Obecné

Když vám neodpovídám na vaše e-maily, neznamená to, že vás ignoruju

vintage-woman-writing

 

Když mi někdo dlouho neodpovídá na e-mail, na esemesku nebo na zprávu na Messengeru, obvykle si začnu myslet, že

1. …je na mě naštvaný.

2. …moje zpráva (a tím i moje osoba) je pro něj naprosto nicotná a nedůležitá.

3. …napsala jsem něco, co způsobilo, že už se mnou nechce nikdy mluvit.

4. …chce dát najevo převahu tím, že mi schválně nebude dlouho odpovídat.

5. …můj e-mail se ztratil.

Na e-mailech a dalších kanálech digitální komunikace je trochu děsivé, že, jak všichni víme, dá se na ně odpovědět okamžitě. Většina z nás u sebe nosí chytrý telefon, díváme se na něj každou chvíli (podle průzkumů průměrně pětaosmdesátkrát denně) a ke svým mailům a textovým zprávám se dostaneme kdekoli a kdykoli. Odpověď zabere často jen pár desítek vteřin.

Jenže ve skutečnosti je to takhle: víme, že ten druhý by nám mohl odpovědět okamžitě, kdyby chtěl.

A v tom je právě háček.

Právě proto ve mně nezodpovězené zprávy vzbuzují smíšené pocity obav a nejistoty. Když mi kamarádka půl dne neodpoví na zprávu na Messengeru (přestože vidím, že si ji přečetla), přehrávám si v hlavě posledních pár dní, jestli jsem ji něčím nenaštvala. Když mi celebrita, se kterou mám dělat rozhovor, den a půl neodepíše na textovku, propadám beznaději, že s tak bídným novinářským červem jako jsem já se nikdy bavit nebude.

Nezodpovězená zpráva zkrátka dokáže způsobit malé vztahové drama, které se odehrává výhradně v hlavě odesilatele.

Ale na druhou stranu, když jsem to já, kdo neodpovídá na zprávu nebo na mail (a dělám to často: dneska jsem dostala 64 mailů a odeslala jsem jich 11), to je něco jiného. Důvody, proč neodpovídám, většinou nemají naprosto nic společného s mými city vůči odesilateli, a naopak mají hodně společného s mojí pracovní morálkou.

Tak tedy jednou provždy: když vám neodepisuju, neznamená to, že vás nemám ráda a že pro mě nejste důležití.
Tady jsou skutečné důvody, proč neodpovídám na vaše zprávy:

1. Protože se mi nechce udělat to, co po mně chcete, ale ještě se necítím na to, abych vám to přiznala.

2. Protože váš e-mail byl adresovaný několika lidem naráz, a tak jsem dělala mrtvého brouka a doufala, že se odpovědi ujme někdo jiný.

3. Protože se mě ptáte na něco, co by ode mě vyžadovalo nějaké zásadní rozhodnutí. Jako například: budu mít čas příští čtvrtek od 10:30?

4. Protože váš e-mail vypadal jako reklama, a tak jsem ho ani neotevřela.

5. Protože patříte k těm několika lidem, jejichž e-maily se bojím číst, takže je nechávám neotevřené i několik dní.

6. Protože jsem si úkol odpovědět na váš e-mail zapsala do svého denního seznamu úkolů a tím jsem získala dobrý pocit, že je to vlastně vyřešeno.

7. Protože jsem vám odpověděla: teď toho mám moc, ale odpovím vám pořádně, až na to budu mít víc času, a tím jsem získala dobrý pocit, že už jsem vám odpověděla

8. Protože jsem odpověď odkládala už tak dlouho, že teď je mi to trapné, tak budu radši dál dělat mrtvého brouka.

Každopádně se vám hromadně omlouvám a ano, vím, že pokud se nezodpovězené e-maily počítají mezi hříchy, přijdu minimálně na sto tisíc let do očistce. Ne-li rovnou do pekla.

Reklamy

7 luxusních zážitků, které jsou zadarmo

Pražská primátorka Adriana Krnáčová mi tenhle týden připomněla, že jsem (už čtvrt století) zpovykaný Pražák. A jsem zpovykaná ráda. Život ve velkoměstě mě naučil užívat si luxusních zážitků, které bych jinak nejspíš vůbec nevnímala. Protože luxus je to, co je vzácné, co není dostupné pořád, na co musíte vynaložit nějaké úsilí. „Nejlepší věci v životě jsou zadarmo. Ty druhé nejlepší jsou velmi, velmi drahé,“ řekla prý Coco Chanel. Tady je sedm velmi luxusních zážitků z té první kategorie. Nikde je neoceníte tak, jako když žijete v hlučném, drnčícím, vyzvánějícím a strkajícím se velkém městě.

 

1

Když se mi v práci občas poštěstí, že jedu sama ve výtahu, jen zavřu oči a užívám si těch pár vteřin ticha ke zklidnění myšlenek. Ale ticho v kovové škatuli není to pravé, luxusní ticho, které jsem měla na mysli. Za ním musíte ve městě jít a hledat ho, protože se vyskytuje jen na některých místech a jenom občas. A není to pouhá absence zvuků. Ticho brzy ráno v parku je vyšperkované hlasy ptáků a hodně vzdáleným cinkáním tramvají. Ticho v knihovně je prokládané šustěním stránek. V tichu na ulici pozdě v noci se rozléhá klapání vašich vlastních bot a ticho v neděli ráno je zas úplně jiné, protože občas zaslechnete vyzvánění z kostelů. Ticho na hřbitově šustí listím a šumí v korunách stromů. V tichu v kostele občas zaskřípou lavice. A opravdu pětihvězdičkové, vzácné ticho nastane, když začne poprvé sněžit, hlavně večer, a vločky se snášejí na pozadí pouličních lamp. V tu chvíli se zdá, že se ztišil celý svět.

2

Nemám na mysli tmu na chodbě vašeho činžáku, když vypadly pojistky a poslepu se snažíte trefit do klíčové dírky. Ale tmu pod noční oblohou, na které jsou vidět hvězdy. Miluju rozsvícená okna a osvětlené výlohy a vchody do kaváren a pouliční lampy a neóny, ale když chcete pozorovat hvězdy, musíte odjet někam, kde nic z toho nesvítí. Většinou spoustu stanic tramvají a pak ještě autobusem. Když se pak občas ocitnu ve tmě pod noční oblohou, vždycky znovu mě překvapí, že na ní toho je mnohem víc než Měsíc, pár vybledlých teček a občas letadlo. Tma ve velkoměstě je prostě luxus.

3

Když si výjimečně zapomenu doma telefon, ze začátku vždycky propadnu panice. Co když mi bude někdo volat, psát esemesky, posílat maily, zprávy po Messengeru, a nezastihne mě? Co když něco prošvihnu? Ale už za chvíli se báječně uklidním. Zmizí to nutkání pořád šátrat v kabelce a koukat na displej, jestli mi někdo nepsal. Zmizí neustálý zneklidňující pocit, že mi v kapse něco vibruje. Když čekám na tramvaj nebo sedím v kavárně, nejsem „na telefonu“, jsem tam, kde právě jsem. Připadám si jako za školou, užívám si pocit báječné, i když trochu riskantní svobody. Jistě, pořád by to nešlo, protože občas bych nejspíš opravdu něco prošvihla, ale když už se mi to přihodí, je to příjemný nečekaný luxus. Četla jsem, že některé hodně drahé resorty dokonce zavádějí pro své bohaté a přepracované návštěvníky výjimečný benefit: není tam wifi.

4

Když tenhle týden na Žižkově zkolabovala doprava a z Lipanské to tramvají trvalo na Hlavák půl hodiny, šla jsem ráno kus cesty do práce pěšky. Loudala jsem se okolo kaváren, na chvíli se zastavila v parku a sbírala energii do zásoby. Když jsem přestala s časem šetřit, najednou jsem ho měla víc, než jsem si myslela, že ho můžu mít: čas koukat na oblohu; čas vrátit se za roh a vyfotit si krásně barevně posprejovanou garáž; čas nakukovat do koutů zarostlých křovím, okolo kterých normálně jen proběhnu. A byl to hodně luxusní pocit.

5

Jediná z těchto sedmi luxusních věcí, kterou si nemůžete opatřit sami. Musí vám ji někdo věnovat. Darovat. Dát vám svůj čas, kdy nejenže nedělá nic jiného, není “na telefonu” a nekouká na žádný displej, ale soustředí se výhradně na to, že vás poslouchá a opravdu vnímá, co říkáte. U psychologa, kouče, kadeřníka nebo advokáta za to zaplatíte od pár stovek na hodinu výš. S kamarády, dětmi, rodiči a partnery je to zadarmo. Ale je to to nejvzácnější, co vám můžou dát. A umět dát svou pozornost, plnou a nerozptýlenou, tak, že ten druhý je pro vás v tu chvíli jediný na světě, je myslím ten nejluxusnější dárek.

6

Obvykle s sebou na svých pochůzkách po městě vláčím kupu věcí, které… ehm.. nutně potřebuju. Zdá se mi, že se bez nich nemůžu obejít. Až na to, že když je občas někde odložím nebo zapomenu a jdu po ulici s volnýma rukama, je to báječný, luxusní pocit. Sice si v tu chvíli nemůžu udělat poznámku do diáře, kdyby mě náhodou něco napadlo, nemám svetr, kdyby se ochladilo, ani mejkap, kdybych se náhodou potřebovala přemalovat, ani to natlučené jabko, co tahám v tašce už tři dny, ale zato mám svobodu, a připadám si, jako bych se vznášela.

7

Narozdíl od osamělosti je samota dobrovolná. Je to privilegovaný čas, který můžete trávit jen sami se sebou, kdy nemusíte být ve střehu, protože se na vás nikdo nekouká a máte jistotu, že v příští vteřině po vás nebude nikdo nic chtít. A ve velkoměstě je to vzácnost. Užívám si ji po malých kouskách, když přijdu dřív do práce a ještě tam nikdo není (to se mi daří málokdy), anebo tam zůstanu do večera a už tam nikdo není (to udělám nejvíc práce), doma, když děti odejdou do školy a dělám si “pomalý ráno”, a když je nejhůř, na záchodě (zamknu se a dělám, že tam nikdo není).

Proč nelyžuju aneb Když se ze zábavy stane práce, je načase přestat

43c08956a41896f0ddcdd6ab49ed6f83.jpg

Ne že by mě rodiče posílali na víkend do dětského Gulagu. Ale zimní sobotní a nedělní rána v době mého dětství vypadala nějak takhle.

Představte si zástup malých dětí, které pod dozorem vedoucích vystupují z kodrcavého autobusu a klopýtají asi kilometr hlubokým sněhem. Jdeme husím pochodem, v husté mlze se sklopenou hlavou vidíme jen dusající nohy toho před sebou. Provlhlé doma pletené palčáky a čepice rychle namrzají tuhou ledovou krustou. Do obličeje se nám zakusují ostré jehličky sněhu. Každé dítě nese na zádech batoh a na rameni dlouhý, kymácející se těžký vak. Nikdo nemluví. Je slyšet jenom šustění oteplovaček a svist větru. Míříme k dřevěné boudě, jejíž obrys vyvstává v mlze před námi.

(Celý příspěvek…)

Díky pletení můžete být šťastnější, i když nepletete. (A pro háčkování to platí taky)

Na patře, kde spím, hned vedle postele mám velkou krabici nejrůznějších klubek na pletení. Některá už od devadesátých let. Některá jsem zdědila ještě po mámě. Taky tam mám pletací jehlice nejrůznějších velikostí a háčky a dokonce i takové ty krátké oboustranné jehlice, na kterých se pletou ponožky. K tomu mám v bílé štelářce vedle psacího stolu velký šanon se spoustou návodů na pletení a háčkování čehokoli, od čepice s bambulí po japonská zvířátka amigurumi.

(Celý příspěvek…)

10 momentů hygge, které si na Instagram nevyfotíte

Snímek obrazovky 2017-11-23 v 11.19.50 (1).jpg

Když si vygůglujete slovo hygge anebo si zadáte #hygge na Instagramu, zavalí vás tisíce obrázků, z nichž snadno získáte dojem, že tohle dánské slovo pro pohodu a útulnost znamená především elegantně posedávat  u efektně praskajícího krbu (žádné třísky okolo) v kašmírovém svetru a ponožkách s norským vzorem, případně s nějakou designovou dekou jakože ledabyle přehozenou přes ramena, v ruce svírat hrnek s horkou čokoládou, ze kterého jste si ještě ani neusrkli, okolo sebe mít misky s dokonale nazdobenými perníčky a netknuté jídlo naaranžované v malých mističkách a mihotající se značkové svíčky, zatímco venku se chumelí a za oknem vaší dřevěné chaty ve skandinávském stylu se na vás usmívá váš ochočený sob. Zkrátka, na Instagramu to vypadá, že na hygge potřebujete spoustu věcí, co nejvíc designových a luxusních, a že bez nich prostě žádná hygge pohoda neexistuje.

Původní význam slova hygge ale nemá s luxusem a ani s designem vůbec nic společného. Právě naopak: jsou to okamžiky sdíleného potěšení v příjemné a pohodlné atmosféře. Hygge je umění “udělat si to hezký” za nejrůznějších okolností, a ponožky s norským vzorem ani krb ani spolupráci food stylisty k tomu nepotřebujete.

Tady je mých 10 momentů, ze kterých by určitě nebyla dobrá fotka na Instagram… ale zato byly plné atmosféry skutečného hygge.

  1. Vynést si židle na dvorek ve vnitrobloku, usrkávat červené víno a pozorovat tanečníky v kurzu argentinského tanga za rozsvícenými okny v přízemí.
  2. Nechat v autě po cestě na víkend kolovat krabici plnou řízků a jíst je bez chleba.
  3. Den předtím ty řízky obalovat v mouce, vajíčku a strouhance, povídat si přitom s dětmi a mít na prstech kulaté strouhankové bambule.
  4. Propašovat do kina doma udělaný popcorn.
  5. V novém bytě během montování nočního stolku Hemnes večeřet pizzu z krabice přímo na podlaze a svítit si k tomu vánočními světýlky.
  6. Upéct si zkušební várku perníčků, které sice nevypadají nic moc, jsou moc světlé, tlusté a strašně tvrdé, ale naplní byt dokonalou vánoční vůní.
  7. V práci v pátek večer před uzávěrkou vytáhnout z tajného šuplíku láhev slivovice a nalít všem, kdo tam v tu chvíli ještě jsou.
  8. Použít lešení okolo našeho domu jako odkládací stolek pro kávu, víno nebo cokoli, co je potřeba k příjemnému zevlování z okna.
  9. Vzít si do koupelny počítač a pustit si film, když sedíte ve vaně (ale jen tajně, protože dětem přesně za tohle vždycky nadáváte).
  10. Udělat si na podlaze hnízdo z peřin a dek.