Obecné

Být na dovolené je prima, protože je to jen na chvilku (ale zbytek života vlastně taky)

c7307788c820647d5404d3518818610b.jpg

Vždycky mi připadalo, že jeden z důvodů, proč se mi tak líbí na prázdninách nebo na prodloužených víkendech na neznámých místech nebo v cizích zemích, je ten, že jsem tam jenom na krátkou dobu. Takže dělám všechno, co stojí za to na onom místě dělat. Všímám si všeho kolem, protože vím, že to možná už nikdy znovu neuvidím. Dávám pozor, když se dívám kolem sebe. Jsem zvědavá. Nenechávám nic na potom. A drobné útrapy, jako třeba narvané metro, příšerné horko, písek v oblečení nebo ledový pokoj s tenoučkou přikrývkou vnímám spíš jako zajímavou součást zážitku než něco, co by mi doopravdy zkazilo náladu. Čas na cestách je přesně vymezený a tak se snažím, aby vzpomínky stály za to.

A pak se vrátím domů. Tam, kde žiju napořád. A protože jsem tam nafurt, mám pocit, že mám na zážitky spoustu času. Všechno se dá odložit. Jednou se tam půjdu podívat. Možná příští víkend, tenhle ne. Dny splývají jeden s druhým, jako by na nich nezáleželo. Bude jich přece ještě tolik. Čas doma je takový rozplizlejší a vzpomínky jsou často mlhavé.

Psycholožka Jaime L. Kurtz přišla na způsob, jak tuhle neurčitost obyčejných dnů překonat. Studentům ze svého ročníku dala za úkol, aby po dobu jednoho měsíce žili tak, jako by se měli přesně za měsíc odstěhovat někam daleko. Zbývá jim poslední měsíc ve svém městě, se svými přáteli. Co by dělali? Kam by se šli podívat? Koho by navštívili?

Ukázalo se, že studenti, kterým “zbýval poslední měsíc,” ho prožili daleko šťastněji než kontrolní skupina, která dělala vše jako obvykle. Najednou neměli problém se rozhoupat k nějaké akci. Snadněji se rozhodovali. Viděli se s přáteli, se kterými si už dávno slibovali, že se sejdou, ale nějak na to nemohli najít čas. Dokonce i v práci byli produktivnější, protože chtěli, aby jim zbylo dost času na všechno, co ještě chtěli stihnout.

Takže… jsem včera byla na procházce na vyšehradských hradbách. Po víc než dvaceti letech v Praze, úplně poprvé v životě. Prože i když mi v tomhle městě zbývá pravděpodobně víc než třicet dní, taky bych to třeba už nemusela stihnout.

Sobremesa, Koi no yokan a dalších 10 nepřeložitelných slov pro radost

e1d4cf55f56f154bff17dd005b88894b.jpg

 

Občas se mi stane, že mám nějaký pocit a ani o něm nevím. Teprve když ho někdo jiný popíše, uvědomím si, že tohle znám taky.

Proto mi udělal radost britského psychologa Tima Lomase, který nashromáždil 216 slov z nejrůznějších jazyků, která popisují nejrůznější způsoby radosti a potěšení, ovšem angličtina (a většinou ani čeština) je jedním slovem vyjádřit nedokáže.

(Celý příspěvek…)

Flâneur je umělec v toulání po městě

flaneurgrey-web.jpg

Paříž v polovině 19. stolení měla své hipstery. Říkalo se jim flâneurs, což se skoro nedá přeložit: tulák, flákač, povaleč, čumil? Nic z toho nezní moc pěkně. I když právě tohle pravý flâneur dělal. Toulal se, poflakoval se, okouněl. Ale dělal to s grácií pravého gentlemana. Byl to objevitel, znalec ulic, vášnivý divák pouličního života, umělec v lenivém toulání.

Takhle popisuje flâneura Charles Beaudelaire ve své eseji Malíř moderního života:Flaneur

“Pouliční dav je jeho živlem, stejně jako vzduch pro ptáky a voda pro ryby. Jeho vášní a povoláním je splynout s davem. Pro dokonalého flâneura je nesmírnou radostí zabydlet se v srdci mnohosti, v přílivu a odlivu plynoucího proudu, uprostřed prchavosti a nekonečna. Být mimo domov a cítit se doma kdekoli; vidět svět, být uprostřed světa a zůstávat světu skryt…”

Flâneur prostě nemíří jenom z práce do Alberta a pak domů, jeho nejoblíbenější trasou je odbočka ze známé cesty. A přitom objevuje věci, které vlastně vůbec nehledal.

Ráda chodím po městě pěšky, většinou jako obyčejný chodec spořádaně mířící z bodu A do bodu B po svých každodenních trasách. Ale ještě raději mám ty momenty, kdy se ze mě aspoň na chvíli stane flâneur, tedy vlastně flâneuse. Nakouknu do neznámého vnitrobloku. Chvíli posedím v zadní lavici v kostele. Dívám se přes plot do vilových zahrad. Okukuju zčernalé brože ve výloze vetešnictví. Objevuju nové zkratky. Zastavím se na kávu někde, kde jsem ještě nebyla. Nechávám myšlenky plynout a vynořovat se stejně nečekaně jako nové výhledy na Vltavu a Hradčany z neznámých úhlů.

Toulání je časově náročný koníček, v mém současném životě opravdový luxus. Ale každá sebekratší potulka je jako koktejl namíchaný z nejomamnějších ingrediencí: svobody, nepředvídatelnosti, z radosti z důvěrně známého i okouzlení z neznámého, z dobrodružství.

P.S. Novináři z Radiožurnálu sestavili mapku, ukazující jak dlouho trvá cesta pěšky mezi jednotlivými stanicemi metra. Může nás inspirovat k tomu, abychom po Praze víc chodili pěšky. Je to rychlejší, než se může zdát. Ale samozřejmě, své kouzlo má i loudání.

metro_chuze-1.jpg