Co by dělal Seneca ve frontě na České poště?

misty-lonely-tree-landscape-hd-nature-cities-124128.jpg

Co by dělal Seneca ve frontě na poště? To mě napadlo nedávno, když jsem v té frontě stála. Bylo deset minut po půl páté a fronta se zdála nekonečná. Ze čtyř přepážek byla otevřená jedna, přičemž úřednice u druhé přepážky pečlivě rovnala losy a přepočítávala známky.

Myslela jsem, že vybuchnu netrpělivostí a potlačovaným vztekem. Jak by se tady zachoval Seneca, říkala jsem si, představitel filozofie, která dala světu pojem “stoický klid”?

“Nikdy jsem nedůvěřoval Štěstěně, i když se zdálo, že je ke mně shovívavá. Všechny její štědré dary – peníze, úřady, vliv – jsem si odkládal pro případ, že by si je vyžádala zpět, abych jí je mohl bez zneklidnění vrátit,” napsal v jednom ze svých dopisů. Jakožto jeden z myslitelů stoické školy zastával názor, že bychom měli mít stále na paměti, že všechno se může vždycky obrátit k horšímu. Že se to velmi pravděpodobně i stane. A neznepokojovat se tím. Právě naopak: podle něho bychom si měli nejhorší scénáře dokonce nacvičovat. Například člověk, který se bojí, že přijde o svůj majetek, by si podle něho měl vyzkoušet, jak bude žít, kdyby se to doopravdy stalo: “Vyhraďte si několik dnů, kdy budete žít jen o nejskrovnější a nejlacinější stravě a v hrubém šatu. A říkejte si: ,Tohle jsou ty okolnosti, kterých jsem se tak obával?’”

V porovnání se současným povinným optimismem je tahle filozofie překvapivě osvobozující. Připomíná nám, že to nejhorší, čeho se děsíme, ve skutečnosti nemusí být tak strašné.

Protože Seneca velký kus života působil jako vychovatel římského císaře Nerona, měl ke svým postojům dobrý důvod. Nero, proslulý svou krutostí a vrtkavostí, pro zábavu nechával upalovat křesťany ve svých zahradách a zničehonic se obracel i proti nejlepším přátelům. Když bylo Senecovi necelých sedmdesát, nebylo mu nic platné, že je bohatý a známý – Nero ho začal podezírat ze spiknutí proti své osobě a nařídil mu, aby spáchal sebevraždu. Seneca si podřezal žíly, ale umíral ještě dva dny.

Ale zpátky na Českou poštu. Představme si tedy, že Seneca stojí ve frontě, aby si vyzvedl doporučený dopis. (A ponechme stranou, že by do té fronty mohl poslat jednoho ze svých otroků. Stojí tam on sám. Třeba to byla zásilka určená do vlastních rukou.) Samozřejmě, přestože Seneca seděl celý den doma na zadku, u svých filosofických traktátů, doručovatelka ho “nezastihla” a nechala mu jen lísteček ve schránce. Před ním ve frontě jsou ještě čtyři lidi. A právě teď stojí u přepážky paní, která se chystá odeslat asi dvacet doporučených dopisů. Lidi ve frontě reptají.

Senecu to tam taky nebaví. Už by potřeboval jít domů a převléknout se na večeři u císaře. Nero nemá rád, když lidi na jeho večeře chodí pozdě. Ale Seneca ví, že má jen dvě možnosti: vystát frontu, anebo se sem vrátit zítra a stát frontu znovu. Volí první možnost a zároveň přijímá fakt, že situaci nemá pod kontrolou. Není v jeho moci práci poštovní úřednice nijak urychlit. Jediné, co má pod kontrolou, je jeho vlastní úsudek o té situaci. Mohl by se rozčilovat a nadávat, tak jako většina lidí ve frontě. Ale podle Seneky by taková reakce byla přehnaná, neodpovídající tomu, co se mu ve skutečnosti děje. Vždyť přece jde jen o to, že musí ještě několik minut stát na místě. Je v teple, nehladoví, nic ho neohrožuje.

Seneca si uvědomuje, že vztekat se nad stáním ve frontě by bylo zcela nepřiměřené. A tak jen stojí a mírně se usmívá, až konečně přijde na řadu. Úřednice jeho dopis nekonečně dlouho hledá. Hledá ho v přihrádce pod “S”, hledá ho pod “L”, hledá ho pod stolem, zmizí někam dozadu, vrací se bez dopisu a znovu studuje lísteček o nezastižení adresáta.

“To ste měl říct hned, že to přišlo až dneska. Doručovatelka to má ještě u sebe.”

“Ale tady se píše, že si ho můžu vyzvednout už od 16 hodin,” namítne Seneca.

“Bude to tu zítra ráno. Nechcete si koupit los?” řekne úřednice.

Seneca s mírným úsměvem odmítá. Nikdy nedůvěřoval Štěstěně.

Reklamy

12 comments

  1. Chichi 🙂 Právě v pondělí jsem s dcerou vlezla v podvečer do hlavní brněnské pošty a postály jsme si 🙂 Ale nakonec to proběhlo trochu jinak – politovaly jsme svorně zaměstnankyně pošty, protože pracují v naprosto příšerných podmínkách – budova jak před bouráním, šedivo, žádná barva, žádná zeleň a dusno. Stát tam 15 min je nic proti tomu pracovat tam x hodin týdně. No a na závěr jsme se povozily v pater nosteru :-)) Já dcerku lákala projet sklepem a půdou, ale odmítla. Škoda 🙂

    1. Já bych se potřebovala projet nahoře i dole, abych se přestala tak bát ho používat 🙂 Ale ještě semnou nikdo nechtěl jet 😀

      1. Tak šup do Brna. Se mnou se taky lidi bojí a já bych to taky ráda někdy zkusila. Samotné se mi, kupodivu, nechce 🙂

  2. Ach, jak skutečné. U nás na poště je vyvolávací systém. Všichni stojí a hledí na tabuli, kdy se objeví jeho číslo, které je o řády jiné, než to moje. Nevím, kolik čísel je přede mnou ani které okénko mě obslouží. Na poště ani moc lidí není, ale ta čtvrt hodinka to je.Tralala – moje číslo. Člověk až poskočí a hledá kam se vrtnout. Ale průběh podobně, jako v článku. Příště si vzpomenu na Senecu, bude mi líp.

    1. Jako u nás.Hlavně,že to cinká ,ukazují se čísílka(kolik asi ta modernizace stála?)a fungují maximálně dvě přepážky.Ale zase je zajímavé sledovat hovory kolem.Většinou je to o alimentech,dávkách ze sociálky ap.Jednou za měsíc to pro zábavu stačí.

  3. Současná generace už odvykla frontám a je to jen dobře. V dobách (doufám už navždy) minulých by nás to vůbec nerozhodilo, Seneca neSeneca.

    Návštěva jakéhokoli českého úřadu (kam řadím i státní podnik Česká pošta a.s.) je pro mě vždy solidním tréninkem psychické odolnosti. Fronty jsou častokrát to poslední, co mě rozhazuje…

  4. Právě také sedím na poště;-)Chodim tam pracovne 2x v tydnu.Takze trenink dobry!U nás je také číselný systém,ale min15 min.to je pokaždé. Paní za přepážkou , u nas i dva mladici,jsou,ale mili usmevavi,takže se fakt nevztekam a v klidu projizdim na mobilu zprávy,emaily a blogy:-)

  5. Chyba je v systému. Ty ubohé ženy, které sedí u přepážky a MUSÍ prodávat losy, aby dostaly svoji výplatu, jsou pro mě hrdinky. Kdyby Seneca pracoval na poště (třeba jen brigádně, císař ho zrovna nepozval ani na oběd, ani večeři a nudí se), určitě by obohatil filosofii o mnoho zásadních poznatků.

  6. A můj Seneca (přestože taky filosofuje doma a stejně bývá též údajně nezastižen) to řeší tak, že zvedne telefon a nechá si dopis (nebo zásilku…) donést na druhý den znovu. Už pochopil, že u České pošty platí většinou „kdo s koho“ 🙂 Pěkný večer, Pavlína

  7. Vtipný příspěvek a ještě vtipnější číst komentáře – jak vidno, člověk v tom není sám a zkušenosti máme všichni podobné 🙂 – poslední „majstrštych“ spočíval v tom, že mi došly dva doporučené dopisy a ani o jednom se mě neobtěžovala pošta informovat. (Jeden byl z notářství a nebýt toho, že brácha dostal podobný, mohl být z nevyzvednutí pěkný průšvih). Jinak já jednou šla na poštu vyzvedávat dopis, který tam měl být od pěti a nebyl – no a vydyndala jsem si ho tak, že jsem si nechala zavolat šéfovou – no a ta mi ho donesla přímo od doručovatelky :-).

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s