Být na dovolené je prima, protože je to jen na chvilku (ale zbytek života vlastně taky)

c7307788c820647d5404d3518818610b.jpg

Vždycky mi připadalo, že jeden z důvodů, proč se mi tak líbí na prázdninách nebo na prodloužených víkendech na neznámých místech nebo v cizích zemích, je ten, že jsem tam jenom na krátkou dobu. Takže dělám všechno, co stojí za to na onom místě dělat. Všímám si všeho kolem, protože vím, že to možná už nikdy znovu neuvidím.

Dávám pozor, když se dívám kolem sebe. Jsem zvědavá. Nenechávám nic na potom. A drobné útrapy, jako třeba narvané metro, příšerné horko, písek v oblečení nebo ledový pokoj s tenoučkou přikrývkou vnímám spíš jako zajímavou součást zážitku než něco, co by mi doopravdy zkazilo náladu. Čas na cestách je přesně vymezený a tak se snažím, aby vzpomínky stály za to.

A pak se vrátím domů. Tam, kde žiju napořád. A protože jsem tam nafurt, mám pocit, že mám na zážitky spoustu času. Všechno se dá odložit. Jednou se tam půjdu podívat. Možná příští víkend, tenhle ne. Dny splývají jeden s druhým, jako by na nich nezáleželo. Bude jich přece ještě tolik. Čas doma je takový rozplizlejší a vzpomínky jsou často mlhavé.

Psycholožka Jaime L. Kurtz přišla na způsob, jak tuhle neurčitost obyčejných dnů překonat. Studentům ze svého ročníku dala za úkol, aby po dobu jednoho měsíce žili tak, jako by se měli přesně za měsíc odstěhovat někam daleko. Zbývá jim poslední měsíc ve svém městě, se svými přáteli. Co by dělali? Kam by se šli podívat? Koho by navštívili?

Ukázalo se, že studenti, kterým “zbýval poslední měsíc,” ho prožili daleko šťastněji než kontrolní skupina, která dělala vše jako obvykle. Najednou neměli problém se rozhoupat k nějaké akci. Snadněji se rozhodovali. Viděli se s přáteli, se kterými si už dávno slibovali, že se sejdou, ale nějak na to nemohli najít čas. Dokonce i v práci byli produktivnější, protože chtěli, aby jim zbylo dost času na všechno, co ještě chtěli stihnout.

Takže… jsem včera byla na procházce na vyšehradských hradbách. Po víc než dvaceti letech v Praze, úplně poprvé v životě. Prože i když mi v tomhle městě zbývá pravděpodobně víc než třicet dní, taky bych to třeba už nemusela stihnout.

Advertisements

6 comments

  1. Zdravím Báro. Taky si toho všímám 🙂 Že jsem třeba ještě nebyla na některých místech, moji rodiče snad nikdy nebyli na hradě Střekov, ačkoli žili spoustu let v Ústí… Krásné dny, Iva

  2. Milá Báro, jako obvykle – výstižně a přesně popsané 🙂 Mockrát mě už napadlo to samé. Momentálně si už pěknou dobu slibuji, že zajdu do kočičí kavárny. Když jsem se dozvěděla o kočičí kavárně ve Vídni, při nejbližší příležitosti jsme si tam zajeli. Nyní, kdy máme v Brně docela dlouho už nejméně 3 kočičí kavárny, pořád se tam chystám 🙂 Jednu mám pěšky asi 15 minut od domu, další cca 12 minut tramvají. Dokonce kolem ní i jezdím a nakukuji, jestli nějakou kočičku zahlédnu za oknem. Zahlédla jsem již několikrát a pokaždé jsem se dušovala, že už tam konečně zajdu 🙂 Tak snad už brzy 🙂
    Krásné dny z Brna všem přeje Iveta

  3. Milá Báro, přesně jste to vystihla. Zrovna onehdy jsem měla nečekaně asi hodinu a půl v centru Brna, ve městě, kde žiju skoro třicet let. A užila jsem si tu hodinu očima turisty. Vyfotila jsem si radnici, zašla na Denisovy sady, obešla si Petrov atd. Bylo to fakt skvělé. Takové pěkné město. 🙂 Nicméně musím připustit, že na Špilberku jsem sice za poslední asi dva roky docela často, ale předtím jsem tam nebyla snad dvacet let 😀

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s