Sebepoznání (šťastnější sami se sebou)

Jak jsem se loučila s klubky na pletení

0e93f16c5798cb968851f6594751c441

Minulý týden jsem měla příležitost setkat se s architektkou Evou Jiřičnou. Podmanivě mluvila o svém velkém, krásném a především prázdném bytě plném prostoru a světla. Dost jsem jí záviděla. Pak jsem přišla domů a v předsíni jsem se přerazila o Rozárčinu koloběžku, která se skácela přes dvojitou řadu našich bot, zakopla jsem o krabici s letními sandály, přitom jsem shodila na zem berle mého muže, které nosil po operaci kolena v roce 2010, a málem šly k zemi i štafle a velký obraz, opřený o zeď za nimi.

Zkrátka: dostala jsem chuť něco vyhodit a mít i u nás doma aspoň o kousek více prostoru a světla.

Včera, v den státního svátku, jsem se pustila do probírky svých klubíček pletací vlny, zabírající v naší ložnici dva velké plastové kontejnery a jeden piknikový koš. Upřímně, vybírání a nakupování klubíček pro mě vždycky bylo jednou z nejoblíbenějších fází celého procesu pletení. Takže v zaprášených krabicích, které jsem otevřela, jsem našla úplné archeologické vrstvy:

Snímek obrazovky 2015-10-29 v 15.00.35

  • Byla tam klubíčka z doby, kdy jsem pokládala za nesmírně chic mít všechno šedivé. Padesát odstínů akrylové šedi.
  • Byla tam hebká pastelová klubka, která jsem si nakoupila v těhotenství, když jsem chtěla “plést na miminko” (a jediným reálným výsledkem se stala jedna proužkovaná čepička).
  • Byly tam zásoby elegantních béžových přízí zděděné po mojí mámě.
  • Byla tam všechna ta podivná ulítlá klubka z doby, kdy jsem se snažila plést “umělecky”, třeba takhle:

il_570xN.93815906

il_570xN.79261189

  • Klubka provázků z mojí éry pletení kabelek a tašek.

vesele-prouzky

  • A taky různé podivně chlupaté a cuckaté příze, které jsem si pořídila jenom tak, v přesvědčení, že mě budou inspirovat k nějakému veledílu.

Teď jsem si dala za úkol se toho všeho zbavit.

Bylo to těžší, než jsem čekala, protože probírka mých starých klubek byla jako probírka mé vlastní minulosti. Naposled jsem něco upletla asi před šesti lety. Pak jsem se po druhé mateřské naplno vrátila do práce a byl konec. Jenže tím, že jsem své krabice s klubíčky měla stále při ruce, jsem se stále udržovala v iluzi, že “třeba někdy” zase začnu. Jednou, až budu mít víc času. Občas jsem dokonce vytáhla jehlice a něco začala, ale po pár řadách projekt upadl do zapomnění (takových “work in progress” jsem v krabicích taky pár našla). Vyhodit klubíčka by znamenalo rozloučit se se svou pletařskou minulostí nadobro. Smířit se s tím, že tohle už prostě nejsem já. Dát sbohem kousku svého já, který je sice reálně už dlouho pryč, ale nikdy jsem si to tak úplně nepřiznala.

Ale když jsem to nakonec udělala, byla to velká úleva. Vyluxovala jsem prach a pavučiny na zdi za krabicemi a i když k minimalismu Evy Jiřičné jsem se ani zdaleka nepřiblížila, cítila jsem se osvobozeně.

Nevyhodila jsem klubíčka úplně všechna – přece jenom jsem si nechala malou zásobu těch “nej”. Zbytek jsem nacpala do igelitových tašek a vystěhovala je na chodbu, kde teď čekají na nové majitelky. Ať z nich upletou cokoli, rozhodně to bude pletení s příběhem.

Reklamy

“Jak prožíváme své dny, tak také žijeme celé své životy.”

the-bus

Včera jsem byla dlouho v práci. Měli jsme uzávěrku. Ráno jsem nešla běhat, kolo jsem nechala doma, vypila jsem spoustu těch strašných sladkých kafí z automatu a po cestě z práce jsem v tramvaji hrála na telefonu hru 2048, na které jsem si vypěstovala tak trochu závislost. Večer jsem usnula na gauči vedle otevřeného notebooku a dnes ráno jsme všichni zaspali, takže jsem musela Rozárku odvézt autem do školy a kolotoč nestíhání začal nanovo.

No žádná sláva. Myslím, že tak asi šestnáct hodin z těch čtyřiadvaceti jsem koukala do nějakého monitoru nebo displeje a ani jsem nevěděla, jaké je venku počasí.

Možná proto mě tak zasáhl citát spisovatelky Annie Dillard, na který jsem při bloumání po internetu narazila:

“Jak prožíváme své dny, tak také žijeme celé své životy.”

Jistě, můžu si říct, že na jednom blbém dnu nezáleží. Všechny moje dny nejsou takovéhle. Ale připomnělo mi to, jak často odbývám “dnešek” – hlavně všechno nějak zvládnout, to je jedno jak – s vidinou, že ten skutečný, úplně opravdický život začne někdy v budoucnu.

Po uzávěrce. O víkendu. O prázdninách.

Stále jako bych se připravovala na něco lepšího než je to, co je právě teď.

Proto se snažím si co nejčastěji připomínat, že “skutečný a úplně opravdický život” se odehrává neustále. Ne jenom o víkendech nebo na dovolené, ale převážně v těch chvílích, kdy jedu tramvají,  stojím frontu v obchodě, vyzvedávám Rozárku z plavání nebo čekám, až se začne vařit voda ve varné konvici.

To jsou ty momenty, ze kterých se skládá většina mého života.

Takže mi nezbývá, než s nimi naložit nejlíp, jak umím.

Resting Bitch Face aneb jak vypadáme, když se netváříme nijak

14f226a447dc6d9975c622a510ae6bcf

Asi jako každý mám pár povedených fotek, na kterých se sama sobě líbím. Vlastně jsou jenom tři. Nejspíš vám nemusím říkat, jak vznikly: dlouhé minuty se šminkami před zrcadlem a potom soustředěné úsilí obětavého fotografa, který ze mě jako nadšená roztleskávačka na chvíli vymámil ten nejpříjemnější a nejpřitažlivější výraz, jakého jsem schopna, a udělal nějakých dvacet nebo třicet pokusů, ze kterých nakonec vybral jednu fotku, na které jsem vidět z nejlichotivějšího úhlu, a tu ještě vyretušoval.

Výsledek vypadá třeba takhle:

11150552_10205471819306401_5606783191794443496_n

Autorem fotky je můj kamarád Marek Novotný z ateliéru Vyfoť Se Se

Problém je v tom, že když už fotku mám, rychle zapomenu na všechny ty ostatní nepovedené a začnu si myslet, že TAKHLE vypadám pořád. Že tohle je ten obličej, který ukazuju světu.

Jenže pak, když se někdy úplně nečekaně a bez přípravy zahlédnu v zrcadle, připomenu si, že pravda je jinde. Když se netvářím nijak, když nenabiju svůj obličej energií nějakého výrazu, vypadám tristně. Smutně, unaveně, bojácně, jako profesionální trpitelka.

Zkusila jsem se sama vyfotit, abych ten svůj „nevýraz“ zachytila:

IMG_3006

Nemusím vám asi říkat, že jsem to selfie vyfotila čtyřikrát a vybrala to nejlepší. Ne to nejhnusnější.

Pak jsou taky ženy, které, když se „netváří“, působí na své okolí naštvaně. Anebo povýšeně, arogantně, nepřístupně. V angličtině pro to existuje výraz „resting bitch face“ a týká se právě žen. Od těch se totiž jaksi automaticky očekává úsměv a když se neusmívají, jejich okolí usoudí, že jsou permanentně otrávené. Zatímco muž se stejným výrazem vypadá „vážně“ a seriózně.

Kdysi jsem si myslela, že když se nebudu usmívat a soustředěně přimhouřím oči, budu vypadat jako femme fatale. Asi jako Elizabeth Taylor na obrázku nahoře. Teď už vím, jak to vypadá doopravdy. Jako zpruzená krátkozraká paní, která by potřebovala brejle.

Problém chytrých holek

ZAR4a0a05_pelisky

„Rozšířilo se nám tu takové slovíčko…“

Moje dcera Rozárka je chytrá. Je dost chytrá na to, abychom my, její lemplovští rodiče, ani po třech letech školní docházky téměř nezaregistrovali, že vůbec chodí do školy. Je dost chytrá na to, že neřešíme její známky a domácí úkoly a přesto pořád patří k nejlepším žákům ve třídě. Je dost chytrá, takže se nemusí snažit a všechno jí jde.

Co to ale pro její další život znamená?

Znamená to, že v klidu vystuduje gymnázium a dostane se na vysokou? Možná.

Znamená to, že má před sebou úspěšnou pracovní kariéru? Ani náhodou.

Taky mám za sebou zářnou dráhu školní jedničkářky. A vím, že pro můj pracovní život to neznamenalo téměř nic. Když v práci došlo na lámání chleba, hlavní roli obvykle hrály vlastnosti jako odvaha, invence a sebevědomí, které se ve škole neučily a kluci jich obvykle měli mnohem víc.

Proč to ale tak je? Jak to, že děti, které snadno zazáří ve škole, potom v praktickém životě tak často zapadnou do průměru?

Profesorka psychologie Carol Dweck provedla rozsáhlou sérii testů s dětmi z páté třídy. Byly mezi nimi ty chytré, které paní učitelky odjakživa chválily. A taky ty, kterým učitelky říkaly, že se musejí „víc snažit“ a „dávat pozor“. Když děti dostaly úkol, který byl výrazně nad jejich současné znalosti, nebo který prostě jen vybočoval z toho, co se učily ve škole, ty „chytré“ děti si vedly ve skutečnosti o 25 % HŮŘ než ty ostatní. A zejména holčičky. Když se jim nepovedl nějaký hodně těžký úkol, posléze nedokázaly vyřešit ani ty jednodušší, protože velmi rychle ztratily sebedůvěru. Šlo jim víc o to, dostat dobrou známku, než o to, přijít na něco nového.

Carol Dweck tvrdí, že za to může výchova. Chytré holky od rodičů i učitelek odmalička slyší samou chválu. Jsou „šikovné“, „bystré“, „dobré žákyně“. A díky tomu uvěří, že jejich schopnosti jsou vrozené a neměnné a nemusejí na nich pracovat. Zatímco kluci, u kterých se sebekontrola a schopnost poslouchat pokyny rozvíjí později, jsou často káráni, že se mají „víc snažit“ a „dávat pozor“. Takže se naučí potýkat se i s úkoly, se kterými si na začátku nevědí rady.

Výsledek? Chytré holky se i do budoucna učí řešit jenom ty problémy, u kterých mají od začátku pocit, že na ně stačí. Zatímco chytří kluci si troufají i na víc.

Dá se s tím něco dělat, třeba i v dospělosti? „No jistě,“ říká Carol Dweck. „Změnit mentální nastavení není žádný chirurgický zákrok. Stačí přestat věřit, že vaše schopnosti jsou nezměnitelné, a být ochotnější se učit a růst.“

Znamená to ale zkoušet i věci, o kterých víte, že je vůbec neumíte. Zpívat ve sboru, i když odjakživa „neumíte zpívat“. Zapsat se do kurzů malování, i když „nemáte talent“. Jít běhat, i když si myslíte, že to bude hrůza. Říct svůj názor, i když všichni ostatní si myslí něco jiného.

Protože život není o tom, dostávat samé jedničky.

Jóga a já aneb Zpověď nejhorší jogínky na světě

tumblr_m4z3n7kiMj1rt8vjdo1_400

Dnes ráno při běhání v parku jsem si poodešla z cestičky na trávník, našla jsem si místo, kde nebyla žádná psí hovínka a třikrát po sobě jsem si zacvičila pozdrav slunci. A byla to… krása. Přestože jsem měla ruce umazané od hlíny a přestože mnohokrát předtím, při nejrůznějších lekcích jógy, jsem si připadala jako největší loser široko daleko.

Především proto, že…

  • …mi to nejde. Zatímco všichni ostatní ladně provádějí jednu ásánu za druhou, já se o ně jenom neohrabaně pokouším. Ztrácím rovnováhu, v pozici stromu padám na stranu a poskakuju na jedné noze, neudělám klik, připadám si jako hroch mezi plameňáky.
  • …a všichni to vidí. I když si na začátku lekce umístím svou jógamatku strategicky někam dozadu do kouta, aby mě nikdo neviděl, vždycky nadejde ten okamžik, kdy si mě instruktorka všimne, zaregistruje mou odlišnost a zaměří na mě svou pozornost. V tu chvíli bych nejraději splynula s podlahou, ale není úniku.
  • …nemluvím jógovým jazykem. „Otevřete pravý bok.“ „Uvolněte bedra.“ Moc ráda bych tyhle pokyny splnila, jenže jim nerozumím.
  • …jsem nejtlustší ze všech. Na lekcích pilates, zumby nebo aerobiku vždycky potkáte nějakou oplácanější holku, která je tam poprvé. Na józe jsem nikdy nikoho takového nepotkala. Vždycky jsem to byla já.
  • …všichni to berou děsně vážně. Snažit se své evidentní nedostatky zlehčit s pomocí podvratného humoru se mi na hodinách jógy nepodařilo. Moji spolucvičenci brali jógu velmi vážně a pokud se usmívali, pak proto, že byli v nirváně.
  • …neumím správně meditovat. Když jsme na začátku lekce měli zavřít oči a zpívat „óm“, připadala jsem si pokaždé, no… asi tak, jako když jsme v šesté třídě stáli čestnou stráž u hrobu neznámého vojína. Trapně, směšně a v křeči. Pootevřela jsem oči na škvírku a šmírovala své spolucvičence, Ale všichni vypadali hluboce duchovně ponoření ve své meditaci.

A přes to všechno jsem si jógu dokázala zamilovat. Opravdu je na ní něco, co mi přináší radost do života, zvlášť na začátku dne. Opravdu dokáže propojit tělo a duši. Jenom na to musím být sama. Třebas i na rozbahněném trávníku, na dvou metrech čtverečních mezi několika psími hovínky.

Nechci žít jen proto, abych žila zdravě

oil-paintings-fat-woman-tz_LRG

Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem zdravá. Tím myslím to, že mě většinou nic nebolí a moje tělo dělá plus mínus všechno, k čemu ho potřebuju. Dobře, když vypiju láhev a půl vína a jdu spát v půl třetí v noci, druhý den jsem trochu unavenější, než jsem bývala v devatenácti. O osmihodinovém spánku si už nemyslím, že je jenom pro padavky. Ale víceméně se na své tělo můžu spolehnout.

Čím dál častěji ale potkávám lidi, pro které je zdraví něco jiného. Není to ten normální stav, kdy nejste nemocní. Je to cíl, na kterém se musí tvrdě makat. Pětadvacetiletá dcera mojí kamarádky žije na permanentním detoxu. Sousedka ze Žižkova chodí na nějaký přístroj, který do jejího těla nahrává léčivé vibrace. Kolegyně z práce nejí lepek a támhle v časopise zase jedna paní tvrdí, že „se vůbec neomezuje a jí všechno, na co má chuť,“ jenže vzápětí vychází najevo, že většinou má chuť na kaši z quinoy a vajíčko naměkko. Čím dál víc mě různí lidé přesvědčují, že si jenom myslím, že jsem zdravá, protože ve skutečnosti v mém těle probíhá divoký večírek zlých toxinů a volných radikálů. Jediný způsob jak být doopravdy, skutečně zdravá, je podřídit tomu celý svůj život.

Jenže já mám svůj nezdravý život ráda. A dokonce si myslím, že zdraví jako smysl a cíl života je trochu málo. Vážím si svého zdraví, ano, a jsem za něj vděčná, a v rámci možností se snažím mu moc neubližovat. Ale na druhou stranu jsem přesvědčená, že zdraví by mělo být jenom prostředek, ne cíl. Chci být zdravá, abych mohla jít bruslit se svými dětmi, chodit naboso v horkém písku, vylézt na strom, běžet a cítit vítr ve tváři. Abych mohla dělat všechny ty báječné nezdravé věci, vypít s kamarádkou na dvorku tři láhve vína, přidat si u tchýně svíčkovou, kazit si oči čtením v posteli, ujídat těsto při pečení vánočního cukroví.

„Víte, pane doktore, v životě jde o víc než jenom o zdraví.“ Tuhle větu si americký onkolog Lewis E. Foxhall vyslechl od jednoho ze svých těžce nemocných pacientů, když mu vyhuboval za nehorázný prohřešek vůči jeho doporučením. „Jeho slova mi pomáhají ukočírovat moji někdy přílišnou snahu nutit svoje pacienty do zdravého životního stylu. Připomínají mi, že někdy je lepší zaujmout realističtější postoj,“ dodává doktor Foxhall.

A rakouský filozof Ivan Illich napsal: „Ano, trpíme bolestí, býváme nemocní, umíráme. Ale také doufáme, smějeme se, oslavujeme. Nemusíme kvůli honbě za zdravím zplošťovat svou lidskou zkušenost. Vyzývám všechny, aby své myšlenky posunuli od starosti o zdraví ke kultivování umění žít.“

Mých 20 bobříků odvahy. A jaké jsou ty Vaše?

Snímek obrazovky 2015-02-25 v 19.32.27

Za pár dní budu odevzdávat rukopis své druhé knížky. Jmenuje se Jak jsem sebrala odvahu. Myslím si, že odvaha je něco, co se dá trochu natrénovat. A žít odvážně se dá i přesto, že máte trochu strach.

Tady jsou moje bobříky odvahy, které se dají sbírat každý den. Jsou malé, opravdu malé! Ale právě proto, že se získávají snadno, mi pomáhají sbírat odvahu i k těm větším a náročnějším.

  1. Otočit koutek sprchy z červené na modrou a pustit na sebe studenou vodu. Pro mě jsou opravdový bobřík odvahy záda. Tam to studí nejvíc.
  2. Doopravdy jít běhat ráno hned poté, co se vysoukám z postele.
  3. Opětovat oční kontakt s neznámým člověkem v tramvaji. A usmát se.
  4. Říct kompliment úplně cizímu člověku.
  5. Poslat děti spát, když mají rozkoukaný film.
  6. Zaplatit žvýkačky tisícovkou.
  7. Sáhnout do školní Betynčiny školní aktovky, až na dno, kde se obvykle skrývají rozpláclé zbytky plesnivé svačiny.
  8. Omluvit se, když je za co.
  9. Jet z kopečka na kolečkových bruslích.
  10. Říct někomu: „Nemáš pravdu.“
  11. Říct někomu: „Máš pravdu a já jsem se spletla.“
  12. Jít tančit, když je na parketu ještě prázdno.
  13. Zabít pavouka.
  14. Jít do drahého a nafoukaně vypadajícího obchodu a něco si tam vyzkoušet, i když si to v žádném případě nemůžu koupit.
  15. Na začátku léta se na pláži poprvé svléknout do plavek.
  16. Jit mezi kopřivami s holýma nohama.
  17. Skočit do vody rovnou, bez osmělování.
  18. Skončit s něčím, do čeho jsem už investovala spoustu času a energie, ale pořád to nefunguje.
  19. Dát si k obědu s kolegy hamburger a hranolky, i když všichni ostatní jedí jenom salát.
  20. Zeptat se prodavačky, jestli ty šaty nemají ve větší velikosti.

Ráda bych se dozvěděla, co je zkouškou odvahy pro vás, čtenáře Šťastného blogu. Jaké jsou vaše malé i větší bobříky? Napište mi prosím na bara@sakypaky.com nebo sem do komentářů. Vaše odvážné tipy příští týden zveřejním a ráda bych je dala i do knížky. Děkuju! Jsem zvědavá a těším se.