Šťastné statistiky, studie a zajímavosti

„Lidé, kteří právě pijí alkohol, se baví líp, než ti, kteří ho nepijí,“ tvrdí vědci. Fakt???

Miluju vědecké studie, které v přísných laboratorních podmínkách a za pomoci nejnovějších technologií dokazují fakta patrná na první pohled. Někdy se mi zdá, že vědci si z nás prostě dělají legraci. Anebo – tak jako Michael Sayette a osm jeho kolegů z univerzity v Pittsburghu – jenom hledají záminku, aby mohli v rámci výzkumu popíjet vodku s džusem.

Jejich velmi seriózní studie, publikovaná v srpnovém čísle časopisu Psychological Science, se týkala společenského pití. Kladli si otázku, jestli se ve skupině bavíme lépe, když u toho pijeme alkohol, a pokud ano, je-li to opravdu kvůli účinkům alkoholu, anebo jestli nám stačí, když si myslíme, že pijeme alkohol.

Ukázalo se, že, hm…. to nestačí.

720 (!) účastníků výzkumu bylo rozděleno do tří velkých skupin, které dále popíjely po menších skupinkách. Každá z nich dostala za úkol během třiceti minut vypít tři drinky. První skupina popíjela vodku s brusinkovým džusem, druhá skupina brusinkový džus bez vodky. Třetí skupina dostala placebo: brusinkový džus ve skleničkách předem vypláchnutých alkoholem, takže ho mohli cítit a myslet si, že pijí alkohol.

Následovala velmi podrobná analýza videozáznamu z celého pokusu.

Ukázalo se, že lidé, kteří doopravdy popíjeli vodku s džusem, se víc usmívali, víc spolu hovořili a celkově zažívali více pozitivních pocitů než účastníci pokusu z obou zbývajících skupin. Ti, kteří si jenom mysleli, že pijí vodku s džusem, na tom byli skoro stejně jako ti, kteří popíjeli samotný džus.

Závěr? Alkohol opravdu funguje tak, jak jsme si vždycky mysleli.

Teď to máme vědecky potvrzeno.

Reklamy

Může stlaní postele změnit váš život?

Trvá mi to asi tak třicet vteřin: natřást polštáře; narovnat peřiny; případně povytáhnout srolované prostěradlo a vyházet dětské deky, pyžama a knížky, které se tam od večera od rána nastěhovaly. Přesto se mi asi tak dvakrát týdně stane, že to prostě neudělám. A postel zůstane neustlaná až do následujícího večera.

I když vím, že zalézat do neustlané postele je jako vrátit se z dlouhé cesty do rozbordeleného bytu: nijak mě to do ní netáhne. Když si do ní lehám, nemám ten pravý pocit úlevy a odpočinku. A pokud ten den trávím víc času doma, neustlaná postel mi neustále podvědomě připomíná, že den vlastně ještě pořádně nezačal a je celý tak trochu utahaný a nanicovatý.

(Pokud se mi výjimečně podaří ještě před samotným ustláním vyložit peřiny na chvíli do oken, připadám si přímo jako bohyně domácnosti. I když si nejsem jistá, jestli je těch pár minut na parapetu doopravdy k něčemu dobrých.)

Proto mě zaujal průzkum, kterého se zúčastnilo 68 tisíc uživatelů stránek Hunch.com. Podle něho si stele postel každý den asi 27 procent lidí, 12 procentům ji stele někdo jiný a 59 procent stele jen někdy nebo vůbec. (Mezi uživateli je, zdá se, vysoké procento bordelářů, protože podle jiného průzkumu americké National Sleep Foundation denně stele 71 procent lidí.)

Co je ale ještě daleko zajímavější: lidé, kteří si pravidelně stelou postel, jsou podle statistiky Hunch.com mnohem šťastnější. 71 procent steloucích se považuje za šťastné, zatímco 62 procent nesteloucích připouští, že moc šťastní nejsou. Ti, kteří stelou, navíc mají častěji rádi svou práci, pravidelněji cvičí, víc čtou, mají v práci vystavené rodinné fotky a, což je obzvlášť pozoruhodné, věří v lásku na první pohled.

Já to vždycky tušila! „Alkohol prospívá kreativnímu myšlení.“

„Zase jsme byli jen krůček od pravdy,“ říká jeden můj kamarád na závěr večírkových alkoholem stimulovaných debat, během nichž naše mysl lehkými krůčky zdolává intelektuální velehory a skotačí od semifinále Ligy mistrů přes věrnostní kartičky v Bille po blížící se zánik evropské civilizace. Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak chytrá jako během těchto debat. A ačkoliv vím, že je to čistě subjektivní pocit (a druhý den ráno bych radši nechtěla slyšet záznam toho, co jsem večer říkala), bezstarostně těkat mezi triviálními a hlubokými tématy a nacházet jejich nečekané souvislosti mi prostě dělá radost.

Teď jsem se navíc dočetla, že alkoholové debaty opravdu mohou být v jistém smyslu „chytřejší“ než ty střízlivé. Řešíme-li nějaký problém zastřízliva, soustředíme se pouze na něj a informace, které s ním nesouvisejí, dokážeme blokovat. Zatímco v mírné opilosti se sice nesoustředíme tak dobře, ale díky tomu dokážeme vnímat i zdánlivě nesouvisející informace, objevovat nečekané souvislosti a lépe nacházet překvapivá řešení.

Alespoň to tvrdí psycholožka Jennifer Wiley z University of Illinois, která o tom publikovala studii v časopise Consciousness and Cognition. Prováděla kvůli tomu pokus, během něhož skupina lidí řešila stejný kreativní úkol – polovina zastřízliva, polovina za pomoci vodky s brusinkovým džusem. (Pochopitelně, přiopilí vyhráli.)

„Jak jste se cítili včera?“ „Mizerně,“ odpovídají Češi sborem. Jsme na 135. místě na světě.

Žebříčkům „nejšťastnějších zemí“, v nichž se o prvenství obvykle přetahuje Dánsko s nějakou zemičkou z Karibiku, většinou moc nevěřím. Pod „štěstím“, které se v nich měří, si totiž neumím nic moc představit. Ale Zpráva o štěstí světa (World Happiness Report), kterou včera zveřejnila OSN, mi naprosto vyrazila dech.

Najdete v ní mnoho tabulek, v nichž jsou země seřazeny podle nejrůznějších kritérií. Pokud jde o obecný pocit životního štěstí, Česko se umístilo na slušném 17. místě. Ale když měli respondenti odpovědět na otázku „Jak jste se měli včera?“, Česko zaujalo neuvěřitelnou 135. pozici. Daleko před námi se umístilo hladovějící Somálsko, zemětřesením zničené Haiti nebo Sierra Leone s dědictvím krvavé občanské války. Za námi už je jen pár bývalých republik Sovětského svazu, Kongo a Togo.

Zdá se, že Češi jsou se svým životem celkem spokojeni. Ale když se jich zeptáte, jak se měli včera, budou si stěžovat.

(Mimochodem, včerejšek byl nejšťastnějším dnem pro obyvatele Irska (1. místo), Thajska a Nového Zélandu.)

Musí být štěstí skutečné? Nebo by vám stačila pouhá iluze? Otestujte se!

...je vášnivý pozorovatel vlaků. Nikdy v životě nedosáhl žádného úspěchu. Ale sledování vlaků mu přináší velké uspokojení. Je jeho život hodnotný? (Fotka z filmu Trainspotting)

Filosof Robert Nozick si v 70. letech vymyslel fiktivní „stroj na zážitky“, kterým tak trochu předběhl Matrix: „Představte si, že by existoval stroj na zážitky, který by vám poskytl jakoukoli žádoucí zkušenost. Ti nejlepší neuropsychologové by stimulovali váš mozek tak, že byste byli přesvědčeni, že píšete geniální román, potkáváte skvělé přátele nebo čtete strhující knihu. Celou tu dobu byste ovšem pluli v nádrži s elektrodami připojenými do mozku. Nechali byste se k tomuto stroji připojit na ceý život? Pochopitelně, pokud byste byli připojeni, neměli byste ani tušení, že vaše zážitky nejsou skutečné…“

Myslím, že existují dva druhy zážitků: když ochutnávám víno nebo poslouchám hudbu, je mi celkem jedno, jestli jsou skutečné, anebo jestli „neuropsychologové stimulují můj mozek elektrodami“.

Ale když mám radost z uběhlých pěti kilometrů, nebo z úspěchu v práci, nebo z obrázku, který malovala moje dcera, potom to, že jde o „skutečnost“ a ne „iluzi“, je vlastně na té radosti nejdůležitější…

„Zážitkový stroj“ se stal inspirací pro velmi provokativní test, který sestavili psychologové z Oxfordské univerzity. Najdete v něm spoustu znepokojivých otázek typu: „Fred je vášnivý pozorovatel vlaků. Nikdy v životě nedosáhl žádného úspěchu. Nemá rodinu ani přátele. Žije sám u železniční trati. Ale sledování vlaků mu přináší velké uspokojení. Je jeho život hodnotný?“ Anebo: „Mabel je stará dáma, která nedělá nic jiného, než že se dívá z okna na moře. Je její život hodnotný? A co když se na to moře dívá jenom v televizi? Změní se v tom případě něco?“

 

Sledování štěstí on-line: Vidět svoje nálady zachycené v grafech je dost zvláštní pocit

Před dvěma týdny jsem tu psala o projektu Track your happiness, díky němuž můžete sledovat své měnící se nálady a pocity pomocí iPhonu nebo e-mailu. Moje vlastní „sledování“ skončilo právě dnes ráno a obratem jsem obdržela zprávu (říkají tomu Happiness Report) se spoustou grafů. Samozřejmě v nich bylo hodně věcí, které jsem tušila už předem, ale taky několik zajímavostí, které mě docela překvapily. Zjistila jsem například, že mou zdaleka „nejšťastnější“ činností za uplynulé tři týdny bylo sáňkování (a za ním v těsném závěsu psaní blogu). Naopak lenošení mi, zdá se, moc nesvědčí: předposlední příčku obsadilo „nicnedělání“, úplně poslední pak „koukání na televizi“.

V grafu nalevo jsou seřazena prostředí, ve kterých jsem se během experimentu pohybovala. Zdá se, že nejvíc chmur na mě dosedá během cestování v MHD: pobyt v metru, na autobusové zastávce a na zastávce tramvaje se u mě pravidelně pojí s tou úplně nejhorší náladou.

Možná bych měla začít chodit pěšky.

 

 

 

 

 

 

 

 

Graf podle dnů v týdnu mi přinesl celkem nepřekvapivé zjištění, že nejšťastnější jsem v sobotu, zatímco v pondělí to není žádná sláva…

 

 

 

 

 

…a nic nového mi neodhalil ani graf, který dává do souvislosti náladu a počet hodin spánku: čím víc, tím lepší.

 

 

 

 

 

Úplně nejzajímavější mi ale připadá graf, který dává do souvislosti pocit štěstí a soustředění. Ukázal totiž, že čím víc se dokážu koncentrovat na to, co právě v tu chvíli dělám, tím jsem šťastnější. Naopak když myšlenkami těkám někde jinde, nálada se úměrně tomu těkání zhoršuje.

Co je důležitější: samotný prožitek, anebo to, co si z něj zapamatujeme?

„Představte si, že při příští dovolené budete vědět, že na konci dovolené budou všechny vaše fotky zničeny a dostanete pilulku na zapomnění, takže si nic nebudete pamatovat. Vybrali byste si stejnou dovolenou jako obvykle?“

Tuhle provokativní otázku položil psycholog Daniel Kahneman ve svém vystoupení na TED.com. Šlo mu o to, postavit do protikladu, jak určitou zkušenost prožíváme a jak na ni posléze vzpomínáme. Naše vzpomínající já si podle něho z každého zážitku uchovává příběh, složený z několika vrcholných okamžiků a konce – a jak to celé dopadne, je pro povahu naší „šťastné“ či „nešťastné“ vzpomínky asi nejdůležitější.

Když jsem se pokusila na jeho otázku sama odpovědět, okamžitě jsem si vzpomněla na naši první rodinnou dovolenou u moře v italském Garganu, která patří k mým nejkrásnějším vzpomínkám vůbec. Jela bych tam znovu, pokud bych věděla, že si nebudu nic pamatovat?

Určitě ano. Ale byla bych mnohem méně ambiciózní, pokud jde o ty zážitky, jimiž se člověk posléze chlubí na fotkách. Rozhodně bych neabsolvovala stokilometrometrový výlet autem v serpentinách se zvracející jedenapůlletou Betynkou na zadním sedadle, jen abych mohla obdivovat prastaré hradby jakéhosi městečka. Rozhodně bych s patnáctikilovou Betynkou v náručí nelezla po skalách, jen abych mohla nakouknout do nějaké jeskyně. Rozhodně bych se neplahočila dva kilometry daleko na nějakou jinou pláž, než tu, kterou jsme měli přímo u nosu, jen proto, že je jiná. Zato bych daleko víc času věnovala povalování u moře, pití vína a mžourání do západu slunce.

Jenže, jak poznamenává Daniel Kahneman, naše vzpomínající já má navrch. „Je to právě ono, kdo dělá rozhodnutí. Ve skutečnosti si nevybíráme mezi prožitky, ale mezi vzpomínkami na prožitky. A i ve chvíli, kdy myslíme na budoucnost, nepřemýšlíme o ní jako o prožitku. O budoucnosti přemýšlíme jako o očekávaných vzpomínkách. V podstatě se na to můžete podívat jako na tyranii pamatujícího já, které svým způsobem vláčí prožívající já skrze prožitky, které samo prožívající já nepotřebuje.“

Je tedy velmi pravděpodobné, že až někdy opět pojedeme na dovolenou, ambiciózní, i když hrozně namáhavé výlety na hradby, do jeskyň a na cizí pláže budou opět na pořadu dne.