Obyčejné věci

Jak jsem se loučila s klubky na pletení

0e93f16c5798cb968851f6594751c441

Minulý týden jsem měla příležitost setkat se s architektkou Evou Jiřičnou. Podmanivě mluvila o svém velkém, krásném a především prázdném bytě plném prostoru a světla. Dost jsem jí záviděla. Pak jsem přišla domů a v předsíni jsem se přerazila o Rozárčinu koloběžku, která se skácela přes dvojitou řadu našich bot, zakopla jsem o krabici s letními sandály, přitom jsem shodila na zem berle mého muže, které nosil po operaci kolena v roce 2010, a málem šly k zemi i štafle a velký obraz, opřený o zeď za nimi.

Zkrátka: dostala jsem chuť něco vyhodit a mít i u nás doma aspoň o kousek více prostoru a světla.

Včera, v den státního svátku, jsem se pustila do probírky svých klubíček pletací vlny, zabírající v naší ložnici dva velké plastové kontejnery a jeden piknikový koš. Upřímně, vybírání a nakupování klubíček pro mě vždycky bylo jednou z nejoblíbenějších fází celého procesu pletení. Takže v zaprášených krabicích, které jsem otevřela, jsem našla úplné archeologické vrstvy:

Snímek obrazovky 2015-10-29 v 15.00.35

  • Byla tam klubíčka z doby, kdy jsem pokládala za nesmírně chic mít všechno šedivé. Padesát odstínů akrylové šedi.
  • Byla tam hebká pastelová klubka, která jsem si nakoupila v těhotenství, když jsem chtěla “plést na miminko” (a jediným reálným výsledkem se stala jedna proužkovaná čepička).
  • Byly tam zásoby elegantních béžových přízí zděděné po mojí mámě.
  • Byla tam všechna ta podivná ulítlá klubka z doby, kdy jsem se snažila plést “umělecky”, třeba takhle:

il_570xN.93815906

il_570xN.79261189

  • Klubka provázků z mojí éry pletení kabelek a tašek.

vesele-prouzky

  • A taky různé podivně chlupaté a cuckaté příze, které jsem si pořídila jenom tak, v přesvědčení, že mě budou inspirovat k nějakému veledílu.

Teď jsem si dala za úkol se toho všeho zbavit.

Bylo to těžší, než jsem čekala, protože probírka mých starých klubek byla jako probírka mé vlastní minulosti. Naposled jsem něco upletla asi před šesti lety. Pak jsem se po druhé mateřské naplno vrátila do práce a byl konec. Jenže tím, že jsem své krabice s klubíčky měla stále při ruce, jsem se stále udržovala v iluzi, že “třeba někdy” zase začnu. Jednou, až budu mít víc času. Občas jsem dokonce vytáhla jehlice a něco začala, ale po pár řadách projekt upadl do zapomnění (takových “work in progress” jsem v krabicích taky pár našla). Vyhodit klubíčka by znamenalo rozloučit se se svou pletařskou minulostí nadobro. Smířit se s tím, že tohle už prostě nejsem já. Dát sbohem kousku svého já, který je sice reálně už dlouho pryč, ale nikdy jsem si to tak úplně nepřiznala.

Ale když jsem to nakonec udělala, byla to velká úleva. Vyluxovala jsem prach a pavučiny na zdi za krabicemi a i když k minimalismu Evy Jiřičné jsem se ani zdaleka nepřiblížila, cítila jsem se osvobozeně.

Nevyhodila jsem klubíčka úplně všechna – přece jenom jsem si nechala malou zásobu těch “nej”. Zbytek jsem nacpala do igelitových tašek a vystěhovala je na chodbu, kde teď čekají na nové majitelky. Ať z nich upletou cokoli, rozhodně to bude pletení s příběhem.

Reklamy

„Když nepadáte, znamená to, že se moc nesnažíte se zlepšit.“

Snímek obrazovky 2014-11-13 v 23.32.06

Tuhle nevyžádanou radu jsem dostala od Rozárčiny lyžařské instruktorky před třemi lety v Krkonoších. Na konci lekce na mě obě čekaly u bufetu dole u vleku a pozorovaly mě, jak sjíždím sjezdovku směrem k nim. Od deseti let, kdy jsem sama absolvovala lyžařskou školičku, jezdím v podstatě pořád stejně. Opatrně, pomalu, se špičkami lyží natočenými trochu k sobě, aby se mi to moc nerozjelo. Nevypadám přitom dvakrát půvabně, ale má to tu výhodu, že prakticky vůbec nepadám, nemám sníh v rukávech ani za krkem a vždycky se nějak doštrachám k bufetu, kde si konečně můžu dát svařák.

Rózina instruktorka, Adéla, mě upozornila na něco, na co jsem od doby svého dětství dávno zapomněla: že občas na lyžích spadnout je úplně v pořádku. Může to být dokonce nutné, pokud si chcete vyzkoušet něco nového.

Vzpomněla jsem si na ni, když jsem narazila na postřeh jednoho trenéra závodních lyžařů: fyzička podle něj tvoří jen čtyřicet procent úspěchu. Dalších třicet představuje technika a zkušenosti. A zbývajících třicet procent přináší ochota riskovat a tedy i někdy spadnout.

Myslím, že to platí nejenom v lyžování. Dělat to, co už umím je fajn, ale jedině když se odhodlám spadnout, udělat ze sebe úplného pitomce, riskovat neúspěch, můžu si vyzkoušet něco, co jsem nikdy předtím nedělala: tančit na stole, uvařit crème brûlée, udělat na hodině jógy stoj na hlavě. A zkoušet nové věci je pro mě určitě způsob, jak být šťastnější.