Obecné

Moje budoucí já to se mnou nemá lehké

8a93390d126a94924fceedbb0121a529.jpg

V pátek odpoledne se v práci obvykle dostávám do stavu příjemné lenivosti. Tohle už nestihnu, říkám si. Udělám to v pondělí. A tohle taky ne. S tím teď vůbec nemá cenu začínat. Vrhnu se na to hned v pondělí ráno, plná energie.

Báru, která žije v budoucnosti vzdálené pouhé tři dny, vnímám prostě jako někoho jiného. Lepšího a zásadovějšího, než jsem já teď. Je to ta osoba, která s nadšením vyplňuje excelové tabulky, odpovídá na e-maily a nemá problém vyřídit jakýkoli nepříjemný telefonát. S nadšením spěchá do úřadovny VZP odevzdat tam Přehled o příjmech a výdajích OSVČ. Věřte nebo ne, stepuje před tím úřadem těsně před otevírací hodinou, aby tam byla první, nemusela stát frontu a hned potom mohla vyrazit do práce (a tam být taky první). Tahle budoucí Bára taky mimochodem odchází z večírků v rozumnou hodinu, aby se stihla na druhý den pořádně vyspat. Ne jako já, která po dvou skleničkách začne svou představu o tom, co je “rozumná hodina”, posouvat daleko za půlnoc. Budoucí Bára vstává hned s prvním zazvoněním budíku, dělá si zdravé snídaně a nikdy se místo práce nepoflakuje na Facebooku.

Problém je v tom, že tuhle budoucí pondělní Báru jsem ještě nikdy nepotkala.

Když nastane pondělí, pořád jsem tady jenom já. Ta Bára, která šla včera moc pozdě spát, pochůzku do VZP odloží na středu a v práci se půl hodiny rozkoukává, než je vůbec schopna otevřít e-mail a začít něco dělat.

Myslím teď na ni, na tu budoucí současnou Báru. A říkám si, že bych jí mohla alespoň s něčím helfnout, aby toho v pondělí neměla tolik. Měla bych být na ni trochu hodnější. No dobrá, pomůžu jí. Udělám aspoň jednu z těch věcí, o kterých jsem si říkala, že už je nestihnu. A budoucí Báře sepíšu úkoly na pondělí.

Sobremesa, Koi no yokan a dalších 10 nepřeložitelných slov pro radost

e1d4cf55f56f154bff17dd005b88894b.jpg

 

Občas se mi stane, že mám nějaký pocit a ani o něm nevím. Teprve když ho někdo jiný popíše, uvědomím si, že tohle znám taky.

Proto mi udělal radost britského psychologa Tima Lomase, který nashromáždil 216 slov z nejrůznějších jazyků, která popisují nejrůznější způsoby radosti a potěšení, ovšem angličtina (a většinou ani čeština) je jedním slovem vyjádřit nedokáže.

(Celý příspěvek…)

Flâneur je umělec v toulání po městě

flaneurgrey-web.jpg

Paříž v polovině 19. stolení měla své hipstery. Říkalo se jim flâneurs, což se skoro nedá přeložit: tulák, flákač, povaleč, čumil? Nic z toho nezní moc pěkně. I když právě tohle pravý flâneur dělal. Toulal se, poflakoval se, okouněl. Ale dělal to s grácií pravého gentlemana. Byl to objevitel, znalec ulic, vášnivý divák pouličního života, umělec v lenivém toulání.

Takhle popisuje flâneura Charles Beaudelaire ve své eseji Malíř moderního života:Flaneur

“Pouliční dav je jeho živlem, stejně jako vzduch pro ptáky a voda pro ryby. Jeho vášní a povoláním je splynout s davem. Pro dokonalého flâneura je nesmírnou radostí zabydlet se v srdci mnohosti, v přílivu a odlivu plynoucího proudu, uprostřed prchavosti a nekonečna. Být mimo domov a cítit se doma kdekoli; vidět svět, být uprostřed světa a zůstávat světu skryt…”

Flâneur prostě nemíří jenom z práce do Alberta a pak domů, jeho nejoblíbenější trasou je odbočka ze známé cesty. A přitom objevuje věci, které vlastně vůbec nehledal.

Ráda chodím po městě pěšky, většinou jako obyčejný chodec spořádaně mířící z bodu A do bodu B po svých každodenních trasách. Ale ještě raději mám ty momenty, kdy se ze mě aspoň na chvíli stane flâneur, tedy vlastně flâneuse. Nakouknu do neznámého vnitrobloku. Chvíli posedím v zadní lavici v kostele. Dívám se přes plot do vilových zahrad. Okukuju zčernalé brože ve výloze vetešnictví. Objevuju nové zkratky. Zastavím se na kávu někde, kde jsem ještě nebyla. Nechávám myšlenky plynout a vynořovat se stejně nečekaně jako nové výhledy na Vltavu a Hradčany z neznámých úhlů.

Toulání je časově náročný koníček, v mém současném životě opravdový luxus. Ale každá sebekratší potulka je jako koktejl namíchaný z nejomamnějších ingrediencí: svobody, nepředvídatelnosti, z radosti z důvěrně známého i okouzlení z neznámého, z dobrodružství.

P.S. Novináři z Radiožurnálu sestavili mapku, ukazující jak dlouho trvá cesta pěšky mezi jednotlivými stanicemi metra. Může nás inspirovat k tomu, abychom po Praze víc chodili pěšky. Je to rychlejší, než se může zdát. Ale samozřejmě, své kouzlo má i loudání.

metro_chuze-1.jpg

Co mi dělá radost: Život na počkání Wisławy Szymborské

 

simic_1-122211.jpg

Musím přiznat, že o polské básnířce Wisławě Szymborské jsem se poprvé dočetla předevčírem, když jsem narazila na anglický překlad její básně Życie na poczekaniu. Jednoduchými slovy v ní popisuje pocit, který tak dobře znám: že každý moment každého dne je prchavý a neopakovatelný, a jakkoli neohrabaně se mi podaří ho prožít, stane se už navždycky kouskem mého života.

(Celý příspěvek…)

„Být stydlivý je jako když přijdete pozdě na večírek a všichni ostatní už v sobě mají tři piva.“ 

alone_in_a_crowd_by_zubaidit-d8w7cns.jpg

Před Vánoci jsem byla na jednom pracovním večírku. Po úvodním proslovu a přípitku jsme byli vyzváni, abychom se rozptýlili do skupinek, seznamovali se a družili se. Většinu lidí v sále jsem znala od vidění, ale ne tak dobře, abych sebrala odvahu se do nějaké skupinky zapojit.

(Celý příspěvek…)