Dva světy Astrid Lindgrenové

666c2b431800d0533924bb51ef469779.jpg

Nikdy mi nešlo do hlavy, jak tyhle dvě knihy mohla napsat stejná ženská. Víte, které myslím: Děti z Bullerbynu a Pipi Dlouhou punčochu.

Každá z nich jako by přišla z trochu jiného světa. Děti z Bullerbynu jsou ty hodné. V zimě sáňkují, v létě chodí jednotit řepu, hlídají Ollovu malou sestřičku, Lisa si šetří na červené kolo a hezky si uklízí svůj pokojíček a Lasse se chce stát sakumprásk inženýrem. A když zlobí, tak jenom trošičku, třeba když se před Vánoci pohádají o to, kdo bude vykrajovat perníčky formičkou prasátka. Jejich svět je plný dodržovaných rituálů, pořád stejný a bezpečný a já si nepřeju nic jiného, než aby takový zůstal, protože v Dětech z Bullerbynu je prostě vždycky všechno správně. Samozřejmě, kromě ševce Snälla, který pije a byl zlý na svého psa, ale od té doby, co si od něj toho psa vzal Olle, tak i tohle je v pořádku.

A pak je tady Pipi Dlouhá punčocha, která nemá v pořádku vůbec nic, aspoň ne podle konvenčních měřítek. Maminku má andělem, tatínek je někde na moři, a Pipi s tím vůbec nemá problém. Stará se sama o sebe, když pominu pana Nilssona, což je opičák, a má k tomu kufr plný peněz a nadpřirozenou sílu. Spí s nohama na polštáři a tancuje valčík s lupičem, který ji přišerl vykrást. Anarchistka, rebelka, která narušuje řád, kamkoli přijde. Když se mluví o tom, jaká je to bomba, že v současných akčních filmech se objevují ženské hrdinky, tak se směju, protože feministka Pipi tady byla už v roce 1945 a všechno to předvedla srozumitelněji než ony.

Děti z Bullerbynu jsou pořád pospolu a v té pospolitosti je síla. “Já a Anna a Britta a Lasse a Bosse a Olle.”  Společně jedou na hostinu u tety Jenny, spolu přespávají na seníku, spolu poslouchají vyprávění devadesátiletého slepého dědečka. A Pipi, přestože je tak charismatická, je sama a umí být sama. I na Štědrý večer, když se právě vrátila z ostrova Kurekuredutů.

„Pipi, nemohla bys být první noc u nás?“ zeptala se Anika.

„To ne,“ řekla Pipi a před vrátky seskočila s koně rovnou do sněhu. „Musím to tady dát nejdřív trochu do pořádku.“

A šlapala domů hlubokými závějemi, které jí sahaly až po pás. Kůň šlapal za ní.

„Vždyť tam budeš mít zimu, když se tam tak dlouho netopilo,“ namítal Tomy.

„To nic,“ řekla Pipi. „Dokud srdce tluče a krev je horká, tak člověku žádná zima neublíží!“

Chtěla bych mít takovou soudržnou rodinu, jako jsou ty v Bullerbynu, a chtěla bych být zajímavá a nezávislá jako Pipi… nojo, já vím, že to nejde. Hlavně jsem ale nikdy nepochopila, jak někdo mohl mít v hlavě dva tak odlišné a krásné světy, jako Astrid Lindgrenová. Navíc obojí psala skoro současně, první Děti z Bullerbynu vyšly dva roky po první Pipi.

Vysvětluju si to jedině tím, že ty dva světy měla i ve svém životě. Vyrostla ve vesničce Vimmerby na jihu Švédska a její dětství bylo doopravdy hodně podobné tomu, co popisuje v Dětech z Bullerbynu (ostatně, jen kousek od Vimmerby je usedlost Sevedstorp, kde dodnes najdete dokonalý předobraz Sörgårdenu, Mellangårdenu a Norgårdenu), až na to, že idylické dětství ve farmářské rodině tehdy znamenalo také hodně tvrdé práce na poli – o hodně víc, než si dnes při čtení o Lise, Anně a Brittě představujeme.

V osmnácti začala pracovat v místních novinách a krátce nato otěhotněla se svým ženatým šéfem. A musela se zařídit jinak, než by v Bullerbynu bylo představitelné. Začala fungovat mimo tradiční rodinná schémata té doby, trochu jako Pipi Dlouhá punčocha. Svého syna Larse porodila v Dánsku, kde ho také nechala na vychování a sama začala pracovat ve Stockholmu jako písařka a stenografka. Za Larsem jezdila o víkendech vlakem, takže většinu času trávila na cestě tam a zpátky (ze Stockholmu do Kodaně to dnes trvá vlakem pět hodin; nemám ponětí, jak dlouho ta cesta trvala na konci dvacátých let minulého století). Jakmile si mohla dovolit platit mu chůvu ve Švédsku, vzala si ho k sobě. Ve čtyřiadvaceti se vdala a měla ještě dceru Karin; Pipi se prý zrodila z vyprávění u postýlky, když byla Karin nemocná.

Ale aby to nevypadalo, že si myslím, že Astrid Lindgrenová napsala jen tyhle dvě knihy. Mou největší inspirací v prvních letech rodičovství byla Ronja, dcera loupežníka. Třeba co se týče hygieny:

„(Ronja) voněla, protože každý týden v sobotu večer ji Lovisa drhla ve velké dřevěné kádi a každou neděli ráno Mattisovi i jí vyčesávala vši.“

Anebo pokud jde o kontrolu a bezpečnost:

Jednoho krásného dne však Mattis pochopil – ačkoliv se mu to nelíbilo – že už přišel čas.

„Loviso,“ řekl ženě. „Holka se musí naučit žít v Mattisově lese. Pusť ji ven!“

„Tak vida, konečně jsi na to přišel,“ poznamenala Lovisa. „Kdyby bylo po mém, stalo by se to už dávno.“

A tak Ronja mohla běhat, kam se jí zachtělo.

Díky Astrid Lindgrenové jsem objevila půvab druhého čtení – tedy toho, když si nějakou knihu přečtete po letech znovu. Její knížky jsem četla v dětství a podruhé jsem je pak předčítala svým dětem. A zjistila jsem, že je to jako jet na dovolenou někam, kde jsem celá léta nebyla. To místo se nezměnilo: zhruba si pamatuju, kde je kostel a kudy se jde k rybníku. Ale dívám se na něj novýma očima. Při druhém čtení zažívám pořád nová překvapení. Všímám si jiných věcí než tenkrát. Kniha se nezměnila, ale změnila jsem se já. Číst ji znovu znamená pozorovat i to, jak jsem se za ty roky proměnila já sama, konfrontovat se s tím, že přemýšlím jinak než tehdy.

A taky s tím, že zaříkadlo Pipi Dlouhé punčochy…

Strčprstkrcká pililulko, nechci vyrůst, čárymáryfulko.

…nefunguje tak doslova, jak bych si přála.

Reklamy

8 comments

  1. Astrid Lindgrenová toho napsala ještě mnohem víc, a popravdě, některé knížky jsou na hranici dramatu – jako Emil z Lönebergy a nebo dokonce horroru – jako Mio, můj Mio.
    Za mě děti z Bullerbynu, ty já miluju, protože tam je prostě svět ještě v pořádku.
    Dáša

  2. Já mám úplně nejraději Madynku. „Hezký malý otrok na prodej“ je u nás doma velice oblíbená hláška 🙂

  3. A to tu ještě nebyli zmíněni Bratři lví srdce, kteří spustili v té době velký skandál (způsobem podání smrti) a dodnes jsou hodně neprávem opomíjeni. Mě v dospělosti překvapil Karkulín, což z mého dospělého pohledu byl pěkný zmetek, ale jako dítě mě moc bavil. Díky za vzpomínku na paní Astrid a dětství s jejími knihami. Pavla

  4. Já si v neděli koupila její Vánoční příběhy (jsou pro děti, ale koupila jsem si je pro sebe). Přečetla jsem je ve vlaku. Stela se za mě styděla, že si lidi o mně budou myslet, že jsem divná. Mně je to ale absolutně jedno. Knížka mě úžasně naladila! Co chtít od knihy víc, že.

  5. Děti z Bullerbynu jsem nikdy nečetla. Ale zrovna o víkendu jsem stěhovala knihovnu a objevila jsem je. Tak jdu na to.

  6. Krasne sepsano, ja je cetla jako dite, pak coby studentka pedagogiky a ted se tesim na predcitani dceri, vse je odstup +/- 10 let, tak jsem zvedava jak me oslovi tentokrat 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s