Vždycky všechno trvá déle, než čekáte

cefbfd049d0ca2f6f11a9e90837815a6.jpg

Rukopis svojí nové knížky Dobrá tak akorát jsem do nakladatelství odevzdala přesně o 27 dní později, než jsem podle smlouvy měla.

Byli hodní a tolerovali mi to. Na druhou stranu, já jsem byla rozumná a onen “odklad” jsem si vyžádala už na podzim, když jsem cítila, že moje šance odevzdat knihu včas se pomalu vytrácí.

Na jaře loňského roku, když jsem si celou knihu vymyslela, to vypadalo, že mám spooooustu času. Napsala jsem si osnovu a pak jsem řadu týdnů nedělala nic. “Sbírám inspiraci,” říkala jsem si.

Pak přišly letní prázdniny. Děti odjely na tábor. Měla jsem volné večery. Podle původních představ jsem právě v tomhle období měla horečně psát. Ale pořád byla spoooousta času. Za celé léto jsem napsala dvě kapitoly.

Pak přišlo září. Cítila jsem, že mi začíná téct do bot. Ale stejně jsem – místo psaní – hodně času trávila přepočítáváním, kolik toho musím denně napsat, abych stihla termín na konci února. Vyšlo mi, že stačí, když napíšu jednu normonostranu denně. “Pohoda,” řekla jsem si. “To zvládnu levou zadní.” Ale ukázalo se, že nejméně čtyřikrát do týdne nastávají různé “výjimečné” situace, které mi v napsání té normostrany bránily. Uzávěrka v práci. Rozlučka s kolegyní. Kocovina po rozlučce s kolegyní. A tak dále.

Můj život se začínal dělit na okamžiky prokrastinace a okamžiky paniky. A mezi tím, spíš ale dost výjimečně, okamžiky soustředěné práce, která mi přinášela radost.

Psycholog Nicholas Epley něco podobného zdokumentoval ve studii, kterou provedl se svými studenty na univerzitě v Chicagu. Zadal jim domácí práci a požádal je, aby si sami stanovili datum odevzdání. Zároveň měli odhadnout datum, kdy práci dokončí, pokud všechno půjde skvěle a podle plánu. A také datum, za jak dlouho práci odevzdají, pokud se jim nebude dařit a všechno se zkomplikuje.

Studenti odhadli, že práci dokončí v průměru za 34 dní. Podle “ideálního” scénáře jim to mělo trvat 27 dní. A podle “nejhoršího možného” scénáře 49 dní. Realita? Dokončení práce studentům v průměru trvalo 55 dní. Dokonce i ten “nejhorší možný” scénář se ukázal jako příliš optimistický.

Vždycky se něco zkomplikuje. Vždycky nastanou “výjimečné” okolnosti, protože někdo onemocní, rozbije se nám pračka, Rozárka bude potřebovat 60 Kč na vstupné do divadla, takže budu dvacet minut prohledávat kapsy všech kabátů, abych ten obnos dala dohromady, nebo náš králík Oskar zaleze pod postel a já ho budu čtvrt hodiny pronásledovat s koštětem, nebo se stane něco jiného. Takže vždycky všechno trvá déle, než jsem původně plánovala.

A proto taky už vím, že nestihnu v životě všechno, co jsem stihnout chtěla.

Trochu už jsem se ovšem dokázala poučit. Protože nedokážu stihnout všechno ani se zavděčit úplně všem, dělám jako první věci, které jsou pro mě důležité. Nenechávám si je až nakonec. A psát knihu, povídat si se svými dětmi nebo jít běhat je důležitější než odpovědět teď hned na nějaký e-mail nebo jít na poradu, na kterou mám jít jen proto, aby někdo viděl, že tam jsem.

Tak mám alespoň naději, že sice nestihnu všechno, ale z těch důležitých věcí stihnu ty nejdůležitější.

Advertisements

4 comments

  1. Chichi, přesně 🙂 Takhle jsem psala diplomku – žila jsem dlouho v blaženém domnění, že to přece napíšu ajncvajn (jak říká dcera). No, měla jsem benevolentní profesory 🙂 Podobně jsem dělala svůj první překlad. Tam jsem nakonec zjistila, že abych překlad odevzdala včas, tak na něm musím sedět skoro celý den. Neuvědomila jsem si, že spoustu času zabere už jen to, že to po sobě (byla to spousta stránek), budu muset ještě několikrát číst a vychytávat chyby. A podobně jsem to měla teď, kdy jsem si myslela, že během ledna předělám loňské Magazíny Aves na knihu Vdechněte život poselstvím svého dětství. Vždyť už jsou všechny texty hotové přeci, ne?? :-)) No, není to tak jednoduché a knížku upravuji teprve teď a i tak trávím nad každou z 12 kapitol několik hodin denně… dohledat nové obrázky, kopírovat, opravovat. A to jsem se ještě nedostala k dopisování toho, co bych tam ještě chtěla mít navíc. Vydat knížku je neuvěřitelná fuška. Čím víc stránek, tím náročnější :-))) Takže gratuluji k dokončení rukopisu :-))

  2. Myslela jsem si, že se mne prokrastinace netýká a s příslovím,“ Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek¨ jsem celkem dobře fungovala. Jenže časy se mění a čím jsem starší a pod větším tlakem, zjišťuji, že vše odložené na poslední chvíli se musí stihnout a stihne se. Takže chorobné odkládání všemožných věci na pozdějc narůstá, ale zatím celkem zvládám.
    S psaním knihy je to určitě jiné, tam musí být myšlenka, nápad a pak je dát na papír. V tomto případě se ani nedivím, že se vydání rukopisu opozdí, když navíc do života vstoupí tolik nečekaných momentů. Moje šéfová vždycky říkala, že si musíme umět vybrat priority. A to Vy naštěstí umíte. Gratuluji k odevzdání rukopisu.
    Přeji krásné Velikonoce.

  3. Klasika 😀 Téma diplomové práce jsem začala řešit před rokem, času dost, vedoucí jsem měla dřív než většina spolužáků, takže pohoda. Teď je měsíc a půl do odevzdání, jsem ve třetině práce, a i když vím, že to nakonec nějak udělám, nebude to tak v klidu, jak to na začátku vypadalo. S psaním je to snad ještě horší.
    Tak ať se daří v těch důležitých věcech 🙂

  4. Myslím, že tohle nejlépe znají vysokoškolští studenti, jako já.. Tento čas a následný stres prožívám každých 14 dní už asi 5 let 😀 a neskonale obdivuji všechny, co mají tak dokonalý time managmant, že stihnout všechno v čas a ještě vysmátí jak lečo, zatímco já se potím až na pr… 😀

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s