Autor: Barbora

Zjistila jsem totiž, že jsem naprosto nepoučitelná

IMG_6942

Můj přítel přečetl všechny tři moje knížky na jeden zátah a pak mě upozornil na jednu věc, která ho při čtení otravovala: téměř v každé kapitole se dříve nebo později objeví rádoby moudré shrnutí, začínající slovy: “Zjistila jsem totiž, že…”

Tak jsem si dala tu práci a spočítala jsem, kolikrát se v každé knize objevuje slovo “zjistila”. No, přiznávám, trochu mě to vylekalo:

  • Ve Šťastné knize ….. 28 x.
  • V Jak jsem sebrala odvahu …. 30 x.
  • V Dobré tak akorát …. 26 x.

Zjistila jsem například:

  • …že čím víc se snažím šetřit s časem, tím ho mám míň.
  • …že není možné změnit se v někoho jiného.
  • …že když se hýbete, máte svoje tělo radši.
  • …že si někdy ráda připadám jako pitomec.
  • …že je dobré dělat věci, o kterých si myslím, že bych je nikdy neudělala.
  • … že dovolit něco sama sobě je daleko obtížnější, než muset žádat o dovolení někoho jiného.
  • …že dělat všechno na jedničku prostě nejde.
  • …že alkohol podporuje kreativní myšlení.
  • … že zůstat sama sebou může být jistá výhoda.
  • … že věci, které dělám každý den, jsou pro můj pocit štěstí nejdůležitější.
  • … že nemá smysl odkládat své štěstí na někdy jindy.
  • …že v manželství se nedávají jedničky s hvězdičkou.
  • …že malé dobré skutky jsou jedním ze způsobů, jak být šťastnější.
  • …že je velký rozdíl mezi prokrastinací a čistokrevným lenošením.
  • …že mít se ráda taková, jaká jste, je pěkná fuška.

Samotnou mě překvapilo, co všechno jsem během těch pěti let “zjistila”. Může to působit tak, že každou chvíli něco “zjistím” a od té chvíle je ta věc pro mě vyřešená, prostě už to umím, mám to odfajfkované. Jenže upřímně musím přiznat, že kdybych se podle těch svých zjištění doopravdy důsledně řídila, nejspíš bych se už vznášela na obláčku dokonale šťastné nirvány. Nic takového se ale ve skutečnosti nestalo.

Pokud se můj život za posledních pár let v něčem malilinko zlepšil, je to díky věcem, které jsem doopravdy dělala, ne kvůli těm, které jsem “zjišťovala”.

Zjistila jsem totiž, že (sakra, vážně se nad sebou musím zamyslet), že něco doopravdy dělat má stokrát větší váhu, než o tom jenom vědět.

Reklamy

Rozhovor s nejšťastnějším mužem světa

Meik Wiking pochází z Dánska, které se posledních pár let těší pověsti nejšťastnější země světa. Navíc je v té zemi ředitelem Institutu pro výzkum štěstí. Píše knihy o štěstí v dánském stylu. A navíc vypadá, tak jak vypadá.

image.jpg

Ano, jako model z reklamy na hipsterskou kavárnu.

Takže jsem k němu od začátku byla trochu nedůvěřivá. Trochu moc hezkých věcí pohromadě na to, aby v tom nebyl nějaký háček.

Proto jsem mu taky kladla podezíravé otázky:

Já: Zdá se mi, že z konceptu hygge se stal především marketingový nástroj, jak prodat víc svíček, dek a ponožek se skandinávským vzorem…

On: Asi existuje takový mechanismus, že když něco začne být populární, tak to přitahuje nejrůznější firmy, které si díky tomu chtějí zvýšit obrat. Zrovna nedávno mi volal nějaký americký novinář a říkal: “Četl jsem o hygge, co si mám na to koupit?” Ale o tom to opravdu není. Hygge není o věcech, je o atmosféře. Vnímáme to tak, že hygge by nemělo stát moc peněz. A to slovo může mít i význam něčeho levnějšího. Stává se, že třeba přijdeme do restaurace, která se nám zdá moc drahá, a řekneme: “Nenajdeme něco víc hyggelig?” Když si v pátek večer pozvu domů kamarády, uděláme si jehněčí nožičky s bramborami, dáme si pár piv, to je pro mě ten pravý hygge večer. Není to o věcech, je to o rozhovorech a propojení s lidmi, které mám rád. Nemusíte si na to nic pořizovat.

Já: Myslím, že zejména ženy jsou hodně stresované tím, že musejí být dobré ve všem: v práci, doma, jako matky, dcery, partnerky… Snadno mohou mít pocit, že hygge, anebo šťastný způsob života vůbec, je jenom další úkol na seznamu: “Musím zvládnout tohle všechno, a ještě k tomu upéct domácí koláč, a ještě k tomu přitom vypadat v pohodě, a hlavně tu pohodu se svíčkami a s domácím koláčem vyfotit na Instagram.”

On: Takhle by to nikdo brát neměl. Neměl by to být další úkol, který si odškrtnete, měl by to být pravý opak: osvobození. Vzpomínám si na nějakou Francouzku, maminku dvou dětí, která mi napsala, že dřív když měla odpoledne s dětmi, kdy si dali čaj a sušenky a povalovali se pod dekou na gauči, tak z toho měla pocit viny a říkala tomu “líné odpoledne”. No, a teď tomu říká “hygge odpoledne”. A o tom to je. Neměla by to být nějaká povinnost, seznam úkolů, které musíte dělat v uvedeném pořadí, žádná doktrína. Je to víc o tom, nacházet potěšení v malých věcech.

Já: Čtu spoustu článků a knih o tom, jak být šťastnější. Znám spoustu nejrůznějších rad. Vím, že bychom měli pociťovat vděčnost za každodenní pěkné drobnosti, že bychom měli trávit méně času na displeji svého telefonu atd…. Ale pravda je, že se těmi radami často neřídím. Teoreticky to znám, ale v praxi to nedělám. Nevíte, co s tím? 

On: Myslím, že pokud jde o telefony, je to otázka koordinace. Myslím, že většina z nás ví, že by je měla používat méně, a někdy je dobré naordinovat si detox. V jedné dánské internátní škole , kde jsou děti od 14 do 16 let, jim během prvního semestru seberou všechny telefony a tablety. Smějí na nich trávit jenom hodinu denně.

Já: (mlčím) 

On: Už teď vypadáte smutně.

Já: No jenom jsem si představila, jak by to nesla moje šestnáctiletá dcera. 

On: Vždycky, když to vyprávím nějakým puberťákům, vypadají zděšeně. Ale jde o to, že po šesti měsících v té škole jim nabídli, že mohou dostat svůj telefon zpátky na celý den. A 80 procent studentů se rozhodlo ten systém zachovat i nadále. Když nikdo z nás nemá telefon, tak to není takový problém. Problém tkví částečně v tom, že telefon takto podobně používají i všichni okolo nás. Tahle technologie je pro nás pořád nová a teprve se ji musíme naučit používat tak, aby nám opravdu zlepšovala kvalitu života

Já: Máte vy osobně nějaký návyk, který vás dělá šťastnějším?
On:
Jezdím na kole do práce. Stejně jako většina obyvatel Kodaně. Studenti jezdí na kole do škol, dokonce někteří poslanci jezdí na kole do parlamentu. Jezdím na kole celý rok, i v zimě, ale teď na jaře je to přímo fantastické, cítíte, jak voní jarní vzduch a dodává mi to pocit svobody, že si můžu sám dojet všude, kam potřebuju. Je to mnohem zábavnější než v autě.

Já: Stává se vám taky, že děláte něco, co vám pocit štěstí narušuje? Něco, čeho byste se chtěl zbavit, ale nejde vám to? 

On:  Ehmmm….(hluboce přemýšlí a ťuká prsty do stolu)

Já: (když už to trvá moc dlouho, snažím se mu pomoct) Co třeba nějaký zlozvyk? 

On: (váhavě) Piju moc kafe.

Já: (nevěřícně) A to je ono? Kvůli tomu jste míň šťastný? 

On: No vlastně ne. Já piju kafe rád. (směje se.)

(Znovu dlouze, dloooouze přemýšlí.)

On: Ne, myslím, že nemám žádný zlozvyk, kvůli kterému bych byl míň šťastný.

Já: (snažím se mu napovědět) Vy třeba neprokrastinujete? 

On: Ale ano, prokrastinuju. Už před pár měsíci jsem měl začít psát novou knihu. A ještě jsem nezačal. Ale nejsem kvůli tomu míň šťastný. Vidím to prostě jako součást kreativního procesu. Myšlenky musejí uzrát.

Já: (spadla mi čelist a jen v duchu si říkám): Ahaaa, tak takhle se to dělá! 

…….

Zkrátka a dobře, v rozhovoru se šťastným Dánem jsem došla k tomu, že někdy stačí si některé věci pojmenovat jinak. Líné odpoledne je hygge odpoledne. Nemít peníze a mít doma bordel je vlastně taky trochu hygge. A prokrastinace je součást kreativního procesu.

Chcete zpomalit? Luxusní víkendy, aromaterapeutické lampy a bylinné koupele vám v tom nepomůžou

 

2-Turn-a-New-Leaf-This-Spring-Learn-Damn-Care-For-Self-Care-768x763

Ilustrace: upasnakakroo.co

Nedávno jsem dostala reklamní e-mail. Psalo se v něm o tom, že v dnešní hektické době všichni potřebujeme zpomalit. Vrátit se sami k sobě a užívat si přítomného okamžiku. Následovala nabídka wellness víkendu v takovém tom zrekonstruovaném statku, kde je všechno vyrobené ze světlého dřeva a bílého lnu, všechno je jakože úplně venkovsky obyčejné, ale přitom děsně luxusní. Na programu bylo popíjení prosecca, ajurvédské masáže, samozřejmě jóga, spousta bio fairtrade organických degustací a taky golf. To vše za přátelskou cenu šest tisíc na osobu, kromě toho golfu, ten se platil zvlášť.

Dost mě to pobavilo, a když říkám “pobavilo”, myslím vlastně lehce rozčílilo. (A ne, nemyslím si, že šest tisíc je za tohle všechno nějak přemrštěně moc. Za víkend bych dokázala vypít tolik prosecca, že by se organizátoři divili.)

Rozčílilo mě to jednak proto, že jsem alergická na spojení “v dnešní hektické době”. Myslím si totiž, že doba není hektická, hektické si to děláme každý sám.

Hlavně ale proto, že podobných reklam vidím každý den několik. A všechny mají jedno společné. Pod slovy jako “zpomalení”, “návrat k sobě”, “zvolnění tempa”, “péče o sebe” nebo “self-care”, chcete-li, se nám snaží prodat masáže vonnými oleji, aromaterapeutické lampy, bio sůl do koupele, kvalitní čokoládu s vysokým obsahem kakaa, bylinné směsi natrhané ručně na horských loukách nebo letenky na Bali. Taky se to často pojí s výzvami jako “rozmazlujte se” nebo “buďte na sebe hodná”.

Jenže problém je v tom, že tohle všechno má se zpomalením tempa a návratem k sobě jen hodně málo společného. Jsou to jen luxusní hračičky, které budou skvěle vypadat na Instagramu. Příležitostná odskočení, malé útěky ze skutečného života, který, až se do něj vrátíme, bude pořád stejně hektický a stresující.

Úplně se vidím v křesílku ze světlého dřeva před tím nádherným bílým statkem, jak usrkávám ze skleničky prosecca. V sobotu dopoledne bych si to fakt užila! Ale v neděli ráno už bych si těch skleniček musela dát trochu víc, abych přepila úzkost z toho, že za chvíli jedu domů a zítra jdu do práce, kde si na to sezení v křesílku budu muset vydělat.

Opravdové zpomalení podle mě vypadá trochu jinak. Znamená to zvolnit v tom, co dělám každý den. Možná dokonce dělat toho míň a třeba se i něčeho vzdát. A ne běhat stále jako křeček v roztočeném bubínku a jednou měsíčně z toho vyskočit na víkend na statku, ve wellness resortu, na ostrůvku ztraceném uprostřed oceánu nebo v rádoby rustikálně prosté chatičce, kde platíte navíc za to, že tam není telefonní signál.

Doopravdy se vrátit k sobě a být na sebe hodná, to pro mě znamená spoustu drobných rozhodnutí, týkajících se všedního života. Odmítnout práci navíc. Nedat si ještě jednu skleničku. Bojovat se svou prokrastinací, abych nemusela práci zoufale dohánět o víkendu před uzávěrkou. Říct ne na některá pozvání. Akceptovat, že nestihnu všechno, co bych stihnout chtěla.

Zpomalit a být na sebe hodná – jak já to vidím – je zkrátka trochu nuda a na Instagramu tím nikoho neohromíte. Ale pokud to zkusíte, vytvoříte si život, ze kterého nemusíte každou chvíli prchat do luxusních wellness resortů a podstupovat detoxy těla i duše, abyste se z něj aspoň jakžtakž vzpamatovali.

A nemám nic proti proseccu, masážím, bylinkám, výletům, kvalitní čokoládě ani proti aromaterapii. Jen by to měla být potěšení, která obohatí váš život. A ne berličky, které vám pomáhají ten život přežít.

7 luxusních zážitků, které jsou zadarmo

Pražská primátorka Adriana Krnáčová mi tenhle týden připomněla, že jsem (už čtvrt století) zpovykaný Pražák. A jsem zpovykaná ráda. Život ve velkoměstě mě naučil užívat si luxusních zážitků, které bych jinak nejspíš vůbec nevnímala. Protože luxus je to, co je vzácné, co není dostupné pořád, na co musíte vynaložit nějaké úsilí. „Nejlepší věci v životě jsou zadarmo. Ty druhé nejlepší jsou velmi, velmi drahé,“ řekla prý Coco Chanel. Tady je sedm velmi luxusních zážitků z té první kategorie. Nikde je neoceníte tak, jako když žijete v hlučném, drnčícím, vyzvánějícím a strkajícím se velkém městě.

 

1

Když se mi v práci občas poštěstí, že jedu sama ve výtahu, jen zavřu oči a užívám si těch pár vteřin ticha ke zklidnění myšlenek. Ale ticho v kovové škatuli není to pravé, luxusní ticho, které jsem měla na mysli. Za ním musíte ve městě jít a hledat ho, protože se vyskytuje jen na některých místech a jenom občas. A není to pouhá absence zvuků. Ticho brzy ráno v parku je vyšperkované hlasy ptáků a hodně vzdáleným cinkáním tramvají. Ticho v knihovně je prokládané šustěním stránek. V tichu na ulici pozdě v noci se rozléhá klapání vašich vlastních bot a ticho v neděli ráno je zas úplně jiné, protože občas zaslechnete vyzvánění z kostelů. Ticho na hřbitově šustí listím a šumí v korunách stromů. V tichu v kostele občas zaskřípou lavice. A opravdu pětihvězdičkové, vzácné ticho nastane, když začne poprvé sněžit, hlavně večer, a vločky se snášejí na pozadí pouličních lamp. V tu chvíli se zdá, že se ztišil celý svět.

2

Nemám na mysli tmu na chodbě vašeho činžáku, když vypadly pojistky a poslepu se snažíte trefit do klíčové dírky. Ale tmu pod noční oblohou, na které jsou vidět hvězdy. Miluju rozsvícená okna a osvětlené výlohy a vchody do kaváren a pouliční lampy a neóny, ale když chcete pozorovat hvězdy, musíte odjet někam, kde nic z toho nesvítí. Většinou spoustu stanic tramvají a pak ještě autobusem. Když se pak občas ocitnu ve tmě pod noční oblohou, vždycky znovu mě překvapí, že na ní toho je mnohem víc než Měsíc, pár vybledlých teček a občas letadlo. Tma ve velkoměstě je prostě luxus.

3

Když si výjimečně zapomenu doma telefon, ze začátku vždycky propadnu panice. Co když mi bude někdo volat, psát esemesky, posílat maily, zprávy po Messengeru, a nezastihne mě? Co když něco prošvihnu? Ale už za chvíli se báječně uklidním. Zmizí to nutkání pořád šátrat v kabelce a koukat na displej, jestli mi někdo nepsal. Zmizí neustálý zneklidňující pocit, že mi v kapse něco vibruje. Když čekám na tramvaj nebo sedím v kavárně, nejsem „na telefonu“, jsem tam, kde právě jsem. Připadám si jako za školou, užívám si pocit báječné, i když trochu riskantní svobody. Jistě, pořád by to nešlo, protože občas bych nejspíš opravdu něco prošvihla, ale když už se mi to přihodí, je to příjemný nečekaný luxus. Četla jsem, že některé hodně drahé resorty dokonce zavádějí pro své bohaté a přepracované návštěvníky výjimečný benefit: není tam wifi.

4

Když tenhle týden na Žižkově zkolabovala doprava a z Lipanské to tramvají trvalo na Hlavák půl hodiny, šla jsem ráno kus cesty do práce pěšky. Loudala jsem se okolo kaváren, na chvíli se zastavila v parku a sbírala energii do zásoby. Když jsem přestala s časem šetřit, najednou jsem ho měla víc, než jsem si myslela, že ho můžu mít: čas koukat na oblohu; čas vrátit se za roh a vyfotit si krásně barevně posprejovanou garáž; čas nakukovat do koutů zarostlých křovím, okolo kterých normálně jen proběhnu. A byl to hodně luxusní pocit.

5

Jediná z těchto sedmi luxusních věcí, kterou si nemůžete opatřit sami. Musí vám ji někdo věnovat. Darovat. Dát vám svůj čas, kdy nejenže nedělá nic jiného, není “na telefonu” a nekouká na žádný displej, ale soustředí se výhradně na to, že vás poslouchá a opravdu vnímá, co říkáte. U psychologa, kouče, kadeřníka nebo advokáta za to zaplatíte od pár stovek na hodinu výš. S kamarády, dětmi, rodiči a partnery je to zadarmo. Ale je to to nejvzácnější, co vám můžou dát. A umět dát svou pozornost, plnou a nerozptýlenou, tak, že ten druhý je pro vás v tu chvíli jediný na světě, je myslím ten nejluxusnější dárek.

6

Obvykle s sebou na svých pochůzkách po městě vláčím kupu věcí, které… ehm.. nutně potřebuju. Zdá se mi, že se bez nich nemůžu obejít. Až na to, že když je občas někde odložím nebo zapomenu a jdu po ulici s volnýma rukama, je to báječný, luxusní pocit. Sice si v tu chvíli nemůžu udělat poznámku do diáře, kdyby mě náhodou něco napadlo, nemám svetr, kdyby se ochladilo, ani mejkap, kdybych se náhodou potřebovala přemalovat, ani to natlučené jabko, co tahám v tašce už tři dny, ale zato mám svobodu, a připadám si, jako bych se vznášela.

7

Narozdíl od osamělosti je samota dobrovolná. Je to privilegovaný čas, který můžete trávit jen sami se sebou, kdy nemusíte být ve střehu, protože se na vás nikdo nekouká a máte jistotu, že v příští vteřině po vás nebude nikdo nic chtít. A ve velkoměstě je to vzácnost. Užívám si ji po malých kouskách, když přijdu dřív do práce a ještě tam nikdo není (to se mi daří málokdy), anebo tam zůstanu do večera a už tam nikdo není (to udělám nejvíc práce), doma, když děti odejdou do školy a dělám si “pomalý ráno”, a když je nejhůř, na záchodě (zamknu se a dělám, že tam nikdo není).

Proč nelyžuju aneb Když se ze zábavy stane práce, je načase přestat

43c08956a41896f0ddcdd6ab49ed6f83.jpg

Ne že by mě rodiče posílali na víkend do dětského Gulagu. Ale zimní sobotní a nedělní rána v době mého dětství vypadala nějak takhle.

Představte si zástup malých dětí, které pod dozorem vedoucích vystupují z kodrcavého autobusu a klopýtají asi kilometr hlubokým sněhem. Jdeme husím pochodem, v husté mlze se sklopenou hlavou vidíme jen dusající nohy toho před sebou. Provlhlé doma pletené palčáky a čepice rychle namrzají tuhou ledovou krustou. Do obličeje se nám zakusují ostré jehličky sněhu. Každé dítě nese na zádech batoh a na rameni dlouhý, kymácející se těžký vak. Nikdo nemluví. Je slyšet jenom šustění oteplovaček a svist větru. Míříme k dřevěné boudě, jejíž obrys vyvstává v mlze před námi.

(Celý příspěvek…)

Díky pletení můžete být šťastnější, i když nepletete. (A pro háčkování to platí taky)

Na patře, kde spím, hned vedle postele mám velkou krabici nejrůznějších klubek na pletení. Některá už od devadesátých let. Některá jsem zdědila ještě po mámě. Taky tam mám pletací jehlice nejrůznějších velikostí a háčky a dokonce i takové ty krátké oboustranné jehlice, na kterých se pletou ponožky. K tomu mám v bílé štelářce vedle psacího stolu velký šanon se spoustou návodů na pletení a háčkování čehokoli, od čepice s bambulí po japonská zvířátka amigurumi.

(Celý příspěvek…)