Sebepoznání (šťastnější sami se sebou)

„Život se scvrkává nebo zvětšuje úměrně naší odvaze.“

3D-Movies-Up-Flying-House-with-Ballons-Desktop-Wallpaper-1024x576

Mám ráda tenhle citát od spisovatelky Anaïs Nin. Připomíná mi, že záleží jenom na mně a na mých každodenních rozhodnutích, jestli budu žít velkoryse nebo uťáple. Každý den si můžu vybrat, jestli řeknu nahlas, co si myslím, anebo budu později někde kňourat, že nebylo po mém. Jestli se zeptám na to, na co se opravdu chci zeptat. Jestli se tomu druhému podívám zpříma do očí, anebo budu těkat pohledem někde v koutech.

Mám pár takových vodítek, podle kterých poznám, že můj život se právě teď ustrašeně scvrkává a stává se „menším a ještě menším“.

  1. Když čekám na dovolení. Čekám, až mi někdo dá slovo, čekám na vyzvání, abych řekla svůj názor, čekám na pozvání na večírek, na vyzvání k tanci nebo na nabídku, abych něco napsala. Protože se – tak to aspoň sama sobě vysvětluji – přece nebudu vnucovat. Jenže ve skutečnosti se může stát, že to pozvání nikdy nepřijde. Takže se snažím si připomínat, že jsem dost velká na to, abych dělala věci i bez dovolení.
  2. Když se snažím za každou cenu nikoho nenaštvat. Chci být za „tu hodnou,“ chci být z obliga a nikoho se nedotknout. Často to pak dopadne tak, že mírně naštvaní jsou všichni.
  3. Když se snažím, aby mě nikdo nemohl kritizovat. Perfekcionismus je něco trochu jiného než snaha pořád se zlepšovat. Je to – slovy myslitelky Brené Brown – „víra, že když budu vypadat dokonale a všechno dělat dokonale, vyhnu se bolestným pocitům, kritice a zesměšnění. Jenže je jako dvacetitunové brnění. Myslíte si, že vás ochrání, ale ve skutečnosti vám jenom zabrání odrazit se a vzlétnout.“ Může to dopadnout tak, že budu mít doma pěkně uklizeno a všechnu práci odevzdám včas, ale nikdy neudělám nic, co si doopravdy někdo zapamatuje.
  4. Když řeším „naléhavé“ hlouposti místo věcí, které jsem opravdu důležité. Vždycky mám dost času stát jednatřicátého v měsíci frontu na poště se složenkou, která se musí zaplatit do konce měsíce. Anebo v den odjezdu na hory shánět po obchodech termoprádlo, které si děti navléknou pod oteplovačky. Pak ale „nemám čas“ jít s nimi před Vánoci do kostela nebo napsat přání sestřenici do Německa. Hm.
  5. Když se srovnávám s ostatními. Někde jsem četla, že nešťastní lidé přikládají srovnávání daleko větší význam než ti, kteří jsou se svým životem spokojení. Není pro ně až tak důležité, jak na tom jsou, ale jak si stojí ve svém pomyslném žebříčku. Nechci své přátele třídit podle toho, jestli jsou hubenější, bohatší, zamilovanější, mají vychovanější děti nebo dělají lepší paštiku. I když, občas to dělám. A cítím, jak se můj život smrskává…

Chtěla bych v tomhle roce najít dost odvahy, aby můj život co nejčastěji vyrostl.

Být hodný člověk není slabost – je to odvaha!

tiger-in-a-tropical-storm-surprised-1891

Před pár dny jsem v knihkupectví v Londýně v čele žebříčku bestsellerů zahlédla knihu Jak myslet jako predátor (Predatory Thinking). Ten název mě rozesmál. Ještě před pár lety bych si ji určitě koupila. A představovala bych si, že po jejím přečtení se proměním z hodného, pracovitého, býložravého zvířátka, řekněme sysla, ve fascinující dravou šelmu.

Tak jako většina lidí si o sobě myslím, že jsem hodná. Důvěřivá. Poctivá. Tolerantní. Shovívavá. Nesobecká. Ochotná dělat práci za ostatní. Sama si nejsem jistá, do jaké míry je to pravda. Vždyť kdybychom všichni byli tak hodní, kde by se brali ti lumpové a mrchy, ze kterých se skládá ten zlý, chamtivý, líný, vypočítavý a zkorumpovaný zbytek světa?

Každopádně se často setkávám s tím, že lidi vnímají svou vlastní „hodnost“ jako slabost, handicap nebo dokonce hloupost. Mají pocit, že kdyby byli méně hodní, dotáhli by to v životě dál. Jen kdyby dokázali mít ostřejší lokty, být méně ohleduplní a neštítit se tolik nefér triků. Jen kdyby dokázali myslet jako predátor.

Taky jsem tomu věřila. Obdivovala jsem charismatické padouchy a mrchy z filmů a z literatury a toužila jsem být jako oni. Milovala jsem Draculu, vzhlížela jsem ke Scarlett O’Hara, fascinovala mě markýza de Merteuil, ta všeho schopná manipulátorka z Nebezpečných známostí. Nechtěla jsem být hodná, chtěla jsem být nebezpečný a temně přitažlivý predátor.

Problém je v tom, že ve skutečném životě jsem snad nikdy nikoho takového nepotkala. Právě naopak, ti nejcharismatičtější lidé, které znám, jsou většinou ti nejcharakternější. Postupně přicházím na to, že být hodná vůbec není to samé co být nudná a hloupá. Zároveň mi taky dochází, že být hodný neznamená držet se v koutě, být zticha a neříct si o to, co chci, a pak být kvůli tomu naštvaná. Být hodná chce zkrátka spoustu odvahy.

Co se stane, když se vám splní nejdůležitější přání? Možná že vůbec nic.

Fairy_godmother_shrek_2_2004

Ani nevím, kolikrát v životě jsem si říkala: „Panebože, jestli mi splníš už jenom tohle poslední přání, už budu pořád hrozně hodná a nebudu už vůbec nic chtít.“ Obvykle se to týkalo toho, s kým budu sedět v lavici, nějaké letní dovolené, nebo školy, na kterou jsem se chtěla dostat. Měla jsem pocit, že splněním tohoto „posledního“ přání se celý můj život zázračně změní a pak už bude všechno jiné a úžasné.

A dělám to i teď. „Panebože, ať letos nemám žádný průšvih s daňovým přiznáním, a slibuju, že od příštího roku si najdu účetního a přestanu mít bordel ve financích.“ „Panebože, ať má Rozárka ty zuby dneska u zubaře v pořádku a odteď už jí budu při čištění vždycky kontrolovat a sama dočišťovat.“ „Ať seženeme byt na Žižkově.“ „Ať mám tu cytologii negativní.“ „Ať najdu rodný list a už nikdy nebudu mít nepořádek v papírech.“

Všechna tahle přání se mi splnila.

Pokaždé ovšem zapomínám na jednu věc. Ať se mi splnilo jakékoli přání, které mělo od základu proměnit můj život, jedna věc zůstala pokaždé stejná: já. Se všemi svými dobrými i špatnými vlastnostmi, zvyky, zlozvyky, přáteli i denními rutinami. S bordelem na dně kabelky, peněženkou plnou starých účtenek, vlasy, které nikdy nebudou vypadat jako objemná hříva, s nohama velikosti 41, které nikdy nebudou vypadat dobře v úzkých špičatých botách. A žádné sebevětší splněné přání samo o sobě nedokáže můj život změnit od základu, protože všechny tyhle detaily – a miliony dalších – zůstanou stejné. A právě z těch detailů se skládá každý můj den.

Studie psychologa Tima Wilsona potvrzuje, že všichni dost špatně odhadujeme dopad šťastných nebo nešťastných událostí na to, jak se v budoucnu budeme cítit. Pokud ovšem nevezmeme v potaz podrobnosti svého každodenního života.

Požádal skupinu dobrovolníků, aby si představili, jak se budou cítit, když jejich oblíbený fotbalový tým prohraje nebo vyhraje důležitý zápas. Polovina účastníků pokusu to měla vylíčit hned. Polovina ještě předtím napřed popsala, jak probíhá jejich obyčejný den. Ti, kteří se nezabývali detaily svého všedního života, měli daleko větší sklon přeceňovat dopad budoucích událostí. Naopak ti, kteří si předtím představili ranní čištění zubů nebo vynášení odpadků, byli ve svém hodnocení daleko realističtější.

I když ve chvíli, když se modlím, aby mi to s tím daňovým přiznáním ještě letos prošlo, mi to tak nepřipadá, ve skutečnosti žádné splněné přání samo o sobě můj život zas tak moc nezmění. Ale ani žádný průšvih ho nemůže jen tak ze dne na den zbořit. Což je vlastně docela uklidňující.

Jak jsem se zbavila strachu z vybíjené

01_00760343

Jako malá jsem nenáviděla míčové hry. Vybíjenou, volejbal, basketbal, prostě jakoukoliv kolektivní hru, jejíž podstatou je házení nebo pinkání s míčem. Moje instinktivní reakce na letící míč totiž vypadá tak, že zavřu oči, chráním si hlavu rukama a představuju si, že tam nejsem. V důsledku toho jsem pro každé jen trochu ambiciózní družstvo byla vždycky nevítanou přítěží. Před každým utkáním ve vybíjené na hodině tělocviku jsem musela přestát ponižující rozřazování do družstev, kdy si dva kapitáni postupně vybírají hráče do svých týmů, od těch nejšikovnějších, přes ty průměrné… až nakonec tam zbyla jenom tlustá Šárka a já. Už v tu chvíli bych se nejradši propadla do země, ale bylo to ještě horší, protože kapitáni se obvykle pohádali, který z nich si vezme Šárku, která sice byla pomalá, ale aspoň uměla chytat, a na koho zbydu já.

Myslela jsem si, že s ukončením školního vzdělávání jsem tomu definitivně unikla. A opravdu, asi dvacet let se mi úspěšně dařilo vyhýbat čemukoli, co mělo něco společného s házením míčem. Ale nedávno jsem se nešťastnou náhodou přichomýtla na návštěvu k tátovi, amatérskému trenérovi vesnického softballového týmu, právě ten víkend, kdy na hřišti za vesnicí pořádal zápas. Dětí bylo málo, takže musel hrát každý, kdo měl ruce a nohy. Nezachránilo mě ani to, že na těch nohou jsem měla podpatky.

Kapitáni byli dva místní jedenáctiletí kluci. Po dvaceti letech jsem na rozbahněném vesnickém hřišti znovu musela podstoupit rituál vybírání do družstev. Zjistila jsem, že jedenáctiletí kluci jsou ti nejnemilosrdnější kapitáni na světě. Nevyberou si vás, protože se tváříte jako jejich kámoška, nevyberou si vás, abyste nebyla smutná, nevyberou si vás, protože si vezmete větší výstřih, nevyberou si vás dokonce ani proto, že jste dcera jejich trenéra. Zajímá je jedině, jestli umíte dobře odpalovat a rychle běhat. A na mně bylo na první pohled zřejmé, že neumím ani jedno. Takže jsem znovu zbyla jako poslední, spolu s pětiletou sestřičkou jednoho z kapitánů.

Ne, nestal se žádný zázrak. Ukázalo se, že jako hráčka softballu jsem stejně příšerná jako ve vybíjené, volejbalu nebo košíkové. Míček jsem odpálila moc blízko a podpatky se mi zapichovaly do rozmoklé hlíny, takže než jsem se dobelhala k první metě, stihli mě vyautovat. Můj jedenáctiletý kapitán se tvářil, že mu to tak nějak byl předem jasný.

Ale tentokrát přece jen bylo něco jinak. Necítila jsem tu palčivou potupu jako kdysi na základce. Nechtěla jsem se propadnout do země. Vlastně jsem se celou tou situací docela bavila. Nevadilo mi, že před celou vesnicí jsem za úplně trapnou paní z Prahy, která nosí blbý boty a do míčku se trefí až napotřetí.

Semetrika? Cholerik? Morous? Ostatní lidé možná nejsou zas tak příšerní, jak na první pohled vypadají.

010AIW_Helena_Bonham_Carter_014

Včera jsem stála ve frontě na poště za jednou paní. Bylo krátce před pátou hodinou odpoledne a ta paní vypadala dost nervózní. Když se konečně dostala k okénku, úřednici za přepážkou všechno trvalo nějak dlouho. Paní byla čím dál tím nervóznější. Začala se s úřednicí hlasitě dohadovat. Ostentativně ji oslovovala „slečno,“ i když té ženě za přepážkou bylo nejmíň pětačtyřicet. Nakonec si nechala zavolat vedoucího a výměna názorů pokračovala.

Chvíli jsem se nemohla rozhodnout, komu v téhle hádce vlastně fandit. Jestli je to model „neschopná a byrokratická pošta versus oprávněně rozhořčená zákaznice“ nebo naopak „hysterka, která si vybíjí vztek na té chudince za přepážkou.“ Ale jak ta paní přede mnou zvyšovala hlas, zvolila jsem si variantu bé. „Panebože, to je semetrika,“ říkala jsem si a v duchu litovala její kolegy, sousedy, hypotetického manžela, případné děti i lidi, kteří zaparkují svoje auto vedle jejího.

Jenže pak došlo v hádce u okýnka k nečekanému zvratu. Ta paní se totiž úřednici omluvila. Řekla, že se cítí trapně, protože tak ječela, ale že má hodně naspěch, protože jí jede autobus. Rozešly se v dobrém… a já jsem najednou byla na řadě.

Musím říct, že ten smírný konec mě tak trochu zklamal. Byla jsem zvědavá, jak bude hádka eskalovat, a v duchu jsem skandovala „boj! boj! boj!“ Krvelačně jsem se těšila na velké dramatické finále. A hlavně, jakmile jsem si tu paní přede mnou jednou zaškatulkovala jako „hysterku“ a „semetriku,“ hrozně nerada jsem se své představy vzdávala.

Tomu, co se mi přihodilo, psychologové prý říkají „základní atribuční chyba“ neboli „tendence zanedbávat situační informace na úkor přecenění faktorů dispozičních.“ Jinými slovy, když se někdo nějak chová – třeba ječí na úřednici u přepážky – pomyslíme si o něm, že je „prostě takový,“ že podobné chování je součástí jeho charakteru, a očekáváme, že je takový pořád: „Ježiš, to je hysterka!“ „Panebože, to je cholerik!“

Ale když se podobně chováme my sami, víme, že naše chování vyplývá z dané situace a že k němu máme dobrý důvod. Nejsme „takoví,“ to jen okolnosti nás donutily se tak chovat: „Nejsem žádná semetrika. Ta ženská za přepážkou mě prostě vytočila!“

Stává se mi to každou chvíli.

Takže třeba v dusném odpoledni nastoupím do tramvaje plné zamračených, nervózních a zpocených lidí. A pomyslím si něco jako: „Panebože. To jsme my, Češi. Věčně zakabonění. Z ničeho se neumíme radovat, ani z toho, že je odpoledne a že jsou prázdniny.“

Ale když si pak uvědomím, že jsem stejně zamračená jako všichni ostatní, dívám se na to úplně jinak.

„Jak se nemám mračit, když je mi takový horko, v té tramvaji se skoro nedá dýchat a pořád do mě někdo strká?“

Mých 11 nejoblíbenějších výmluv, proč to nejde

painreceptors
Před pár dny jsem na narozeninové oslavě seděla vedle jedné vzdálené známé. Potkala jsem ji už víckrát, ale tentokrát jsem se s ní poprvé opravdu dala do řeči. Vypadala nešťastná, unavená a skleslá. Mezi sousty řízku mi postupně sdělila, že je nešťastná, protože

  1. je tlustá,
  2. nemá kluka,
  3. bydlí v Sokolově.

Pak si od kamarádky, která se mihla kolem, půjčila úžasnou extravagantní čelenku s ptáčky a s peřím, vyzkoušela si ji a zalitovala, že ona nic takového nosit nemůže, protože by v tom vypadala jako blázen. A když někdo někomu u stolu řekl „tobě to sluší,“ posteskla si, že tohle jí už hodně dlouho nikdo neřekl.

Na každého, kdo prošel kolem, hodila beznaděj jako tlustou deku. Bylo mi jí líto a cítila jsem se  provinile, protože ve srovnání s tou žalostnou litanií o trpkém životním údělu jsem si připadala jako rozmazlená hollywoodská hvězda s deseti milenci a vilou v Beverly Hills. A taky mě trochu štvala.

Ale pak jsem si uvědomila, že já to dělám taky. Pokud se rozhodnu, že něco nejde, umím si pro to najít skvělé výmluvy. Neprůstřelné důvody, se kterými se zdánlivě nedá nic dělat. Nevyvratitelné argumenty dokazující, že mi prostě nezbývá nic jiného než se litovat. Moje nejoblíbenější jsou tyhle:

  1. Mám moc práce. / Nemám čas.
  2. To není nic pro mě.
  3. To by příšerně naštvalo mého muže.
  4. Stejně bych to nedotáhla do konce, tak proč to vůbec zkoušet.
  5. To je moc nahonem. Musím si to napřed promyslet.
  6. Už jsem to jednou zkoušela a vůbec mi to nešlo.
  7. Ty si to představuješ jak Hurvínek válku. Není to takhle jednoduchý.
  8. A kdo mi pohlídá děti?
  9. Zítra jdu k zubaři / za týden mám uzávěrku / za měsíc musím platit daně / takže tohle mi stejně nepomůže.
  10. Můžu s tím přece začít někdy později.
  11. Když to nedopadne dobře, budu na tom ještě hůř než předtím.

Proč víc litujeme toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali?

 
Když by se mě někdo zeptal, zda lituji něčeho, co jsem udělala včera, obvykle by šlo o nějaké neuvážené akce:

  • neměla jsem si dávat ten třetí aperol spritz
  • neměla jsem se do půl třetí ráno dívat na seriál Temný případ
  • a neměla jsem u toho dětem sníst skoro celého čokoládového zajíčka, kterého dostaly k Velikonocům
  • neměla jsem si kupovat ty o číslo menší šaty, i když byly ve slevě
  • neměla jsem slíbit, že tu práci stihnu udělat do pondělka.
5060209952673_600

„Je ne regrette rien“ není nic pro mě. Já něčeho lituju každou chvíli.

Když se mám ale ohlédnout za tím, čeho lituju jaksi celoživotně, obvykle to není nic z toho, co jsem udělala. Právě naopak. Jsou to věci, které jsem neudělala.

  • Lituju, že jsem víc necestovala, dokud jsem na to ještě měla čas
  • Lituju, že jsem netrávila víc času s lidmi, kteří tu už nejsou
  • a že jsem se jich nezeptala na věci, které mi nikdo jiný nemohl říct
  • Lituju, že jsem nezačala dřív řešit průšvihy se svými zuby.
  • Lituju, že jsem se nenaučila hrát na piano.

Podobně to má pravděpodobně většina lidí, jak zjistil psycholog Lewis Ternan, který ve své studii vyzpovídal více než 700 mužů i žen okolo sedmdesátky. V odpověď na otázku „čeho v životě nejvíc litujete“ většina z nich zmínila nějakou ne-činnost:

  • že nešli studovat nebo nedodělali školu (60 lidí)
  • že nebyli ambicióznější v práci (33 lidí)
  • že se se více nevěnovali vztahům a rodině (23 lidí)

Těch, kteří litovali něčeho, co skutečně udělali, bylo daleko méně:

  • že se moc brzy oženili nebo vdaly (12 lidí)
  • že kouřili nebo propadli alkoholu (7 lidí)
  • že se příliš stresovali v práci (6 lidí)

Podle psychologů je tomu tak proto, že náš mozek si víc pamatuje akce, které jsme začali, nebo jsme o nich uvažovali, ale nedokončili je. Ale poučení je jasné: přijímat pozvání, odpovídat na dopisy a následovat třeba i trochu divné nápady je způsob, jak později litovat co nejméně.