Happy end může přijít kdykoli. I v pondělí ráno.

Snímek obrazovky 2016-10-17 v 14.38.39.png

Dnešní ráno pro mě bylo horkým kandidátem na jedno z nejhnusnějších rán letošního podzimu. Nejen proto, že pondělí.

Nejen proto, že jsem se probudila s hnusnou kocovinou.

Ale hlavně proto, jak jsem zjistila vzápětí poté, co jsem se s přimhouřenýma očima doplížila k dřezu a vypila sklenici vody, můj počítač zmizel.

Včera večer jsem si ho s sebou vzala do kavárny v Paláci Akropolis, protože jsem si namlouvala, že tam třeba budu pracovat. Místo toho jsem s Pavlou a Ondřejem až do zavíračky řešila životně důležité otázky: jak jsme si v dětství představovali Ježíška a proč se v dospělosti vnímání času tak zrychluje. Počítač jsem si položila na zem vedle svojí židle a odešla jsem domů v povznesené euforii. Když jsem se probudila, euforie byla pryč a počítač taky.

V duchu jsem sčítala utrpěné ztráty: nejen samotný notebook, bez kterého nemůžu pracovat. Ale taky rozepsaná kniha, kterou nemám nikde zálohovanou. A fotky mých dětí za poslední rok a půl. A spousty a spousty dalších věcí, které jsem si nikam jinam neuložila.

O dvacet minut později jsem už stepovala před zamčenou Akropolí. Nedělala jsem si velké naděje, upřímně řečeno, moje včerejší nálada byla tak euforická, že jsem si ten počítač klidně mohla odložit třeba i na chodník před dveřmi našeho domu. Ale slečna, která mi přišla otevřít, mi doslova vyrazila dech.

Řekla: “Nejste paní Šťastná?”

Nechápala jsem, jak to může vědět, ale šťastná jsem byla. Nedávalo to sice žádný smysl, ale připadalo mi, že když zná moje jméno, určitě bude mít i můj notebook. A možná i kouzelnou hůlku, se kterou promění shnilou dýni v pohádkový kočár a pošle mě na ples. Měla. Ten notebook.

Vzápětí jsem se dozvěděla, jak to bylo. Barmanka, která včera večer pracovala v kavárně, totiž náhodou čte Šťastný blog. Takže nejenom zachránila můj počítač, ale nechala k němu i dopis, že počítač patří právě mně.

Tento vzkaz je tedy určený pro ni:

Milá barmanko z kavárny v Paláci Akropolis,

moc a moc Vám děkuji za záchranu svého počítače a té spousty práce a vzpomínek, které v něm mám. Proměnila jste moje nejhnusnější ráno v nejkrásnější.

Díky Vám jsem ještě před snídaní uvěřila, že nemožnosti se dějí.

Reklamy

6 comments

  1. Takové ráno sice není nejhorší, jaké bych si uměla představit, ale rozhodně bych tohle zažít nechtěla. Sem tam sice zálohuju, ale nijak důsledně a pravidelně, takže bych s notebookem taky přišla o spoustu práce nemluvě o seminárkách do školy a dokumentům ke státnicím. Vždycky když čtu něco takového, říkám si, jak si založím mail, kam si budu naprosto všechno posílat, ale proč jsem to ještě neudělala…
    Je úžasné, když se najdou lidi jako barmanka z vašeho příběhu, kteří druhým nezištně zachrání kůži. Věřím, že napříště už budete notebook opatrovat jako oko v hlavě.

  2. No a šup do krámu nebo na webshop pro zálohovací disk. A do telefonu opakující se připomínku „připojit disk a spustit zálohu“.
    Ať se daří!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s