Šťastné statistiky, studie a zajímavosti

Chcete sledovat své štěstí pomocí SMS nebo e-mailu?

Představte si elektronický deníček, do kterého budete několikrát denně zaznamenávat své měnící se nálady a pocity. Nemusíte se o nic starat: jen každých několik hodin odpovíte na textovku (nebo na mail) s otázkou, jak se právě cítíte. A zodpovíte několik doplňujících otázek typu: jak jste se dnes vyspali? Kdy jste naposledy jedli? S kolika lidmi teď právě mluvíte? Je pro vás důležité, co teď právě děláte? Myslíte přitom na něco jiného? Za pár týdnů potom dostanete kompletní zprávu se spoustou grafů, mapující váš měnící se pocit štěstí.

Přesně to nabízí projekt Track your happiness, díky němuž můžete sledovat své nálady pomocí iPhonu nebo e-mailu.

K čemu je to dobré? Zjistíte třeba, že jste nejšťastnější, když se pořádně vyspíte. Anebo že nejhůř z celého dne se cítíte cestou do práce. Anebo že nevíc vás těší povídat si se 2-3 lidmi. Zkrátka spoustu věcí, které o sobě samozřejmě dávno víte (nebo možná taky ne), ale rozhodně je zajímavé vidět je přehledně uspořádané v tabulkách a grafech.

Já jsem se přihlásila před týdnem. Odpovídám pomocí e-mailu – což znamená, že k vyplňování minidotazníků se skoro vždycky dostanu se zpožděním, ale myslím, že to nijak zásadně nevadí (stačí se rozpomenout na své pocity ve chvíli, kdy byl mail doručen). Sledování pomocí SMS by možná bylo praktičtější, ale nevlastním iPhone, pro který byla aplikace navržena, a taky jsem si nebyla jistá, na kolik by mě přišlo několikrát denně esemeskovat do zahraničí.

Už teď jsem zvědavá na výsledky!

Může být nepíšící propiska horší než poprava, vězení nebo ochrnutí?

„Tohle je nejšťastnější okamžik mého života.“ „Byla to úchvatná zkušenost.“ „Mnohem víc si díky tomu vážím lidí i věcí kolem sebe.“

Autory výše zmíněných výroků nejsou vítězové televizních soutěží, účastníci zájezdů do exotických zemí nebo oslavenci na narozeninových večírcích. Naopak. Ten první (o nejšťastnějším okamžiku) pronesl pod šibenicí Adolph Fischer, popravený jako účastník dělnických nepokojů v Chicagu v roce 1887. Autorem toho druhého je propuštěný trestanec Moreese Bickham, který jako „úchvatnou zkušenost“ popsal 37 let ve vězení za to, že se bránil útoku Ku Klux klanu. Třetí spokojený šťastlivec je Christopher Reeve, představitel Supermana, který ochrnul po pádu s koně.

Všechny tři příklady jsem objevila v knize psychologa Daniela Gilberta Stumbling on Happiness. Ten tvrdí, že velké životní tragédie – nemusí to být ani desítky let vězení nebo ochrnutí, stačí ztráta zaměstnání, rozvod nebo propadnutí u státnic – nás ve skutečnosti zdrtí míň, než si myslíme, když si je pouze představujeme. „Negativní události nás zasáhnou, ale ne tak moc a ne na tak dlouho, jak očekáváme,“ píše Gilbert.

Jak to? V okamžiku, kdy jde do tuhého, se podle něho nastartuje náš vnitřní imunní systém, který nám automaticky pomůže najít na tragédii něco pozitivního a zmírnit tak utrpení. Tahle sebezáchovná imunita ale nefunguje na prkotiny jako jsou nepíšící propisky, ukopnuté palce nebo dopravní zácpy. Těm tak zůstáváme vydáni napospas bez ochrany a v poměru ke své bezvýznamosti „cvičí“ s naší psychikou mnohem víc, než by si zasloužily. „Paradoxním důsledkem je, že někdy je obtížnější vykřesat v sobě pozitivní pohled na špatný zážitek spíše než na velmi špatný zážitek,“ píše Daniel Gilbert.

Ve vězení jsem nebyla. Na otázku v titulku samozřejmě odpovídám: „Jistěže ne!“ Ale pravda je, že na rozbité propisce nevidím pozitivního vůbec nic.

Jeden marshmallow hned nebo dva až za chvíli?

Představte si, že jsou vám čtyři roky. Paní učitelka vás posadí ke stolečku a položí před vás jeden marshmallow (to je takový ten pěnový americký bonbón, vzdáleně připomínající naše žužu). Potom vám oznámí, že vás nechá na chvíli o samotě. Klidně můžete bonbónek hned sníst. Ale když vydržíte nesníst ho, než se vrátí, dostane od ní za odměnu dva. Co uděláte? Vydržíte, nebo podlehnete? A zkuste se nijak nestresovat tím, že výsledek experimentu rozhodne o celém vašem budoucím životě…

Tenhle pokus, známý jako „marshmallow test“, provedli psychologové na univerzitní školce ve Stanfordu někdy koncem šedesátých let. Jak dopadl? Většina dětí se snažila alespoň chvíli odolávat. Zakrývaly si oči, kopaly do stolu, zpívaly si… ale ve chvíli, kdy si začaly bonbón na talířku prohlížet, očichávat a hladit, obvykle nakonec podlehly (video z obdobného testu si můžete prohlédnout tady). Bylo jich asi sedmdesát procent.

Čtyřletým účastníkům pokusu je dnes hodně přes čtyřicet. Ukázalo se, že ti, kteří kdysi dokázali „nesníst bonbónek“, byli výrazně úspěšnější při studiu na střední i na vysoké škole. Ti ostatní měli v průměru nejen horší známky, ale také byli tlustší a brali víc drog. Vědci z toho usuzují, že schopnost odolávat pokušení a nespokojit se s okamžitým uspokojením je pro náš úspěch v životě důležitější než třeba inteligence.

Jak byste dopadli vy? Já sama si myslím, že bych patřila k dětem, které marshmallow nesnědly. Alespoň tehdy, ve čtyřech letech. Nemalou roli by v tom patrně hrála i touha zavděčit se paní učitelce, pokud by ve mně vzbudila pocit, že nesnědení bonbónku je ta „správná“ možnost.

Od té doby ovšem moje pevná vůle značně ochabla.

Ostatně, výsledky experimentu neříkají nic o tom, jestli byly děti, které nesnědly marshmallow, v pozdějším životě také šťastnější.  

Jak se rozhodnout, abych později nelitovala 2. – jiný pohled

"Vždycky budeme mít Paříž."

„Jestli to letadlo odletí a ty v něm nebudeš s ním, budeš toho litovat. Možná ne dnes. Možná ne zítra. Ale brzy, a po zbytek svého života.“

Vzpomínáte si na finále filmu Casablanca? Tu scénu na letišti? Humphrey Bogart v ní přesvědčí Ingrid Bergman, aby nastoupila do letadla se svým řádným manželem – místo aby se s ním v Casablance oddávala pokračování jejich milostného románku.

Čeho by hrdinka nakonec doopravdy víc litovala, to je otázka. Psycholog Daniel Gilbert ve své knize Stumbling on Happiness například tvrdí, že kdyby zůstala v Casablance s Bogeym, byla by v pohodě. „Možná ne hned, ale brzy, a po zbytek svého života.“ Náš mozek nám totiž – tvrdí Gilbert – v jakémkoli průšvihu, způsobeném naší vlastní špatnou volbou, dokáže lépe ospravedlnit přehnanou odvahu spíš než přehnanou opatrnost.

„Představte si, že vlastníte akcie ve společnosti A. V minulém roce jste uvažovali o tom, že byste své peníze raději investovali do společnosti B, ale nakonec jste to neudělali. A teď se dozvíte, že kdybyste přešli ke společnosti B, měli byste o 1200 dolarů víc.

Dále jste vlastnili akcie ve společnosti C. Ale během loňského roku jste je převedli do společnosti D. A teď jste zjistili, že kdybyste zůstali u C, vydělali byste o 1200 dolarů víc.

Které chyby budete víc litovat?“

Devět z deseti lidí si prý myslí, že by více litovali neuváženého přestupu od Céčka k Déčku. Ale je to právě naopak: „Studie ukazují, že devět z deseti lidí se mýlí. Z dlouhodobého hlediska lidé více litují toho, co neudělali, než toho, co v životě udělali.“ 

Jak se rozhodnout, abych toho později nelitovala

V životě jsem si koupila desítky nepohodlných (ale zlevněných) bot, vystála spoustu nekonečných front a šla na rande s několika dost podivnými chlapíky – jenom proto, že jsem se bála, že daný objekt už později nebude k mání. A že toho pak budu litovat.

Představa, že „potom budu litovat“, mě často pohání, abych se pouštěla do věcí, o které vlastně zas až tak moc nestojím. Dodnes ale nevím, čeho „pak“ budu doopravdy litovat a čeho ne…

Zajímavou pomůcku pro rozhodování jsem našla na blogu Daniela Pinka: „Říkám tomu Test očima mého devadesátiletého já. Představím si, že je mi devadesát a ohlížím se za svou minulostí. Co si přeju, abych ,tenkrát‘ býval udělal v této situaci? Ve většině případů mé devadesátileté já chce, aby moje současné já inteligentně riskovalo, spíš než se riziku vyhýbalo, a aby jednalo ušlechtile, ne jako mizera.“

Jsem si poměrně dost jistá tím, že moje devadesátileté já by si nepřálo, abych si bývala koupila ty růžové sandály na podpatku, ve kterých se skoro nedá chodit. Jenže kdybych to neudělala, nikdy bych nezjistila, jak příšerně jsou nepohodlné… a možná bych litovala ještě víc.

P.S. Podle studie, provedené nedávno na Univerzitě v Illionis, nejčastěji litujeme ztracených lásek a nenaplněných vztahů. Miluju, když vědci pracně dokazují to, co máme všichni před očima.

Někteří lidé jsou si vším naprosto jistí. Závidím jim to? Vlastně ani ne.

Pokaždé zažívám pocit osvobození, když jdu do kina, a poté, co film skončí, si o něm nemusím nic myslet. Jsem ráda, když na otázku, jak se mi to líbilo, můžu odpovědět: „Ještě nevím.“
Abych to vysvětlila: deset let jsem se živila psaním o filmech. Nejpozději při závěrečných titulcích bylo potřeba mít hotový názor, se kterým člověk pospíchal do redakce, aby ho vzápětí zformuloval a vychrlil na monitor počítače. Líbilo, nelíbilo. Je to bomba, je to propadák. Jedna hvězdička, pět hvězdiček.
Pořád miluju filmy, ale čím dál tím víc nerada si o nich „něco myslím“. Stejně jako o mnoha jiných věcech. Nemám vyhraněný názor na kácení na Šumavě, na výchovu dětí, na ministra Kalouska, na růst kriminality ve Šluknovském výběžku ani na správnou přípravu svíčkové. Vím, že je spousta argumentů pro stanovisko A, ale nemůžu nevidět stejně pádné argumenty pro B.
Znám ovšem mnoho lidí, kteří jsou si svými postoji velmi jistí. Svým způsobem jim to závidím. S vyhraněným názorem člověk působí jaksi více kompetentně. (Nehledě k tomu, že můj muž by si určitě oddechl, kdybych v naší vzájemné komunikaci méně používala větu „já nevím“.)
S překvapením jsem ale zjistila, že podle jedné studie provedené ve Stanfordu působí lidé důvěryhodněji, pokud o svých názorech aspoň trochu pochybují. Výzkumníci dali dvěma skupinám lidí přečíst dvě odlišné recenze na tutéž restauraci. Obě byly pozitivní, jedna však byla sepsána velmi sebejistě, zatímco ta druhá s určitými pochybami. Ukázalo se, že ti kteří četli pochybující recenzi, byli za jídlo v oné restauraci ochotni zaplatit o 56% víc.

Jak velkou část života trávíme naštvaní?

Tři a půl roku. Alespoň podle výzkumu, který byl nedávno proveden v Británii. Dospělí Britové (a tuším, že my na tom nebudeme o moc líp) jsou prý naštvaní v průměru hodinu a devatenáct minut denně! Většinou za to navíc prý nemohou ty velké a tíživé starosti, jako nedostatek peněz nebo problémy v práci, nýbrž: telefonování na zákaznické linky, cestování v MHD, trable s mobily a počítači, stání ve frontách, psí hovínka a podobně.

Lze jen doufat, že stejně velkou moc jako ty negativní prkotiny nad námi mají i prkotiny pozitivní: příjemné počasí, náhodný úsměv, první doušek kávy… I když jejich vliv si neuvědomujeme zdaleka tak intenzivně.