„Být stydlivý je jako když přijdete pozdě na večírek a všichni ostatní už v sobě mají tři piva.“ 

alone_in_a_crowd_by_zubaidit-d8w7cns.jpg

Před Vánoci jsem byla na jednom pracovním večírku. Po úvodním proslovu a přípitku jsme byli vyzváni, abychom se rozptýlili do skupinek, seznamovali se a družili se. Většinu lidí v sále jsem znala od vidění, ale ne tak dobře, abych sebrala odvahu se do nějaké skupinky zapojit.

Po mnoha podobných zkušenostech mě děsila představa, že to bude probíhat nějak takhle:

  1. Přistoupím ke skupince tří diskutujících lidí. Protože stojí v malém kroužku, postávám za jejich zády.
  2. Snažím se pochytit něco z jejich rozhovoru a smysluplně se zapojit.
  3. Zjišťuju, že nemám ponětí, o čem to vlastně mluví.
  4. Nemám páru, co bych měla říct, abych se zapojila, ať už smysluplně nebo nesmysluplně.
  5. Pořád jsou ke mně otočení zády. Chvíli tam ještě stojím, ale situace je čím dál trapnější.
  6. Plížím se pryč a doufám, že si mě vůbec nevšimli.

Takže jsem většinu večera strávila tím, že jsem postávala sama se sklenkou a tvářila se, že s nadhledem pozoruji společenský ruch, protože jsem zajímavá introvertka. Pro tyhle příležitosti jsem si vypěstovala rádoby záhadný úsměv, naznačující, že sledovat hemžení okolo a nezapojovat se do něj mě ve skutečnosti baví. Mezitím jsem si občas došla pro víno. (Ve fázi „postávání a předstírání, že mám nadhled“, se mi občas stává, že ke mně přistoupí neznámý muž a řekne: „Vy jste taková pozorovatelka, viďte?“ A já se usměju trochu víc a řeknu „hm,“ protože nevím, co jiného na to mám říct. A on zas odejde, protože konverzace se nerozvíjí.)

Takže mě pobavilo i potěšilo, že britský historik Joe Moran napsal o stydlivosti celou knihu (Shrinking Violets: The Secret Life of Shyness). “Je to stejný pocit jako když přijdete pozdě na večírek, kde všichni ostatní mají v sobě už tři piva a dostali se do stádia, kdy mohou vést plynulé rozhovory, které se jako zázrakem stáčejí k nějakému předem dohodnutému tématu,” píše hned v první kapitole.

Stydlivost podle něj není jen otázka strachu nebo nesmělosti, a už vůbec ne nízkého sebevědomí:

“Myslím, že je to spíš pocit, že jste nepochopili nějaké pravidlo společenského života, které všichni ostatní chápou. Celý život jsem se snažil vytvářet algoritmy pro věci, které, jak se zdálo, jsou pro všechny ostatní lidi přirozené. Je to něco jako společenská hluchota, pocit, že vám uniká cosi, nějaké neviditelné vlákno, které drží ostatní lidi pohromadě.”

To je přesné. Nedělá mi problém jít na pódium a odříkat desetiminutovou prezentaci pro sto lidí, protože v tu chvíli jsou pravidla jasně daná. Daleko víc panikařím, když po práci čekám na tramvaj a vidím, že se k zastávce blíží kolegyně z vedlejší redakce. Měly bychom spolu hovořit celou dobu, než tramvaj přijede? Nebo se jen pozdravit a pak se ignorovat?

Díky Joe Moranovi jsem si ale taky uvědomila, že stydlivost není jenom postižení – je to svým způsobem i dar. Díky stydlivosti jsem nejspíš o vztazích kolem sebe přemýšlela mnohem víc, než kdybych je dokázala navazovat úplně přirozeně. Díky stydlivosti si těch vztahů, které mám, o hodně víc vážím. Protože jsem kvůli stydlivosti často byla nedobrovolnou pozorovatelkou, myslím, že jsem se naučila docela dobře pozorovat. A být soucitnější a empatičtější. Díky stydlivosti jsem nejspíš taky začala psát tenhle blog, protože je to pro mě jiný způsob, jak komunikovat.

A konečně, došlo mi, že aspoň někdy se stydí úplně každý. Každý si někdy připadal vyloučený z proudu společenské komunikace, oddělený od houfu, mimo mísu. Takže na stydlivosti je vlastně něco velmi lidského – něco, co nás sice na chvíli rozděluje, ale na nějaké hlubší úrovni nás to naopak všechny spojuje.

Reklamy

17 comments

  1. Bod 1-6 znám taky dobře, ale většinou si z toho vyvodím, že osoby v hloučku jsou – nic ve zlém-trošku burani. Nikdy by mně nenapadlo, že jsem ve skutečnosti stydlivá :).
    Hezký článek, děkuji, Magda.

  2. Na firemní večírek jsem se připravovala asi tak týden, přítel se mnou trénoval konverzace, koukala jsem se i na videa, jak se chovat na večírku. Než jsem na něj vyrazila dala jsem si na kuráž panáka a půl vodky, dorazila jsem moc brzo, tak jsem si dala čaj v jedné přilehlé kavárně, polila jsem si bílou košili černým čajem, nicméně po tom panáku jsem měla stále dobrou náladu. Jenže.. než všichni začali pít, ze mě všechno vyprchalo a když se vše začalo trhat do skupinek, odjela jsem vyčerpaná taxíkem domů.

    1. Mám husí kůži, když těch pár vět čtu. Uvědomuješ si vlastně, co v sobě potlačuješ jen kvůli tomu abys byla cool před lidma, před kterýma cool být nepotřebuješ? Trénovat konverzace, koukat na videa jak se chovat na nějakým přiblblým večírku pravděpodobně plným lidí kteří jsou na stejný intelektuální úrovni jako ten večírek? A ještě si dát předtím jako třešničku vodku..

      Nepotlačuj to, jinak se řítíš do problémů. Mám pocit, že máš strach z toho být před okolím někdy outsiderem. Záleží ti na úsudku lidí o tobě, lidí na kterých ti dost možná vlastně ani nezáleží. Jsem opravdu taková? Stojí mi opravdu za to, aranžovat na sebe všechny tyhle hlouposti jen abych nebyla „divná“?

      Myslím, že tohle může být pro vlastní hlavu víc nebezpečný než to vypadá…

      Držím ti palce abys sebrala větší odvahu k tomu nechat projevit svoji prapůvodní stránku sebe.

      Buď autentická a odvážná. Není se tu čeho bát a už vůbec ne na firemních večírcích.

      Komorebi

  3. Mám obecný problém spousta lidí se při hovoru zabývá tak banálními a opravdu strašně povrchními věcmi, že mě čím dál tím méně baví s někým hovořit , mám okruh přátel, s nimiž mluvím strašně moc ráda, ale moc nových lidí mi bohužel v dnešní době nesedne, nejhůř mi bylo, když jsem začala být na mateřské , moc jsem si chtěla s někým povídat, k dispozici se naskytovaly maminky na pískovišti, zapojovala jsem se zpočátku do hovoru o dětech, ale po nějaké době mne opravdu přestalo bavit plácat okolo sebe zvratkami, plenami, hleny a nešvary dětí, brodit se v hovoru po kolena v plodové vodě… kupodivu spoustě maminkek tohle téma hrozně moc dlouho vydrží. Miluju svoje děti, ale to neznamená, že bych si s někým nechtěla popovídat o něčem jiném než jsou jejich bobky, jídlo rozpatlané všude, jejich nemoci a to jak jsem děsně unavená ze starání o ně, baví mě mluvit o knihách , filosofii, o filmech, přírodě, sportu, smyslu života… , nejsem ani příliš fanda do techniky, tabletů a mobilů, takže mě celkem obstojně štvalo, když jsem s někým začala mluvit a on při tom koukal pořád na mobil, či datloval sms zprávu, pak jsem si opravdu připadala naprosto mimo, no pravdou je, že jsem asi na dnešní dobu opravdu dost jiná, to co zajímá mne přijde často jiným lidem jako mrhání časem a nebo si myslí, že jsem n amyšlená, když se někdy hovorům o tom, co prostě řešit nechci vyhýbám. Mě zas přijde jako mrhání životem se neustále fotografovat ve všech situacích , lepit to na face a insta a pak jen nervně sledovat jestli to někdo komentuje. Ještě že existuje ten můj malý okruh lidí, kteří jsou stejní techničtí dinosauři jako já, když je mi nejhůř vím kam se obrátit…

    1. Ani nevíte jak Vás v tomto chápu.Mám ten samý problém.Miluji sport ale když chci poznat někoho nového a někam s ním jít vždy datluje do mobilu ,vše fotí a řeší hovadiny.Mám ráda lidi se kterými se zasměju ale inteligentním tématům ne ,že pták upustil bobek…Lidi ,kteří dokážou nad věcmi přemýšlet a jen tupě nenásledujou něčí názor.Lidi ,kteří se snaží se na věci dívat z více úhlů a hlavně ty kteří neřeší ostatní….Ta sousedka má hrozné kalhoty ,kabát a podobně -.-…Jak povrchní.

  4. Úplně skvěle si vystihla mě na zastávce tramvaje. Nemám problém se seznamováním s lidmi, ale jakmile někoho potkám na zastávce, jsem z toho nervózní.
    Díky za tip na knížku 🙂

  5. Já to vidím přesně z opačného úhlu. Jsem společenský typ a znervózňuje mě, když někde stojím sám a kolem sebe mám skupinky lidí, kteří si užívají konverzaci. Musím se rychle zapojit a poznávat nové lidi, nové příběhy, a zažívat nové zajímavé okamžiky. Když pak stojím v nějakém hloučku a vidím, jak někde postává někdo delší dobu sám, tak ho jdu vždy oslovit s dotazem, zda-li by se k nám nechtěl připojit. Někdy jde dotyčná osoba hned, někdy hraje chvíli divadýlko, ale stejně se vždy připojí, a pak se dobře baví. Zatím se mi nestalo, že bych tímto svým pseudospasitelským činem poznal špatného člověka, vždy jsem byl mile překvapen, stejně tak i moji přátelé. Toto je vzkaz pro všechny, kteří stydliví nejsou: „Nestyďte se :-)) a běžte oslovit stydlivé osůbky, protože to můžou být právě ti lidé, kteří by vám mohli změnit život k lepšímu. A naopak.“ Přeji pěkný den, Václav

  6. Jako mladší jsem měla ze své stydlivosti velké komplexy. Bohužel mi to neusnadňovalo ani okolí; už doma jsem věčně slýchala: „A proč se neumíš normálně bavit s tou a tou tetou? Proč se ostatních straníš? Proč nejsi jako ta a ta tvoje kamarádka?“ A pak takové ty rádoby vtipné připomínky, kterých si člověk nesčetněkrát užil v hloučku cizích lidí: „Proč nic neříkáš?“ „Ty neumíš mluvit? Hahaha.“ Co má na to člověk odpovídat? Že si opravdu ze srdce nepřeje nic jiného než se se všemi bavit a být „normální“, ale prostě to nejde? Že je to asi stejné jako nutit dyslektika rychleji číst nebo leváka psát pravou rukou? V dospělosti se to už docela zlepšilo, dokonce mám výjimečně světlé chvíle a komunikuji s cizími způsobem, že ani sama sebe nepoznávám. Hlavně ale: už je mi to jedno. Ano, jsem stydlivý introvert, který neosciluje perfektními komunikativními dovednostmi, ale mám se za to snad někomu omlouvat? Myslím, že už je na čase, aby se nad stydlivostí přestalo vznášet stigma něčeho nechtěného a negativního. Vždyť o tom to přece je, že lidé jsou různých povah. Nebylo by to trochu smutný na světě, kdyby vedle sebe existovali jenom uřvaní a suverénní extroverti? Nestyďme se za svou stydlivost. 🙂
    (A vůbec, beztak si o nás stydlivých všichni myslí, že jsme jenom stráášně namyšlení! :D)

  7. Ty body 1-6 jsou naprosto přesné, stejně jako potkání se na zastávce. Ano, také mám dilema zda se nuceně začít bavit či si radši nasadit sluchátka. Jako tu přispívající mám problém v tom, že se nemusím bavit : jak se kdo „ožral“ a že je „všechno na ho*no“, nemoci atd. Poslední dobou stejně pociťuji, že se lidé mezi sebou naživo ani moc bavit nechtějí, „bariéra“ mobilu je jim bližší – radši si ťukat zprávy než se potkat … a když, tak „na pařbě“, kam zase já nechodím. Nejhorší je, když chci rádoby vtipně začít konverzaci jako první a pak vycítím, že dotyčný o to vůbec nestojí, to jsem pak příště ještě stydlivější. Nicméně jsem se takhle s pár lidmi seznámil. Podle mě dost rozhoduje i čas – pokud se člověk nerozhoupe, tak si zůstává „na furt“ vzdálený i s někým, koho pak potkává roky a pořád si uctivě říkáme „Dobrý den“, naopak když si napotřetí řekneme „Ahoj“, tak se pak kontakt navozuje snadněji.

  8. Kéž by si něco o studu a zdrženlivosti přečetl i nadutý M. Zeman !!! Plachost byla vždy velmi okouzlující u Václava Havla. Takoví nesmělí lidé totiž vždy více naslouchají svému okolí a respektují jej.

  9. K článku:

    Není důvod mít strach z toho být před společností outsiderem. Naopak. V momentě, kdy to v sobě přijmete a necháte projevit, spadne vám ze srdce obrovskej balvan a vy se plácnete do v zápětí čela a řeknete si „na co jsem si to tu celou dobu sakra hrál“.

    Naslouchejte svému vnitřním hlasu a mluvím teď ke všem, kteří se ve společnosti často cítí být „ztracení“. Není důvod mít strach, ten vnitřní hlas vám šeptá a vede vás k místu, kde na vás čeká o mnoho větší krásy a poznání než na těhlech večírcích.

    Komorebi

  10. To je tak hezký článek! a vidím, i v komentářích, že fakt nejsem sama, kdo má takový „problém“. Každou chvíli to v sobě řeším, že nevím, o čem si povídat – ve smyslu že můj názor nikoho nezajímá. A tak se ani nesnažím o nějakou konverzaci. Hm… na příštím večírku se zkusím osmělit.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s