Šťastná inspirace: filmy, knihy, blogy

Chcete vybočit z vyjetých kolejí? Říkejte „ano“. Každému.

Včera jsem narazila na knihu Newyorčanky Marie Headley The Year of Yes, která této výzvě na celý rok přizpůsobila svůj milostný život. Do té doby se snažila vybírat si „vhodné“ muže, takové, kteří se k ní na první pohled hodili. Ale stále se jí nedařilo potkat toho pravého. Proto se jednoho dne rozhodla, že půjde na rande s kýmkoli, kdo o ni projeví zájem. Opravdu s kýmkoli.

V následujícím roce randila s půlkou New Yorku: s bezdomovcem, který si myslel, že je Jimi Hendrix, s řidičem metra, s milionářem, který byl posedlý svou matkou, s dvěma ženami, s prodavačem zmrzliny, který jí dal jeden kornout zdarma, se sedmdesátiletým tanečníkem salsy, s kolumbijským kovbojem a spoustou dalších.

Zažila řadu příšerně trapných schůzek s lidmi, které by ani za nic nemohla představit svým přátelům? Jistě. Bylo to vyčerpávající a někdy i nebezpečné? Samozřejmě. Může mluvit o štěstí, že ji nikdo nezabil a nedostala AIDS? No ano. Chtěla bych podobný experiment vyzkoušet já sama? Ani za nic.

Přesto si myslím, že říkat „ano“ lidem a situacím, které nám připadají úplně mimo, nevhodné, nepřiměřené, nenormální, nepasující k našemu životu, může být způsob, jak se o sobě dozvědět něco úplně nového. Jak si posunout hranice. Jak třeba o kousek rozšířit svůj svět.

Zaručený způsob, jak si prodloužit život

Když jsem byla malá, letní prázdniny se zdály přímo nekonečné. Připadalo mi přímo neuvěřitelné, že to moře volna by nakonec mohlo mít nějaký břeh. Trvaly tak dlouho, že nakonec jsem měla čas dokonce se začít těšit na návrat do školy.

Nicméně už řadu let mám dojem právě opačný: prázdniny a léto kolem mě prosviští. V jednu chvíli jsou teprve na začátku (a ano, pořád si namlouvám, že se zdají nekonečné) a v následující chvíli stojím v papírnictví se seznamem školních sešitů, obalů a trojúhelníků s ryskou. Teď už se dvěma seznamy: letos nastupuje do školy i Róza.

Jak je to možné?

Steve Taylor ve své knize Making Time tvrdí, že dítě toho od devíti ráno do půl čtvrté odpoledne stihne prožít tolik jako dospělý za nabitý den trvající dvacet hodin (takže od sedmi od rána do tří v noci; pracovní den pokračující hodně dlouhým večírkem). Proč? Protože vstřebávají mnohem víc nových informací. Tím zaručeným způsobem prodloužení času tedy je vyhýbat se rutině a zažívat nové věci. Čas se zpomalí…

Proč se zebry tak klidně pasou, i když je může kdykoli sežrat lev?

Zebrám v africké savaně není moc co závidět (kromě pruhů, samozřejmě). Kdykoli se jim může stát, že řadu měsíců nezaprší, a nebudou mít dost trávy. A každou chvíli na jejich stádo může zaútočit lev a některou z nich sežrat. Pokud jste zebra, kterékoli stéblo trávy, které si uškubnete, může být vaše poslední.

Kdybych byla na jejich místě, asi bych si to popásání moc neužila. Neustále bych byla ve stresu, jestli bude dost trávy i na zítřek, a na příští dva měsíce, a každé dvě minuty bych se nervózně rozhlížela, jestli lev už není na dohled.

Ale zebry to nedělají. Většinu svého života klidně přežvykují. Když na ně zaútočí lev, utíkají. Ale nepřemýšlejí o tom, že by se lev mohl objevit, dokud to opravdu není aktuální. Když jim dojde tráva, hledají další. Ale neřeší, jestli budou v příštích týdnech hladovět. A když je trochu zabolí zub, moc si toho nevšímají – nestresují se (na rozdíl ode mě) pomyšlením, že bolest se určitě bude zhoršovat a zhoršovat a nakonec budou muset jít na resekci a čištění kanálků nebo jiný hnusný zákrok, který je navíc bude stát spoustu peněz.

Zebry se moc nestresují vlastně ničím. Nemají totiž příliš vyvinutou část mozku zvanou prefrontální mozková kůra, píše Robert Sapolsky ve své knize Proč zebry nemají žaludeční vředy. „Prefrontální mozková kůra je zodpovědná za naše plány do budoucna,“ píše Robert Sapolsky. „V jistém smyslu je to část mozku, která způsobuje, že jsme ve stresu a děláme si starosti. Starosti jsou něco jiného než skutečný strach, jsou to naše projekce budoucnosti. Zebry nemají žaludeční vředy, protože si budoucnost nepředstavují, a nedumají nad událostmi, které nemohou ovlivnit.“

Nechtěla bych být zebrou (až na ty pruhy, samozřejmě). Ale tuhle vlastnost bych si od nich ráda vypůjčila. Přestala bych se deptat úvahami, jak budu splácet hypotéku, co když mě jednou vyhodí z práce, jestli se se mnou můj muž nebude chtít v padesáti rozvést, co když se moje dcera za rok nedostane na osmileté gymnázium, a jestli nebudu moc tlustá, když spasu ještě támhleten pěkně šťavnatý trs trávy.

Prostě bych jenom pomalu přežvykovala.

Přečíst si to po letech znovu je ještě lepší, než když to čtete poprvé

Číst znovu knihu, kterou jste už četli, je jako jet na dovolenou někam, kde jste už byli. Pokud si chcete odškrtnout nové dobyté území, je to celkem k ničemu. Přesto si myslím, že čtení knih znovu je svým způsobem dobrodružství. Vracím se znovu někam, kde už to znám (a zhruba si pamatuju, jestli hlavní hrdina na konci umře nebo se vezmou), ale vím, že to tam nebude úplně stejné jako před lety. Kniha se nezměnila, ale změnila jsem se já. „Když čteme knihu podruhé, utváříme si vztah nejen k textu a k imaginárnímu autorovi, ale také k různým verzím svého dřívějšího já. Zkoumáním tohoto vztahu se dozvídáme víc i o sobě,“ říká Patricia Meyer Spacks, která o „čtení znovu“ napsala celou knihu (On Rereading ). 

Nejvíc překvapení jsem zažívám, když předčítám dětem knihy, které jsem sama četla v dětství. Je to jako vrátit se někam, kde jste jako děti byli na prázdninách. Půdorys je stejný, ale všímáte si úplně jiných věcí. Jak to, že jsem si tenkrát nevšimla, že Erbenovy pohádky jsou tak krvavé, a příběhy bratří Grimmů (navzdory ilustracím Heleny Zmatlíkové) docela temné a ponuré? Jak mi mohl pan Bilbo Pytlík připadat nudný a zbabělý? Jak jsem ve čtvrté třídě vůbec dokázala dočíst tak rozvláčně užvaněnou knihu se spoustou zastaralých náboženských a politických odkazů, jako je Dobrodružství Toma Sawyera? A co mě tak fascinovalo na Janě Eyrové, že jsem znovu a znovu hltala drastické scény z lowoodského sirotčince?

Kniha, kterou jsem četla nejvíckrát v životě, je Co život dal a vzal od Betty MacDonaldové. Vlastně ji ani nevnímám jako literární útvar, spíš jako životního průvodce. Poprvé jsem ji četla v deseti a nejvíc mě bavila první kapitola o dětství. Dnes pomalu začínám rezonovat s jednou z těch posledních – o výchově dospívajících dcer. Můžu ji otevřít na jakékoli stránce a vždycky mám pocit, že jsem se vrátila domů.

Víte, co to je bucket list? A opravdu ho potřebujete?

Bucket list je seznam věcí, které chcete udělat, než umřete. Poprvé jsem na tu myšlenku narazila ve filmu Než si pro nás přijde s Morganem Freemanem a Jackem Nicholsonem, v němž oba umírají na rakovinu a ve zbývajících měsících života si ze svého seznamu odškrtávají zážitky jako „navštívit pyramidy“, „obdivovat Tádž Mahál“ nebo „projet se na motorce po Velké čínské zdi“ (protože Nicholson ve filmu je miliardář a nic z výše uvedeného pro něj není problém).

V současné době najdete na internetu tisíce seznamů nejrůznějších lidí (třeba tady a tady), na nichž se to hemží extravagantními položkami jako:

„Cestovat s batohem na zádech v tropické džungli.“„Potřást si rukou s prezidentem.“ „Přespat v jurtě.“ „Roztočit to v Las Vegas.“ „Letět balónem.“ „Zapíchnout naslepo prst do mapy a odjet tam, kam vás zavede.“ „Cestovat letadlem v první třídě.“ „Skočit bungee jumping.“

Upřímně řečeno to jejich autorům moc nevěřím. Zejména ne všem těm cestovatelům v pralesích a jiných nedostupných lokalitách, lezcům po nejvyšších pohořích a lovcům adrenalinových zážitků za pomoci podivných technických vychytávek (velmi populární položkou mnoha seznamů je „zip-lining“, spočívající v tom, že se necháte zavěsit do popruhů na drát a sjíždíte po něm, to celé v nějakých exotických kulisách).

Opravdu tohle potřebují zažít, aby byl jejich život jaksepatří naplněný? Nebo se spíš chtějí sami před sebou a před internetovou veřejností předvést jako odvážní, vysportovaní, zcestovalí a cool dobrodruzi?

Pokud jde o mě, mám pocit, že jestli někdy spatřím Niagarské vodopády nebo skočím padákem (spíš asi ne), na kvalitě mého života to nic moc nezmění. Kdybych měla sestavit svůj vlastní bucket list, byly by na něm činnosti, které chci dělat ještě alespoň stokrát (a s největší pravděpodobností také budu), jak například: „Jít na víno na zahrádku v Riegráku.“ „Dát si s dětmi cestou ze školy nanuka.“ „Jít vyvenčit psa.“

Pokud jde o cesty na druhou stranu zeměkoule a adrenalinové seskoky z nejrůznějších zařízení, seznam nepotřebuju. Raději se nechám překvapit.

Máte svůj vlastní bucket list? A co na něm je? 

Co mi dnes dělá radost: lavička ve svetru na Náměstí Winstona Churchilla

Vytvořit něco „jen tak“, přestože to nemáte v popisu práce, je opojné a okouzlující. Na tuhle lavičku jsem narazila dnes ráno cestou do školky a do práce. V popelavém ranním světle doslova zářila. Vím, kolik dá práce uplést třeba jenom šálu, a ten, kdo věnoval tolik hodin svetru pro lavičku, má můj obdiv. Kreativita, která ničemu konkrétnímu neslouží – jenom baví a inspiruje (znovu mám obrovskou chuť začít plést).

Mimochodem, pletení a háčkování povlaků na stromy, sloupy, telefonní budky nebo autobusy má ve světových velkoměstech docela tradici. Zkuste si zadat do googlu výraz „guerilla knitting“ a podívejte se na obrázky.

Čeho budeme litovat krátce předtím, než umřeme?

V různých situacích často přemýšlím nad tím, jak se rozhodnout, abych toho později nelitovala. Australská zdravotní sestra Bonnie Ware toho ví o pozdní lítosti víc než většina z nás: léta pracovala jako ošetřovatelka v hospici a starala se o umírající během posledních týdnů či měsíců jejich života. Když se jich ptala, čeho nejvíce litují nebo co by ve svém životě udělali jinak, znovu a znovu se vynořovala tatáž témata. Pět nejčastějších věcí, kterých lidé litují krátce před smrtí, popsala na svém blogu.

Nevím, jestli je doopravdy možné změnit svůj život tak, aby člověk na smrtelné posteli ničeho nelitoval. Ale žádný z návodů na šťastnější život, které jsem za poslední rok přečetla, nebyl tak nemilosrdně upřímný a přesný jako tenhle.

  1. Kdybych tak měl(a) odvahu žít život podle sebe a ne podle toho, co ode mě čekali ostatní. „Tohle je vůbec nejčastější,“ píše Bonnie Ware. „Většina lidí se nepokusí splnit si ani polovinu ze svých snů a musí umřít s vědomím, že to záviselo jen na jejich vlastních rozhodnutích.“
  2. Kdybych jen tolik nepracoval(a). „Tohle jsem slyšela snad od každého mužského pacienta, kterého jsem kdy ošetřovala. Propásli dětství svých dětí a společnost svých partnerek. Všichni hluboce litovali toho, že strávili tak velkou část života ve šlapacím kole pracovní existence.“
  3. Kdybych tak měl(a) odvahu vyjádřit své pocity. „Hodně lidí potlačuje své pocity, aby měl klid ve vztazích se svých okolím. Výsledkem je, že se spokojují s podprůměrnou existencí a nikdy se nestanou doopravdy sami sebou. (…) Nemůžeme kontrolovat reakce ostatních, ale ať už budou na vaši upřímnost reagovat jakkoli, nakonec to váš vztah pozvedne na novou, zdravější úroveň.“
  4. Kéž bych zůstal(a) v kontaktu se starými přáteli. „Každému se na smrtelné posteli stýská po přátelích. Mnozí se nechali tak pohltit vlastním životem, že stará přátelství během let vyšuměla. A v posledních týdnech před smrtí se už často nepodaří ztracené přátele vypátrat.“
  5. Kéž bych si dovolil(a) být šťastnější. „Tohle je až překvapivě časté. Mnoho lidí si až ke konci života uvědomí, že štěstí je vaše vlastní volba. Zůstávají zaseklí ve starých vzorcích a zvycích a předstírají před druhými i před sebou, že jsou spokojeni.“