Obecné

Dva světy Astrid Lindgrenové

666c2b431800d0533924bb51ef469779.jpg

Nikdy mi nešlo do hlavy, jak tyhle dvě knihy mohla napsat stejná ženská. Víte, které myslím: Děti z Bullerbynu a Pipi Dlouhou punčochu.

Každá z nich jako by přišla z trochu jiného světa. Děti z Bullerbynu jsou ty hodné. V zimě sáňkují, v létě chodí jednotit řepu, hlídají Ollovu malou sestřičku, Lisa si šetří na červené kolo a hezky si uklízí svůj pokojíček a Lasse se chce stát sakumprásk inženýrem. A když zlobí, tak jenom trošičku, třeba když se před Vánoci pohádají o to, kdo bude vykrajovat perníčky formičkou prasátka. Jejich svět je plný dodržovaných rituálů, pořád stejný a bezpečný a já si nepřeju nic jiného, než aby takový zůstal, protože v Dětech z Bullerbynu je prostě vždycky všechno správně. Samozřejmě, kromě ševce Snälla, který pije a byl zlý na svého psa, ale od té doby, co si od něj toho psa vzal Olle, tak i tohle je v pořádku.

A pak je tady Pipi Dlouhá punčocha, která nemá v pořádku vůbec nic, aspoň ne podle konvenčních měřítek. Maminku má andělem, tatínek je někde na moři, a Pipi s tím vůbec nemá problém. Stará se sama o sebe, když pominu pana Nilssona, což je opičák, a má k tomu kufr plný peněz a nadpřirozenou sílu. Spí s nohama na polštáři a tancuje valčík s lupičem, který ji přišerl vykrást. Anarchistka, rebelka, která narušuje řád, kamkoli přijde. Když se mluví o tom, jaká je to bomba, že v současných akčních filmech se objevují ženské hrdinky, tak se směju, protože feministka Pipi tady byla už v roce 1945 a všechno to předvedla srozumitelněji než ony.

Děti z Bullerbynu jsou pořád pospolu a v té pospolitosti je síla. “Já a Anna a Britta a Lasse a Bosse a Olle.”  Společně jedou na hostinu u tety Jenny, spolu přespávají na seníku, spolu poslouchají vyprávění devadesátiletého slepého dědečka. A Pipi, přestože je tak charismatická, je sama a umí být sama. I na Štědrý večer, když se právě vrátila z ostrova Kurekuredutů.

„Pipi, nemohla bys být první noc u nás?“ zeptala se Anika.

„To ne,“ řekla Pipi a před vrátky seskočila s koně rovnou do sněhu. „Musím to tady dát nejdřív trochu do pořádku.“

A šlapala domů hlubokými závějemi, které jí sahaly až po pás. Kůň šlapal za ní.

„Vždyť tam budeš mít zimu, když se tam tak dlouho netopilo,“ namítal Tomy.

„To nic,“ řekla Pipi. „Dokud srdce tluče a krev je horká, tak člověku žádná zima neublíží!“

Chtěla bych mít takovou soudržnou rodinu, jako jsou ty v Bullerbynu, a chtěla bych být zajímavá a nezávislá jako Pipi… nojo, já vím, že to nejde. Hlavně jsem ale nikdy nepochopila, jak někdo mohl mít v hlavě dva tak odlišné a krásné světy, jako Astrid Lindgrenová. Navíc obojí psala skoro současně, první Děti z Bullerbynu vyšly dva roky po první Pipi.

Vysvětluju si to jedině tím, že ty dva světy měla i ve svém životě. Vyrostla ve vesničce Vimmerby na jihu Švédska a její dětství bylo doopravdy hodně podobné tomu, co popisuje v Dětech z Bullerbynu (ostatně, jen kousek od Vimmerby je usedlost Sevedstorp, kde dodnes najdete dokonalý předobraz Sörgårdenu, Mellangårdenu a Norgårdenu), až na to, že idylické dětství ve farmářské rodině tehdy znamenalo také hodně tvrdé práce na poli – o hodně víc, než si dnes při čtení o Lise, Anně a Brittě představujeme.

V osmnácti začala pracovat v místních novinách a krátce nato otěhotněla se svým ženatým šéfem. A musela se zařídit jinak, než by v Bullerbynu bylo představitelné. Začala fungovat mimo tradiční rodinná schémata té doby, trochu jako Pipi Dlouhá punčocha. Svého syna Larse porodila v Dánsku, kde ho také nechala na vychování a sama začala pracovat ve Stockholmu jako písařka a stenografka. Za Larsem jezdila o víkendech vlakem, takže většinu času trávila na cestě tam a zpátky (ze Stockholmu do Kodaně to dnes trvá vlakem pět hodin; nemám ponětí, jak dlouho ta cesta trvala na konci dvacátých let minulého století). Jakmile si mohla dovolit platit mu chůvu ve Švédsku, vzala si ho k sobě. Ve čtyřiadvaceti se vdala a měla ještě dceru Karin; Pipi se prý zrodila z vyprávění u postýlky, když byla Karin nemocná.

Ale aby to nevypadalo, že si myslím, že Astrid Lindgrenová napsala jen tyhle dvě knihy. Mou největší inspirací v prvních letech rodičovství byla Ronja, dcera loupežníka. Třeba co se týče hygieny:

„(Ronja) voněla, protože každý týden v sobotu večer ji Lovisa drhla ve velké dřevěné kádi a každou neděli ráno Mattisovi i jí vyčesávala vši.“

Anebo pokud jde o kontrolu a bezpečnost:

Jednoho krásného dne však Mattis pochopil – ačkoliv se mu to nelíbilo – že už přišel čas.

„Loviso,“ řekl ženě. „Holka se musí naučit žít v Mattisově lese. Pusť ji ven!“

„Tak vida, konečně jsi na to přišel,“ poznamenala Lovisa. „Kdyby bylo po mém, stalo by se to už dávno.“

A tak Ronja mohla běhat, kam se jí zachtělo.

Díky Astrid Lindgrenové jsem objevila půvab druhého čtení – tedy toho, když si nějakou knihu přečtete po letech znovu. Její knížky jsem četla v dětství a podruhé jsem je pak předčítala svým dětem. A zjistila jsem, že je to jako jet na dovolenou někam, kde jsem celá léta nebyla. To místo se nezměnilo: zhruba si pamatuju, kde je kostel a kudy se jde k rybníku. Ale dívám se na něj novýma očima. Při druhém čtení zažívám pořád nová překvapení. Všímám si jiných věcí než tenkrát. Kniha se nezměnila, ale změnila jsem se já. Číst ji znovu znamená pozorovat i to, jak jsem se za ty roky proměnila já sama, konfrontovat se s tím, že přemýšlím jinak než tehdy.

A taky s tím, že zaříkadlo Pipi Dlouhé punčochy…

Strčprstkrcká pililulko, nechci vyrůst, čárymáryfulko.

…nefunguje tak doslova, jak bych si přála.

Reklamy

Možná je čas naučit se všechen ten bordel prostě milovat

Etam-Cru2.jpg

Každé ráno, když přicházím do práce, opakuju stejný rituál. Zastavím se v recepci před těžkými skleněnými dveřmi a začnu lovit ve své velké, bohužel až moc velké tašce. Hledám pípací kartičku, se kterou se dostanu dovnitř. Nacházím přitom spoustu jiných věcí: přečtený časopis, obaly od žvýkaček, letáček ze včerejší výstavy, věrnostní kartičku do déemka (vida, včera jsem ji při placení v déemku nemohla najít), papírek s číslem účtu, na který se mají zaplatit lekce saxofonu pro Rózu (sakra!), posmrkaný papírový kapesník, charitativní klíčenku, kterou jsem si ve slabé chvilce nechala vnutit asi tak před měsícem a půl… Lovím dál a přitom doufám, že už sakra někdo těmi dveřmi půjde, někdo jiný, spořádanější než já, kdo bude mít kartičku hezky po ruce, pípne s ní a pustí mě dovnitř. Většinou se mi to splní. Poberu svoje saky paky, jdu k výtahu a upřímně nechápu, proč dovolím, aby nepořádek do takové míry ovládal můj život.

(Celoživotně obdivuju ženy, které chodí jen s malou kabelkou, ale upřímně, nevím, jak to dělají. Kdykoli jsem se o to pokusila, vždycky se ke kabelce během dne nějak přidružila strašlivá igelitka, ve které bylo všechno, co se do té kabelky nevešlo.)

Mockrát jsem četla o tom, že mít pořádek kolem sebe znamená mít pořádek i v hlavě. A ano, taky jsem svého času podlehla vábení úklidové guru Marie Kondo a snažila jsem se mít pořádek i v ponožkách, vnést do svého světa definitivní řád, který pak už budu jenom udržovat a zenově se přitom usmívat.

Vypadalo to krásně. Jenže jsem zjistila, že to pro mě není.

Ano, uklízení mě naplňuje pocitem ušlechtilosti. Zvlášť když mám kocovinu. Nebo když se mi nechce začít psát nějaký článek. Dokonce i když si jenom uklidím plochu svého počítače (tedy, naházím všechno do koše), mám pocit, že hned se mi přemýšlí nějak jasněji. A asi tak minutu a půl poté, co úklid skončí, si užívám ten báječný stav, kdy myčka nádobí vrní a šplouchá, vycíděný dřez je prázdný a na podlaze jsou ještě vidět vlhké stopy po hadru.

Jenže už minutu a půl poté začíná bordel opět nenápadně bujet, podobně jako plevel na zahradě. A já nejsem typ, který by dokázal nastolený pořádek důsledně udržovat. Nejsem prostě ten člověk, který přijde z práce, zuje se, tašku dá na vyhrazené místo, převlékne se do domácího a začne vařit večeři. Jsem ten člověk, který přijde z práce, svalí se na gauč, o pár minut později se zuje, pak začne vařit večeři, nalije si víno, po chvíli se převlékne do něčeho jiného a tu tašku ráno vezme tam, kde večer zůstala ležet.

Takže nepořádek do mého života prostě patří. Přirozeně vzniká všude, kamkoli se hnu. V doposud prázdném a spořádaném prostoru se během několika minut v mé přítomnosti začnou vyskytovat nějaké kupičky papírů, napůl dopité hrnky s kafem a svetry, na kterých si stojím nohou od židle. Zavázané tkaničky mi nikdy nevydrží moc dlouho a když si dám do kapsy kabátu pětikorunu, zaručeně propadne dírou v podšívce někam do jeho hlubin.

Možná je to jako v té knize Sbohem a dík za ryby od Douglase Adamse. Vystupuje tam řidič náklaďáku Rob McKenna. Všude, kam se hne, tam prší. Rob McKenna je totiž bůh deště, ale neví o tom, takže je jenom naštvaný, že je pořád ošklivé počasí:

“Jel dál a dešťové mraky se plouhaly oblohou za ním. Rob McKenna totiž byl, ačkoliv to nevěděl, Bůh deště. Věděl jen, že jeho pracovní dny nestojí za nic a že zažil spoustu mizerných dovolených. Vše, co věděly mraky, bylo, že ho mají rády a chtějí mu být nablízku, aby ho mohly hýčkat a zalévat.”

Možná mě všechny ty posmrkané kapesníčky a papírky od žvýkaček taky prostě milují. A možná bych se měla naučit milovat nepořádek, protože je součástí mého života naprostou většinu času. Kromě té minuty a půl poté, co jsem uklidila.

A neplatí to jenom o nepořádku ve věcech. Stejný chaos vládne i v mých povinnostech, financích a citech. Ano, občas mám pocit, že jsem na to už přišla, že už jsem to dala do pořádku a odteď to bude všechno hezky srovnané… ale vydrží mi to asi minutu a půl.

Nepořádek mě prostě miluje. Asi je načase začít tu lásku opětovat.

Dámičky paří taky aneb Je možné po 40 pít s elegancí a neunudit se přitom k smrti?

3-Girls-at-Bar-II-Fabian-Perez.jpg

V době dětství a dospívání jsem byla hluboce přesvědčená o tom, že maminky (tedy veškeré ženy po třicítce) nepijí alkohol. Taková maminka (tedy upracovaná žena s trvalou a s rukama vytahanýma od nákupních tašek) si samozřejmě mohla dát jednu skleničku slivovice na pohřbu vzdáleného strýce (když ji k tomu jiní strýcové přemluvili), nebo jedno pivo ve výletní restauraci, nebo skleničku něčeho hnusně sladkého s kamarádkami v cukrárně. Ale rozhodně ne soustavně celý večer popíjet s úmyslem se opít.

Tohle přesvědčení mi vydrželo docela dlouho. Celá devadesátá léta. Když se mi pak narodily moje dcery, věřila jsem, že s večírky jsem nadobro skončila a říkala jsem věty jako: “Už jsem z toho vyrostla.” “Já už na to nemám.” “Vůbec nechápu, jak jsme to tehdy mohli vydržet.”

O pár let později jsem se ale ocitla zpátky u baru a zjistila jsem, že jsem z toho nevyrostla. A že na to pořád mám. A že to pořád můžu vydržet. A hlavně, že mě to pořád baví.

(Celý příspěvek…)

Být introvert je nová černá?

Title_Image_V04_mini.jpg

“Víš, já jsem ve skutečnosti introvert,” řekl mi jeden můj kamarád. Živí se jako hudebník, každý týden hraje v jiném klubu. Založil několik kapel, sám provozoval rockový klub, má stovky známých, na Facebook dává hromady svých fotek, na nichž se drží kolem ramen s nejrůznějšími lidmi, a ženám říká na potkání nenechavé komplimenty.

Namítla jsem, že introverta si představuju trochu jinak. “To je jen taková hra,” vysvětlil mi. “Doopravdy jsem někdo jiný.”

(Celý příspěvek…)