Mluvit s cizími lidmi je “nádherná pauza” na cestě kamkoli

Screenshot_2016-09-08-08-42-27.png

Rozčilují vás lidé, kteří v zaplněné tramvaji umíněně sedí na sedadle do uličky, přestože vedle nich u okna je volné místo, na které se nikdo nemůže posadit?

Mě taky, ale zároveň si myslím, že je chápu. Alespoň se domnívám, že znám ten pravý důvod. Není to bezohlednost, ale strach z nutnosti mluvit s někým cizím. Za chvíli, třeba za dvě zastávky, budou vystupovat, a kdyby se posunuli k oknu a někdo se posadil vedle nich, museli by mu potom říct “s dovolením”.

Možná, že strach ani není to správné slovo. Spíš sociální lenost. Neochota vstoupit do kontaktu s někým neznámým. V Dánsku prý lidi kolikrát radši přejedou svou zastávku, než aby někoho požádali, aby jim udělal místo.

Vzpomínám si, když jsem poprvé byla sama v Paříži. Bylo mi šestnáct a ještě jsem neznala pravidla pohybu po velkoměstě. Bavila jsem se s kýmkoli. S clochardy, s tou starou paní, která podle mého názoru vypadala velmi pařížsky elegantně, protože měla pusu namalovanou červenou rtěnkou, ale řekla si o pět franků na víno, s prodavači pohlednic, s Araby, kteří jen tak postávali na ulici. Byl to rok 1990 a tohle všechno mě okouzlovalo. U Eiffelovky jsem se seznámila s Patricem z ostrova Mauritius, se kterým jsem si pak dopisovala asi pět let.

Naposled jsem byla v Paříži před pár týdny. Za tu dobu jsem se naučila, jak chodit po městě, aby vás neohrozila možnost rozhovoru s cizím člověkem: koukat přímo před sebe a tvářit se, že přesně vím, kam jdu. Funguje to spolehlivě (i když asi v tom trochu hraje roli i fakt, že mi už není šestnáct a lidi, poflakující se po ulici, mě oslovují jenom v případě, že potřebují nějaké drobné).

Jenže tentokrát jsem byla v Paříži se svým tátou. Byl to dárek k jeho sedmdesátinám. A můj táta miluje mluvení s cizími lidmi. Pokaždé, když jsme si nebyla jistá, kterou ulicí se dát, řekl nadšeně: “Zeptáme se někoho!”, zatímco já jsem urputně zírala do mapy a chtěla jsem na to přijít sama. On neumí francouzsky, já jo. Přesto to byl on, kdo začínal většinu rozhovorů. Obvykle to vypadalo tak, že on někoho oslovil a začal s ním rozšafně rozprávět, zatímco já jsem stála bokem a styděla se. (Možná se tím projevila nějaká neodžitá puberta.)

IMG_4425 (1).jpg

Tohle je můj táta rozšafně hovořící s pouličním hudebníkem na nábřeží Seiny.

Seznámili jsme se takhle s Američankou, která vypadala přesně jako Susan Sarandon, ale pocházela z Novosibirsku, a když se jí otec zeptal, koho bude volit, s výrazem náboženského zanícení řekla: “Trump!” S několika pouličními hudebníky. S majitelem hovnocucu, který po ránu čistil Montmartre. A vždycky jsem z toho nakonec měla vlastně radost, i když mi to na začátku připadalo tak příšerně trapné.

Po návratu jsem narazila na TED vystoupení Newyorčanky Kio Stark. O mluvení s cizími lidmi napsala celou knihu, When Stragers Meet, v níž povzbuzuje obyvatele velkoměst, aby  na svých cestách do práce nebo kamkoli jinam podstupovali malá emocionální rizika a dávali se do řeči s neznámými lidmi:

“Když mluvíte s cizími lidmi, děláte nádhernou a překvapující pauzu v očekávaném příběhu vašeho každodenního života. Změníte si úhel pohledu.”

Jenže většinou se nám tu “nádhernou pauzu” udělat nechce, protože je to namáhavé, vystavujeme se riziku, že budeme vypadat divně, a výsledek je zcela nepředvídatelný.

Možná by ale pro začátek stačilo posunout se na sedadlo okno a tomu nepřátelskému cizinci, který se posadí vedle, potom říct: “S dovolením.”

Reklamy

12 comments

  1. …….a nebát se zeptat třeba i „Mladý pane, poradil byste mi cestu k deltě Mississippi?“ :-))))))))

  2. V Lisabonu na letišti, kde jsem čekala se synem na letadlo do Prahy, nás oslovila Portugalka v důchodovém věku, která poznala češtinu a jela do Prahy za synem a vnukem. Moc hezky jsme si popovídali anglicky. V Portu jsme se přidali ke skupině Francouzek na prohlídce vinného sklepa, u ochutnávky portského se dali do řeči naší nedokonalou francouzštinou, ale ony to ocenily a my se dověděli zajímavé věci, mj, že nám závidí naše znalosti jazyků. Takže člověk může jen získat… a nejen v cizině. Lidi, mluvme spolu!

  3. Zjistila jsem, že v zahraničí je to pro mě snazší….protože zeptat se je kolikrát jediná možnost, jak se dostat ze slepé uličky a když zjistíte, že to vážně funguje, začne vám to připadat v pohodě. A myslím, že je na to nejlepší cestovat SAMA, to je totiž mnohem dobrodružnější a člověk je častěji v nesnázích…a častěji potřebuje poradit a ptát se druhých, navazovat kontakt je skoro nutnost. A v určitém smyslu – žádat o pomoc někoho úplně cizího je i snazší než žádat o cokoli středně známého – třeba kolegu v práci, protože s tím se vídáte každý den a uvidíte ho i zítra.

  4. Udivilo mě,že si někdo myslí,že druzí mají strach mluvit s cizími lidmi.Asi proto,že já s lidmi mluvím ráda.
    Skoro všude chodím pěšky a když už se svezu tramvají,tak je to na 2-3 zastávky a sedím na sedadle do uličky, ale ne proto,abych nemusela s vedle sedícím mluvit,ale aby nemusel kvůli mě vstávat a dělat mi místo.

  5. Tak ve Španělsku rozhodně sociální leností netrpí, zvědavost je jim vlastní, dovolila bych si tvrdit, že jsou profesionální drbny 🙂 a opravdu neumí být zticha. Mně se ta jejich komunikativnost strašně líbí, nemáte tu strach zeptat se na cokoliv úplně cizího člověka…

  6. Musela som sa v duchu usmiať… Článok ma zaujal, aj keď som čakala trochu iné pokračovanie.
    Predstavovala som si, že pointa bude niečo takéto: „Pochopila som, že nemusím na nich reptať (na ľudí sediacich pri uličke), ale môžem nabrať odvahu a osloviť ich prvá. Prečo by som ten rozhovor nemohla načať ja prosbou o uvoľnenie voľného miesta?“ Potom bude už na nich, či sa rozhodnú posunúť k oknu, alebo uvoľnia cestu k okienku mne.

  7. zeptat se mi problém nedělá, ale nějak zásadně to nevyhledávám – umím se orientovat v mapě i v prostoru a v chytrém mobilu už můžete mít mapu prakticky čehokoliv. Nicméně úplně stejně mě vytáčí chování mé mámy, která se na potkání vybavuje s kýmkoliv, od prodavaček do řidiče MHD. Dost o tom přemýšlím, kterých nedořešených věcí ve mě se to dotýká – možná, že jsem byla (jsme byli) naučení být potichu, neupozorňovat na sebe, nepřekážet, ale pozoruji, že s věkem se to postupně odbourává. Když vláčím tašku s nákupem, je mi úplně jedno, kam si v tramvaji sednu, jen když sedím

  8. nechce sa nám nadviazať kontakt, ale je to škoda… akosi sme zabudli, že vzťahy sú naozaj dôležité. Aj tie dočasné, krátke kontakty, vzťahy, ak sú láskyplné. Aký krásny vie byť hoci aj srdečný úsmev, nielen slovo.

  9. Při přečtení nadpisu mne hned napadla jiná věc – já sedám do uličky, protože mne bolí kolena a od okna se prodírat je pro mne náročnější než ta komunikace. Tu naopak zapřádám velmi ráda 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s