Proč nelyžuju aneb Když se ze zábavy stane práce, je načase přestat

43c08956a41896f0ddcdd6ab49ed6f83.jpg

Ne že by mě rodiče posílali na víkend do dětského Gulagu. Ale zimní sobotní a nedělní rána v době mého dětství vypadala nějak takhle.

Představte si zástup malých dětí, které pod dozorem vedoucích vystupují z kodrcavého autobusu a klopýtají asi kilometr hlubokým sněhem. Jdeme husím pochodem, v husté mlze se sklopenou hlavou vidíme jen dusající nohy toho před sebou. Provlhlé doma pletené palčáky a čepice rychle namrzají tuhou ledovou krustou. Do obličeje se nám zakusují ostré jehličky sněhu. Každé dítě nese na zádech batoh a na rameni dlouhý, kymácející se těžký vak. Nikdo nemluví. Je slyšet jenom šustění oteplovaček a svist větru. Míříme k dřevěné boudě, jejíž obrys vyvstává v mlze před námi.

Takhle prostě v osmdesátých letech vypadaly kurzy lyžování v Krušných horách.

U mě se k všeobecné promrzlosti ještě pojil žaludek svírající se neblahou předtuchou, protože jsem věděla, že si neumím zapnout přezkáče. Přezky na těch dřevních lyžařských botách se zapínaly tak ztuha, že obvykle to skončilo tím, že přede mnou klečeli dva instruktoři a zápolili s nimi celí rudí v obličeji, zatímco vedle postávalo družstvo dávno nachystaných a pěkně otrávených dětí.

V devadesátých letech se můj vztah k lyžování o dost zlepšil, protože jsme na hory jezdili už bez instruktorů, jen se staršími spolužáky, a víc času než na sjezdovce jsme trávili v bufetu Rumburak, kde nám nezletilým občas nalili i grog.

Ještě víc se to zlepšilo o dekádu později. Už žádné promoklé a zmrzlé šusťáky a kousavé pletené čepice, ale funkční materiály, fleecové mikiny a termoprádlo. (Sice to taky není žádná krása, pojem „sportovní móda“ jsem nikdy nepochopila, ale je v tom relativně teplo a sucho.) Žádné souboje s přezkáči. Žádné nekonečné putování s lyžemi od autobusu, ale vlastním autem až k horské chatě. A už žádný věčně zachmuřený krušnohorský Boží Dar, ale Krkonoše a později dokonce Alpy.

Jenže právě v té době, ve chvíli, kdy se z lyžování konečně stala zábava, se nám narodily děti.

Lyžování s dětmi má svá úskalí. Zaprvé proto, že děti asi tak do šesti let vůbec lyžovat nechtějí. (Mají k tomu své důvody, které teď zpětně velmi dobře chápu.) Musíte je neustále přesvědčovat, že je to děsná zábava, rozveselovat je, když fňukají, nutit je dupat a poskakovat, aby se zahřály, kupovat jim čaje a pak na ty čaje foukat, aby se neopařily, a když se jim chce čůrat, celé je na sjezdovce svlíknout a pak zase oblíknout, mít v batohu spoustu fidorek a tatranek a hlavně – hlavně! – je co nejdřív strčit do nějaké školičky lyžování, protože vy sami je nikdy lyžovat nenaučíte. Kromě toho neustále ztrácíte a hledáte: rukavice, kukly, lyžařské brýle, permice na lanovku, mikiny, helmy a cokoli dalšího, co se dá ztratit. Když přijdete odpoledne ze sjezdovky, všechno to rozložíte na radiátory, ráno to zase na sebe navlíknete a jdete.

Postupem času mi začalo připadat, že lyžování se až příliš podobá chození do práce.

Ráno musíte brzo vstát.

V rychlosti se oblíknout a popohánět vzpouzející se děti.

V promrzlé lyžárně posbírat všechny ty studené, mokré a odporně těžké krámy a vláčet se s nimi k lanovce.

Bez ohledu na počasí, ať sněží, prší nebo je mlha (přece nenecháme propadnout permici) se nechat vyvézt na kopec a potom sjet dolů. A znovu. A znovu. Po pár jízdách za odměnu čaj s rumem někde na svahu, a pak znovu.

Hlavní rozdíl oproti chození do práce je v tom, že vám za to nikdo neplatí, ale naopak za to platíte vy.

A tak jsem se letos rozhodla pojmout lyžařskou dovolenou trochu jinak. První den pololetních prázdnin jsem děti s lyžemi a batohy vyprovodila k autobusu, zamávala jim a vrátila se domů. Každý den ráno, když jsem v teple své kuchyně usrkávala kafe s mlíkem, jsem pak věnovala tichou vzpomínku všem, kteří tou dobou strkají nohy do vymrzlých přezkáčů, nakládají na ramena lyže a dupou ven z chalupy. Místo oteplovaček a bundy jsem si s potěšením ze skříně vytáhla ty nejmíň praktické šaty a podpatky. V podvečer jsem si v kavárně dala grog, považte, jen tak!, aniž bych předtím musela třikrát sjet sjezdovku. A zažívala jsem přitom závratný a naprosto opojný pocit, jako bych byla za školou, dosud nepoznaný pocit podvratné radosti z nelyžování.

Protože si myslím, že když se z nějaké zábavy stane práce, největší zábava je s tím přestat. Kdoví, myslím, že se ještě někdy v životě na sjezdovku vrátím. Ale momentálně je pro mě nelyžování skvělý způsob, jak být šťastnější.

Reklamy

6 comments

  1. Tedy já musím říct, že u nás to bylo a je tak trochu jinak 🙂 Hlavně ta rána 🙂 U nás se totiž ráno spí. Zato ve chvíli, kdy již většina chalupy je se sjezdovky zpět, my ji ještě brázdíme. Uznávám, má to jednu velkou nevýhodu – ty nejlepší sněhové podmínky nám již vybral někdo jiný a nám zůstal jen ten svah s postupně se rozšiřujícími odhalenými ledovými plotnami….
    Když začne být mě nebo dceři (hlavně dceři) zima, jdeme se ohřát na pizzu, čajík a zákusek. Bez toho si lyžování prostě neumím představit, ať se odehrává v Krkonoších, Jeseníkách nebo v Alpách 🙂 České lyžování se omezuje na odpoledne, nebo prostě pár hodin, protože z toho nahoru-dolů by člověk zcvokl. Alpské lyžování bylo pořádné, ale tam nahoru a na ty výhledy jsem se vždycky těšila 🙂 Na hory jako mladá dokonce jezdívala i sama – hodila si lyže na ramena, přeskáče (a ty samé mám už od základky!!!!), sedla na vlak a pak šlapala 4 km z kopce dolů na chajdu. Celý týden jsem tam hlavně lyžovala a po večerech pojídala všechno to, co jsem věděla, že mi doma nikdy nedopřejí – třeba ovocné saláty z jablek, pomerančů, banánů a mandarinek. Prostě lyžování pro mě práce nikdy nebyla – spíš gurmánština a kochání se výhledy :))))) Dcerka to nějak asi zdědila po mě :-)))

  2. Lyžím jsem nikdy nepropadl, zaplaťbůh. Ale nikdy nezapomenu, jak jsem s rodiči kdysi v pubertě lyžařil na šumavském Špičáku, a jak se mi na nějakých boulích v jednom z držkopádů neuvěřitelně zauzlovaly nohy v kandahárech na letitých práskačkách Artis. A jak jsem si pak o mnoho let později na lyžařském kursu Umprum vyšel se spolužačkou Irenou Matouškovou na túru, aniž jsme měli možnost tušit, že bylo vyhlášeno lavinové nebezpečí a zbytek výpravy nás celé odpoledne hledal, zatímco my v klidu a oklikou dorazili k chatě a divili se, kde všichni jsou.

  3. Tak píšu Vám z Alp- v mnohém souhlasím…ani pro mě sobotní ranní vstávání- nic moc- klidmě třeba v 6 hodin, abychom byli včas na svahu a odjezdili co nejvíc dopoledne- k tomu ihned promoklé oteplováky, odporné přeskáče, „vyhazovací vleky“,studený chleba s ledovým řízkem a k tomu pochutina- považte- ledové jablko, které jsme museli dochroustat „až do konce“…hraničí to fakt s týráním dětí..Dospěli už byli v poledne vesele opilí- protože aby přežili- střídali rumy z plaskačka do jedné a do druhé nohy…až se jim večer přeskáče pletly- a z autobusu zamířili hned do nějaké ostravské knajpy- kde zakončili vydařené lyže ještě paru kališku. To naše matka nás hnala ttrmvají domů a pak nás nutila vytírat lyže a přeskáče..Zato ta neděle- to bylo volno a ráj!! A další sobotu další kolo ..Ale nás děti to velice zocelilo. Pak přišlo lepší vybavení, výlety do Alp, a děsné lyžování s dětma- běs!!! Co je teď?- děti už jezdí líp než já, jezdím jenom, když je dobré počasí, jinak čtu knihy a užívám wellnes. Horší, že už mě bolí nohy a fyzička nicmoc, ale jinak s knihou a rumem a bez ambicí najezdit stovky km- to v těch Alpách dám!! Sisa

  4. Já si vybavuji lyžařský výcvik v sedmé třídě v osmdesátých letech, kde z nějakého důvodu někdo usoudil, že nejlépe se naučíme lyžovat na běžkách… ale ne při běhu, ale při sjezdu. Strašný zážitek. Nyní už mám lyžování spojené i s příjemnými pocity a vždy to alespoň jednou za zimu dám. Jinak začátek Vašeho článku mi úplně vybavil začátek knihy Osamělost prvočísel… trochu mi zatrnulo… 🙂 Pavla B.

  5. Krásně jsem se zasmála. Taky mám pár, dnes už veselých zážitků. V 80-letech se doporučovalo mít lyže o 12cm delší, než je výška. Jelikož jsem dědila, tak to bylo ještě krapet delší. Hrany na lyžích byly šroubované, sem tam rezavé a odpadávaly a hůlky jsem měla bambusové. Smáli se všichni, i učitelé a vrchol byl, když mi stále vypadávalo vázání a učitel nadával, že je do 50kil. Což už jsem váhově překročila.
    Jsem rekreační lyžař-nelyžař. Manžel začal lyžovat, když byla dcera malá a naučil ji sám. Byla srdnatá a nadšená od malička. Syn tomu přišel na chuť letos. A já? Jelikož jsem převeliká a mé lyžařské vybavení opět neladí s mou hmotností, tak dělám dole pod svahem, zmrzlá zimou, zásobovací vůz.
    Jarní prázdniny byly pro mě krásné a upřímně, jsem ráda, že na svah nemusím. Bojím se výšek a mým krkolomným pádem, před lety v Rakousku, jsem vytvořila novou sjezdovku pro snowborďáky a pak šla se zlomenou lyží na ramenou, několik kiláků, dolů po svých. Tak jsem byla zděšená z té výšky, že jsem zapomněla, jak používat lyže. Ještě teď se směju. Takový kotrmelec už asi ve svém životě neudělám.
    Přeji krásné a veselé dny. Lenka B.

  6. Mluvíte mi z duše a musím přiznat, že jsem se při čtení vaší lyžařské zpovědi fakt dost nasmála. Hory v zimě jsou i pro mě víc dřina než zábava, ale moje sníhmilující druhá polovička pro to moc pochopení nemá. Příště půjdu asi taky radši lyžovat do kavárny 😊

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s