Otestovala jsem

Jste ospalí? Otestujte se!

Спящая_царевна

Spánkový expert Tony Schwartz tvrdí, že lidi, kterým chybí hodina spánku denně, jsou na tom podobně, jako by měli v krvi 0,1 promile alkoholu. Takže jsem většinu svého dospělého života permanentně nalitá. Až na to, že nevyspání narozdíl od opice není tak zábavné.

(Celý příspěvek…)

Reklamy

Co mi dělá radost: Že mám poprvé v životě propíchnuté uši

Girl_with_a_Pearl_EarringNikdy v životě jsem nenosila náušnice. Ženy v naší rodině je nenosily po celé generace. Vlastně nevím proč. Moje babička nikdy neměla propíchnuté uši, ani moje máma. A mně je taky nedaly propíchnout, když jsem byla mimino. Později jsem na to sice brblala a záviděla holkám ve škole zlaté náušničky, ale celá desetiletí jsem na propíchnutí uší nesebrala odvahu a prožila svůj život až do dospělosti jako ta, co náušnice prostě nenosí. Nikdy se mi nepodařilo vypátrat původ téhle naší zvláštní tradice. Ale držela jsem se jí: když se mi narodily dvě dcery, nedala jsem jim propíchnout uši s odůvodněním, že v naší rodině se to nedělá.

Jenže asi před rokem mi Betynka s Rozárkou oznámily, že náušnice chtějí. Celé dlouhé měsíce se mi dařilo odkládat tu operaci na neurčito. Ve skutečnosti jsem se totiž propichování uší bála daleko víc než ony, během let jsem si vyslechla spoustu historek o hnisajících dírkách, červených napuchlých boltcích a narušených akupunkturních bodech. Ale když už jsem nakonec stanovila den D a objednala jsem je k doktorce, rozhodla jsem se, že to podstoupím s nimi.

Právě před měsícem jsme všechny tři stály v ordinaci s objednávkou: nastřelení šesti pecek z chirurgické oceli do šesti ušních lalůčků. Před dětmi jsem musela předstírat, že nemám strach, a zároveň jsem měla radost ze společného, byť poněkud bizarního zážitku. Takový malý rodinný iniciační rituál.

A zjistila jsem tři věci.

  • Za prvé, že nastřelení náušnic nebolí ani zdaleka tak, jak jsem si myslela.
  • Za druhé, že porušování rodinných tradic může být stejně zábavné jako jejich dodržování.
  • A za třetí, že zkoušet nové věci je opravdu jeden ze způsobů, jak být šťastnější. Přestože to je často nepohodlné, riskantní a někdy to i trochu bolí.

Ráda občas sama sebe překvapuji věcmi, o kterých jsem si myslela, že bych je nikdy neudělala. A tenhle týden jsem poprvé měla na sobě opravdové visací náušnice. Ty nejbarevnější a nejsvítivější, jaké se daly sehnat.

Chystám se testovat Den extrémní laskavosti

Můj muž i moje děti mě téměř denodenně ujišťují o tom, jak jsem příšerná. Výčet mých poklesků, omylů, zanedbání, nedostatků i zavrženíhodných vlastností v jejich očích nemá hranic – stejně jako jejich horlivost, s níž ty poklesky vyhledávají a nahlas pojmenovávají. Tak například za uplynulý víkend jsem se o sobě dozvěděla, že 1) špatně utírám prach 2) jsem zavinila poruchu myčky na nádobí, protože v ní moc často myju 3) jsem špatná matka, protože si s dětmi na hřišti nikdy nehraju na babu, na rozdíl od tatínka Verči Němcové 4) jsem špatná matka, protože při večerním předčítání usínám a nedokážu ani dočíst kapitolu 5) jsem špatná matka, protože jim nechci koupit čokoládu Kinder Bueno 6) jsem neschopná, protože jsem pořád ještě nepřinesla potvrzení kvůli slevě na dani 7) jsem nedbalá, protože jsem nechala na podlaze válet brusle 8) jsem hysterická 8) nemám smysl pro humor a neumím dělat bubliny ze žvejkačky.

Jak na tahle hodnocení své osoby reaguju? Defenzívně. Snažím se argumentovat, nebo vyklidím pozice a mlčím. Rozhodla jsem se ale – ne napořád, jen na 24 hodin – vyzkoušet trochu jinou strategii. Den extrémní laskavosti. Zahrnu svou rodinu přívalem laskavosti, pozitivní energie, úsměvů, pochval a pozorností, bez ohledu na to, čím mi budou oplácet. Nenechám se vyvést z míry jejich špatnou náladou a budu vymýšlet různé způsoby, jak je potěšit.

Změní se něco? Všimnou si něčeho? Udělá jim to radost? Udělá to radost mně?

Před víkendem to ovšem už nestihnu: můj muž zítra nastupuje do nemocnice na plánovanou operaci. Takže Den extrémní laskavosti dostane jako dárek k propuštění.

V pondělí dám vědět, jak to dopadlo.

Proč jsem ještě nepřestala psát tenhle blog

Kdysi jsem zkoušela napsat knihu. Založila jsem si online butik s vlastnoručně vyrobenými kabelkami. Snažila jsem se naučit malovat akvarely podle příručky. Pokoušela jsem se prodávat pletené čepice na Fleru. Začala jsem (ve čtyřiatřiceti) chodit na balet. Všechny tyhle moje pokusy o tvůrčí projekty nejpozději do půl roku – ale většinou o dost dřív – zašly na nedostatek nadšení (maskovaný jako nedostatek času nebo inspirace nebo obojího).

Šťastný blog nedávno oslavil třičtvrtěroční narozeniny a zatím stále žije. S výjimkou plození a vychovávání dětí je v mém životě jediným kreativním počinem, který mi vydržel takhle dlouho. Klíčovou ingrediencí, která ho udržuje při životě, je patrně moje nadšení. A čím dál víc si myslím, že nadšení pro jakoukoli práci není euforický stav, který nás náhle přepadne a stejně znenadání zase opustí. Je to spíš rostina, která vyžaduje každodenní péči.

Tady je pár tipů, jak nadšení pěstovat a kultivovat.

Dělejte to každý den. Třeba jenom pět minut. Tohle je myslím úplně nejdůležitější. Myslím, že ať se věnujete čemukoli, právě každodennost vašeho soustředění zaručí, že vaše nadšení nevychladne, a stále budete připraveni vstřebávat případnou inspiraci.

Nebojte se, že si „vypotřebujete“ nápady. Zdá se mi, že nápady mi začnou docházet vždycky právě ve chvíli, kdy si je začnu „šetřit“. Když s nimi naopak trošku plýtvám, další se objevují samy od sebe.

Mějte zpětnou vazbu. Tady můžu jenom říct: velký dík vám všem, kdo můj blog čtete a píšete komentáře.

Začínám testovat týden bez internetu

Přiznávám, že úplně dobrovolně bych si něco takového nevybrala. Ale stalo se: zítra odjíždím na dovolenou do míst, kam wifi dosud nevkročila. Beru to jako příležitost dopřát si týdenní informační detox. Budu číst jenom opravdové (papírové) knihy, psát jenom opravdové (papírové) pohlednice a prozkoumávat tak jeden ze způsobů štěstí, kterému jsem se v posledních letech poněkud odcizila.

Jedním z mnoha paradoxů, na které jsem při psaní Šťastného blogu narazila, je totiž to, že – abych vůbec mohla nacházet různé způsoby, jak být šťastnější, – musím vstát od počítače a začít něco dělat.

Takže, ano, beru si dovolenou. Ale už teď se moc těším na pondělí 18. července, kdy na tomto místě, doufejme, najdete pár postřehů z expedice do světa offline.  

Měsíc šťastnějšího jídla v přímém přenosu!

Měsíc šťastnějšího jídla – dlouhodobý experiment, do kterého jsem se pustila minulý týden – můžete nyní sledovat téměř v přímém přenosu.

Přímo tady jsem si zřídila něco jako jídelní deníček, v němž hodlám zaznamenávat své dílčí pokusy a (ne)úspěchy se „šťastným“ stravováním.

Najdete ho, když kliknete na červené jablíčko v pravém sloupci.

Začínám testovat Měsíc šťastnějšího jídla

Po Měsíci nenakupování, který mě v lecčems překvapil i obohatil (přečíst si o tom můžete tady, tady a tady) je čas na další měsíční experiment, tentokrát na téma štěstí versus každodenní stravování. Jak těsně je jídlo propojeno s našimi pocity ví každý, kdo se někdy pokoušel zvednou si náladu tabulkou hořké čokolády nebo měl depresi po zkonzumování pytlíku chipsů.

Co si představuju pod „šťastnějším jídlem“?

Ani dietu, ani nezřízené hodování, nýbrž něco mezi. Vlastně obojí současně.

Chtěla bych:

  • …vždy a za všech okolností jíst „duchapřítomně“, to znamená: vědět, co jím, a vnímat to. Nebýt při jídle duchem mimo. Neládovat ho do sebe jako pouhou hmotu, jejíž chuť ani nevnímám.
  • …jíst pomaleji.
  • …neuždibovat. Zkrátka když se jí, tak se jí, a ne že člověk sám před sebou předstírá, že vlastně vůbec nejí (a že ta skoro půlka rohlíku nebo hrst oříšků se nepočítá).
  • …co nejčastěji pojmout jídlo jako rituál, společenskou událost. (To je mimochodem jedna z věcí, které závidím Francouzkám – ty to umějí dokonale).
  • …testovat různé velmi příjemné způsoby podávání jídla pod širým nebem, jako je piknik, grilování, snídaně v trávě.
  • ponechat si prostor pro spontánní neplánované chuťové zážitky (zmrzlina u stánku)
  • ...ochutnávat nová, neznámá jídla (jsem v tomhle směru dost konzervativní, takže to bude náročnější).
  • …chodit na farmářské trhy.
  • …naučit se něco nového uvařit.

A co si od toho slibuju?

Že budu šťastnější a že si odnesu nové zážitky. A že zhubnu, i když to zní paradoxně. Tedy možná. Trochu.