídři, šéfredaktoři velkých deníků a možná i velení NATO, protože jsme vyřešili většinu témat novodobé české historie i zahraniční politiky. Škoda, že si na většinu objevných myšlenek, které zazněly, vzpomínám jen mlhavě.
  7. Překvapení. Maminka Betynčiny spolužačky, o které jsem si myslela, že ji z našeho večírku trefí šlak, se bavila tak skvěle, že u nás zapomněla šálu a druhý den mi telefonovala, jak se jí to líbilo.
  8. Nepořádek. Drobky z chipsů jsem měla i v posteli, podlaha v dětském pokoji lepila od rozlité šťávy a v Rozárčině psacím stole jsem ještě za tři dny našla nedojedené kůrky od pizzy. No a co? Tyhle následky k neočekávaným dýchánkům prostě patří.
  9. Velkolepé finále. Za rohem od našeho domu je skromný bar Tudle Nudle, kam jsem se s posledními dvěma účastnicemi večírku vydala na „poslední skleničku“. O velké finále se postaral neznámý soused, který mi v pět ráno vylil na hlavu rendlík studené vody, když jsem se na chodníku před naším domem pokoušela procítěně interpretovat Potměšilého hosta a připadala jsem si úplně jako Hana Hegerová. Dodatečně se mu omlouvám. Zasloužila jsem si to. A byla to ta nejdokonalejší tečka za jedním z nejlepších neočekávaných dýchánků, jaké jsem kdy zažila.