Jak si užít šťastné okamžiky

7 věcí, které jsem se naučila na dovolené (a chtěla bych je dělat i v každodenním životě)

Beach-Painting-summer-vacation-by-Jan-Matson-1024x812

Mockrát se mi na dovolené na různých místech stalo, že jsem tam chtěla zůstat už napořád.

“Otevřeme si tady plážový bar,” snili jsme s otevřenýma očima na pláži v Černé Hoře.

“Budeme chovat ovce a pást je támhle na tom protějším kopci,” plánovali jsme na Šumavě.

“Tady na té terase s výhledem na olivový háj bych mohla psát články a posílat je do redakce přes internet,” přemítala jsem v Itálii.

Ale pak jsem se vždycky vrátila domů, protože u baru radši postávám z opačné strany, ovce vypadají romanticky jenom když jsou na tom vzdáleném protějším kopci a internetové připojení v italském penzionu bylo stejně nepředvídatelné a vrtkavé jako nálady jeho majitelky.

A hlavně – protože ať zůstanete napořád kdekoli, už tam potom nejste na dovolené a všední život vás dostihne, i když v pozadí šumí moře, olivovníky nebo šumavské hvozdy.

Přesto jsem se na  prázdninách naučila pár věcí, které mohou vnést radost a lehkost do každodenního poprázdninového života.

  1. Na dovolené jsme jen na krátký čas. A netrápíme se tím. Naopak – ten omezený čas nám pomáhá žít přítomností a soustředit se na každou chvilku. V obyčejném životě propadáme iluzi, že všechno je napořád, a trochu ten přítomný okamžik flákáme.
  2. Na dovolené se díváme kolem sebe. Rozhlížíme se po krajině. Kocháme se. Zakláníme se, abychom viděli strop v katedrále. Obdivujeme západ slunce. Zíráme do plamenů táboráku. Samotné dívání je zážitek. Když se snažím prázdninovýma očima koukat kolem sebe cestou do práce, Praha je vždycky hezčí.
  3. Na dovolené nic není naše. A nevadí nám to. Spíme v cizím domě, v pronajaté posteli a ve vypůjčeném povlečení. Veškerý náš majetek se vejde do kufru. A je nám to fuk.
  4. Na dovolené se ochotně bavíme s cizími lidmi. A připadají nám zajímaví, protože jsou to cizokrajní domorodci. Ale lidi v našem vlastním městě jsou taky domorodci – a taky jsou zajímaví, když se na ně díváme s prázdninovým pocitem.
  5. Nepohodlí a útrapy na dovolené bereme jako součást dobrodružství. Když nás koušou komáři, když se potíme, když zmokneme, když máme hlad a puchýře, nenaštve nás to tolik jako ve všedním životě, protože to patří k věci, a vlastně máme trochu radost, že jsme dobrodružství nedostali zadarmo.
  6. Na dovolené nejsme líní dělat věci, které nás baví. A děláme je teď hned. Půjčíme si člun, jdeme na maliny nebo ručkujeme s dětmi v lanovém parku. Zatímco v normálním životě je vždycky odložíme na někdy jindy.
  7. …ale na dovolené taky někdy klidně neděláme nic. Bez jakýchkoli výčitek svědomí, že bychom měli dělat něco jiného, třeba zíráme na vycházející měsíc.
Reklamy

Nejšťastnější den roku? Spíš s tím moc nepočítám

jansson1

Podle výpočtů britského matematika Cliffa Arnalla je dnes nejšťastnější den roku 2015. Ten podle něj každý rok připadá na třetí pátek v červnu, a to podle následující rovnice:

O + (N x S) + Cpm/T + He.

“O” jsou outdoorové aktivity, “N” je propojení s přírodou, “S” jako setkávání s přáteli, “Cpm” jako vzpomínky na prázdniny v dětství, “T” označuje teplotu a “he” znamená těšení na léto.

Ehm… Je to samozřejmě pitomost. Cliff Arnall totiž zmíněný vzorec vymyslel na zakázku v rámci marketingové kamapaně jistého výrobce zmrzliny. A když se podívám z okna, ani to nevypadá, že zrovna dnes je třetí pátek v červnu.

Vlastně je mi jedno, jestli právě dnes bude nejšťastnější den roku. Spíš s tím moc nepočítám. Nemusí to být právě dnes. Protože “outdoorové aktivity”, “setkávání s přáteli” a “těšení na léto” můžu ve šťastné rovnici propojit i kterýkoli jiný den.

Jak se mi změnil život, když jsem začala jezdit do práce na kole

Cyklisti v přiléhavých oblečcích s nápisy se mi nikdy moc nelíbili. Moje ideální představa ježdění na kole vypadá spíš takhle:

Snímek obrazovky 2015-06-14 v 23.50.44

Na své první cestě na kole do práce jsem si přála vypadat asi takhle – jako Jeanne Moreau ve filmu Jules a Jim:

julesetjim-001

A klidně bych vzala na řídítka i E. T.:

et-bike-cameo-660

Ale když jsem si před pár týdny šla koupit kolo, svoje úplně první kolo od dob střední školy, vůbec jsem si nebyla jistá, jestli to na něm budu umět. Říká se sice, že jízda na kole se nezapomíná, ale když jsem si svoje nové, krásné, stříbro-šedivé městské kolo vyvedla před obchod, poprvé na něj nasedla a zakymácela se, dost jsem o tom zapochybovala. Ohlédla jsem se, jestli se ten pán, který mi kolo právě prodal, moc nesměje. Ale rozjela jsem se. A dojela jsem až domů, i když s větrem ve vlasech a bezstarostnou cyklistickou akrobacií Paula Newmana ve filmu Butch Cassidy a Sundance Kid to nemělo moc společného, protože skoro celou cestu jsem supěla do kopce po kočičích hlavách.

Od té doby jezdím na kole do práce. Smířila jsem se s tím, že přitom nikdy nebudu vypadat jako Jeanne Moreau, protože cyklistická helma je jeden z nejohyzdnějších vynálezů lidstva:

Snímek obrazovky 2015-06-15 v 0.04.35

Něčím mi připomíná design hlavních postav z filmu Vetřelec vs. Predátor. 

Ale když pominu tenhle ústupek základnímu estetickému cítění (ostatně, na hlavu si nevidím), kolo mi doslova změnilo život. Moje cesta do práce přestala být přesunem z bodu A do bodu B, plonkovým časem, který je potřeba nějak vyplnit, stala se zážitkem sama o sobě. Najednou se na město dívám z nového úhlu, objevuju zákoutí a ulice, kterými jsem ještě nikdy nešla, protože jsem neměla důvod. Vdechuju vůni akátů a rozkvelé lípy, různé pachy z otevřených oken v přízemí, potkávám bruslaře, rybáře a labutě, poslouchám útržky hudby z kaváren, rachocení vlaku na železničním mostě a šplouchání řeky, osvojuju si nový rytmus. Dokonce i když v dusném podvečeru tlačím kolo do kopce na Folimance (ten fakt nevyšlápnu), vlastně mi to nevadí, protože vím, že zítra ráno po něm zase budu svištět dolů bez šlapání. Je to dokonalá škola, jak být stále v přítomném okamžiku. Přestože jedu do práce, připadám si jako na prázdninách. A představuju si, že někde v pozadí zní Raindrops Keep Fallin’ On My Head.

Serendipita, farmářské trhy a kouzlo náhodných setkání

farmplumb

Když někomu vyprávím, jak jsem se seznámila se svým mužem, ráda začínám tím, že moje kamarádka Pavla kdysi dávno, když se šla zapsat v Praze na kolej, zavřela oči a naslepo zapíchla prst do seznamu možných spolubydlících. Tím začal řetězec náhodných setkání, na jehož konci jsme se potkali i my.

Z nějakého důvodu se mi to líbí víc než ta druhá verze, která je taky pravdivá: “Zrovna s nikým nechodil a seznámili nás kamarádi na jednom večírku.”

Představa, že v našem seznámení hrála roli nepravděpodobná náhoda, je pro mě nějak přitažlivější než ta, že setkání někdo zařídil a naplánoval. Věci, které se dějí jakoby samy, bez našeho záměrného přispění, mají určité kouzlo navíc. Asi jako když si ráno v koupelně pustíte rádio a zrovna hrají vaši oblíbenou písničku. Taky je v to v něčem ještě lepší, než když si ji najdete a pustíte sami.

Náhodná setkání mě okouzlují pořád, i ta, která jsou úplně krátká a neosudová. Třeba když se vracím z nákupu v Albertu a proti mě se řítí dvojčata Vašík a Vojtík a za nimi jejich máma Renata, moje sousedka, která bydlí za rohem, a přitom vím, že plánovaně se máme potkat až za tři dny na oslavě narozenin.

Myslím si ale, že náhodě můžeme jít kus cesty naproti – z jejího půvabu tím skoro neubude – třeba na místech, která náhodným setkáním přejí. Pro mě je tím místem farmářský trh na Jiřáku. Když se tam vypravím v sobotu dopoledne mezi desátou a dvanáctou, skoro určitě vím, že tam mezi bedýnkami se zeleninou, sazenicemi, domácími marmeládami a stánky s vínem někoho potkám a že tam zůstanu déle, než se na obyčejný nákup na trhu sluší. Ale stejně si tak setkání uchovávají jiskřivý kousek náhodnosti.

V angličtině pro tahle náhodná setkání existuje podivné slovo serendipity. Poprvé ho použil spisovatel Horace Walpole roku 1754, když se v dopise svému příteli zmínil o perské pohádce Tři princové ze Serendipu. Ti princové, píše Horace, „dílem náhody i své prozíravosti objevovali věci, které nehledali“.

„Dílem náhody i své prozíravosti“ – to je přesně ono. Ti princové prostě uměli jít náhodě naproti. A farmářský trh je to pravé místo pro každodenní serendipitu.

Nejlepší způsob, jak mít víc času? Přestat s ním šetřit.

 

Občas propadnu pocitu, že “nestíhám”. Snažím se všechno dělat rychleji, přebíhám od jedné činnosti k druhé, řeším jen to, co nejvíc hoří, třískám s věcmi a připadám si jako ubohá oběť, protože nikdo v mém okolí nechápe, že pokud okamžitě nezařídím asi deset věcí, rovnováha vesmíru se zhroutí.

Nedávno jsem někde četla, že my, obyvatelého blahobytného západního světa, žijeme v „časové chudobě“. To je přesné. Mám k večeři těstoviny s tuňákem a rukolou a v kapse iPhone, ale pokud jde o čas, žiju na hranici bídy.

A pak mi někdy přijde textovka od Pavly. “SN?” stojí tam. Což znamená: sousedská návštěva? Myslí tím krátké zastavení u nich na dvorku, mezi květináči, pod okny tanečního studia, kde se učí argentinské tango. Samozřejmě jenom tak na skok, ujišťujeme se navzájem, ale “na skok” obvykle znamená na jednu láhev vína.

Sousedská návštěva je jednou z mála věcí, které moje nastavení do nestíhacího režimu dokážou vypnout. A pak pozoruju tanečníky tanga za rozsvícenými okny a s překvapením si uvědomuju, že ať s časem šetřím nebo trochu plýtvám, mám ho vlastně pořád stejně. Ba ne. Když přestanu usilovně šetřit časem, mám ho vlastně víc. Připadám si časově bohatší.

Proto se mi líbí myšlenka kontrolovaného mrhání časem. Řízeného flákání. Když se člověku úplně nevymkne z rukou, je to ten nejlepší způsob, jak přestat mít pocit, že “nemám čas.”

Tady jsou moje nejoblíbenější způsoby plýtvání časem:

  • zírat z okna v tramvaji.
  • zaseknout se v knihkupectví
  • při běhání si vyfotit berušku

Snímek obrazovky 2015-04-29 v 11.38.48

  • jít z práce kus cesty pěšky
  • vyslechnout si neuvěřitelné vyprávění osmdesátileté sousedky z pátého patra, která před pár týdny odvážně zahnala vetřelce u dveří na půdu
  • při cestě přes park se zastavit u okýnka na střik z červeného vína.

Snímek obrazovky 2015-04-29 v 11.39.02

  • …a třeba tam zůstat až do setmění

Snímek obrazovky 2015-04-29 v 11.38.31

Najít věc, kterou jsem už dávno pokládala za ztracenou, je jako najít poklad

indiana-jones-1

Na Velký pátek ve tři odpoledne se prý otevírají poklady. Takové ty opravdové: hromady zlatých mincí, poháry vykládané drahokamením, pootevřené truhly přecpané šperky, zkrátka ty věci, kvůli kterým hrdinové dobrodružných filmů podstupují strašlivá nebezpečí, aby krátce před závěrečnými titulky pochopili, že ten poklad vlastně nepotřebují, protože během filmu objevili nějaké jiné a důležitější hodnoty. Pravou lásku, ryzí přátelství a tak. No nevím. Mě takovýhle konec vždycky trochu zklame. Pravá láska a ryzí přátelství jsou samozřejmě prima, ale co je proboha špatného na tom, mít k tomu ještě hromadu zlata?

V reálném životě ale zažívám pocit objevení pokladu docela často. Naposledy včera odpoledne, když jsem v sekáči na Vinohradech narazila na opravdu úžasný světlý jarní kabát. Neměla jsem čas si ho vyzkoušet, takže se tam budu muset dnes na Velký pátek vrátit a doufám, že můj poklad tam ještě bude.

Okamžiky „nalézání pokladů“ jsou obvykle nečekané. Patří k nim moment překvapení. A také určitý pocit nezaslouženosti. Poklad není něčím, co jste si odpracovali, poklad je prostě dar, ze kterého se můžete jen radovat a být za něj vděční. A konečně, poklad je něco, co vlastně tak úplně nutně nepotřebujete, ale přesto to ve svém životě chcete mít.

Tyhle momenty objevení pokladů pro mě nastávají taky třeba…

  • …když najdu věc, kterou jsem už dávno pokládala za ztracenou. Třeba barevnou hedvábnou šálu, která doputovala až úplně do zadního kouta skříně a tam se skrývala rok a půl.
  • …když mi někdo vypráví úplně skvělou historku a už se těším, až ji budu vyprávět někomu dalšímu.
  • …když úplně náhodou objevím v počítači starou složku z fotkami z doby, kdy děti byly ještě malinké
  • …když si na návštěvě prohlížím cizí knihovnu s hlavou natočenou do pravého úhlu k tělu a najdu knihu, kterou jsem si už dávno chtěla přečíst
  • …když anebo naopak když mi někdo vrátí půjčenou knihu, na kterou jsem už zapomněla
  • …když se můžu hrabat v cizí šperkovnici a poslouchat příběhy, jak se tam jednotlivé kousky ocitly
  • …když okolo půlnoci náhodně přepnu televizi a zjistím, že dávají Thelmu a Louisu nebo jiný film, na který se dokážu dívat znovu a znovu
  • …když jsem našla svoje staré deníky a kreslicí bloky

Jak si pustit do života překvapení

KinderEgg

Jako malá holka jsem překvapení milovala. A nemyslím tím jenom dárky pod vánočním stromečkem. Překvapení byly uhelné prázdniny, čerstvý sníh, nečekané návštěvy, překvapení bylo, když jsem omdlela u tabule na hodině občanské nauky (i to mi přišlo svým způsobem zábavné a dobrodružné), když nám netekla voda anebo když někdo zatelefonoval do školy, že je tam bomba, a všechny nás poslali domů už o velké přestávce.
Později jsem začala být vůči překvapení rezervovanější. Slovo „překvapení“ se pro mě stalo synonymem průšvihu, jobovky, nečekaných komplikací. „Překvapení,“ to bylo zlověstné pokašlávání a zelené nudle mých dětí uprostřed nabitého pracovního týdne, kde jsem neměla šanci sehnat hlídání. Rozbité okýnko auta těsně před odjezdem na hory. Nevysvětlitelná bolest zubu v pátek večer. Tak jsem začala překvapením nedůvěřovat. Mít všechno pod kontrolou se mi zdálo bezpečnější.
Přesto si myslím, že je překvapení způsob, jak být šťastnější. Nejenže mě vyvede ze zaběhlé rutiny – přiměje mě dávat pozor, soustředit se na to, co je tady a teď. Proto mě potěšilo, když jsem dnes narazila na rozhovor se „surpriseložkou“ Taniou Lunou, která o umění překvapovat a nechat se překvapovat napsala celou knihu.
Tania Luna jako dítě žila v malé vesničce nedaleko Černobylu, takže jedno z prvních překvapení jejího života byla děsivá tragédie, která převrátila život její rodiny naruby. Po havárii atomové elektrárny její sestře vypadaly vlasy, ona sama strávila devět měsíců v nemocnici. Čtyři roky poté celá její rodina emigrovala do Spojených států.
Přesto vůči překvapením nezatrpkla. „My lidé máme k překvapením ambivalentní vztah. Jsou vzrušující a přitažlivá, ale taky plná rizika a nebezpečí. Ti z nás, kteří překvapení nemají rádi, buď od přirozenosti pociťují velkou potřebu jistoty, zažili v minulosti negativní překvapení, pociťují ve svém životě příliš mnoho nejistoty nebo se naučili všechno plánovat a mít pod kontrolou jako obranu proti stresu a úzkosti,“ říká. „A přesto ty nejlepší vztahy jsou ty, které mají vztah k překvapením dobře vybalancovaný. Jsou dostatečně předvídatelné na to, aby člověku poskytly bezpečí, ale i plné překvapení, která přinášejí vášeň a hravost. Když je člověk překvapený, uvolňuje se mu v mozku dopamin, hormon štěstí spojovaný mimo jiné s pocitem zamilovanosti.“
Tady jsou její tipy, jak překvapení do života vrátit. Třeba jen v úplně malých snesitelných dávkách:
– Nepřipravte se googlováním o radost z překvapení. Když se máte setkat s někým novým, nehledejte si o něm předem všechno na internetu. Když jdete do nové restaurace, nečtěte si předem celý jídelní lístek.
– Naplánujte si překvapení. Třeba v podobě nějaké nové činnosti, kterou jste ještě nikdy nezkusili. Překvapte sami sebe.
– Ve svém každodenním životě aktivně vyhledávejte momenty, které vás přivádějí k úžasu.
– Nikdy neodcházejte z něčího bytu nebo kanceláře, aniž byste pro něj zanechali nějaké malé překvapení na později.