Možná je čas naučit se všechen ten bordel prostě milovat

Etam-Cru2.jpg

Každé ráno, když přicházím do práce, opakuju stejný rituál. Zastavím se v recepci před těžkými skleněnými dveřmi a začnu lovit ve své velké, bohužel až moc velké tašce. Hledám pípací kartičku, se kterou se dostanu dovnitř. Nacházím přitom spoustu jiných věcí: přečtený časopis, obaly od žvýkaček, letáček ze včerejší výstavy, věrnostní kartičku do déemka (vida, včera jsem ji při placení v déemku nemohla najít), papírek s číslem účtu, na který se mají zaplatit lekce saxofonu pro Rózu (sakra!), posmrkaný papírový kapesník, charitativní klíčenku, kterou jsem si ve slabé chvilce nechala vnutit asi tak před měsícem a půl… Lovím dál a přitom doufám, že už sakra někdo těmi dveřmi půjde, někdo jiný, spořádanější než já, kdo bude mít kartičku hezky po ruce, pípne s ní a pustí mě dovnitř. Většinou se mi to splní. Poberu svoje saky paky, jdu k výtahu a upřímně nechápu, proč dovolím, aby nepořádek do takové míry ovládal můj život.

(Celoživotně obdivuju ženy, které chodí jen s malou kabelkou, ale upřímně, nevím, jak to dělají. Kdykoli jsem se o to pokusila, vždycky se ke kabelce během dne nějak přidružila strašlivá igelitka, ve které bylo všechno, co se do té kabelky nevešlo.)

Mockrát jsem četla o tom, že mít pořádek kolem sebe znamená mít pořádek i v hlavě. A ano, taky jsem svého času podlehla vábení úklidové guru Marie Kondo a snažila jsem se mít pořádek i v ponožkách, vnést do svého světa definitivní řád, který pak už budu jenom udržovat a zenově se přitom usmívat.

Vypadalo to krásně. Jenže jsem zjistila, že to pro mě není.

Ano, uklízení mě naplňuje pocitem ušlechtilosti. Zvlášť když mám kocovinu. Nebo když se mi nechce začít psát nějaký článek. Dokonce i když si jenom uklidím plochu svého počítače (tedy, naházím všechno do koše), mám pocit, že hned se mi přemýšlí nějak jasněji. A asi tak minutu a půl poté, co úklid skončí, si užívám ten báječný stav, kdy myčka nádobí vrní a šplouchá, vycíděný dřez je prázdný a na podlaze jsou ještě vidět vlhké stopy po hadru.

Jenže už minutu a půl poté začíná bordel opět nenápadně bujet, podobně jako plevel na zahradě. A já nejsem typ, který by dokázal nastolený pořádek důsledně udržovat. Nejsem prostě ten člověk, který přijde z práce, zuje se, tašku dá na vyhrazené místo, převlékne se do domácího a začne vařit večeři. Jsem ten člověk, který přijde z práce, svalí se na gauč, o pár minut později se zuje, pak začne vařit večeři, nalije si víno, po chvíli se převlékne do něčeho jiného a tu tašku ráno vezme tam, kde večer zůstala ležet.

Takže nepořádek do mého života prostě patří. Přirozeně vzniká všude, kamkoli se hnu. V doposud prázdném a spořádaném prostoru se během několika minut v mé přítomnosti začnou vyskytovat nějaké kupičky papírů, napůl dopité hrnky s kafem a svetry, na kterých si stojím nohou od židle. Zavázané tkaničky mi nikdy nevydrží moc dlouho a když si dám do kapsy kabátu pětikorunu, zaručeně propadne dírou v podšívce někam do jeho hlubin.

Možná je to jako v té knize Sbohem a dík za ryby od Douglase Adamse. Vystupuje tam řidič náklaďáku Rob McKenna. Všude, kam se hne, tam prší. Rob McKenna je totiž bůh deště, ale neví o tom, takže je jenom naštvaný, že je pořád ošklivé počasí:

“Jel dál a dešťové mraky se plouhaly oblohou za ním. Rob McKenna totiž byl, ačkoliv to nevěděl, Bůh deště. Věděl jen, že jeho pracovní dny nestojí za nic a že zažil spoustu mizerných dovolených. Vše, co věděly mraky, bylo, že ho mají rády a chtějí mu být nablízku, aby ho mohly hýčkat a zalévat.”

Možná mě všechny ty posmrkané kapesníčky a papírky od žvýkaček taky prostě milují. A možná bych se měla naučit milovat nepořádek, protože je součástí mého života naprostou většinu času. Kromě té minuty a půl poté, co jsem uklidila.

A neplatí to jenom o nepořádku ve věcech. Stejný chaos vládne i v mých povinnostech, financích a citech. Ano, občas mám pocit, že jsem na to už přišla, že už jsem to dala do pořádku a odteď to bude všechno hezky srovnané… ale vydrží mi to asi minutu a půl.

Nepořádek mě prostě miluje. Asi je načase začít tu lásku opětovat.

Reklamy

16 comments

  1. Bohyně chaosu :-)))
    Já taky nejsem příkladná hospodyňka, ale pravda je, že se to snažím korigovat alespoň spoustou úložného prostoru (kam se nepořádek schová), nebo pravidlem, že každá věc má své místo (a fakt se snažím to plus mínus dodržovat). Nejhorší je totiž to hledání, kam jsem co dala. Mezi všemi těmi papíry a jinými věcmi se to fakt blbě hledalo :-))

  2. DĚKUJI !!! Tak taková jsem i já a po přečtení Vaší zpovědi už nemám a nebudu mít mindrák !! A i když nemám vždy uklizeno, jsem ráda na světě a mám ráda život ! Šá

  3. Milá Báro, rozhodně v tom nejste sama, bordel a kreativita jdou prostě ruku v ruce:-) uklidňuju se tím že jsou jako dvě strany jedné mince . Mějte krásný den – a kdybyste zakládala nějaký klub – žen, co je miluje chaos,mají bordel na pracovním stole, nosí velké neforemné tašky plnící se kdečím a mají záchvaty kreativity … dejte vědět, rozhodně se přihlásím :-)) krásné podzimní dny !!!

  4. Vždycky jsem byla taková, jak popisujete sebe. Poslední dobou se ale cosi změnilo, udržuju pořádek, vyžaduju pořádek… vnímám to jako negativní změnu. Pořádek a kreativita jsou v nepřímé úměře.

  5. Vím, že opakuji komentáře napsané před mým, ale děkuji. Konečně jsem zjistila, že v tom nejsem sama a tudíž nejsem jediná divná 😀 Ale ten článek je od začátku do konce o mě 😀

  6. No a já jsem ta spořádaná osoba, která po příchodu domů odloží kabelku vždy na stejné vyhrazené místo, stejně tak klíče, kabát, boty, tašky pečlivě vybalím, nákup uklidím… Mám ráda pořádek. Uklidňuje mě. Potřebovala bych se naučit milovat bordel svého manžela – to by mi velmi pomohlo.

  7. Při příchodu domů vyprázdním celou kabelku do košíku, protože zítra si určitě vezmu nějakou jinou. Boty uklidím do botníku, šaty do skříně na své místo. nekupuji zbytečnosti, nenechávám si nic zbytečně balit do sáčků a taštiček , neberu si domů žádný reklamní materiál, letáčky atd. Teď mám na stole pouze sklenici s vodou a notebook. Ukamenujete mě?

    1. Určitě ne 🙂 Náhodou je to moc inspirativní a je vidět, že když se chce, tak to jde. Velmi podobně to je to popsané v knížce o zázračném úklidu. Opravdu hodně pomáhá netahat si domů žádné zbytečné obaly, vzorečky, reklamní materiály apod. Taky velmi usnadní udržování pořádku když se věcem najde své místo a opravdu se tam dávají. Vyzkoušela jsem to a funguje to 🙂 Ale pořád mám co zlepšovat 🙂 Není mým cílem pořádek pro pořádek, ale jistý řád je velmi osvobozující a uklidňující. A člověku zbývá docela dost času na důležitější věci. A ještě má kolem sebe útulno a hezky.

      1. Ano, taky jsem čerpala z knihy Zázračný úklid. Věnovala jsem tomu asi týden, osvobodila domácnost cca o 8 pytlů zbytečností. Ale ten pocit potom. Tomu bych nikdy nevěřila, co se stane. Připadala jsem si lehčí, vzdušnější, volnější. Jako víla.

    2. Krásný den přeji, ono je otázkou, co jsou zbytečnosti. Dle mého názoru nic na světě není zbytečnost a zbytečností. A také, co se nám nyní třeba tak jeví, časem je vše jinak…

  8. Jé, děkuju, mě taky miluje nepořádek, šíleně:))

    Taky jen co trochu uklidím, mám pocit, že to ani nemělo cenu, protože se přiženou děti a za chvíli to vypadá stejně jako před úklidem.

    A chodím radši rovnou s baťohem, protože moje věci (včetně GPS a baterky) plus věci dětí (pyžámko ze školky, právě vyrobené výtvory apod.) by určitě žádná hezká kabelka nepobrala…

    Jen nejdůležitější věci – klíče, peněženku, mobil – nosím pořád na stejných místech, protože když je nemůžu najít, tak mě to stresuje.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s